KRABIČKY - PROČ, JAK A ZA KOLIK?


Sázená vejce s dýní a kadeřávkem
Jedna z mých vysněných spoluprací? Krabičky. Krabičky, který jsou opravdu dobrý a ne jen "hubnoucí nouzovka", který mi ušetřej čas, dokonale ukojej moje rozmlsaný chuťový buňky, pomůžou mi dosahovat mých cílů (vizuálních i výkonových) a který bych si po skončení spolupráce sama prodloužila, protože to za to stojí a vyplatí se to. A přesně tohle je definice krabičkový "diety" My Chef Kitchen, kteří mě oslovili nějaký ten týden zpátky, kdy jsem zrovna testovala jiné krabičky a tak jsem zvažovala, jestli do toho vůbec jít. Naštěstí jsem šla, protože mít tohle srovnání je pro mě naprosto skvělý i z hlediska toho, že vám teď můžu dát mnohem lepší zpětnou vazbu a doporučení. 

Od My Chef Kitchen mi chutná naprosto každý jídlo. KAŽDÝ. Uplynulých 14 dní mi na každý všední den přijel večer předem kurýr s taškou s pěti krabičkama na další den a já se už při uklízení všeho do lednice nemohla dočkat až to budu jíst. Ty jídla jsou výborně dochucený, jsou sytý a dokonce i krásně vypadaj. Několik jsem vám jich nafotila, jinak ale doporučuju sledovat jejich Instagram, kde ukazujou i přípravu, takže se můžete těšit ještě víc dopředu a vidět ty jednotlivý ingredience.

Nejdřív vám řeknu, proč vlastně krabičky. Potom jak to celý funguje a kolik to stojí.

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NEDĚLEJ TO



Není to tak dávno, co jsem měla neustále potřebu někomu něco dokazovat. To, že jsem hodna toho, aby se se mnou danej člověk bavil. Že dokážu tohle a tamto, že jsem taková a maková.  Občas to asi dělá každej. Je v lidský přirozenosti snažit se zalíbit a dostat se někam dál, do vyšších kruhů, dejme tomu. Jenže k čemu to ve finále je? Ne, fakt nemusíte nic dokazovat šéfovi v práci - pokud mu nestačí to, co děláte, najděte si jinýho šéfa. Nemusíte nic dokazovat partnerovi - pokud vás nebere takové, jací jste, najděte si jinýho partnera. Nemusíte nic dokazovat ani rodičům, přestože ty si jiný nenajdete, prostě si jděte tou svojí cestou, která činí šťastnýma vás a ne někoho jinýho. Nikdo jinej vám totiž klid v duši nepřinese. 

Jsou to hrozný nervy. Pořád se o něco snažit. O něčí pozornost, o něčí uznání, o něčí zájem, o něčí pochvalu. Pro tu chvilku, kdy se vám tý pozornosti dostane a pak bum - jste zase na začátku. V začarovaným kruhu honění se za něčím, co je jen iluze úspěchu a nějakýho vnitřního naplnění. Přitom stačí tak málo - uvědomit si, že tudy cesta nevede. A to, že:

JEDINEJ, KOMU MÁŠ NĚCO DOKAZOVAT, SEŠ TY SÁM. 

Protože to je to jediný, co se v dnešní době vyplatí. Dokazujte sami sobě, že dokážete být lepším člověkem. Že dokážete posouvat svý vlastní limity. Že si dokážete plnit sny. Že dokážete pomáhat, když je to potřeba. Že dokážete vystoupit ze svý komfortní zóny a zkusit štěstí tam, kde nemáte vyšlapanou cestičku. Dokažte sami sobě, že na to máte a vychutnejte si pak tu opojnou radost ze sebe samotných. Je to totiž mnohem silnější pocit, než když se snažíte kvůli někomu jinýmu. 

Mě už to přešlo. Neříkám, že už před lety, ale ani ne včera. Prostě mě to přešlo. Přestala jsem se obhajovat. Sobě, ale hlavně všem ostatním. Přestala jsem se snažit dokázat, že to, co mám, ke mně nepřišlo samo. Že mi to nikdo nenaservíroval na stříbrným podnose. Že jsem si to musela vydřít. Že nemám všechno zadarmo. Že jsem všechno nedostala ze spoluprácí. Že za mě moje výmysly neplatěj rodiče ani přítel. Že těch pár kilo dokážu dát zase dolů. Že prodloužený vlasy a upravený nehty neznamenaj, že se nemám ráda taková, jaká jsem, ale že se mi to takhle prostě líbí. A že to dělám pro sebe, ne pro lajky na Instagramu. Že to, co vidíte na mým Instagramu není přímej odraz mýho života a toho, jak se každej den mám. 

Takže ještě jednou - jedinej, komu byste měli cokoliv dokazovat, jste vy sami! Hádám, že tady mezi váma bude někdo, kdo to právě teď potřebuje slyšet. Tak se nenechte unést tlakem vašeho okolí, nenechte si namluvit, že budete šťastnější, když vás někdo jinej ocení nebo když o vás někdo jinej projeví zájem. Starejte se o sebe hlavně vy sami. Vyvíjejte se pro sebe a ne pro lajky na Instagramu nebo pozornost toho kluka, co se o vás zajímá jen když se mu to zrovna hodí. Zlepšujte se pro sebe a proboha - mějte se rádi. Protože tohle je ta cesta ke štěstí. Tohle je ta cesta, která je zároveň i cíl. 

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

STŘIHY VIII.



Rozhovor, kde by se napětí a hustá atmosféra dala krájet a rozdávat po kusech na talíři jako dort. Byl by ale všechno, jen ne dobrej. Hořkej, že by se z něj křivila pusa i těm otrlejším z vás. Přitom na místě, kam jsem chodila tak ráda a kde mi bylo dobře. Když máš něco rád, chceš problémy řešit. Když najdeš problém, rovnou nabídneš řešení. Protože ti na tom záleží. Proto jdeš i daleko za hranice komfortní zóny. A pak stejně stačí tak málo... Tak málo jako jedna jediná věta, která vezme vítr z plachet všem zúčastněným a všechno, co si chtěl řešit a vyřešit, se rozplyne na malý neviditelný částice, pomaličku, jak v ultra zpomaleným záběru a ty jen zavřeš pusu, která ti zůstala šokem otevřená a ok, takhle to teda bude. Chvíle pravdy se tomu říká. Saw the real you

STŘIH

Upřenej pohled do skleničky s vínem, kterou problikává svíčka v pozadí. Vždyť mám všechno. Všechno, co jsem si vysnila. Neskutečný možnosti, spoustu příležitostí, otevřenou budoucnost a kolem sebe lidi, se kterýma můžu dosáhnout skoro na cokoliv si usmyslím. Lidi, který miluju a za který bych dala do ohně ne jednu ruku, ale rovnou obě. A stejně se v tom topím. V tom dobrým nasládlým vínu i celým svým životě. Ve svých přáních a touhách. V těch několika Dominikách, který v sobě mám. Co s nima, když každá chce něco jinýho? Kdy budu mít dost? A proč vlastně chci pořád víc?

STŘIH

V centru Prahy, ve sklepě klubu, o kterým jen tak někdo neví. Na dveřích něco píšou... nevím. Nevím, jak se to zase všechno seběhlo. Přehlídka značkovejch bot, drinky a občerstvení na stříbrných podnosech, veledůležitý konverzace, chlapi, ze kterých jde takovej strach, že se s nima nechceš ani potkat ve dveřích a holky... Holky, z jejichž arogance ti je fyzicky zle. Tyhle místa tohle asi s lidma dělaj. Nebo prachy? Nebo život? Nevím. Ani nechci. Nechci tady bejt a přitom mě to celý tak moc fascinuje. Když o pár dalších zbytečných hodin později sedám toho chladnýho rána do taxíku, v paměti mi zůstává jen ten pohled, co neříká vůbec nic, ale propaluje skrz naskrz. Tahle noc byla tak dlouhá, že přešla ve wake up call. Tohle nejsem já. Jenže kdo jsem teď, o pár měsíců pozdějc?

STŘIH

Každej pohled do zrcadla, do skla budovy, kterou míjím nebo do odrazu projíždějící tramvaje makes me sick. Každý natahování kalhot, každodenní snaha najít outfit, co by sedl, každý focení a hledání aspoň jediný ucházející fotky, tisíc pokusů na jedno debilní stories, kde se sama na sebe musím koukat. Každej pohyb, každý přetočení se v posteli. A stejně ten slanej karamel koupím pokaždý, když ho v Bille v tý prokletý lednici maj.

STŘIH

Tři, dva, jedna - start. Pomalu, se stovkama dalších lidí, se rozbíhám ale nikdo z nich mě vlastně vůbec nezajímá. Myšlenkama jsem napojená na toho, kdo stejnej závod běží touhle dobou v jiným městě. Na toho, co mě v tomu dokopal. A kdyby jen k tomuhle. Na toho, co mě už dlouhý léta nutí posouvat se dál. Na toho, co mě nenechá spát na vavřínech. Na toho, kdo mě čas od času vystrčí z mýho pohodlně nastavenýho životního režimu a já ač kolem sebe nejdřív kopu na všechny strany a vztekám se jak malý dítě, jsem za to všechno nakonec nejvíc vděčná. Protože díky tomu teď jsem tam, kde jsem. Díky veškerý tý konstruktivní kritice i hádkám, díky pomocný ruce, která tady je, když je potřeba a taky díky schopnosti ocenit, když si to zasloužím. Děkuju, tati. 

18 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DOMINIKY, CO NEMAJ MOC SPOLEČNÝHO



Dlouhý rozevlátý šaty a další den tepláky s ošoupanou koženou bundou. Zapletený natočený vlasy, co zabraly dvě hodiny práce a druhej den hříva, do který po ráno ani nesáhnu a rovnou jdu ven. Jeden večer tanec na podpatcích a druhej radši box. K jídlu paleo krabičky a večer k seriálu kýbl zmrzliny. Dny od rána do večera nabitý schůzkama s lidma a večery sama doma s vypnutým rádiem i televizí. Snaha o vybudování stabilní kariéry a o pár dní pozdějc potřeba dát výpověď všude, kde to jen jde. Touha vytvořit si domov, ze kterýho nebudu nikdy chtít utíkat a přitom googlení míst na druhým konci světa, kam by se dalo na dva měsíce zašít. 

Tohle jsem prostě já. Tyhle kontrasty můj život docela vystihujou a je mi uplně jasný, že pro lidi okolo mě to není zrovna procházka růžovou zahradou plnou voňavejch okvětních lístků a uklidňující hry na harfu. Jsem to ale já a jsem ráda, že jsem to u sebe dokázala přijmout a že jsem se se sebou naučila pracovat. I emocionálně mám občas takovýhle výpadky a jeden den jsem uplně v háji z něčeho, co je mi druhej den už totálně jedno - a ne, není to PMS, i když by mohlo být. :D 

Co se outfitů týká, dá se na tom dobře vyřádit. Akorát můj šatník není uplně ve stylovým souladu, protože mám vlastně od každýho něco. Většinu času si lebedím v košilích nebo šatech (protože kdo se v košili necítí důležitějc, je divnej), ale někdy si prostě potřebuju vyrazit ve sportovním a čím víc jde jedna varianta do extrému, tím víc ji potřebuju druhej den vyvážit. Proto jsem taky na víkend v Hradci vezla tuhle outfitovou dvojici, kterou jsem vám i poctivě nafotila. 

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DUBEN V OBRÁZCÍCH



Duben byl pěkně rozlítanej - vlastně doslova. Ale uplně totálně boží. První polovinu jsem trávila na Floridě, o který už jsem psala samostatnej rozsáhlej článek, takže to pro tentokrát celý přeskočíme a podíváme se na to, co se dělo druhou polovinu měsíce, bylo toho totiž i tak víc než dost.

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤