PROSINEC



Prosinec je u konce a tak by bylo na čase si zase pěkně shrnout, jak probíhal a jaký byly jeho highlighty. Jako správnýmu obyvateli Vinohrad se mi povedlo prochodit všechny ty populární kavárny a některý se okamžitě zařadily na list mých nejoblíbenějších!

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

RŮŽOVÁK



Na začátku prosince 2015 jsem vám psala nadšenej článek o tom, jak jsem byla na schůzce se dvěma sympaťákama, co v rámci projektu do školy, vymysleli motivační diář Doller a zkoušeli ho nakopnout na startovači. Ten článek měl nezvyklou čtenost a už v době, kdy vyšel, byl cíl startovače překonanej o skoro dvojnásobnou hodnotu. Byla jsem z toho fakt nadšená a pokud vás zajímá můj prvnotní popis diáře, mrkněte TU. Slogan "Žij své s sny s Dollerem" se ukázal jako na místě už v mnoha případech. Jako první si ukažme právě na kluky, kteří ho vymysleli. Původně pouze úkol do jednoho z mnoha předmětů na vysoký, o dva roky později absolutní pecka a kdo o Dolleru neslyšel, jakoby nebyl. Klukům se povedlo něco neuvěřitelnýho - v obrovský spoustě různých výrobců diářů si vybudovali jméno a není den, kdy mi se mi někde neukázali. Tady přednáška, taky fotky na facebooku, tady super cool instastories. Mezi svými kamarády jsem našla spoustu lidí, co si Doller chválí a opravdu si stojí za tím, že jim v jejich cestě za sny pomáhá. Ono totiž když si něco napíšete a nakonci každýho měsíce to musíte opět písemně zhodnotit a napsat si k tomu i co zlepšit, tak nějak se potom i víc snažíte. Co je psáno, to je dáno, chápem se.

Druhým případem, komu se za ty dva roky splnila spousta snů, jsem já. Ahoj! Asi je to klišé, ale největší posun v mým životě nastal opravdu v těch posledních letech. Přesunula jsem se do Prahy, dodělala si titul, viděla spoustu krásných míst, rozjela blog takovým stylem, že se mi o tom ani nesnilo, začala jsem pracovat v marketingový agentuře, kde jsem si to naprosto zamilovala a potkala tam lidi, kteří patří k mým nejbližším. Nedávno jsem se navíc přestěhovala do svý vysněný ulice (i když to jsem v Dolleru neměla, pravda :D). 
A co že mám v cílech na nějakou blízkou budoucnost tentokrát? Třeba se konečně naučit stojku a další srandy s vlastním tělem. Díky tomuhle snu se každý týden drtím na street workoutech a z každýho posunu se raduju jak malý dítě. Chci se naučit psát i o věcech, který mi nejsou uplně blízký. Hledám si teda nějakej kurz. Chci se naučit přednášet, protože mi to přijde jako skvělá schopnost, kterou zatím ovládám jen s totálníma nervama a třesoucím se hlasem. A chci jet na kluziště před radnici do Vídně. A tentokrát tam už pojedu i kdybych měla jet sama!!

Tohle a ještě mnohem víc jsem si do svýho růžovýho krasavce napsala já. Každej týden si tam můžu psát i spoustu drobnějších úkolů a povinností a postupně se tak dostávat dál a dál. Přišla jsem totiž na to, že není nic horšího se zaseknout na místě a nemít se kam vyvíjet. Nebo se nesnažit, nechtít. Pokud vedle sebe máte někoho, kdo by v tomhle směru potřeboval trochu pošťouchnout, zkuste mu Doller pořídit. Nebo si ho pořiďte vy, jestli milujete takovýhle motivační věci. Nebo i když zrovna jen potřebujete diář a na tu motivaci si až tak nehrajete - ono vás to totiž pak hodně rychle chytne, haha. Při objednání do 19.12. vám navíc přiletí ještě před Vánoci. Do 22. si ho můžete vyzvednout na odběrných místech a kdyby náhodou jste se rozhoupali až později, nevadí - diář je totiž nedatovanej a můžete ho tak začít používat kdykoliv. 

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VÁNOČNĚ NEVÁNOČNĚ



Tak jsem si myslela, že nafotím nějaký krásně vánoční fotky, buď v noci na trzích nebo pak na chalupě u stromečku, u kterých vám pak popřeju krásný svátky a nakonec neklaplo ani jedno. Doufám ale, že jste si to předvánoční období užili a Štědrej den strávili v teple domova s vašimi nejmilovanějšími přesně tak, jak to má o Vánocích být. ♥

Pro mě byly tyhle Vánoce celkově až do samotnýho Štědrýho dne hrozně nevánoční. Měla jsem pár chvilek, kdy na mě vánoční atmosféra dýchla, kdy jsem s nadšením vybírala vánoční dárky a těšila se, až je budou doma moji milí rozbalovat, ale to bylo tak všechno. Ještě 23. bych celý Vánoce nejraši škrtla, přeskočila. Bylo mi smutno, ne že ne. Štědrej den byl ale nádhernej. Byli jsme celá naše široká rodina společně na chalupě na konci světa, celej den jsme u stromečku koukali na pohádky, voněli si františkem, mlsali cukroví a odpočítávali minuty do zkušební kapří podkovy (neříkejte, že opravdu vydržíte až do večeře, já teda ne!). Já jsem si ještě navíc nostalgicky napsala sama pro sebe dopis do budoucnosti skrz aplikaci Future Me a jsem fakt zvědavá, jak se na něj budu tvářit, až mi dorazí. Během dne jsem si vyměnila pár hovorů a zpráv s lidma, co mi jsou nejbližší a u dvouhodinovýho rozbalování dárků se usmívala a uvědomovala si, že vlastně vůbec nemám důvod být smutná. Že toho mám kolem sebe tolik. Že mám kolem sebe takový kamarády, jaký jsem nikdy dřív neměla a že je to strašně skvělej pocit. A třeba brácha s mamkou i díky dokonalým dárkům ukázali, jak mě mají přečtenou a  že přesně vědí, čím mi udělat radost. Kdyby byly celý Vánoce jen toho 24. bylo by to za mě dokonalý, haha. Akorát že nejsou a - přiznání - já jsem Vánoce netrávila single asi tak 8 let. Je to nezvyk, protože co si budem povídat, tohle magický období plný světýlek a romantickejch procházek v osvětlenejch ulicích je pro randíčka jako stvořený. Tak jen kdybyste se divili, proč můj Instagram nehraje těma klasickejma blogerskejma vánočníma fotkama... Vysvětlení je prostý, letos jsem na to vůbec nebyla naladěná. Ve finále to ale vůbec nevadí, každý období nemůže být to nejveselejší, ono se to časem nějak vyrovná.

Vám závěrem přeju aspoň takhle opožděně krásný svátky plný spokojených úsměvů a nacpaných (nebolavých!) bříšek. Užijte si pracovní volno - doufám, že ho máte co nejdelší - ať do novýho roku vstoupíte nabití energií a plány. Držím palce a děkuju, že tu se mnou jste! ♥

21 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DÁRKY OD SEBE PRO SEBE



Články s tipama na dárky najdete skoro na každým blogu. Já osobně jsem si přečetla dva články na tohle téma a další už jsem neotevírala. Stejně jsem se tím v podstatě nikdy neinspirovala, ale vybírala věci podle toho, co vím, že mají rádi moji blízcí a co se líbí mě. V rámci toho nakupování ostatním jsem ale vybrala i několik věcí sobě. No a o ty se s váma podělím, protože mám dojem, že by se vám to mohlo líbit jak pro vás, tak třeba pro nějakou vaši kamarádku. Takže moje tři tipy na poslední chvíli, here we go.

11 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

UPSIDE DOWN AND BACK IN A HEARTBEAT



Motám se do teplý šály, na hlavu narážím čepici a podle svýho stylu ji stahuju až na úroveň očí, takže skrz ní tak trochu mžourám. Baví mě se cítit uplně schovaně, aby mi nikdo z protijdoucích lidí neviděl do tváře a nerozluštil výraz v mých očích. Nejdu na tramvaj, chci se projít a srovnat si v hlavě aspoň trochu z toho šílenýho nepořádku, kterej tam mám. Jedna myšlenka se přetahuje o pozornost s druhou, který zas klepe na rameno třetí a dožaduje se taky té svojí chvíle. Perou se jedna s druhou. Zákonitě se pak dostavuje moment, kdy si něco uvědomím nebo zrovna dojdu k zjištění, díky kterýmu mi ztěžkne krok a po těle se mi rozleje svíravej nepříjemnej pocit. Jako když si přečtete zpátvu kterou nečekáte, kterou byste nejraději vůbec neviděli. Svět se zatřese a já se propadnu zemí do prostoru, kde se špatně dejchá, vzduchem poletují studený a vlhký kousky neznámého a ze všech stran se na mě něco tlačí. Zběsilý rozdejchávání tomu nepomůže, protože tím akorát nasávám ten  těžkejch vzduch okolo.

Upside down. 

Můj svět je v tu chvíli uplně jinej, zastaví se a svíravej pocit mě pohltí. Kolemjdoucí ale pokračují stejným tempem a tváří se, že si toho zmatku a nepořádku poletujícího všude kolem vůbec nevšimli. Nevšimnou si tak naštěstí ani těch dvou opuštěnejch studejch slz, co se mi nepodaří udržet pod víčky a který tou zimou uschnout ještě dřív, než za sebou stihnou nechat lesklou cestičku. S jedním hlubokým nádechem se prodírám dál a rychle zaháním touhu zvednout telefon a nebýt na to sama.

Dneska nevolám na žádný svý zachranný číslo. Nádech. Výdech. Zmrzlou tvář mi pohladí zapadající sluníčko a já skrz přivřený řasy koukám přímo do něj. Nechávám ho prozářit to šedo, ve kterým se nacházím a nasavám jeho chladnej zimní žár a v mžiku sekundy se jím nechám vytáhnout zpátky do normální světa. Upside down se rozplyne a já se s dalšíma hlubokýma nádechama uvolňuju a  přidávám do kroku. Zvládám to sama, dneska už jo. 

16 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MOJE BASIC KOUSKY



Ačkoliv jsem si sakra dobře vědomá toho, že mnohem víc než outfitový články na vás fungujou jiný, dneska se zase s jedním hlásím. Mě totiž tahle kategorie mýho blogu pořád hrozně baví a i když to nejsou už zdaleka tak častý příspěvky jako dřív, občas na ně mám chuť. A upřímně doufám, že i vy, takže mi - moc prosím - dejte vědět do komentářů, jestli je píšu jen sama pro sebe nebo vás taky bavěj :D.

Tenhle konkrétní bych zrovna mohla nosit klidně každej den, jde totiž o kombinaci mých opravdu oblíbených jednoduchých kousků. Rovně střiženej béžovej kabát je naprostá klasika, kostka na volných kalhotách je taky nestárnoucí záležitost a chelsea botky z Gantu se mnou nachodily už tolik kilomentrů, že bych se sama divila. Sehnat basic tričko z kvalitního materiálu a s hezkým nepřehnaným výstřihem je taky poměrně těžkej úkol - v Zaře se ale většinou nějakej kousek najde.  Novinkou je pak obří kabelka Pomikaki a řetízky na krk, pro jistotu zlatej i stříbrnej, protože kombinovat to jen do jednoho kovu je pro mě moc náročný.  Co vy na to, líbí/nelíbí?

14 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

3D MICROBLADING OBOČÍ



Ahoj holky - tenhle článek je fakt pro vás. Asi každá se pamatujeme na to období, kdy bylo moderní mít obočí co nejtenčí a kdy na nás mamky zhrozeně koukaly, co jsme si to na tom obličeji dokázaly vytvořit. Pak zas přišel trend hustýho a divokýho obočí a tak jsme si všechny ve velkým pořídily několik produktů na obočí, zkoušely, co nám sedne a díky čemu si ho domalujeme nejlíp. Já osobně považuju obočí za jeden z nejdůležitějších prvků na obličeji a kdybych si mohla nalíčit jen jednu jedinou věc, bylo by to právě obočí. A právě proto, že mi na něm tolik záleží, jsem ráno trávila u zrcadla spoustu času jen nad ním, každej den ho udělala trošku jinak a každej den se rozčilovala, že je ani nedokážu udělat obě stejný. V browbaru jsem byla dvakrát a pokaždý jsem z toho byla strašně na nervy. Poprvé jsem byla spokojená, podruhý ne a stejně jsem si ho dál domalovávala. Když jsem se pak objednala do Medical Esthet & Spa Biologique Recherche Institut na permanentní obočí čepelkovou metodou, byla jsem z toho šíleně nervózní, to se přiznám. Protože nechat si někým sáhnout na obočí a ještě s tím, že je to dlouhodobý, to je na mě dost silný kafe. 

Pokud ale sledujete moje instastories, víte, že to mám už nějakou dobu za sebou a že jsem z toho totálně nadšená. A protože mi hned v den zákroku přišlo několik dotazů o bližší info, sepsala jsem pro vás tenhle článek.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DIVOKÝ HÁRO



Moje vlasy mě nejvíc bavily v době, kdy jsem studovala v Olomouci, měla je fakt dlouhý a uplně tmavě hnědý. Měla jsem tak dobrej střih, že se mi ani nechtělo ráno česat, protože to rozcuchaný vypadalo nejlíp. Na ukázku třeba TADY, haha, tak dlouho jsem tím Instagramem scrollovala, že snad půjdu fakt zas na tmavo. Dnes pro vás mám ale něco jinýho než debatu o mý neschopnosti dostat vlasy do podoby, kdy jsem s nima spokojená. Většinu času je nosím rozpuštěný a trochu narovnaný, na slavnostní příležitosti kulmuju. Tentokrát jsem od Bellissimy dostala trojkulmu s možností dvou typů plážových vln - menšíma a většíma. Trochu jsem se toho bála, protože na uhlazený pravidelný vlny fakt nejsem a nikdy nebudu, ale v rámci spolupráce jsem dostala jednu trojkulmu i pro vás, tak jsem se pustila do testování, zkusila ty uhlazený a po chvilce je rozházela, abych pak zjistila, že nejvíc mě to baví po pár hodinách, kdy už to mám fakt hodně rozcuchaný a házím si to z jedný strany na druhou. Ty navlněný vlasy maj totiž - logicky - uplně neobvyklej objem a strukturu. Za mě teda boží. A pochválila mi to spousta lidí. Navíc to trvá uplně chviličku a narozdíl od klasický kulmy se to nedá zkazit. 

95 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DO LUXUSNÍHO HOTELU V TEPLÁKÁCH



Když mi naši před pár týdny nabídli, ať s nima jedu na prodlouženej víkend na hory, nebyla jsem z toho tak nadšená jako ty roky předtím. Fakt jsem se totiž bála. Od operace kolene uběhlo jen něco málo přes dva měsíce a když jsem řekla doktorovi, že chci jet na hory, netvářil se na mě vůbec nadšeně. Riziko, že si to uplně dodělám bylo fakt velký, ale protože ježdění na prkně miluju, rozhodla jsem se to hecnout. A kdyby to nešlo, rovnou bych věděla, že na tu plastiku musím, protože tuhle aktivitu bych nikdy nebyla ochotná oželet. No a tak jsem to celý těšení se, plánování a balení točila jen okolo toho, jak to zvládnu. Hlavně, abych měla ortézu, krém na otok, nějaký vitamínky a tak. Navíc jsem zvyklá, že jezdíme každoročně do Itálie do apartmánu, kde potřebuju na sebe jen pyžamo a tepláky a nějak mi vůbec nedošlo, že jedeme do Rakouska a ne do apartmánu, ale do hotelu, kde budeme mít snídaně a večeře a kde by třeba mohl být nějakej dresscode. Došlo mi to tak až ve chvíli když jsme zaparkovali a já si uvědomila, že v kufru nemám nic jinýho, než věci na ježdění. A že teda budu celý 4 dny chodit na jídlo v teplákách a mikině, který jsem si vzala na pohodlnou celodenní cestu. A tak zatímco naši (včetně bráchy) točili jeden outfit za druhým a někteří na hotelu chodili dokonce v košili, Domča nosila tepláky a tvářila se jakoby nic. Já jsem sem totiž přijela sportovat a ne se parádit :D. Řekněte mi, že se vám někdy něco podobnýho taky stalo!
Takže v hotelu jsem nic nefotila a snažila se být co nejvíc nenápadná. Fotek ze svahu mám ale spoustu, přestože mi ty procenta baterky skákaly z devadesáti na dvacet během deseti sekund. Tak na to mrkněte, ledovec na Hintertuxu doporučuju, to poježdění z vrchu je něco úžasnýho. Když se k tomu navíc přidá ještě nekonečněj výhled na hory na všechny strany, je to naprosto dokonalý!

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

A TY VÍŠ, KDO TO ČTE?



Jako téma dnešního článku jsem si zvolila to, nad čím v poslední době přemýšlím čím dal častěji a mám pocit, že většina lidí nad ním právě nepřemýšlí, ačkoliv by měli. Zejména blogeři, instagrameři a další. Tím tématem je totiž to, co člověk publikuje na sociální sítě. Co všechno na sebe prozradí, fotky, jaký vyfotí, obsah, co vytvoří a nasdílí ho v podstatě celýmu světu. Ono se to na displeji telefonu zdá takový nereálný - to, kolik lidí tu danou fotku, video nebo příspěvek uvidí, člověku to většinou ani nedojde. Někdy to ale dostane hodně reálnou rovinu a to vám může dát pěknou facku. Mně teda dalo.

Před rokem a kousek jsem nastoupila do nový práce. Do tý doby jsem nikdy nikde nepracovala, jen jsem blogovala a chodila do školy. Měla jsem kolem sebe lidi, který zajímaly stejný věci a stejný věci jim přišly normální. A tak jsem to všechno sdílela. Co jím, kam chodím, co mě trápí, co mi dělá radost, že cvičím, jak vypadám. Blog se mi pořádně rozjel, živil mě, žila jsem sama v Praze, dělala si co chtěla a podle toho se na sebe dívala. Pouštěla jsem ven pořád víc a víc, ukazovala se víc a víc. Protože proč ne, že jo. Instagram jsem měla plnej fotek v plavkách, v prádle nebo zadků z fitka. V nový práci jsem samozřejmě nikoho neznala, o nikom nic nevěděla a s nikým se nebavila, protože jsem se styděla. A když pak někomu uklouzlo, že si před mým nástupem všichni sjeli můj Instagram, udělalo se mi tak trochu špatně. Nebo ne trochu, vlastně hodně. Protože jsem si rychle vybavila, co všechno tam mám. Že ta kupa lidí, který ani neznám jménem, věděj i jaký nosím spodní prádlo. A nebyl to vůbec příjemnej pocit. Bylo to takový moje první velký setkání s realitou, srážka mýho online a offline života.

Holky - a vlastně i kluci - dávejte si pozor, co pouštíte ven. To, co se vám třeba zdá vtipný nebo co si myslíte, že oceněj vaši sledující, to se nemusí zdát vhodný lidem, se kterými přijdete do styku v nějaký blízký budoucnosti. Lidem, kteří budou důležití a to třeba i v rámci domlouvání nějaký velký spolupráce nebo v práci, kterou děláte mimo blog. Nejednou jsem se dozvěděla, že si něčí příspěvky v nějaký firmě nebo agentuře posílají lidi pro pobavení s tím, že s takovým člověk nikdy nechtějí na ničem spolupracovat. Vžijte se před publikací čekoholiv do různých lidí, kteří si to budou moct přečíst. Vžijte se do sebe za 5 let, jestli se za to třeba nebudete stydět, jestli vám nebude líto, že jste něco takovýho někdy někam dali. Kdysi jsem napsala zamilovanej článek o svým tehdejším vztahu. Někdo mi k tomu tenkrát napsal, že jednou zapláču nad tím, že jsem to napsala. Nechápala jsem to tehdy a nechápu to ani dnes, když už je ten vztah minulostí. Bylo to od srdce, byly to moje emoce a v tu dobu to byla moje realita. Nikdy nebudu mít důvod se za to stydět. Stejně tak tetování, který mám společný s někým, s kým už roky nejsem. Nikdy mě to mrzet nebude. Jsou ale věci, před jejichž zveřejněním bych si ráda přečetla právě tenhle článek a rozmyslela si to. A proto to píšu. Protože dnes nad vším, co píšu, přemýšlím uplně jinak. Je to třeba i ten důvod, proč netočím videa, neumím je natočit tak, abych si za nima pak dokázala stát a necítila se jak debil, když si to přede mnou někdo pustí. 

Vybalancovat tu blogerkou část života s offline životem a tím, co si o vás může kdokoliv kdykoliv najít a zjistit, je vlastně hrozně těžkej úkol. A já vás chci jen tak trochu poštouchnout, abyste se nad tím zamysleli.

25 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤