What are you looking for?
pondělí 30. ledna 2017

JAK JSEM ZKAZILA VÝSLEDKY NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ DŘINY

PILLOW TALK



Tak si myslím, že už je na čase, abych vám řekla, jak to doopravdy dopadlo a jak to aktuálně je s mým cvičebním režimem. Přestože mi od vás stále choděj zprávy, jak vás inspiruju ke cvičení a ptáte se mě na rady... Předpokládám totiž, že většina z vás má oči, který používá a kterým neuniklo, že to s tím mým cvičením a jídlem už není co to bývalo. A tím to samozřejmě nekončí. Takže řekněme to narovinu, ať to máme z krku...

Těch 6 kilo, co jsem do léta zhubla jsem zas od léta nabrala pěkně zpátky a to do posledního deka. 

Proč? No rozhodně ne schválně a plánovaně. 

Na jaře jsem ve fitku v podstatě žila, byla jsem tam víc než doma, platila si trenéra, hrotila jídlo - a to tak že totálně, domů jsem už pak ani nejezdila, jak tam ze mě byli všichni na nervy kvůli tomu, jak to všechno řeším a že magořím (opravdu jsem byla schopná udělat totální scénu z toho, že jsme se z chalupy nevrátili včas a já nestihla jít cvičit a tím pádem jsem už DVA DNY nebyla ve fitku a to byl konec světa). Jakoby fyzicky se to vyplatilo, byla jsem pevnější a v lepší formě než kdy dřív, těch 6 kilo dole prostě bylo znát a já si to užívala. Psychicky to ale jinak moc super nebylo, jak už jste asi pochopili. Já snad pochopila to, kde byla ta chyba. Třeba ty přežírací cheatdaye a to, že jsem se na ně těšila celej týden a celej týden si psala seznam co všechno sním (omg omg omg).
Milovala jsem ty chvíle ve fitku a ty změny, který jsem na sobě pozorovala. To bylo to, co jsem pouštěla ven. To, co jsem nepouštěla a co věděl třeba jen Kuba bylo to, jak strašně o sobě pochybuju, jak se mi ty změny zdají pomalý, jak každej anonym tne do živýho a já se z toho hroutím. Jak se vydeptávám natolik, že pochybuju o tom, jak mě může takovou chtít, proč není radši s nějakou bikinou. Byla jsem na facku, většinu času jsem byla na facku.

Teď zpětně naštěstí vidím, co jsem dělala dobře a co naopak uplně blbě a pro příště se toho vyvaruju. Už vím, že ty změny jsou pomalý, ale že to za to stojí. Že pokud nemiluješ ten proces, tak máš smůlu. Že všeho-s-mírou platí obecně uplně na všechno. Že spadnou není hanba, hanba je zůstat ublíženě ležet a nevstat. A že mě můj kluk miluje pro uplně jiný věci, než je váha.



Abychom se ale dostali k tomu, proč to pak šlo všechno do kytek...
Přišlo léta, dovolená - all inclusive, kde jsem začala zase jíst uplně normálně, žádný low carb, ale prostě jako normální člověk. Včetně sladkýho. Cvičilo se mi pak strašně dobře a užívala jsem si to víc než kdy dřív. V Praze jsem pak propadla zmrzlinám a chodila na ně několikrát týdně. Objevili jsme Donuters. A prostě jsme žrali co jsme chtěli (s Kubou, kdyby náhodou). Změnila jsem fitko a byla jsem nabitá jak nikdy, díky sacharidům jsem měla sílu bavilo mě to, zvedala jsem větší váhy a kardio jsem pomalu vypouštěla. Přibírala jsem, ale nijak markantně, prostě normálně, víc jim, tak přiberu, nic tragickýho, prostě mi to za to stálo. Plán byl, že hned po létě najedem zpátky na hlídanej režim. Ne nic extrémního, ale dáme sbohem těm denodenním čokoládám, zmrzlinám a burgerům.

V říjnu jsem nastoupila do práce. Šok jak blázen pro někoho, kdo v životě zatím moc dlouhodobých a stálých povinností neměl. Asi dva měsíce mi trvalo, než jsem si na to zvykla a vzpamatovala se z toho, že nemám čas na to, co do tý doby. Nesnášenlivost ke krabičkám jsem nepřekousla a chtěla jsem se trochu socializovat, tak jsem chodila na obědy s kolegama. To jídlo bylo příšerný. Večer jsem pak samozřejmě měla hlad a doma něco rychle snědla, aniž bych hleděla na výživový hodnoty. Byla jsem ve stresu a pořád jsem měla na něco chuť. Do toho stres s diplomkou, shánění vánočních dárků, spousta blogovejch projektů a stalo se to, čeho jsem se bála - na fitko už nezbýval čas. A já místo abych teda ubrala jídlo, když už nemakám, tak jsem to nešťastně zajídala. Vánoce taky znamenají cukroví a obecně se přece v prosinci dieta nedrží. Tak jsem to nechala na leden. 



Leden znamenal státnice. Takže ještě víc stresu než kdy jindy a ještě míň volnýho času. Žila jsem na špagetách, ovesný kaši a banánech. Pořád jsem brečela, byla jsem hysterická ze školy, srala jsem sama sebe a poslední na co jsem měla chuť a sílu bylo ještě fitko a řešení jídla. Uplně jsem to vzdala a když jsem šla asi dvakrát za ten měsíc cvičit, měla jsem v první půlhodině co dělat, abych s brekem neodešla, protože mi to nešlo, nic jsem nezvedla a všechny legíny mě přeštipovali. Přemohla jsem se ale a ty pocity při odchodu za to pak stály a já věděla, že tohle zas potřebuju, tenhle režim, tenhle výdej, tuhle aktivitu - to, co mě na jaře tak chytlo, co mi ukázalo cestu, kterou se chci vydat a která vede ke změnám, který chci.







Teď to konečně vypadá, že se do toho můžu zase pustit. Upřímně doufám, že jsem se poučila ze svých chyb... Že se v práci nebudu ládovat sladkým jen proto, že mám zrovna na něco chuť. Že si radši udělám jídlo s sebou nebo si objednám něco kvalitního a zdravýho a že večer půjdu cvičit a nenechám se odradit narvaným fitkem. Že zase zapojím komplexní cviky a kardio. Že konečně začnu s jógou. Že občas půjdu i běhat. A že si budu pořádně vařit a užívat si to. Že se občas něčím odměním, ale nebude to něco plný cukru nebo mouky (a už nebudu na žal žrát suchý bílý rohlíky - ano, i to se před státnicema dělo!!). Že s Kubou budem dál chodit jednou týdně na snídaně a budem si to užívat a neřešit, že to není lowcarb, sugarfree, glutenfree, fitness ani nic jinýho.

A o tomhle všem bude právě PROJECT COMEBACK, kterej jsem avizovala už nějakej ten týden zpátky. O zdravý cestě do zdravýho režimu. Ne žádnýho šílenýho lowcarb se třema hodinama ve fitku. To moc zdravý není, následky na psychiku už jsem si sama vyzkoušela.

Teď mi sice strašně vadí, jak mi je všechno těsný a nepohodlný, ale obrovskej pokrok vidím právě ve svý psychice a v tom, že se z toho nehroutím, nebrečím, nefňukám, nelituju se. Vím, že jsem to zkazila a vysírám tím sama sebe, ale nedá se nic dělat. Jen znova zatnout zuby a pustit se do toho. A už jen tohle je pro mě obrovská výhra a skvělej výchozí bod.

Jak bylo v jednom z uvedených citátu: IF AT FIRST YOU DON´T SUCCEED, FIX YOUR PONYTAIL AND TRY AGAIN.

Let´s do this ♥️

Add your comment

  1. Domčo, super článek. Taky jsem si prošla podobnými stavy, co jsi popsala (ale nebyla jsem takovej blázen do cvičení jako ty). Změnilo se to u mě až během posledních par měsíců. Jasné, pořad nejsem dokonalá a asi nikdy nebudu, ale je to všechno o té hlavě. Budu ti držet palce, ať ti to všechno dobře vyjde :)

    OdpovědětVymazat
  2. Sakra, jak já ti rozumím! Já jsem měla přesně takový režim dva roky zpátky, každý den jsem cvičila, vařila si, nechodila jsem do žádných restaurací a za pět měsíců jsem měla dole 15 kilo. Pak přišla diplomka, státnice, do toho práce a na nic už prostě nebyl čas. A tak se to se mnou vleklo až doteď, všechny vydřené kila jsou samozřejmě zpátky a já na sebe nasraná, že jsem tohle všechno dělala úplně zbytečně. Ale to nasrání člověk asi potřebuje, aby se vrátil zpátky, takže mám členství do fitka, začala jsem si zase vařit a hledám si čas sama na sebe. Držím palce a snad nám to půjde! Alex
    www.taleofmissa.com

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Domi,
    je hrozně super, že se o tohle dělíš s ostatními. Že ukazuješ, že každý může selhat a že vůbec není za co se stydět. Možná to spoustě lidem pomůže překonat svůj neúspěch a pokoušet se znova!
    A jinak si myslím, že máš krásnou postavu tak jak tak a tenhle tvůj nový přístup je bezvadnej. Hlavně se cítit dobře! :-)
    Přeji hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
  4. Domi obdivuju tě , hlavně v tom jak veřejně s námi mluvíš :) Zůštaň taková . Prožívám s tebou všechno :D P.S udělej nejaké holčičí posezení s tebou , aby jsme tě mohly poznat :D:)

    OdpovědětVymazat
  5. Jee, super článek! Taky se teď pomalu, ale jistě vracím do fitka a zase se snažím si nějak nastavit pravidelný režim a dodržovat ho! Moc Ti fandím. Měj se pěkně :)

    OdpovědětVymazat
  6. Držím ti palce Domi <3 Ty to zvládneš a i kdyby ne, tak jsi překrásná.....

    OdpovědětVymazat
  7. Kromě toho, že nechodím do školy a práci už mám stejnou několik let, tak je to skoro jako bych to psala já. Před létem se mi podařilo shodit, ale bohužel do konce roku 2016 bylo všechno zpátky a jako bonus ještě něco navíc. A moje fyzička se taky vypařila. Teď už se snad konečně blízká na lepší časy, budu mít čas i chuť si pravidelně vařit, znovu začnu cvičit bikram jógu a taky začnu trénovat na běžecké závody. Teda ještě před tím musím vyhnat z těla angínu a jdu do toho. Chci zpět tu radost ze cvičení a dobrého jídla!
    Oběma nám držím palce, aby to vyšlo :-)

    www.42stupnu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělý článek! Cítím se fakt motivovaný (to už je u mě co říct, fakt). Je skvělé, jak dokážeš i "chybu" podat tak, aby se druzí cítili motivováni! Jak píšeš, hlavní je, se z neúspěchu ponaučit a zkoušet to dál, než to vzdát a brečet v koutě. Vzpomněl jsem si na "What doesn't kill you makes you stronger!" , takže držím palce, aby to všechno pokračovalo podle tvých představ, cítila ses už jen lépe a hlavně byla šťastná! A už se těším (určitě nejsem sám) na další články z téhle sekce. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Si este hrozne mlada, nehrot to. Chute mas aj preto, lebo sa ti ustaluju hormony, nechaj to plynut prirodzene. Ja v tvojom veku som bola uplne rovnaka - sialena az neovladatelna chut na sladke, priberanie, kolisanie vahy hore dole, napriek prisnemu rezimu, ziadne dlhodobe uspechy s udrzanim postavy. Ku sklonku 20tky (teda mala som skoro 30) sa to paradoxne dalo paradne do poriadku a SAMO - zrazu nemavam uz taku chut na sladke alebo celkovo jedlo, len velmi malokedy, az do takej miery, ze december a Vianoce pre mna nebol ziaden vynimocny mesiac, jedla som normalne ako stale a to mi ostalo poslednych 5 rokov. Postavu mam najlepsiu aku som kedy mala, cvicit vladzem a sranda je - VOBEC sa neobmedzujem jedlom, jem, na co mam chut a v akychkolvek mnozstvach, telo je mudre a staci ho pocuvat. Cize skor sa nauc toto, pocuvat ho a nenut ho do nezmyslov, s ktorymi akurat ides sama proti seba a trpis :-). Drzim palce!

    OdpovědětVymazat
  10. Vazne neskutecne dobre napsanej clanek Domi! Verim, ze to zvladnes, ty ses clovek, kterej si jde za svym cilem a ja vim, ze dosahnes svych cilu... Ja mam trochu jinej problem, mela bych naopak pribrat, ale je to pro me strasne tezky! I kdyz mam hodne stresu ve skole, mam treninky, k tomu delam dost pro blog a nekdy prijdu kolem 8 domu, ale stejne se stravuju vazne zdrave. U me by bylo na druhou stranu lepsi, kdybych min cvicila a jedla vic prasaren. Bohuzel me to ale absolutne nelaka a chci proste jist to, co mi chutna. No a kdyz pak chodim trikrat tydne behat, tak to tomu taky moc nepomaha. Doufam, ze my obe najdeme tu spravnou cestu. Mas naprostou pravdu, ze se vsechno odehrava hlavne v hlave. Ja ti ale verim, ale nejdulezitejsi je vzdycky byt spokojena sama se sebou, coz ja vim, je strasne tezky, hlavne v dnesni dobe Instagramu, ale je to jedina cesta, jak byt zdrava a stastna! :)
    Sandra / http://shineoffashion.com
    https://www.instagram.com/sandraslusna/

    OdpovědětVymazat
  11. Domi, úplně ti rozumím - jako bys mi mluvila z duše :D Během zkouškového do sebe cpu neustále sladké a je mi to jedno. Jím každý den něco nezdravého a je mi to zase jedno :D Stresy prostě udělají své, někdo nejí, někdo se zase naopak spíše přežírá. A tak to funguje. Zatím jsem tedy nic nepřibrala, co se váhy týče, asi ani co se týče cm v pase, přes boky, stehna, atd... ale jelikož jsem večer z učení tak ,,vycuclá", že nemám sil ani cvičit, podepsalo se mi to na úbytku svalové hmoty, z čehož jsem nešťastná. Proto doufám, že brzy začnu zase cvičit a upravím jídelníček na ten, který mi vyhovoval předtím. Nicméně se vůbec netrap a ani se nemusíš za nic stydět, postavu máš hezkou tak či tak :) A hlavně- postava taky není všechno na světě. Kubovi se rozhodně líbíš taková, jaká jsi! Kdyby po tobě chtěl, ať zhubneš a nutil tě do něčeho, co bys sama nechtěla, byl by to egoistický vůl (což Kuba samozřejmě není!) :)

    OdpovědětVymazat
  12. Achjo, a ja byla za hroznyho hejtra, kdyz jsem ti porad naznacovala, ze tyhle extremy nejsou nejlepsi cesta a dlouho nevydrzej...takze ted ti preju, at se dostanes do nejaky rovnovahy jak s jidlem, tak se cvicenim a jsi v pohode ;))

    OdpovědětVymazat
  13. Domčo, když se nám před třemi lety rozbila osobní váha, už jsem novou nepořizovala, přestala jsem řešit čísla a můžu říct, že je to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. A doporučila bych to všem :). Nejen, že šla kila spíš dolu, než nahoru (i když pochybuju, že to mělo souvislost), hlavně jsem se naučila, že prostě nevím, kolik vážím...a že je to vlastně jedno :). Neříkám, vypadat dobře a cítit se dobře chceme nejspíš všechny, ale moje zkušenost je taková, že čím víc se na to člověk soustředí a řeší to, tím hůř to jde. Každopádně ti přeju, ať jsi sama se sebou spokojená, i když si myslím, že ta spokojenost může, a vlastně by i měla, plynout z úplně jiných věcí, než jakou máš postavu (mimochodem pěknou ;)).

    OdpovědětVymazat
  14. Úplně tě chápu. Vždycky když si řeknu, že se sebou něco udělám, nastane u mě fáze, kdy jsem nesnesitelná a všechno hrotím. Odmítám jíst pomalu vše od normálního pečiva po věci, které jsou úplně v pořádku, ale v mojí hlavě z nich přiberu minimálně 10 kg. Pak se to vybalancuje (spíš mě mamka vybalancuje :D) a zase je to ok. Pak se dostanu do fáze, kdy zase hrozně jím a říkám si, že je to jedno. Takhle se to furt střídá a je hrozně těžké najít tu rovnováhu.

    Nehledě na to kolik teď važíš, je důležité, že si uvědomuješ ty chyby, které jsi dřive dělala a dokážeš uznat, co jsi dělala špatně a jak jsi se cítila. Už jen tím jsi pro mě velkou inspirací :)

    http://moimelea.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  15. Já žeru bílý rohlíky a vůbec mi to nevadí;-D...

    OdpovědětVymazat
  16. Ja teda nevim ale jsi trapna, neumis zhubnout a tak se raci omluvis, jsi tlusta blogerka s nohama jak dva spalky!! Urazis tim sebe a marnis nas cas, zvlastni ze vsichni okolo tebe jsou hubeny a jen ty to nezvladas...a vis pro? Protoze zeres...jen si nacpi nacka sacharidama.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ..napsal Anonym, nepodíval se ani radši do zrcadla a šel pomlouvat další..Tak když už snad píšu něco co si myslím, tak aspon sám za sebe a ne za maskou. Každej je jinej, každej je originál. Život je cesta a upadnout není žádná hanba ;)

      Vymazat
    2. http://blog.ericgoldman.org/wp-content/uploads/2013/12/shutterstock_103792607-1-2.jpg

      Vymazat
    3. Uz jsem si říkala, že se nějak dlouho držíš zpátky. Škoda, že v tomhle případě je ten komentář uplně mimo, protože to, že jsem přibrala proto, že moc žeru a nezvládla jsem udržet režim je přesně to, o čem je celej článek :) žádný omlouvání ani obhajování se. Někdy si říkám, že by mě zajímalo, co si tady, rádoby ukrytá pod anonymem, vlastně dokazuješ, ale pak si řeknu, že je mi to vlastně fuk, takže si posluž, už dávno mi to neublíží :)

      Vymazat
  17. Ahoj Domčo, pamatuj že vítěz je ten, kterej se nevzdal! :)

    OdpovědětVymazat
  18. Dominko ty jsi báječná! Jsem za tebe hrozně ráda, že jsi se vypracovala z té holky, co si dělala vrásky s každého špatného komentáře k silné ženě, která má období na hovno a nebojí se to přiznat a hlavně s tím něco udělá! Doufám, že sama vidíš u sebe tu obrovskou změnu a jsi na sebe pyšná, buď! Já jsem si teď prošla tolik stresu v posledních měsících a ty poslední dva jsem tam šťastná, že jsem zase ta stresem shozená kila nabrala zpět a sotva zapnu džíny. Taky si připadám většinu dní hnusna a tlustá, ale jsem šťastná, to nejhorší mám za sebou a je přede mnou cesta, na kterou se těším! Těším se na inspirace;)

    OdpovědětVymazat
  19. Moc držím palce a těším se na články ;)

    OdpovědětVymazat
  20. Tento článok ❤❤ ja som si prešla tým istým minuly rok. Rok 2016 bol ako horská drahá. Hore a potom veľmi rýchlo dole👎🏻 Čo sa týka projektu Comeback tak idem do toho s tebou!! #zapeknezadky #zasebavedomyusmev
    Takze ďakujem za motiváciu a Domi hlavu hore ❤ si skvela!! Mna si napríklad motivovala k tomu aby som si založila blog a už ho mám a som šťastná🙂 Takze teraz je na času aby sme podporili my teba ❤

    OdpovědětVymazat
  21. Domi, zažívala jsem podobné stavy o prázdninách, než jsem začala cvičit s trenérkou. Díky sacharidovým vlnám a jejich (pozitivním) vlivu na moje tělo jsem se tak nějak vzhlédla v low carb (spíš keto) stravě, ale velmi rychle jsem zjistila, že to není ono, že nejsem prostě tukový typ. Jednak to u mě bylo o to horší díky vegetariánství (moje strava pak byla složená vlastně jen ze sýrů a vajec + sem tam nějaké ty ořechy, ale samo lowcarb!), a druhak i díky těm přežíracím cheatdayům, kdy jsem si říkala, že ten jeden den v týdnu se prostě nepočítá. Jenže moje psychika to nedávala a zažívala jsem stejné peklo jako ty. Prvních pár dní / týdnů bylo v pohodě, a pak to šlo ráz naráz. Hodně mi pomohlo si přiznat, že keto prostě pro mě není a chci návrat k sacharidům, ale v rozumné míře. A tak jsem se tak nějak vyhrabala z jídlosrabu, a i když mám sice pořád špek na břichu, tak ty sacharidy za to stojí. O:-) A tak jak ty jsem postupně přišla na to, že hlavní je se z toho nepo a všeho s mírou. Takže ano, pořád sice šílím z toho, když nemůžu jít do naší posilovny (protože je to moje první pomoc při stresu a místo, kde trávím čas velmi ráda), ale rozhodně už nešílím z jídla. Aktuálně to mám tak, že se přes týden v práci snažím jíst nějak zdravěji, a víkend to až tak neřeším. Základem je u mě mít pořád nějaký výdej. Ale když jdu ven s přáteli, vůbec to nehrotím a dám si něco s nimi (klidně i popcorn v kině). :-) A musím říct, že ta psychická vyrovnanost, ve které jsem, je opravdu základ všeho. Můžeš mít striktní tréninkový plán a stravování, ale jakmile to hlava nepřijímá a děje se to jen díky síle vůle, ten úspěch bude poloviční. :/ Takže radši pěkně v klídku, pomaloučku, polehoučku a hlavně v pohodě. Hodně zdaru s projektem přeji! :-) Gabča M.

    OdpovědětVymazat
  22. Neuvěřitelnej článek, napsala jsi to moc hezky a upřímně :) Mám to dost podobně, na jaře jsem dost cvičila a přes léto z toho vypadla. Teď se chci ke cvičení pomalu vrátit, ale ne to nějak hrotit, spíš to tělo zpevnit :) Věřím, že ty to všechno zvládneš a poučíš se ze svých chyb, hodně štěstí <3

    OdpovědětVymazat
  23. Domi, jedna rada... chápu, čím si procházíš a jak tě to trápí ale musíš trochu změnit postoj. Jídlo je radost, ale nesmíš si jeho konzumaci "omlouvat" emocema. Donuty jako bolestný? Lívanečky jako odměna za bungee jumping? Nechci být zlá, ale to je přece naprosto neracionální. Prošla jsem si anorexií a hodně striktním režimem, i záchvatovitým přejídáním, který je zase "sněz co můžeš" a hrozným, příšerným smutkem, pořád ale mám ráda zdravý životní styl a několik let chodím do posilky. Co je podle mě nejdůležitější, je nebrat vyloučení nezdravých potravin jako restrikci. Jako "teď cvičím, tak to nemůžu" ale "je to moje volba a jsem spokojená s tím, jak jím teď". Je krásný, jaký máš k jídlu vztah, občas si říkám, že kdybych ho uměla mít, vyhla bych se spoustě nepříjemností... ale zkus to trochu pustit z hlavy. Jídlo je potěšení, určitě to není jen palivo. Ale zdravý životní styl není restrikce :). Tak držím palce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahojda :) já mám trochu pocit, že sis to přebrala trošku jinak než jsem to myslela s těma popiskama! Já jídlo miluju a rozhodně si ho ničím neomlouvám, naopak! Jen občas k těm popiskům píšu i příběh, co se k tomu vztahuje aby to nebylo jen že "mňam, lívance" "hele, donuty!" :D snad chápeš! A uvidíš v dalších postech a fotkách, že to tak opravdu je, já si ani nejsem schopná něco vyloženě zakázat :D

      Vymazat
  24. Domčo, fakt super článek. U tebe člověk vždy najde motivaci posunout se dál. Když člověk ví, že v tom není sám, že i ostatní lidé řeší ty stejné věci. Držím ti palce a těším se na další článek! ❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  25. Máš můj respekt Domí! <33 Víš na tom celém je pozitivní, že jsi v tomhle směru našla svoje hranice a už to nebudeš hrotit tak jako předtím a budeš se díky tomu cítit mnohem líp. Když je špatná psychika, je pak špatný všechno... Ale ty jsi nad tím vyhrála, uvědomila sis co jsi dělala špatně a teď už to bude jenom lepší a lepší. Máš super přítele, který při tobě stojí a líbíš se mu taková jaká jsi, takže nějakých šest kilo vůbec neřeš. Přeji ti hodně štěstí, jsi moc fajn! :)

    OdpovědětVymazat
  26. Domi, já ti věřím, ty to dokážeš!
    Jsem ráda, že si našla tu správnou cestu ke zdraví a ke své vysněné postavě. A hlavní je, že ukážeš svým čtenářům, jak správně hubnout hlavně s radostí a bez psychických problémů.... Moc se těším na další článek.

    OdpovědětVymazat
  27. Domi, nevěš hlavu. Možná bude těžký to slyšet, ale když se na tohle jednou dáš, budeš chtít zkoušet a budeš chtít víc. A několikrát si nabiješ pusu, ale když vydržíš najdeš tu harmonii tak to tělo ti to mnohonásobně vrátí. Cheat daye jsou podle mě hrozně na psychiku škodlivé, mnohem lepší je naučit si jídlo jako je pizza, zmrzliny dopřávat v režimu občasně, ale jako jeho součást. Držím ti moc palce, ať už je to jen růžový a nejdeš si způsob jak zkombinovat vše co si přeješ. V.

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤