STŘIHY



Balím se do svý obrovský peřiny a okamžitě mi padaj víčka. O tvář se mi opírá jedna psí tlapka a v nohách mi leží druhej chlupáč. Je mi tak dobře. A hned co ráno otevřu oči, už po mě skákaj a dostávám jednu pusinku za druhou. Tenhle hlídací týden je jedním z nejhezčích období za poslední dobu. Za poslední měsíc. Dva. Tři. Všude se mnou, pořád přitulený, pořád vyžadující dotek a pozornost - nejsou ti psi náhodou uplně stejní jako já? 

Střih.

V obří plyšový mikině ležím v posteli a koukám do stropu. Už druhou hodinu. Nepohla jsem se ani o centrimetr. Možná jsem ani nemrkla. Tak prázdnej pohled u sebe rozpoznávám poprvé a děsí mě to. Snažím se v sobě zorientovat, vždyť já jsem nejvíc emocinální člověk, co znám. A teď jsem dávno chtěla být ve fitku. V telefonu vedle mě mi píplo několik upozornění a já se po něm ani neotočím. Nemám chuť, nemám sílu. Mám hlad, ale nevstanu, abych si něco vzala. Snažím se naladit na tlukot svýho srdce a aspoň něco v sobě probudit. Odblokovat se? Necítím. Necítím nic. Nic dobrýho, nic špatnýho. Jedno velký děsivý nic. Jedna prázdná holka, která asi vyčerpala všechny pocity. Jakoby na mně seděl balvan, kterej nemám sílu odtlačit a pohnout se někam dál. A tak jen ležím a čekám, jestli se neskoulí sám. A když se skoulí, nejradši bych ho na sebe vlastně položila zas. Možná je to s ním jednodušší. Možná je jednodušší být naprosto prázdná a zablokovaná.

Střih.

V ruce křečovitě držím mikrofon a koukám do prázdný místnosti na 80 vyskládaných židlí. Ty se během pár minut zaplněj lidma. Co jsem si to zase vymyslela? Na co jsem to zase kývla? Proč svojí komfortní zónu nepřekračuju postupně? Proč se buď válím hezky v pohodlí nebo přes tu hranici skočím povedenej skok do dálky? Nádech, výdech. To půjde. Vždyť začínám tématem jídla a pití, to se nedá zkazit. Před prvním slovem hledám v publiku pár známých tváří - všechny se na mě povzbudivě usmívaj. A o tři hodiny později se usmívám i já a pomyslně se plácám po rameni. Tohle se zvládlo. A příště to bude ještě lepší, uvolněnější. Tohle se prostě musím naučit.
  
Střih. 

Sedím u Kristýny na posteli, ucucávám slaďoučkou Pálavu a guacamole vybírám z mističky Pringleskama, protože Nachos neměli. Pusy nám jednou o sto šest, drbem jednoho přes druhýho a shodujem se, že je to vlastně všechno hrozně fajn. Nový lidi, nový zážitky, nový výzvy. Trocha řádění a spousta věcí před náma. Single holky. Bavím se. Nikdy jsem tolik času s kamarádkama netrávila. Trošku mě mrzí, že jsem o tohle všechno tolik let přicházela. 

Střih.

Před sebou mám výhled na celou Grébovku a na obličej si nechám svítit zapadající sluníčko. Nevnímám nic a nikoho kolem sebe a s přimhouřenýma očima vstřebávám ten moment. Město zahalený do lehký narůžovělý mlhy, studenej zimní vzduch, vinnej sad a opuštěnej altán. Tohle místo je neskutečně kouzelný. Mohla bych tady stát opřená každej, každičkej den a jen koukat do dáli. Na Prahu. Na Prahu, která je nádherná a má toho tolik co nabídnout, když člověk chce. Chci?

Střih.

V Groovu před náma přistává 3x Gin Tonic a já si nadávám, že jsem nenahlásila, že chci místo okurky citron. Okurka v drinku, achjo. Přidávají se k nám tři cizinci a konverzace se rozjíždí dost rychle. Jeden je z Vídně a mně se rozsvítěj oči. Ve Vídni je to moje vysněný kluziště. A téma jednoho anglickýho půlnočního hovoru je na světě. Ten kluk je fakt roztomilej a holky na mě nenápadně pomrkávaj. Na požadavek, jestli jim ukážeme, jak to v Praze v noci žije, se chytáme okamžitě a vyrážíme do Dlouhý. Když mě k sobě pak při tanečku v Druhým patře zkouší přitisknout, odtahuju se. Vnímám nechápavej pohled od mojí blondýny, která tančí kousek vedle a snažím se nenápadně zmizet. Vždyť já vlastně tohle nechci. Nechci u sebe žádný lidi. Nechci nový lidi. Nemám na to sílu. Nejsem to já. "Oh Dominika, you are the poison. And you got me."  
Střih.

Hladově se vrhám na bunbonambo, ze kterýho se ještě kouří a láduju ho do sebe. "Tys celej víkend nejedla?" Směju se nechávám se unést tím, co u toho probíráme. Respektive já poslouchám, jím a  on povídá. A já si to v hlavě všechno maluju. Jestli tohle klapne. AŽ tohle klapne. To bude kolotoč. Přesně tohle potřebuju. Nějakou novou vizi. 
Střih.

Jeden krok, druhej, třetí. Zvýšit rychlost. Zvýšit náklon. Nemyslet na to, jestli mi přeskakuje v koleni. Nemyslet na nic. Nádech, výdech. Mikinu zapnout až ke krku a z vlasů smotat pevnej drdol, ať nelítaj okolo. Zesílit hudbu ve sluchátkách, na nejvíc. Koukat před sebe do tmy, která je venku už nějakou tu hodinu. Ignorovat píchání v boku, nepoddat se chvilkový slabosti. Jedna noha míjí druhou. První kilometr. Druhej. Pátej. Soustředit se jen na dech a na pravidelný střídání nohou. A občas si otřít uplně mokrej obličej. Pot? Snad. 

30 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

CO TO BYLO?



Stojím opřená o oprejskanou zeď v nejluxusnější ulici v Praze. Čepici mám klasicky naraženou tak moc, že mi není pořádně vidět do očí a v uších mi na plný pecky hraje song, kterej se mi nabídl ve Spotify v sekci Discover weekly a já ho od tý doby jedu pořád dokola. 


So why you got a bullet with my name on it? 
Why you got a bullet with my name on it? 
Cause it feels so good

I like the way you hold me in your arms
And I take me like paper folding any way you like
I like a heartbreak, argue, and the way we make it up
I like the sex too
So I wanna have you
I wanna get with you

Když ke mně přistoupí nějaká cizí paní, otráveně vytahuju sluchátka, protože se mi nechce přerušovat ten moment snění, kterej si zrovna užívám. Je zima, prší, já poslouchám depresivní zamilovanej song a přemýšlím o všem, co jsem v posledních týdnech prožila, co bych si teď přála a jak se vlastně cítím. Proč jsem tak zvláštně ochladlá, kdy se stalo, že jsem radši sama doma než s někým někde venku a kdy mi asi zas někdo dá pusu na nos a já budu cítit, že je všechno tak, jak má být. Tok myšlenek je přerušenej dotazem na neznámou ulici. Ze slušnosti se zamyslím a odpovídám, že bohužel fakt netuším. Než ale stihnu nasadit sluchátka zpátky, paní s růžovou kožešinovou kapucí a Vuittonkou přes rameno se na mě podívá pohledem, kterej proniká až do morku kostí a spustí monolog, během kterýho mi padá brada. "Cítíte se osamělá. Lidi vedle sebe si vybíráte hodně pečlivě. Málokomu se opravdu otevřete. Někdo vás zklamal. Ráda chodíte do společnosti a poznáváte nové zajímavé lidi. Máte v sobě spoustu nevybitý energie, potřebujete nějakou změnu a cestu, po který se vydáte a který se zcela oddáte. V cestě vám stojí nějaká žena - dejte si na ni pozor! To, co na to jste před chvílí myslela, se vám do měsíce splní." A další a další věty, který můžou bejt vlastně uplně obecný a sedět na kohokoliv a přitom znějí z úst naprosto cizí ženy, která vypadá, jako by vám viděla do duše, tak personalizovaně, jak jen znít můžou. Nezmůžu se ani na slovo a na její dotaz, jestli pro ni nemám třeba nějakou gumičku na památku, sahám do kabelky a podávám jí jednu černou, co jsem měla s sebou do fitka. Loučí se se mnou, přeje mi hodně štěstí a nechává mě tam naprosto konsternovanou stát. Nechápu, co se právě stalo a asi vypadám, jako bych jsem viděla ducha. Myslím, že trvá dobrých pár minut, než si nasadím zpátky ty sluchátka a trošku se seberu. V hlavě mi samozřejmě zůstává hlavně ta věta, že se mi do měsíce splní to, na co jsem myslela. Chci to vlastně? Je možný, že měla pravdu? Proč mi tohle všechno řekla? A proč chtěla zrovna gumičku?  

23 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MOMENTKY A MOMENTY



Myslela jsem si, že klasický photodiary články zkrouhnu na jeden měsíčně - měsíční shrnutí, žejo, tak se to přece dělá. Akorát se mi hned objevily dvě JENŽE. První je o tom, že hrozně nerada píšu o věcech, co nejsou aktuální a od kterých už uplynula nějaká delší doba než pár dní. Druhý je pak o tom, že fotím všechno, co mi dělá radost a kdejakou blbost a těch fotek mám prostě spoustu už teď, takže se žádný zkrouhávání konat nebude a jdem na dosavadní hezký momenty roku 2018. Tadááá!

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

KDYŽ TO TAKHLE POTŘEBUJU



Na hezký světlo jsem naprosto ujetá. Když jdu ráno do práce a venku mhouřím oči proti jemným zimním slunečním paprskům, chytá se mě magická nálada. Nejradši bych šla celou cestu pešky, tak se aspoň hezky loudám, skočím si pro kafe, nasávám jeho vůni a čerpám do sebe světlo, který prostupuje celý město a snaží se vyloudit na tváři úsměvy. U mě se mu to daří. A v tomhle světle miluju fotit. Hlavně teda proti němu, protože to má svý kouzlo. A tak se ho snažím pokaždý využít. Co na tom, že se to světlo nedá takhle zvšeobecnit. Že nesvítí pokaždý stejně, že nepadá ze stejnýho úhlu, že někdy není tak příjemný jako jindy. Že jedno focení nemusí dopadnout jako to předchozí. Že ten nápor foťák občas nezvládne. Že někdy to prostě může bejt totálně přepálený a ani ve Photoshopu to nezvládnu doladit. Protože zpětně to nejde, z těch přepálených částí fotky se prostě nic vytáhnout nedá. Protože tam nic není. 
Jen bílo. 

A když se Alex mračí do foťáku a říká mi, že to podle ní není uplně ono, že by na to šla trochu jinak, jen kroutím hlavou. Já to chci proti světlu. Prostě chci. Přece se nebudu se posouvat do stínu, když tam potřebuju to protisvětlo. 
Pak sedím doma, projíždím fotky a kroutím očima. Možná bych si měla někdy nechat poradit a nejít pořád hlavou proti zdi, protože by to pak mohlo dopadnout jinak, líp. Stejně ale tuším, že to příště dopadne tak nějak stejně, protože taková já jsem. Třeba se ale jednou poučím, kdo ví.

....A teď otázka. Mluvila jsem celou dobu o focení nebo to bylo vlastně celý o něčem uplně jiným?

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OUTFITOVÁ REKAPITULACE



Dneska si dáme pro odlehčení jedno zpátky do minulosti. Respektive zpátky do roku 2017 a projedem spolu hopem pár mých outfitů. I když já jsem se popravdě víc zaměřovala na vývoj svý vlasový situace. Prosim vás - proč se mi ta blonďatá na celý hlavě tak líbila? Vždyť to bylo strašný a vy jste mi to neřekli! :D Fakt, když jsem dávala dohromady fotky k tomuhle článku, měla jsem chuť se okamžitě objednat ke kadeřnici a jít na tmavě hnědou. To jsem sice zatím neudělala, ale jestli vím něco jistě, tak že jen blonďatá už nikdy nebudu (ano mami, ano babi, vím, že se radujete). Stejně tak ten rovnej deseticentrimetrovej odrost - já nevím, to jsem se nekoukala do zrcadla? Nepřišlo mi to na těch fotkách divný?! Tohle zpětný hodnocení sebe sama je na jednu stranu hrozně vtipný a na druhou dost smutný. Co se týká outfitů, to naštěstí tak tragicky nevidim, ze spousty kousků jsem pořád naprosto nadšená a co hlavně - naprostou většinu těch outfitů mám spojenou s různejma situacema a událostma, který si doteď dokonale pamatuju. Máte to taky tak? 

Schválně si projeďte fotky a dejte mi k komentářích vědět, jestli se nad sebou někdy zpětně taky takhle podivujete.

29 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ZA SNĚHEM



Long story short: Byla jsem smutná, že nemám ani fotky se světýlkama, ani fotky se sněhem, tak jsem si udělala výlet za Alex do Liberce, kde byla nejen spousta světýlek, ale hlavně ten sníh, kterýho se v Praze evidentně zas jen tak nedočkáme. Jsem teď navíc uplně naladěná na všelijaký krátký výlety a v plánu jich mám hned několik - otázkou zase zůstává, jestli vůbec nějakej vyjde, ehm. Ten do Liberce byl totiž uplně na poslední chvíli, ale když jsem slyšela, že v liberecký Aréně budou hrát všechny liberecký kapely, bylo mi jasný, že si to nějak zařídim a přijedu. Vždyť už jste asi pochopili, že mě ty backstage fakt bavěj. Tady jsme si pak navíc dali se skoro všema účinkujícíma tour de liberecký bary a já si uplně představovala, jak sem chodili pařit naši, kteří v Liberci oba studovali. 

Abych se ale dostala i k outfitu, kterých teď přidávám pomálu - nemám fotografa, nedá se nic dělat - a kterej mě v kombinaci s tím sněhem fakt baví. Doopravdy jsem samozřejmě měla ještě šálodeku a čepici, přes kterou mi není vidět do očí, ale to byste toho pak z outfitu moc neviděli. Doufám, že spíš oceníte, že jsem si nechala zachumelit (a zkroutit) vlasy! :D Na sobě mám novej kabát a tričko z NA-KD. Ano, opět a doufám, že ne naposled. Tenhle světově populární e-shop mě fakt baví a pokud i vás, opět mám pro vás slevu, tentokrát na 20% a kód zní "dominika20cz". Tak ho třeba využijete na nějaký odměny za zkoušky, za dodržování předsevzetí (pokud teda nemáte nějaký o šetření...) nebo jen tak pro radost. Rovně střiženej béžovej kabát je klasika, co bude stylovej vždycky a tričko s nápisama Painkillerasi docela logicky zaujalo. K tomu basic kalhoty, nejnošenější Gantí boty, konečně vysoký ponožky a pásek, kterej jsem si nadělala sama pod stromeček. 

Co vy na to? Líbí/nelíbí?

24 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BEAUTY PŘEKVÁPKO



Když se mi před Vánoci ozvali z Notina, že by mi chtěli v rámci zahájení spolupráce poslat balíček, do kterýho mi vyberou věci tak, jak si myslej, že by se mi líbilo, byla to pro mě příjemná změna. Ve většině spoluprácí jde buď o jednu konkrétní věc, kterou je třeba propagovat nebo si můžu sama vybrat věci v určitý hodnotě. Notinu jsem kývla a byla zvědavá, co na mě bude v balíčku čekat. Beauty sekce u mě na blogu moc bohatá není, co si budem povídat, naučila jsem ráno namalovat strašně rychle, protože jsem fakt neschopná vstát hned po zazvonění budíku a potřebuju tak svoje přípravy zkrátit na minimum. Většinu svýho kosmetickýho arzenálu tak ani nevyužívám, jedu si dokola ty svý oblíbený produkty a když mi nějakej dojde, chytá mě hysterie, protože na nic jinýho si zvykat nechci a nic uplně novýho si nikdy nekoupím. Proto jsou pro mě tyhle beauty spolupráce docela záchrana - je to přísun novejch zajímavejch produktů a hlavně mi to trošku rozšiřuje obzory. A docela se bavím tím, jak vlastně u poloviny produktů netuším, k čemu jsou dobrý a tak si detailně čtu popisky a googlím si je na netu. No co no.

4 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

HIGHLIGHTY ROKU 2017



Mám trošku dojem, že tyhle články, co shrnujou celej uplynulej rok, píšeme my blogerky víc pro sebe než pro ostatní. Je totiž strašně krásný - a taky strašně důležitý - se ohlédnout zpátky a uvědomit si, co všechno člověk prožil a srovnat si v hlavě, jestli si toho dostatečně váží a nezapomíná ty hezký chvíle až moc rychle. Moc dobře vím, že spousta lidí to dělá. Zapomene to hezký na úkor toho novějšího špatnýho. Budu-li konkrétní, mám samozřejmě na mysli případ rozchodů. Když vám někdo ublíží, nabízí se zapomenout všechno to dobrý, vykreslit si danýho člověka jako padoucha a nechat ho tak za sebou. Asi ani nechápu proč, ale já to měla vždycky naopak. Po nějaký době raději zapomenu to špatný a nechám si vzpomínky na to dobrý, než abych v sobě shromažďovala nějakou zášť. A přesně proto jsem si přípravu tohohle článku užila. Přestože jsem část roku trávila sama, hodnotím tenhle rok jako sakramentsky povedenej. Taky si uvědomuju, že mě hrozně změnil. Přihrál mi do života lidi, kteří změnili můj pohled na svět a ukázali mi, že snít můžu i o mnohem větších věcech. Mám se dobře. Dnes, už v roce 2018, a měla jsem se dobře i většinu roku 2017. Pojďte se se mnou teď mrknout na několik zásadních (i méně zásadních) událostí.

24 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NERVÓZNÍ STROMY A ANARCHISTICKÁ KAVÁRNA



Vítám vás v roce 2018! Vzhledem k tomu, že jsem půl včerejší noci strávila čtením článků shrnujících zážitky a události roku uplynulýho u ostatních blogerek, nechám ten svůj ještě trochu uležet a ze všeho nejdřív vám povím o dvou povedených výstavách. Jedna už sice skončila - i já jsem na ní vyrazila až uplně poslední možnej den - ale na tu druhou máte ještě pár dní.

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤