What are you looking for?
čtvrtek 23. května 2019

STŘIHY VIII.



Rozhovor, kde by se napětí a hustá atmosféra dala krájet a rozdávat po kusech na talíři jako dort. Byl by ale všechno, jen ne dobrej. Hořkej, že by se z něj křivila pusa i těm otrlejším z vás. Přitom na místě, kam jsem chodila tak ráda a kde mi bylo dobře. Když máš něco rád, chceš problémy řešit. Když najdeš problém, rovnou nabídneš řešení. Protože ti na tom záleží. Proto jdeš i daleko za hranice komfortní zóny. A pak stejně stačí tak málo... Tak málo jako jedna jediná věta, která vezme vítr z plachet všem zúčastněným a všechno, co si chtěl řešit a vyřešit, se rozplyne na malý neviditelný částice, pomaličku, jak v ultra zpomaleným záběru a ty jen zavřeš pusu, která ti zůstala šokem otevřená a ok, takhle to teda bude. Chvíle pravdy se tomu říká. Saw the real you

STŘIH

Upřenej pohled do skleničky s vínem, kterou problikává svíčka v pozadí. Vždyť mám všechno. Všechno, co jsem si vysnila. Neskutečný možnosti, spoustu příležitostí, otevřenou budoucnost a kolem sebe lidi, se kterýma můžu dosáhnout skoro na cokoliv si usmyslím. Lidi, který miluju a za který bych dala do ohně ne jednu ruku, ale rovnou obě. A stejně se v tom topím. V tom dobrým nasládlým vínu i celým svým životě. Ve svých přáních a touhách. V těch několika Dominikách, který v sobě mám. Co s nima, když každá chce něco jinýho? Kdy budu mít dost? A proč vlastně chci pořád víc?

STŘIH

V centru Prahy, ve sklepě klubu, o kterým jen tak někdo neví. Na dveřích něco píšou... nevím. Nevím, jak se to zase všechno seběhlo. Přehlídka značkovejch bot, drinky a občerstvení na stříbrných podnosech, veledůležitý konverzace, chlapi, ze kterých jde takovej strach, že se s nima nechceš ani potkat ve dveřích a holky... Holky, z jejichž arogance ti je fyzicky zle. Tyhle místa tohle asi s lidma dělaj. Nebo prachy? Nebo život? Nevím. Ani nechci. Nechci tady bejt a přitom mě to celý tak moc fascinuje. Když o pár dalších zbytečných hodin později sedám toho chladnýho rána do taxíku, v paměti mi zůstává jen ten pohled, co neříká vůbec nic, ale propaluje skrz naskrz. Tahle noc byla tak dlouhá, že přešla ve wake up call. Tohle nejsem já. Jenže kdo jsem teď, o pár měsíců pozdějc?

STŘIH

Každej pohled do zrcadla, do skla budovy, kterou míjím nebo do odrazu projíždějící tramvaje makes me sick. Každý natahování kalhot, každodenní snaha najít outfit, co by sedl, každý focení a hledání aspoň jediný ucházející fotky, tisíc pokusů na jedno debilní stories, kde se sama na sebe musím koukat. Každej pohyb, každý přetočení se v posteli. A stejně ten slanej karamel koupím pokaždý, když ho v Bille v tý prokletý lednici maj.

STŘIH

Tři, dva, jedna - start. Pomalu, se stovkama dalších lidí, se rozbíhám ale nikdo z nich mě vlastně vůbec nezajímá. Myšlenkama jsem napojená na toho, kdo stejnej závod běží touhle dobou v jiným městě. Na toho, co mě v tomu dokopal. A kdyby jen k tomuhle. Na toho, co mě už dlouhý léta nutí posouvat se dál. Na toho, co mě nenechá spát na vavřínech. Na toho, kdo mě čas od času vystrčí z mýho pohodlně nastavenýho životního režimu a já ač kolem sebe nejdřív kopu na všechny strany a vztekám se jak malý dítě, jsem za to všechno nakonec nejvíc vděčná. Protože díky tomu teď jsem tam, kde jsem. Díky veškerý tý konstruktivní kritice i hádkám, díky pomocný ruce, která tady je, když je potřeba a taky díky schopnosti ocenit, když si to zasloužím. Děkuju, tati. 

Add your comment

  1. Tak ten prvy, vlastne aj druhy strih mi hovoria momentalne uplne z duse :( Krasne napisane...

    OdpovědětVymazat
  2. Domi, napiš prosím ze střihů knihu. Myslím, že by se v tom spoustu lidí našlo, včetně mě. A děkuju, že sdílíš i ty okamžiky a myšlenky, který nejsou úplně instagramový.

    OdpovědětVymazat
  3. Ten poslední odstavec..Ten mi skoro vhání slzy do očí... a ten odstavec v neznámym klubu, z toho mi běhá mráz po zádech. Jeden z důvodů, proč miluju střihy, vždycky tu atmosféru z každýho odstavce cejtim. Gratuluju, jsi poslední blog, kterej čtu i bez upozornění na instagramu :) Nikča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikčo, strašně moc děkuju. Přesně těhlech pocitů tam chci dosáhnout. ❤

      Vymazat
  4. Já tvoje střihy miluji, dokážu si vždy tu atmosféru živě představit, kéž bych dokázala také tak popsat svoje pocity, svůj život...


    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  5. Ale kdo jsi? takove "hluboke myslenky" a pritom insta plny reklam a spolupraci. Je to vic o tom nez o prave Dominice.Kdyz je ti na vecirku zle tak proc zustavat? kdyz mas vsechno a vsechno je top - proc chces vic? co vic? ty strihy o tom, jak mas vsechno a vsechno muzes a pak ze se sama nepoznavas jsou uplne mimo. Jasny, koupila sis byt (*mozna bez hypa?!), mas vespu a lv kabelku, staly vztah a top fotak. Ale mas taky nasite vlasy, manikuru, karla lagerfelda diky spolupraci, milion begduchych selfie ktere v roce 2019 opravdu nejsou inovativni ani inspirujici a dost nestandardni postavu. co takhle byt clovek. Zivit se jako clovek a ne jako socialni figurka prostituujici znackam a kavarnam... na tohle jsou lidi dnes hrdi? dosahla jsem vseho. Mam instagram a spoluprace. Ale mam vedomosti, zanecham tady po sobe neco? ...jen ucet?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak o tom to zřejmě je..., ty nemáš pocit, že tě občas trápí dobrý bidlo? já teda jo, mám práci, byt, partnera, rodinu (někdo nemá z toho ani jedno) a i tak máš pocit, že jiný se mají líp, ty to chceš taky, ale nevíš jak na to. Navíc, Domča žije v ost povrchním světě, tam si myslím je tohle ještě víc hmatatelný :-(

      Vymazat
    2. Tyhle články holt nejsou pro tebe - stejně jako tenhle blog, kterej stejně nesleduješ pořádně, protože zmiňuješ věci, co nejsou pravda. Nemám vůbec potřebu ti všechny ty pointy nějak upřesňovat, abys na mě koukal(a) jinak, vlastně k tomu nemám vůbec co říct. Tvůj komentář je zlej, mimo a vlastně uplně zbytečnej. Oběma nám bude líp, když mě sledovat nebudeš. ;)

      Vymazat
  6. Dominiko už dlouho tě s kámoškama sledujeme a máme stejný názor. A musím podotknout, že jsme trochu starší. Není den, kdy bys nás nepobavila... Pořád se potřebuješ veřejnosti zalíbit, zavděčit a bůhví co. Podle mě bys měla navštívit nějakého lékaře. Neznám ufňukanější bloggerku... Pořád nás přesvědčuješ, jak jsi nad věcí a blabla kecy.. Ale jaká je realita?? Hlavně mě litujte a lajkujte... Tak si kup zas krabičky, udělej si nové nehty, nacvakej obočí a buď v pohodě... 🤦‍♀️😂

    OdpovědětVymazat
  7. Mám pocit, že na tuhle sféru, ve které se pohybuješ nemáš úplně žaludek. Já se ti teda denně nesměju, ale je mi tě spíš líto, protože je vidět jak se v tom neustále plácáš, ale způsobuješ si to vlastně všechno sama. Na instagramu se nějak prezentuješ a na blogu píšeš, že taková vůbec nejsi. Proč to tedy děláš? Naprosto chápu, že to pak někomu zavání nějakými schizofrenickými sklony, s kterými bys musela navštívit lékaře.

    Nevím jak moc si můžeš dovolit být offline a přestat být třeba na nějakou dobu živena z instagramu, ale přijde mi, že by ti to pomohlo a že tě to žene do záhuby. Čímž myslím to, že mám pocit, že se tím vším stresuješ dost zbytečně a zbytečně se ti to může podepisovat na psychice. A že tvůj boj je hlavně v nějaké Domi co se prezentuje online a podle toho kde, a pak ta co je offline, která myslím, že je vlastně nejvíc fajn a měla by to nejvíc srovnané, kdyby ty další nebyly ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, k tomuhle se moc ráda vyjádřím, protože si myslím (respektive doufám), že většina lidí už tyhle moje články chápe. Ty evidentně ne, protože nic z tohoto vůbec nesouvisí s tím, jakou práci dělám a jestli se prezentuju online nebo ne. Jsou to prostě popisy určitých emotivních momentů, o kterých se mi hezky píše a vím, že to čtenáře baví číst a že se se spoustou momentů dokáží ztotožnit a to i proto, že to není jen sluníčkový.

      Rozhodně se ale na Instagramu neprezentuju jinak než na blogu, na blogu jsem jen otevřenější a píšu tady o věcech víc do hloubky, na což na IG není prostor a hlavně tam hraje větší roli vizuálno než text, zatímco na blogu tomu podle mě má být naopak. To, že v sobě občas člověk tápe je myslím uplně normální, ať žije jakkoliv a psát kvůli tomu něco o potřebě vyhledat lékaře je uplně k smíchu.

      Živěj mě i jiný věci než Instagram, normálně pracuju, ale nemám vůbec důvod si dávat pauzu, nestresuje mě to, nejsem z toho nešťastná a nemám žádný problémy, kdybych je měla, tak to nějak řeším a rozhodně to nepouštím takhle ven. Nevím, proč z toho máš takovej pocit, ale je mylnej. Tak snad jsem to trošku dovysvětlila.

      Nicméně děkuju za slušně podanou zpětnou vazbu, cenim si toho. :)

      Vymazat
  8. Musím uznat, že to vypadá zvláštně, když na instagramu máš usměvavé fotky z akcí a na blogu píšeš (opakovaně), že ti na nich není dobře. Nechápu ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Akce, o který je řeč v tomhle článku, nemá s blogerstvím vůbec nic společnýho a jediný, o čem jsem kdy psala, že se tam necítím dobře, jsou ty posh akce, co maj striktní dresscode a každej tam přijde jak na přehlídku a já na tohle předvádění uplně nejsem.

      Vymazat
    2. Tahle akce přehlídky bot nesouvisí s tvým blogem a instagramem? Ani ty další posh akce? Tím spíš tedy nechápu, co na nich děláš ...

      Vymazat
    3. To nebyla přehlídka bot, proboha, to byl jen popis tý společnosti tam, aby vás to naladilo na tu atmosféru, co tam byla. Šlo o párty s lidma, co nemaj s blogerským světem nic společnýho. Fakt mě občas tyhle dedukce zarážej - vy si asi opravdu myslíte, že nemám jinej život, než ten online?!

      Vymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤