What are you looking for?
pátek 23. srpna 2019

STŘIHY X.



Se zakloněnou hlavou se pomalou chůzí procházím po Náměstí Republiky. Prší. Strašně moc prší. A já stejně neodolám dlouhým pohledům na ty nádherný střechy všude okolo a vždycky se mi vybaví, jak jsem tady v osmnácti lezla do metra a s pohledem na ty střechy přemýšlela o tom, jestli bych tady jednou mohla být šťastná. If only I knew... Kdybych věděla, jak strašně rychle tady dospěju. Co všechno mě položí na lopatky. A kolikrát se zase zvednu. Jak dlouho to bude trvat, než pochopím, že musím být šťastná sama se sebou, že to za mě nikdo jinej neudělá. Že na nikoho jinýho se spolehnout nemůžu. Promoklá skrz naskrz stojím na křižovatce a místo slz se mi přes mokrej obličej rozlejvá širokej úsměv. Miluju to tady. Přes to všechno, v každý situaci. V srpnový bouři... emocí. Vím, že to bude dobrý. Nasazuju sluchátka a vydávám se na metro. O jednu stanici dál, než bych měla nejblíž, co na tom, že už teď jsem uplně promočená.

If God has a face what would it look like? And would you want to see if, seeing meant that you would have to believe in things like heaven... and in Jesus and the saints, and all the prophets?  

Těch pár vět, pár akordů. Nikdy mi nic neuklidňovalo duši tolik jako tohle. Nejsem věřící, vůbec ne. Ale tenhle song. Tenhle song mi tentokrát zachránil život. Doopravdy. Všechny ty Fall Apart písničky, co mám v telefonu a co totálně seděj na tohle moje aktuální emocionálně prázdný období, jsou skvělý, ale někdy je to prostě moc a vím, že kdybych si je pustila, tak mě to zlomí definitivně. A to neplánuju dopustit. A tak mi jede tohle, po stopadesátýpátý a v očích si díky tomu udržuju aspoň maličký plamínky naděje. Všechno je přesně tak, jak má bejt. A bude líp. Bude to čím dál lepší. Vím to. Cítím to. Zasloužím si to. 

STŘIH


S pusama od ucha k uchu, zpocenejma vlasama a bolavejma nohama se proplejtáme uličkama Budapešti, já se tetelím pod návalem zážitků a dojmů ze všech těch cool míst, který jsem dneska objevila a nemůžu se dočkat dalšího dne. Když pak ve čtyři ráno zabalená v peřině usínám a vedle mě oddechuje můj aktuálně nejlepší kamarád, uvědomuju si, jak strašně vzácný tohle je. Jak moc jsem vedle sebe chtěla někoho takovýho mít. Někoho, před kým si nemusím na nic hrát, komu i naprosto střízlivá vyklopím uplně všechno a neřeším, co si o tom bude myslet. Někoho, kdo i při sledování šíleně nabitýho koncertu občas po očku zkontroluje, jestli jsem ok, když se před náma jazykem proplejtá nějakej zamilovanej pár. Někdo, kdo mi desetkrát denně napíše update svý lovestory a komu si já kdykoliv napíšu o klučičí pohled, když si zrovna nejsem jistá, jestli je moje holčičí vnímání správně nastavený. Většinou totiž není, žejo. 

STŘIH


Byl to hezkej den. Plnej zážitků, výkonů a překonávání sebe samotný. Mám ze sebe radost, fakt. Ale v noci se mi ten usměvavej obličej bez zjevnýho důvodu rozpadne přesně půl vteřiny po zabouchnutí dveří auta taxíku. Za svůj život jsem si pobrečela mockrát. Jsem emociální, vždycky jsem byla. Ale tohle... Tohle jsem  za těch 26 let nepoznala. To, když se tak moc snažíte držet pohromadě, až začnete přemýšlet, jestli se tělo opravdu nemůže pod tíhou toho všeho rozletět na kousky. Nemůže?

Ono to vážně fyzicky bolí. Tahle jsem se nikdy necítila a děsí mě to, strašně moc mě to děsí. Když se vám každý jedno vzlyknutí, který se silou vůle snažíte zastavit, dere z těch nejhlubších částí vašeho srdce. Tak silně, že to s vaším tělem fyzicky hýbe jakoby vám někdo dával pěstí do břicha. Jednu za druhou. Když si nejste schopní ani sundat boty a tak se prostě jen sesunete na zem a necháte ty slzy týct. Až do naprostýho vyčerpání, kdy ani nevidíte před sebe. Prostě jen ležíte schoulený na zemi v klubíčku. A čekáte. Čekáte, kdy to přejde. Kdy dojdou slzy. Kdy to přestane bolet.

Add your comment

  1. Tvé střihy vždycky vzbuzují zvědavost (aspoň teda ve mně), co se v tvém životě děje. A tentokrát mne i trochu vrátily spoustu let zpátky, kdy bych něco podobného mohla psát taky. Jen takového kamaráda, co jsi s ním byla v Budapešti, jsem neměla.
    Každopádně držím palce, ať ta bolest přebolí - co nejdřív. Ona časem přebolí skoro každá, i když se to ze začátku nezdá.

    OdpovědětVymazat
  2. Konecne jsi pochopila ze te jakub celou dobu podvadel? aleluja. next. to same by melo dojit Verci Horakove Biasiol.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu tady musite psat tyhle komentare? Nepochopim.

      Vymazat
    2. Biasiol to vi, ale nevadi ji to, nikdo jinej takovou maškaru nechce, než komediant Goldy

      Vymazat
    3. Ty ses smutnej pribeh psat takovy veci o nekom. Jeste pod anonymem. Docela se divim autorce ze takovej odpad vubec zverejni.

      Vymazat
    4. Mám nepříjemný pocit, že z toho příspěvku čiší škodolibost a musím říci, že to mi přijde mimořádně hnusné (málokdy reaguji na cizí příspěvky pod články, ale tentokrát mi to nedalo). Domčo, na tyhle reakce se fakt vykašli. Měj se

      Vymazat
  3. Ahoj Domčo,
    jsem ráda za tvé šťastné chvíle a doufám, že to co bolelo, bolí, zase přebolí. Všechno bude dobrý, posílám objetí.

    OdpovědětVymazat
  4. Bezne tu nekomentuju, ale tohle (obzvlast po precteni jednoho komentare vys) mi neda. Chci jen vyjadrit podporu a jako ostatni zopakovat, ze vsechno preboli, i kdyz tomu v nejakou chvili ani nejde verit. Pripomnelo mi to me asi pred 2 lety, kdy me neco tak srazilo na kolena, ze jsem mela rana, kdy jsem mela pocit, ze nejsem fyzicky schopna si ani vycistit zuby. Prebolelo to. Jsou situace a udalosti, ktere proste bolet musi, aby se s nimi clovek casem vyrovnal. Hlavne si clovek nesmi ty navaly emoci vycitat, protoze ty jsou tou cestou ven... ale nemyslim, ze bys to delala:) Tak drzim palce, A.

    OdpovědětVymazat
  5. Dominiko
    Mezi mé že máte těžké období ale to k životu patří. Je úžasné jak píšete když prožíváte silné emoce. Píšete básně? Doufám že jo, musí být skvělé. Jestli jo tak doufám že si někdy nějakou v budoucnu přečtu.
    Mejte se dobře. Věřím že se to časem změní na skvěle.
    Lucka

    OdpovědětVymazat
  6. Hodne sil! 💙 Tyna

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Domco. Dlouho jsem tvuj blog necetla - obcas jsem byla z clanku dopalena a rikala si, ze uz mas vek na to najit trochu vice vyrovnanosti a harmonie. Ale kdyz si tak uvedomim - ja byla jeste pred par lety (take) velmi citliva, placala se v emocich a zazivala pady. Pomohlo mi urcite i nalezeni stabilniho racionalne smyslejiciho partnera.. Ale take velmi casto uvedomeni si tehle myslenky - kdyz si predstavim, jak je vesmir veliky! Jak vznikl a jak se stalo, ze se nasi dali dohromady, z malych bunek jsem vznikla ja, spravne se vyvijrla, vyrostla a ted tu stojim - kolil neskutecnych veci se muselo podarit, abych tu ted byla, mlada, pomerne zdrava, vystudovana, s prima rodinou, s podporou, v cistem hezkem obleceni a vecer sla spat do hezkeho bytu v hezkem meste! Tolik lidi na svete resi skutecne problemy (hlad, vazne nemoci, dluhy, tyrani, nemocne dite, valky..).. A ja mam takove stesti. Uzivej zivota, kazde chvilky, az nam bude treba 80, budou tyhle trapeni malicherne a budeme stastne, ze mame kolem sebe zdrava vnoucata. Nevim, jestli je to pozitivni pohled nebo negativni, ale treba ti take pomuze k nadhledu nad hodne vecma. Hodne sil a pevne nervy a krasny zbytek leta, Tyna

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤