DOMINIKY, CO NEMAJ MOC SPOLEČNÝHO



Dlouhý rozevlátý šaty a další den tepláky s ošoupanou koženou bundou. Zapletený natočený vlasy, co zabraly dvě hodiny práce a druhej den hříva, do který po ráno ani nesáhnu a rovnou jdu ven. Jeden večer tanec na podpatcích a druhej radši box. K jídlu paleo krabičky a večer k seriálu kýbl zmrzliny. Dny od rána do večera nabitý schůzkama s lidma a večery sama doma s vypnutým rádiem i televizí. Snaha o vybudování stabilní kariéry a o pár dní pozdějc potřeba dát výpověď všude, kde to jen jde. Touha vytvořit si domov, ze kterýho nebudu nikdy chtít utíkat a přitom googlení míst na druhým konci světa, kam by se dalo na dva měsíce zašít. 

Tohle jsem prostě já. Tyhle kontrasty můj život docela vystihujou a je mi uplně jasný, že pro lidi okolo mě to není zrovna procházka růžovou zahradou plnou voňavejch okvětních lístků a uklidňující hry na harfu. Jsem to ale já a jsem ráda, že jsem to u sebe dokázala přijmout a že jsem se se sebou naučila pracovat. I emocionálně mám občas takovýhle výpadky a jeden den jsem uplně v háji z něčeho, co je mi druhej den už totálně jedno - a ne, není to PMS, i když by mohlo být. :D 

Co se outfitů týká, dá se na tom dobře vyřádit. Akorát můj šatník není uplně ve stylovým souladu, protože mám vlastně od každýho něco. Většinu času si lebedím v košilích nebo šatech (protože kdo se v košili necítí důležitějc, je divnej), ale někdy si prostě potřebuju vyrazit ve sportovním a čím víc jde jedna varianta do extrému, tím víc ji potřebuju druhej den vyvážit. Proto jsem taky na víkend v Hradci vezla tuhle outfitovou dvojici, kterou jsem vám i poctivě nafotila. 

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DUBEN V OBRÁZCÍCH



Duben byl pěkně rozlítanej - vlastně doslova. Ale uplně totálně boží. První polovinu jsem trávila na Floridě, o který už jsem psala samostatnej rozsáhlej článek, takže to pro tentokrát celý přeskočíme a podíváme se na to, co se dělo druhou polovinu měsíce, bylo toho totiž i tak víc než dost.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OFFLINE SCHŮZKY



Miluju se potkávat s lidma. S těma, co k nim mám nejblíž, co to jde, ale i s těma, který v podstatě neznám a potřebuju s nima řešit něco pracovního. Miluju pracovní schůzky u dobrýho kafe. Miluju si rozšiřovat obzory tím, že poznávám nový a nový lidi a vyptávám se jich na jejich práci, jejich názory, jejich fungování. 

Když jsem na pracovní schůzce, věnuju se jen tomu člověku, se kterým tam jsem. Nemám na stole telefon otočenej displejem vzhůru a nekontroluju po očku, co za zprávy mi tam lítá. Vnímám každý jeho slovo a nepřemýšlím o tom, co budu muset udělat odpoledne ani o tom, na co mám zrovna chuť. Jsem přece na pracovní schůzce. Je hrozně smutný si uvědomit, že s někým blízkým to mám takhle jen celkem výjimečně. Ať někde sedím s holkama nebo s Kubou, vždycky mám telefon u sebe a jsem připravená řešit to, co je zrovna potřeba. Ve finále mi ale nejvíc pozornosti berou všechny ty nedůležitý upozornění, co mi na displeji naskakujou a co mi zbytečně odváděj myšlenky.

V týhle ultra-mobilní době, kdy máme možnost reagovat na všechno ihned a ty odpovědi taky ihned vyžadujeme, jsme prostě naučení být online nonstop a tak nějak neumíme - nebo aspoň já neumím - věnovat pozornost jen a pouze přítomnýmu okamžiku a tomu, kdo ho s náma tráví. A právě naše (nebo ať zas nejsem příliš obecná - moje) vztahy to pak odnášej nejvíc.

Vztahy jsou přece taky práce, pořádná práce a mnohdy mnohem důležitější. Jak se říká, je dobrý si zamést před vlastním prahem, takže proto to nepíšu jen tak obecně o lidech, ale o sobě. Sama se totiž častokrát přistihnu, jak s Kubou někde sedíme a během čekání na jídlo si oba vyřizujem věci na telefonech. Není to o tom, že bychom si psali s kamarádama nebo projížděli stories na Instagramu, ale já jsem třeba zvyklá v různých pauzách během dne odbavovat emaily a zprávy na klientských Instagramech. To, že za "pauzu" považuju sezení naproti mýmu klukovi je popravdě dost hrozný. 

Tohle období jsme jednou měly i s Alex, která měla telefon přirostlej k ruce a když jsem na ní mluvila, ve většině případů u toho odepisovala někomu dalšímu. Mě to po čase začalo rozčilovat tak, že jsem s ní už nechtěla nikde vysedávat, protože jsme se stejně jedna druhý pořádně nevěnovaly. Naštěstí jsme si to ale uvědomily, řekly a ten společnej čas zkvalitnily. 

Ty momenty, kdy se opravdu věnuju tomu, kdo sedí naproti mně a on se opravdu věnuje mně, jsou pro mě vlastně hrozně vzácný a díky tomu i skvěle zapamatovatelný. Přitom je to něco tak obyčejnýho a mělo by to bejt naprosto běžný. Když jsme teď o víkendu seděli s Kubou v Bakeshopu, po strašně dlouhý době (again, how sad is that?!) jsme si opravdu jen užívali to dobrý kafe, trochu slunečních paprsků, povídali si a koukali u toho jeden na druhýho. Bylo to strašně fajn a bylo to tak, jak to bejt má.

Tak až budete příště sedět naproti někomu, na kom vám záleží a budete u toho cvakat do telefonu, vzpomeňte si na mě, na tenhle článek a odložte ten telefon. Vyfoťte si storýčko - jasně, to se může - ale přidat ho můžete klidně až po cestě domů. A klient to taky pár minut bez vaší odpovědi přežije. 







3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

STAVEBNÍ PRVEK OUTFITU



...jsou pro mě teď boty. Nějakou záhadou (jasně :D) se mi jich doma nashromáždila slušná nová hromádka a podle toho, na jaký mám ten den náladu, takovej volím outfit. Tenhle už jste mohli vidět na Instagramu, ale tam to nikdy není uplně ono a tak jsem tu dnes s outfitovým příspěvkem. Boty tohohle typu se mi ze začátku strašlivě nelíbily. Hlavně ty od Vuittona, který byly velmi pravděpodobně inspirací těchto, nechápala jsem, jak se někomu můžou líbit a když si je pořídila Alex, jen jsem protáčela oči. O pár měsíců později mám doma podobný, naprosto je miluju a oči protáčej téměř všichni z mýho okolí.

V tomto outfitu jsem vyrazila na Baťa Fashion Weekend a kromě bot jsem poprvé vytáhla i bundu z Lindexu a Gantí košili. Když jsme se s Kubou po cestě stavovali pro kafe (protože jetlag hitting hard), nahlas jsem si řekla, že se HLAVNĚ NESMIM POLEJT. Jenomže kafe a bílá košile je něco jako magnet a neříkejte mi, že to vnímáte jinak. Bylo po dešti a mně se ty boty šíleně smekaly. Šli jsme teda šnečím tempem a u Národního divadla v tom kopečku dolů mě Kuba chytil, abych sebou náhodou nešvihla... Vteřinu potom, co mě chytil, se ale smekla noha jemu a moje kafe mi vyrazil z ruky. :D Říkám, kafe a bílá košile je jak magnet, ať se snažíte, jak se snažíte.  Ale co, na fotku se dá dobře nastavit a na přehlídku si není potřeba sundávat bundu, takže to jde jakž takž uhrát. Toť moje kávovo-outfitový trable.

Když odhlédnete od samotných bot, jak se vám outfit líbí jako celek? 

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

FLORIDA DIARY



Nepsaný předsevzetí víc - a dál než jen do vedlejšího státu - cestovat, mi vychází na jedničku. Pár týdnů zpátky jsem se rozhodla doplnit partu, se kterou byl Kuba na Floridě už minulej rok. Jeho ségra je tam totiž na univerzitě s tenisovým stipendiem a rodina a kamarádi ji tam jezdí navštěvovat. A asi nemusím říkat, jak dlouho mi trvalo rozmýšlení, jestli se letos nechci přidat taky - asi tak půl vteřiny. :D V Americe jsem do tý doby byla jen jednou, bylo to na tři týdny s našima, když jsme tam jeli pro změnu za mým bráchou, kterej rok studoval v Iowě. Za ty tři tejdny jsme zvládli Toronto, Chicago (kde jsem nechala část svýho srdce a nutně se tam jednou musím vrátit) a New York a celý to bylo naprosto skvělý. Další dalekou cestu jsem absolvovala až poslední vánoce - Thajsko s partou kámošů a to byl zas uplně jinej příběh, celej článek o něm najdete TADY. No a podívat se o tři měsíce pozdějc zase na druhej konec světa a navíc tam oslavit i narozeniny, na to se přece nedá říct ne. 

18 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BŘEZEN V OBRÁZCÍCH



Tak to byl měsíc. Přesně, jak jsem psala v únorovým článku, leden byl uplně plnej, únor ospalej a březen zase nabitej k prasknutí. Jen dát všechny tyhle fotky dohromady mi zabralo nesmyslně času. A nechápu, že se to všechno dělo během jednoho jedinýho měsíce. Březen je ale pro mě jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce - nejen proto, že mám narozeniny, ale hlavně proto, že se všechno a všichni probouzej ze zimního spánku a zase se začínaj dít věci.

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

4 OUTFITY Z FASHION WEEKU



Já a fashion weeky. Máme vztah jak na horský dráze, jednou bych nejraději vymetala každou přehlídku a na každou měla jinej outfit a někdy bych zas nejradši na celej tenhle týden módy opustila Prahu a odinstalovala Instagram. Ale jak stárnu (haha, smutnej fakt), náš vztah se zlepšuje, tudíž k tomu přistupuju normálně a rozumně. Už nemám potřebu mít za každou cenu hrozně promyšlenej outfit, neřeším to týdny dopředu, neplánuju si k tomu jednotlivý focení a spolupráce a hlavně - nedělám si hlavu z toho, jestli jsem dostatečně "fashion" na to, abych na takovou akci šla. Letos jsem dokonce zapomněla, že nějakej fashion week je a když mi týden předtím samotným začátkem přišla od Mummu nabídka na vstup na pár přehlídek, musela jsem si nejdřív zjistit kdy to je, kde to je a co by mě tam zajímalo. Nakonec to celý vyšlo uplně skvěle, dostala jsem se na většinu přehlídek, co jsem chtěla, vystřídala různorodější outfity než kdy jindy a užila si každou chvíli, co jsem tam byla. A abych vám ty outfity neházela jen do březnovýho shrnutí, pojďte se teď rovnou mrknout na několik variant jedný Domči, která by si ještě před rokem některý tyhle oufity asi neoblíkla. Dole mi pak určitě dejte vědět, co vás zaujalo - co jsem nejvíc já a co naopak nejmíň. 

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PRODLOUŽENÍ VLASŮ ULTRAZVUKEM



Dominika a její vlasovej vývoj, to je dlouhá story. Od prosince 2017 mě znáte s prodlouženejma vlasama. Kdo je tady se mnou už pár let, tak ví, že už předtím jsem si prošla všema možnejma změnama. Kdysi jsem měla svý dlouhý hustý hnědý vlasy, ty jsem pak v návalu nějakýho šílenýho přesvědčení, že musím vyzkoušet mikádo, ostříhala na krátko - ale ne na mikádo, ale na rozčepejřený kuře - roky mi to pak dorůstalo do normální délky. Když už jsem to prodloužený mikádo fakt měla, zase jsem to sestříhala. A protože jsem pořád chtěla blond, pořád jsem to odbarvovala a snažila se docílit toho fakt bílýho odstínu. Jednu dobu jsem to i celoblonďatý měla (třeba tady v článku). Jen mě to stálo asi tak polovinu mých vlasů, ač toho bylo docíleno dost šetrným způsobem. Ze světla jsem pak šla ještě na šedo, pak zpátky na blond a tu jsem si nakonec nechávala odrůstat. Od tý doby byla ale kvalita, hustota a rychlost růstu v podstatně nula nula nic. Tak došlo na variantu prodloužení. Na konci roku 2017 jsem se objednala na vlasové pásky, začala jsem blonďatým ombré a na podzim 2018 jsem přešla na tmavě hnědou, protože mi s blond došla trpělivost - neustále jsem měla na hlavě několik blond odstínů a vlasy (moje i ty prodloužený) dostávaly zabrat neustálým upravováním barvy. A tak jsem se ze dne na den rozhodla pro velkou změnu a šla na hnědo. Reakce byly různorodý, z mý strany i z vaší, ale myslím, že teď se všichni shodneme, že hnědá je opravdu moje barva a měla bych u ní zůstat. Pojďme se ale přesunout k samotnýmu prodloužení.

PROČ PŘECHOD Z PÁSKŮ NA JINÝ TYP PRODLOUŽENÍ?

Nějakej rok a půl jsem teda nosila pásky, psala jsem vám o tom tehdy rozsáhlej článek, doteď se k němu spousta z vás vrací a doteď dostávám dotazy na to, jak mi to vyhovovalo. Odpověď je, že vyhovovalo, ale jsem typ člověka, co když může mít víc, tak víc chce. A když mi bylo v rámci otevíračky Salonu Cool představeno prodloužení vlasů ultrazvukem, který by mělo být k vlasům taky šetrný a na který jsou v Coolu odbornice, netrvalo dlouho a plácly jsme si na spolupráci. Pásky jsem teda sundala a byla zvědavá, v čem to bude jiný, jak mi to bude vyhovovat a co mi na to řekne moje okolí. 





V Coolu nedělají jen ultrazvuk, vyjdou vám vstříc i v případě, že chcete pásky nebo třeba keratin. Výběr vlasů je taky obrovský a vlasy jsou hlavně na první pohled neuvěřitelně kvalitní.



Moje vlasy povyrostly od nasazení pásků celkem výrazně, nicméně vás chci upozornit na jednu věc - ono to ve finále není tak úplně o délce. Nebo původně být může, poprvé jdete do prodloužení proto, že chcete delší vlasy. Ale když se pak rozhodnete prodlužko sundat, budete velmi pravděpodobně nešťastný z hustoty, která vám zmizí společně s délkou. Na hustý vlasy se zvyká strašně rychle a já jsem si pak musela sama přiznat, že i kdybych je chtěla zas mít krátký, stejně bych si nechala jen zkrátit to prodlužko, ale díky hustotě bych si ho nechala nasazený. Takže bacha, je to návykový. Stejně jako prodloužený řasy a další tyhle vylepšováky. Není to něco, co si dáte na chvíli a za chvíli to zas sundáte. Nebo možná jo, pokud se řešíte trochu míň, než já. :D



PRODLOUŽENÍ ULTRAZVUKEM

Že jste o tom ještě neslyšeli? Já právě donedávna taky ne. Je to totiž jedna z nejmodernějších a nejnovějších metod prodlužování. Provádí se za studena a je k vlasům nesrovnatelně šetrnější než třeba právě keratin - ten se totiž dává za tepla a na vlasy se namotává, takže se s vašima vlasama různě točí a díky tomu taky lámou. Ultrazvukové spoje mají tvar minidestičky a ta se jen ultrazvukovými kleštěmi nacvakne na váš pramínek a zatíží ho tak opravdu minimálně. Posun se provádí po 3-4 měsících a místo "rozpouštědla", které se používá na keratin (a vlastně i na pásky) se spoj pouze mechanicky "požvejká" těma kleštěma, spoj se tím uvolní a stáhne se z vašich vlasů, aniž by nějaké vaše bral s sebou. Navíc se vlasy nemusí při každém posunu zkracovat jako tomu je u keratinu (tam je třeba celý spoj odstřihnout a udělat nový).









Spoje jsou téměř neviditelné a díky tvaru se naprosto přizpůsoběj směru růstu vlasů a nikde nevykukujou ani nepřekážej. Na dotek samozřejmě cítit jsou, ale rozhodně to nikde netlačí. Co se účesu týká, nosím normálně culíky, i ty vyčesaný uplně nahoru, a nikdy si nikdo nevšiml, že bych měla vidět spoj. Ono to s těma vašima vlasama opravdu krásně splyne. Přítel mi na pásky občas říkal, že jsou někde vidět, že když venku zafouká, tak se to odkreje a jak je ten spoj dlouhej a světlej, tak to prostě občas vidět bylo, což se u ultrazvukových spojů neděje. 





Podle mě je ohromně důležitý si vybrat salon, kde jsou na prodlužování odborníci. Já mám spoje udělaný nádherně, kadeřnice mi vlasy vybrala v takovém odstínu, že jsme je pak vůbec nemusely barvit, jak si to ihned sedlo dohromady a moje vlasy se jen zastřihly tak, aby to dokonale splynulo s prodlouženýma a navázalo se to dohromady. Zvolily jsme delší vlasy, než jsem kdy v životě měla s tím, že si to chci vyzkoušet a pak to případně zkrátím tak, jak jsem byla zvyklá.



DLOUHOVLAS

Tu délku jsem si zvolila i proto, že jsem hned další den fotila reklamu pro L'Oreál do Elle, takže se mi dlouhý vlasy hodily na můj super divokej účes, co jsme s kadeřníkem, který mi byl přidělen, vytvářeli. Tak doufám, že tu Elle už máte doma! :)))









FINÁLNÍ DÉLKA

Pak jsem to teda trošku šmiknu, hlavně kvůli tvaru a tomu sestřižení, který podporuje vlnění vlasů - prostě tak, jak jsem zvyklá. A teď, teď jsem se svýma vlasama snad nejspokojenější za celej život. Mám je zdravý - ty svoje i ty ne-tak-uplně-svoje, hustější než kdy dřív, dá se s nima suprově pracovat, vymejšlet různý účesy a tenhle typ spojů mi naprosto vyhovuje. No a taky... taky si můžu zajet do vlasů. To mi s páskama chybělo úplně nejvíc. 







Závěrečný shrnutí? Mně ty pásky vyhovovaly, to neříkám, že ne. Ale zvolila jsem je proto, že jsem nechtěla keratin, nechtěla jsem si ničit vlasy a o nějaký ultrazvukový metodě jsem vůbec nevěděla. Takže když se tahle možnost objevila, chtěla jsem ji taky vyzkoušet. Pásky (aspoň ty, které jsem měla já), jsou mnohem levnější, to kdyžtak mrkněte do článku, kde o tom píšu. Tohle prodlužko, který mám teď, má cenu 22 000,-. Ano, je to hodně peněz, ale je to naprosto opodstatněný, ten rozdíl je patrnej na první pohled a je to prostě....bomba. Posunutí pak stojí myslím okolo 3 000,-, ale to přesně nevím, ještě jsem na něm nebyla. Většina zákaznic taky vlasy prý po roce až dvou mění, u blond dříve, u hnědé později. Stejně jako se vám lámou vaše konečky, lámou se i ty prodloužené, který navíc samozřejmě chybí ta přirozená výživa z pokožky hlavy a tak nevydrží navěky.

PLUSY A MÍNUSY

+ přirozený, téměr neviditelný spoje
+ nic nikde netahá ani netlačí
+ vlasy jsou nádherný, silný, kvalitní a hustý
+ i přes spoje se dá zajet do vlasů

- vyšší pořizovací cena



PÉČE O VLASY

No a vzhledem k ceně těch vlasů bylo jasný, že začnu víc řešit i péči. Častokrát jsem si z nouze koupila nějaký produkty z drogerie a u svý kadeřnice jsem to pak radši zapírala. A když jsem se kvůli prodlužku ptala na doporučení v salonu, bylo mi potvrzeno, že právě Maria Nila je uplně super. Já tuhle značku používám už sakra dlouho a nemůžu být spokojenější. V době svých blond vlasů jsem měla řadu Strukture Repair a teď používám tuhle růžovou na zvýraznění barvy.



PRODUKTY NA STYLING

A co se stylingu týká, díky spolupráci s L'Oréalem mám k dispozici ty nejlepší produkty, co používají i přední kadeřníci - kolekci Tecni Art. Můj každodenní pomocník je PLI - to používám před tepelnou úpravou a ostatní produkty střídám podle toho, jak moc divoký a strukturovaný vlasy chci ten den mít. Stejně jako u všech produktů, co mám v koupelně, i u vlasový péče a stylingu mi trvalo celkem dlouho, než jsem si našla svý favority a jsem hrozně ráda, že mi teď v koupelně i díky blogu hrajou prim právě tyto dvě značky, který jsou přesně tím, co mým vlasům vyhovuje.





Doufám, že jsem tímhle rozsáhlým článkem zodpověděla všechno, co by vás ohledně vlasů mohlo zajímat a případný doplňující dotazy mi hoďte do komentářů.

3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BYDLÍM - DÍL IV. (NE)VRTÁM



Protože se moje vybavování pomalu posouvá k tomu, na co jsem se těšila nejvíc - k doplňkům a celkovýmu zútulňování, je nejvyšší čas sepsat další díl zabydlovací série. Tentokrát o tom, jak jsem se (ne)poprala s měřením a vrtáním polic na zeď. Tak nějak jsem tušila, že moje objevené "umění montování" bude mít nějakou hranici a hádejte co - měla jsem pravdu. :D

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

INSTAGRAM FAKE



Na velkým plátně je v plným proudu dokument Follow Me, a já už v hlavě sepisuju článek, o tomhle velkým Instagram Fake tématu. Follow me je dokument, kterej pojednává o tom, jak zvrácená je jedna z mnoha stran týhle ultra populární aplikace. Ono jich je zvrácených podstatně víc než jen jedna, ale o týhle jedný se dodnes až tolik nemluvilo. To, že se influenceři stávají milionářema, je jedna věc. To, že se milionářema stávaj i lidi, co vyvíjej softwary na falešný sledující, který pak prodávají ve velkým lidem, je věc druhá, momentálně mnohem podstatnější a smutnější. Smutným faktem taky zůstává, že organickej růst je v dnešní době na Instagramu v podstatě nemožnej a proto tenhle business s falešnejma účtama takhle kvete. Algoritmus zvýhodňuje ty posty, co získávají vysoké počty lajků v momentě publikování a čím jste úspěšnější, tím více lidem je váš obsah zobrazen a je jedno, jestli je ten úspěch reálnej nebo nakoupenej. Pokud jste malej uživatel, co tvoří obsah pro pár stovek nebo pár tisíc sledujících, je jedno, jak moc se snažíte, jak láskyplnej a autentickej obsah vytváříte. Pokud se nekamarádíte s někým, kdo má na Instagramu mnohonásobně větší popularitu a často vás sdílí, pravděpodobně jste zaseknutí na stejné úrovni jako jste byli zhruba před rokem, ať se snažíte sebevíc. A vlastně kdyby zaseknutej, většina z nás je na tom mnohem hůř než před rokem, kdy byl ještě feed chronologickej a obsah se opravdu dostával ke všem, co vás začali sledovat.

Ale zpátky k dokumentu a jeho aha-momentům. Když si v jeden moment ukázkovej instagramer převléká za popelnicí celej svůj outfit, aby na tom dobrý photospotu u Eiffelovky udělal víc různých fotek, většina sálu kroutí hlavou a nahlas si odfrkavá. Já mezi nima. Je to přece úsměvný. Jenže pak mi dojde, že nejsem o moc jiná. Sice si neměním outfit za popelnicema, abych mohla tvrdit, že jsem někde tejden, když tam jsem na odpoledním výletě, ale že si s Alex na výletě měníme na pár fotek bundy, abychom ty fotky měly jiný, to je přece skoro stejnej případ. Sice jen skoro, ale princip je stejnej.

Normální člověk by si u toho zaťukal na čelo a ptal se: Proboha proč? 

Influencer, respektive blogerka, si ale vzpomene například na to, jak byla Petra LovelyHair na pár dní v New Yorku a na všech fotkách měla tu jednu zimní bundu, ve které letěla. Opět, normální člověk by si řekl, že je to přece logický, proč by si člověk bral na pár dní víc bund, když jede jen s příručním kufrem? Jenže tady přichází střet toho, co je normální v reálným životě a co je normální na Instagramu. Petra tenkrát dostala neskutečnou vlnu negativních komentářů, které se vyjadřovaly k tomu, jak si jako blogerka může dovolit mít na výlet jen tenhle jeden outfit (respektive bundu, protože byla zima) a NUDIT tak svý sledující tím, že pořád koukaj na to samý oblečení - co na tom, že se fotí na samých cool místech ve městě, který nikdy nespí a kam se jednou chce podívat snad každej. Ty lidi to prostě nudilo. 

Tahle doba, kdy jsou nejsledovanější ty profily, jejichž fotky jsou jedna velká póza a každej, kdo se jen na vteřinu zamyslí, jak tenhle moment, co je sice ohromně estetickej a vizuálně vyladěnej k dokonalosti musel vypadat v realitě, je na hlavu. Proč stovky tisíc lidí vzhlížejí k někomu, kdo s sebou na dovolenou tahá papírový tašky z luxusních obchodů, prázdný lahve od šampaňskýho, motá do světýlek sebe, stůl i židle,  do vany si pohazuje lístky kytek, aby se v ní pak nechal vyfotit od mámy a objednává si kvůli fotce tuny barevnýho jídla, který nikdy v životě nemůže sníst a velmi pravděpodobně ani kousek ochutnat? 

Fake it till you make it. Opravdu? Opravdu se teď takhle dělá úspěch? A opravdu jsou pak tihle lidi šťastní - to by mě na tom zajímalo úplně nejvíc.

Ve světe teď prý získavají lidi status online celebrity tím, že si jednoduše za pár desítek dolarů nakoupěj tisíce sledujících. A taky lajky na každej příspěvek. A taky komentáře, skrz ruskej nástroj Commenter, kde se uživatel zaregistruje, předepíše si komentáře, které chce dostat a reální lidé, co jsou v nástroji zaregistrovaní také, mu tam ty komentáře pod svým jménem naklikají. Výměnou za to, že to funguje i obráceně, samozřejmě. I mean WHAT THE ACTUAL FUCK? Chápete, že to takhle ve spoustě zemích opravdu funguje? A že to značky neřešej a těmhle "influencerům" platěj nesmyslný částky za propagaci produktů, který ale reálně viděj jen tisíce botů a jen pár opravdových lidí. A že to Instagram neřeší. Že neřeší, že denně vznikaj tisíce falešných profilů. Že existujou programy, co celej den projížděj veřejný Instagramový účty a vytvářej z nich falešný účty, který potom prodávaj. A ano, i s vašima fotkama někde v tom bezedným světě jedniček a nul existuje falešnej profil, kterej se tváří jako vy, protože má vaše fotky a vaše texty. A co bude se všema těma fulltime Instagramerama, až firmám dojde trpělivost a přestanou si platit reklamu, která se dostane k více falešným účtům než reálným?


Tohle je ale nějaký dění ve světě a na nás uplně konkrétní vliv nemá, zatím. Co na nás ale vliv rozhodně má už teď, je to, co na Instagramu a dalších sociálních sítích konzumujeme. Co za profily vlastně sledujeme. Většina z nás otevírá Instagram hned ráno po probuzení, během dne ve volných chvílích a taky večer před usnutím. Trávíme na týhle síti, která byla - doufám - původně stvořena k vzájemný inspiraci a sdílení zkušeností, hodiny a hodiny času, který bychom mohli pracovat na našem vlastním štěstí, naší budoucnosti, naší práci, našich vztazích. Pokud by nám tyhle hodiny online přinášely opravdovou radost, chápala bych to. Ale přináší vám to opravdu radost? Protože mi spíš přijde, že kdykoliv se podíváme na Instagram, vidíme, že se má někdo líp než my. Že má hezčí postavu, víc času na cvičení, vydělává víc peněz a má tak dražší oblečení, navštěvuje hezčí hotely, má lepší foťák, umí líp vařit, má víc sledujících a víc komentářů. Tohle celý je tak strašně nezdravý, protože málokterej profil má v sobě tu inspirativní stránku. Málokdo ty krásný věci ukazuje tak, aby vás to nakoplo k tomu, víc se snažit a dostat se tam taky. A proto je to tak strašně nebezpečný pro psychickou rovnováhu každýho z nás. Pro vztahy každýho z nás. Přestože jsme všichni inteligentní a dokážeme si v dnešní době uvědomit, že to co vidíme na Instagramu nemusí být ani vzdáleně realita, i tak to má na nás všechny obrovskej vliv.

Máme potřebu posuzovat svojí úspěšnost a svý štěstí podle toho, kolik dostaneme lajků na Instagramu. Hroutíme se z mizerných dosahů, za kterýma stojí algoritmus, jehož cílem je donutit uživatele za dosah platit. Jsme nešťastní z toho, že se u našich fotek nemnožej komentáře a přitom je sami nikomu nepíšeme. A každej, každej moment, kdy se nám něco povede nebo jsme šťastní, potřebujeme sdílet, aby ta radost byla opravdová. Aby nám ty naše šťastný momenty někdo schválil. Aby to všichni věděli. 

Takže kde je ta hranice? 

Jak se máte jak konzument chovat, aby vám sociální sítě přinášely radost a ne pocit méněcennosti? A jak se jako tvůrce obsahu nenechat chytit do spirály demotivace, když vidíte, jak se ta síť vyvíjí a kam to celé spěje?

43 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ÚNOR V OBRÁZCÍCH



Únor, nejkratší měsíc, ale po ospalým lednu pro spoustu lidí plnej zážitků. Pro mě tak napůl, já měla dost akční leden a čeká mě dost akční březen, takže únor byl takovej lehoučkej, dost pracovní, s žádnejma velkejma akcema. A tak jsem si ale při psaní tohohle článku popřemejšlela nad tím, jak jsou ty obyčejný dny a obyčejný starosti vlastně fajn. Tak pojďme na to, máme tu únor v obrázcích. 

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PUMA BEAUTY?



Nečekaný balíčky jsou hrozně fajn. Hlavně takový, ze kterých je zřejmý, že vás má značka přečtený a přesně ví, čím vás dostane. A protože ten poslední mě fakt dostal, rozhodla jsem se pokračovat ve svým beauty koutku blogu a něco vám k němu povědět. Přišla mi totiž první společná kolekce značek Maybelline a PUMA.

Notino totiž moc dobře ví, že PUMA je můj all time lovebrand, stejně jako to, že mě kosmetika díky naší spolupráci začala zase fakt bavit a nemám potřebu používat pořád dokola to stejný, jako jsem to měla v minulých letech. Když jsem tuhle kolekci vybalila, okamžitě jsem se vrhla na googlení toho, jak tahle kolekce vlastně vznikla a jaký všechny produkty jsou u nás k dispozici. Kolekce je zaměřena na generaci Z a mileniály, kteří žijí "tady a teď" a chtějí zkusit vše, co život nabízí. Maybelline se spojila s PUMOU proto, že generace, které je kolekce určená, nachází zalíbení v pohodlných kvalitních sportovních věcech a PUMA, jak známo, patří k jejich předním výrobcům. I proto je celá kolekce voděodolná, dlouhotrvající a obsahuje hlavně výrazné prvky. Má 12 produktů a já vám můžu konkrétněji představit těch 5, které se mi dostaly do ruky. 

6 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VRSTVIM SE



Ráda bych řekla, že jsem tenhle outfit měla na sobě dnes, kdy je venku konečně hezky a úměrně k tomu, aby si člověk mohl dovolit nosit rozepnutej kabát aniž by umrzl. No... Každej rok si dávám předsevzetí, že si na zimu konečně pořídím opravdu teplou bundu. Bundu, která bude kromě tý "teplosti" i hezká, dobře kombinovatelná a budu ji ráda nosit. Za poslední 4 roky se mi to nepovedlo dodržet a najít tu, co by splňovala moje požadavky. Naštěstí už to vypadá (ťuk ťuk), že se schyluje na lepší časy a přichází jaro, takže to můžu opět odložit na další rok, nasdílet vám tento outfit pro inspiraci, protože je teď i nositelnej a taky si začít konečně opravdu užívat těch svých několik "zimních" kabátů, co maj jen jeden knoflík. Jedním z nich je právě tento z fotek, kterej jsem pořídila ve slevách ve Stradivariu za pár korun a dělá podle mě dost velkou parádu. Pohrála jsem si k němu s vrstvením dalších kousků v barvách kabátu, aby mi to celý ladilo a zároveň to bylo díky vrstvení zajímavější. Dlouhých bílých košil není nikdy dost - evidentně, protože se mě na ně ptáte nejčastěji - a já mám svý oblíbený dvě, jednu z Lindexu, kterou mám už asi 5 let a začíná se rozpadat a druhou z Manga. Koukám teď po nějaký další, tak jakmile seženu, ráda se podělím o tip, zatím je to ale marný. Přes dlouhou košili jsem přehodila měkkoučkej svetr z GAPu, doplnila šálou a čepicí, kalhotama s "motorkářskýma" (říká se tomu tak?) kolenama, který mám taky přes 5 let (a taky se rozpadaj) a novýma Steve Madden botama, který jsou mým nejlepším zimním kupem (TADY jsou teď navíc ve slevě).

5 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MŮJ KOSMETICKEJ LOVEBRAND



Dlouho jsem se vyhýbala všem kosmetickým spoluprácím, pokud se nejednalo o dekorativní kosmetiku. Nevěděla jsem, co a proč bych měla asi tak psát o krémech, pleťových vodách a dalších takových věcech, který sice každá holka používá, ale víte jak... Já to opravdu vždycky měla tak, že jsem žádnej pleťovej produkt nevydržela používat pravidelně - buď jsem na něj zapomínala nebo mě to přestalo bavit a ve finále jsem tak ani nestihla poznat, jestli mi ta věc vyhovuje nebo ne. Když mi ale před třema měsícema přišla nabídka od značky Decléor, já si o ní zjistila pár informací a rozhodila sítě i mezi svoje kamarádky, uvědomila jsem si, že tohle by mohlo být něco, co můj přístup k péči o pleť změní. A neuvěřitelné se stalo skutečností. Každý ráno a každej večer teď trávím v koupelně pár minut s Decléorem a když nespím doma a nemám ty produkty u sebe, dokážu z toho být pěkně otrávená. 

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

STŘIHY VI.



Sedíme všichni společně u jednoho stolu, čekáme na další skleničku vína a mně buší srdce až v krku. V očích svých spolusedících hledám nějakej signál, jestli jsou moje špatný pocity oprávněný nebo jestli si sama v sobě jen tak něco dramatizuju jako se občas stává. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Proč se najednou cejtím ve všem tak nejistě a zároveň se nejsem schopná na nic zeptat a říct si o pomoc? Nenávidím tuhle nejistotu. Když vím, že nedělám maximum, ale nevím, jak to změnit. Když se bojím, že cokoliv udělám, bude špatně. Vytáhnu telefon, skousnu si zevnitř ret a zběsile tam nacvakám pár vět, který věnuju sama sobě. Až jednou seberu odvahu si všechny tyhle noční poznámky ode mě pro mě přečíst, nejspíš si budu ťukat na čelo. 

STŘIH

Kavárna, do který by mě asi nikdy nenapadlo jít, jsme tu jako pěst na oko. Jenže je ledovej prosinec, venku fouká a leje jako z konve. “Jaký máte, prosím, čaje?” “??? Normální. Černej, zelenej, ovocnej.” No jo, jasně, tak zelenej. Koukáme na sebe, mluvíme, opatrně sdílíme svý aktuální dění a hledáme tu rovinu, kde budem oba v pohodě. A jsme, chvíli fakt jsme, přestože ani jeden uplně přesně netušíme, proč ten druhej teď naproti nám sedí. A pak stačej tři vteřiny písničky, která zrovna začne hrát v rádiu a já po strašně dlouhý době polykám slzy a díky tomu knedlíku, co mi během těch zlomků vteřin vzniknul v krku, nemůžu ani otevřít pusu, abych něco řekla. Ten song mě hodí o několik měsíců zpátky, kdy hrál, když jsme spolu seděli v autě a rozdělovali naše životní cesty. V tom náhlým návalu emocí se nedokážu soustředit na nic jinýho než ten text, kterej teď tak strašně sedí…  And everything I know tells me that I should walk away but I just want to stay. Je až neuvěřitelný, jak v sobě některý písničky dokážou uchovat emoce, který s nima máme - vlastně úplnou náhodou - spojený, protože hrály ve chvíli, kdy jsme prožívali něco emocionálně náročnýho. Když o hodinku později zabouchávám dveře auta a loučím se jakoby nic a “třeba zas někdy", mám pocit, že se mi srdce zase drolí na kousíčky.


STŘIH

Nohy mi omývá teplý moře, na hlavě mi hraje vánoční melodie z mojí santovský čepice a já se snažím dohlédnout co nejdál to jde, až tam, kde moře přechází v růžovějící nebe. Slunce zapadá, je Štědrej den, já mám na sobě červený kraťásky a červenou čepici, ale jediný vánoční jsou tady na tom právě ty čepice, co má na sobě nejen nás pět, ale i všichni okolo. A já bych teď v tenhle moment tak strašně moc chtěla být doma. Sedět s našima na chalupě na gauči, poslouchat praskající oheň v kamnech, koukat na pohádku, ládovat se cukrovím a odpočítavat minuty do první kapří podkovy. Nebo mít celou svoji rodinu přímo tady, nechat si ty nohy máčet společně a povečeřet smažený krevety. Vánoce v tropech jsou nádherný. Ale bez rodiny je ta nádhera taková... prázdná.

STŘIH

I přes veškerý soustředění se už několikátý kolo zasekávám a ztrácím, zatímco všichni okolo mě poctivě odjedou celou choreografii. Zoufale stojím mezi třiceti nádherně tančícíma holkama a usilovně si přeju, aby se mi kolem ramen objevil neviditelnej plášť a já si to mohla zkoušet svým tempem. A být u toho neviditelná. Neplést se těm, co už to uměj, necítit se jako uplnej trouba. Po pár minutách si uvědomuju, že se tady zbytečně trápím a tak se vytrácím tak rychle a nenápadně, jak to jen v zrcadlovým sále jde. V prázdný šatně frustrovaně skládám hlavu do dlaní a i přes usilovný prodejchávání blížícího se nervovýho zhroucení se neubráním pár slzám, který se mi chtě nechtě koulej po tváři. Že budu v pětadvaceti brečet v šatně kvůli tomu, že mi nejdou kroky, to bych si teda nemyslela. 

STŘIH

Zamyšleně pozoruju v zrcadle tu hnědovlasou holku, co skoro není nalíčená. Před pár dny byla blonďatá a nosila tmavý oční linky a výrazný rtěnky. Pár měsíců předtím měla mikádo a jednu dobu taky nenosila nic jinýho než drdol. Někdy má na sobě podpatky, upnutý džíny a na košili rozepnutej o jeden knoflík víc, než by bylo nutný. Jindy je jí nejlíp ve vytahaný mikině a teniskách, co se nikomu jinýmu než jí nelíběj. Jedno období by nejradši nesundala boxerský rukavice a najednou chce zas něco děsně ženskýho jako je tanec. Jsem jak lidskej chameleon a vím to. Ale proč vlastně? Co pořád hledám? Kde SE pořád hledám? Dlouhým pohledem zkoumám výraz svojí tváře, když se mi v hlavě se točí těch několik otázek, co mi za poslední týdny utkvěly v paměti, protože mě nějakým způsobem zabolely. Proč pořád nosíš ten pásek? Ty nemáš jinou kabelku než Vuittonku? Proč nemáš svoji barvu vlasů? Proč si je prodlužuješ? A proč chodíš na řasy? Proč prostě nejseš ty? Co se pořád snažíš komu dokázat?

Nádech, výdech. 

19 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BYDLÍM - DÍL III. (VYBÍRÁM NÁBYTEK A MONTUJU)



Z Thajska jsem se vrátila se spoustou energie do zařizování a nemohla jsem se dočkat dalších cest do Ikey a montování, kterým jsem plánovala trávit vetšinu svých večerů. Hrozně mě to totiž uklidňuje. Sama dávat něco dohromady, zatloukat hřebíky, vrtat, šroubovat, mít k tomu puštěnou muziku a přemýšlet, jak to bude asi všechno vypadat, až bude postaveno, zařízeno, vyladěno. Přišla jsem na to, že hodně šroubků je sice na první pohled před montováním děsivý, ale ve finále stačí si to roztřídit, mít v tom pořádek a pustit se do toho krok po kroku. A když půjdeme trochu do hloubky, dá se tohle asi aplikovat i třeba na pracovní život. Náročný úkoly, co obsahujou hodně kroků a nejsou hotový uplně raz dva, se vyplatí si rozfázovat, mít ve všem pořádek a pak se do toho zbytečně nezamotat.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VALENTÝNSKY



Valentýnský články už jsou na mým blogu skoro tradicí. Před chvílí jsem dočetla ty z posledních dvou let a musím se usmívat, jak se vyvíjí můj přístup ke všemu - Valentýnu jako takovýmu i tomu, co pouštím na blog a co vám chci předat. Díky mojí práci se tomuhle svátku vyhnout nemůžu, i kdybych se sebevíc snažila. Jenže já vlastně ani nechci. Líbí se mi, když něco "donutí" lidi, aby projevili lásku trošku víc, než to třeba dělaj obvykle. Aby se pro svoje nejoblíbenější lidi snažili vymyslet něco hezkýho, strávit s nima čas a vzájemně se potěšit. Toho totiž není nikdy dost a i když by bylo fajn, kdyby to každej z nás dělal každej den automaticky, asi si všichni umíme přiznat, že tomu tak není a že maj tyhle láska-svátky přece jen docela kouzlo. Ve finále je pak jedno, jestli je strávíte s drahou polovičkou, s někým, do koho jste zakoukaní a konečně jste vyrazili na rande nebo s partou kamarádek.

3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

SPRÁVNĚ NAKOMBINOVANEJ VÍKEND



Jsou víkendy, který s naprosto čistým svědomím proválím u Netflixu (zpravidla, když objevím novej seriál) a paty z bytu vytáhnu jen do Billy (když to jde dobře) nebo jen před barák pro rozvoz jídla (když jsem ultra líná). A pak jsou víkendy, který jsou rozplánovaný na hodiny, aby se všechno stihlo a všichni byli spokojení. Tak třeba tenhle. Moje víkendy většinou začínaj už v pátek, kdy mám takovej svůj den a řeším si jen blogový věci a přesně tak tenhle pátek i proběhl. Sobotu jsme s Kubou strávili v Ikee a v neděli to vykompenzovali výletem na Kokořín, abychom byli na čerstvým vzduchu a trávili spolu čas i nějak normálně. 

4 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BYDLÍM - DÍL II. (NÁVRH KUCHYNĚ A PŘÍPRAVA)



Tak co myslíte, vyšel můj plán, kdy byla jedna činnost nasázená za druhou a já neměla žádnou záložní variantu? Víte, já když chci, tak jsem hrozně dobrej plánovač a dokážu si zorganizovat lidi okolo sebe. Takže to víceméně vyšlo opravdu podle plánu. Aspoň ty činnosti, co na sebe měly navazovat, tak na sebe navázaly a nic se nepokazilo. Ono se toho stihla totiž spousta pokazit už předtím a spousta i potom, takže těch pár hektických, ale úspěšných dnů asi zafungovalo jako kompenzace všech těch nervů. Každopádně, byt jsem měla. A mám. :D

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BYDLÍM - DÍL I. (VÝBĚR BYTU A KOUPĚ)



Tak jo, dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem vybírala a kupovala byt a co s tím od začátku bylo spojeno za trable. (A přiznejte se, kdo si ten úvod četl s tím typickým tónem z Evropy 2, protože já ho s ním psala! :D). Léto bylo v plným proudu, já neustále někde lítala a do svýho minibytečku na Vinohradech chodila jen přespat. Hromadila se mi v něm čím dál větší spousta věcí - buďte materialistická blogerka a bydlete na 29 metrech čtverečných s koupelnou, která zabírá skoro polovinu bytu... Takhle, já jsem to tam měla strašně ráda, jednalo se o areál Vinohradkýho Pivovaru, mělo to vlastní recepci, zahradu, byl tam klid, ticho, bezpečno, fotogenično. Ale vzhledem k tomu, že jsem tam opravdu chodila v podstatě jen spát a ve dne tam nechtěla bejt ani když jsem mohla, protože to nebylo útulný, ale přervaný, začala jsem uvažovat o tom, jestli se mi opravdu vyplatí za to měsíčně dávat nějakých 17 000,-. Vzhledem k tomu, že jsem si tam na těch pár centimetrech kuchyňský linky navíc odmítala vařit, protože nenávidím, když je byt cítit vařením masa nebo vajíček, celej můj život mě vycházel až moc draho na to, aby to bylo dlouhodobě únosný v poměru cena:výkon. Věděla jsem, že mám smlouvu do konce listopadu, ale aspoň v týhle fázi jsem byla prozíravá a začala to řešit brzo. Koukala jsem po nabídce bytů, abych po pár dnech zjistila, že tudy cesta nevede. Bydlet sama v pronájmu je prostě drahý. Oproti svýmu aktuálnímu nájmu bych cenu dokázala snížit třeba o 4 tisíce, ale byt by byl fakt hnusnej a rozhodně ne na Vinohradech, za což mi těch pár tisíc fakt nestálo, v tom jsem měla jasno hned. Naťukla jsem teda doma otázku, jestli by se třeba nevyplatilo pořídit si vlastní byt. 

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

LEDEN V OBRÁZCÍCH



Ještě než se pustíme do článku plnýho lednových momentů, bych vám chtěla strašně moc poděkovat za reakce na minulej článek, kterej byl celej jen o tom, že potřebuju vaši zpětnou vazbu na celej blog. Musím se přiznat, že jsem vůbec nečekala, že vás napíše tolik a že mi toho tolik sepíšete. Myslela jsem, že přijde několik odpovědí na dva tři řádky a bude. Jste uplně nejlepší a já nemůžu být vděčnější za to, jaký čtenáře mám. Všechny vaše podněty jsem si sepsala a postupně dám dohromady další typy článků. Teď se ale vrhnem na leden, kterej byl... parádní.  Uplně parádní!

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

POMŮŽETE MI?



Tak jo, nastal čas poprosit vás o radu. O pomoc. Nebo prostě jen o váš názor, protože tenhle blog nepíšu jen tak sama pro sebe, ale hlavně pro vás. Pro vás, co se sem pravidelně vracíte a čtete každej článek (klidně už několik let), i pro vás, co sem zavítáte jednou za čas a jen tak prolítnete, co je novýho a jestli vás třeba něco nezaujme. Pro vás, co sem chodíte hledat inspiraci i pro vás, co si sem chodíte odfouknout od svých starostí a soustředit se aspoň chvíli na život někoho jinýho. 

Posledních pár měsíců jsem na blog kvůli neustálýmu řešení bytu a dalších starostí neměla skoro vůbec čas a hrozně mě to mrzelo. Strašně těžce se mi pak vracelo k psaní článků, protože jsem měla pocit, že už jsem se vám určitě odcizila a nevěděla jsem, jak na to navázat. A jak vám v pár větách říct, co všechno se u mě změnilo a jak se vlastně mám. Tak jsem občas jen něco nakousla, nedopsala a občas jste z toho byli naštvaní vy  a občas já. Teď se můj život konečně trochu ukotvil, zpomalil a já mám tak zase sílu se vrhnout do všeho, co mě bavilo a co jsem zanedbávala. A chtěla bych chci zase pravidelně psát. Pro sebe i pro vás, protože i já se ke spoustě článků ráda vracím a vzpomínám, v jaký rozpoložení jsem ho psala a co jsem zrovna prožívala. 

Určitě vám neuniklo, že na Instagramu se to teď hemží dotazama na to, co vás jako sledující baví. Ať už jde o Instagram, blog nebo třeba youtube kanál. I já se plánuju na podobný věci na svým Instagramu zeptat, ale nejdřív se chci zeptat vás -vás, kteří na blog opravdu chodíte a máte to tady rádi. Chci vědět, co vás baví, čeho byste tady chtěli víc a čeho naopak míň. 

Pokud máte chvilku času, budu strašně moc vděčná, když mi do komentáře napíšete odpovědi alespoň na nějaký z následujících otázek:

1) Vyhovuje vám design blogu nebo bych se měla radši vrátit k nějakýmu klasičtějšímu a přehlednějšímu?
2) Jaký typ článků vás baví nejvíc? 
3) Věnujete pozornost hlavně textu nebo fotkám?
4) Máte radši dlouhé články třeba jednou za týden nebo byste raději pár řádků obden?
5) Baví vás moje outfity, i když nenosím nic, co by nějak extra vyčnívalo z běžnýho davu?
6) Je něco, co vás na blogu vyloženě rozčiluje?
7) Je něco, co vám tady chybí, o čem byste si rádi přečetli nebo co by vás zajímalo?

Nebo vlastně cokoliv jinýho, co byste mi chtěli říct v rámci zpětný vazby. 

Já předem děkuju za každou odpověď. 🖤

43 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VÍKEND ZNAČKA IDEÁL



Některý dny se člověk zastaví až večer v posteli a usne pár minut (nebo vteřin?) potom, co si konečně může dovolit vypnout hlavu. Je jedno, jestli celý dny sedíte v kanceláři nebo jestli lítáte z místa na místo. Jestli koukáte do počítače nebo lidem o očí. Soustředit se na svoje činnosti musíme každej, ať děláme cokoliv. A někdy toho každej máme víc, než je reálný dlouhodobě zvládat. Vy víte, že mě pracovní vytížení baví (a že vám pořád dlužím ten článek o tom, proč už pravidelně nesedím v Sunu a co vlastně dělám teď.)! A taky víte, že v posledních měsících neřeším o moc víc než práci a byt, protože na víc jsem neměla kapacitu. Na dotazy o  room-tour respektive byt-tour odpovídám hromadně tady - bude, ale asi až za pár měsíců. Vybavit holobyt o několika pokojích není záležitost pár týdnů. Věci kupuju postupně, postupně je montuju a postupně se zabydluju. A tenhle víkend... Tenhle víkend byl prvním, kdy jsem se tam cítila jako doma.

Totálně šťastně a doma. Nemůžu se toho pocitu nabažit. Přitom ten víkend byl uplně obyčejnej. Ale neobyčejně obyčejnej. Nedělala jsem nic speciálního, nebyla na žádný akci, nelítala po městě. V pátek večer jsem si střihla několikátej výlet do Ikey a udělala nákup, kde bylo víc kytek než krabic a to byl první bod, co mě uplně rozveselil. Konečně se dostávám k tomu, kupovat nejen funkční věci, ale i jen vyloženě hezký a na efekt. 

18 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

LEDNOVEJ MÓD



Leden se nám přehouplnul do druhý poloviny a zatímco mám na jednu stranu pocit, že jsem od návratu z Thajska stačila sotva párkrát zamrkat, mám tak trochu pocit, že je ze mě jinej člověk. Jako není, že jo, ale pocitově... Uplně klidnej. Usměvavej. Spokojenej člověk. Všechny ty zmatky co ve mně byly, zpochybňování všech mých voleb a utíkání před sebou samotnou, všechno je to pryč jak lusknutím prstu. Jakoby všechny ty moje bubliny praskly ve chvíli, kdy se městem rozeznělo bouchání novoročních ohňostrojů. Tak moc jsem chtěla, aby už ten rok byl za mnou a abych začala znova, přitom to vůbec nebyl nijak tragickej rok, jen...jinej, asi. Svým způsobem jsem si dala jako předsevzetí, že se srovnám. Že se naučím nadechnout, zpomalit, rozhlédnout se okolo sebe a nejednat pod návalem emocí. Že budu konečně něco budovat.

A tak buduju. Ve dne (pravda, někdy i v noci) pracuju, abych si vydělala na věci, co mě dělaj materiálně a jídelně (:D) spokojenou. Svoji práci zbožňuju, každou její část - a že jich je. Vím, že jsem konečně tam, kde chci bejt. Uspokojuje mě to na všech frontách, nejen na tý materiální, ale i tý seberozvojový a to je ve finále nejvíc. Po večerech navštěvuju Ikeu a vytvářím si domov, kterej po nocích stloukám a vrtám dohromady. Čtu si o pokojovkách, aby jediná hezká zeleň u mě doma nemusela být ta umělá. Začala jsem chodit tancovat, protože to bylo to, čemu jsem se díky vlastnímu studu dlouho bránila. Místo drinků na párty piju víno doma a koukám u toho na Netflix. Trávím čas s lidma, co za to stojej a je mi strašně dobře. 

Dřív jsem spoustu věcí dělala z pohodlnosti, ze zvyku a v hlavě měla blikající kontrolku, že mi tohle přece nestačí. Že je to málo. A teď? Miluju všechno, co dělám. I když občas plavu v tom, jak na to. Jakým směrem vést blog, jak fotit, jak nastavit promo, jak směrovat prezentaci klienta, jak si říct o to, co chci. Už ale nejedu žádný svý komfortní zóny. Chci zkoušet nový věci. Učím se. Ptám se. Komunikuju. Omlouvám se a děkuju. 

Tak... děkuju. Za všechny ty možnosti, co mám.


9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤