STŘIHY II.



Bezmyšlenkovitě projíždím stories a u jednoho odkazu swajpnu nahoru a nechávám video přehrát. Po prvních slovech mám husí kůži a téměř bez dechu poslouchám těch pár minut, který si pak přehrávám znova a znova. Ve vaně. Při čištění zubů, před usnutím. "...Jak moc chceš bejt svá, jenže vlastně nevíš, co to přesně znamená. Jak moc chceš jet naplno, ale zároveň nevíš kam..." Pokaždý mám husí kůži, pokaždý nechápu, jak někdo dokáže do slov a do svýho hlasu dát tolik emocí, se kterýma se ztotožní každá ztracená duše. Něco mi slib. Pouštím si to dodnes. Abych si vzpomněla. Abych sama sobě něco slíbila. 
Střih.

Přicházím k paláci, kde se koná fashion week a kam se pár minut před další přehlídkou sbíhají lidi ze všech stran. Mrzne, až praští, ale většina má rozepnutou bundu, sundanej jeden rukáv, odhalenej pruh na břiše nebo aspoň kotníky. Aby bylo vidět co nejvíc z jejich outfitu a aby to nějakej streetstyle fotograf zachytil. Zabalená do šály, s čepicí klasicky naraženou do půlky obličeje probíhám mezi všema těma fashionistama a kroutím nad tím očima i hlavou. Jsem ráda, že můžu předběhnout frontu, že mám jistý svý místo, že na týhle akci jsem. Ale... Ale no. 

Střih.

Nechávám si na ruku načmárat pár pečlivě promyšlenejch čar a pak si sedám do křesla a čekám na okamžik, kdy se mi tatérská jehla zaryje do kůže. Dnes jdu o krok dál. Volím místo, který zakryju jen hodně obtížně a jsem z toho příjemně nervózní. Moc nemluvím, jen čerpám z toho momentu, kterej je pro mě strašně důležitej a postupně se uvolňuju. Tahle kérka, kterou si nechávám dělat, je pro mě symbolem tohohle mýho ztracenýho období, kdy spoustu věcí vidím jinak, než reálně jsou nebo než jak je viděj ostatní. Na svý ruce tak možná nevědomky tvořím příběh, ke kterýmu se jednou budu ráda vracet. A tak si v tom křesle rovnou vybavuju momenty, co jsem měla spojený s ostatníma kérkama. Jak se to vlastně stalo, že mám najednou pomalovanou celou ruku?

Střih.

Dlouhá. Dvě ráno. Krátký posezení se opět zvrhlo. Ty cesty z jednoho konce ulice na druhej mám nejradši. Míjíme jeden bar vedle druhýho. Z každýho se line jiná muzika a před každým stojí jinej typ lidí. Lidí, co se bavěj jak nejlíp dokážou, co si píšou vlastní noční příběhy. Je jim jedno, kdo jsi ty, koho zrovna držíš za ruku a proč. Ráno se stejně každej bude tvářit, že tam nebyl. A ty? Ty přece taky. 

Střih.

Zapadám do rohovýho místa ve Starbucksu, vybaluju notebook, papíry, tužku a po chvíli mi na stole přistává ještě latté posypaný čokoládou i skořicí, mňam. Je devět večer a já se chystám na prezentaci, co mě čeká další den. Poslouchám potichu puštěný hitovky, co v kavárně hrajou a skvěle dokreslujou tu večerní atmosféru, kdy si sem tam přijde někdo pro něco na zub, ale všude panuje klid. A já střídavě koukám do displeje, střídavě si čmárám do papírů a přeříkávám si svoje části prezentace. O několik hodin později pak po cestě z práce píšu děkovnou zprávu svýmu parťákovi, kterej si mě k sobě vybral a celou dobu mě uklidňoval, takže z toho ve finále byla nejpříjemnější prezentace, jakou jsem kdy měla. Zvládli jsme to skvěle a mám z toho super pocit. Ještě lepší po tom, co mi obratem přijde odpověď. 
Střih.

Ležím v posteli, zachumlaná do peřiny, s vlasama smotanýma do drdolu a rozmazanou řasenkou na tváři. Jsem nevyspalá, unavená, nešťastná a mám v sobě totální bordel. Chci jen spát, nechci jíst, nikoho vidět, s nikým si psát, nic dělat, nikam chodit. O hodinu později sedím v nádherný thajský restauraci, pochutnávám si na pálivý polívce z kokosovýho mlíka, extra sladkým ledovým čaji a následná dlouhá procházka noční Prahou na mě působí jako balzám na duši. Rozplývám se vděčností nad tím, jaký lidi kolem sebe mám. Že někdo vycítí, co potřebuju a že je na tom třeba zrovna podobně jako já. Že se vzájemně potěšíme, podržíme, obejmeme. Uzdravíme.

Střih.

V Cacau přebíráme mini nápisy "Happy Birthday",vybíráme ty růžový a skládáme je na stůl okolo nádherný kytky v kloboukový krabici. Tak strašně se těším, až se objeví a až uvidíme její výraz. Miluju dělat lidem radost. Miluju chystat překvapení. Ty momenty jsou k nezaplacení. Když přijde a vidí, co jsme nachystaly. Když si uvědomí, že ten dort s hořící prskavkou bude pro ni. Když nás vděčně objímá. A když pak objímá i tu krásnou kytku po cestě domů tramvají.

Střih.

Sedíme v Esce, čekáme na cappucino na zahřátí a kousek toho geniálního chleba s máslem. Chytne mě za ruku, dlouze si mě prohlíží a na můj tázavej výraz pronese tu větu, která mě rozbourá na několik dalších týdnů. "Někdy mám pocit, že tě vůbec neznám. A že vlastně dost možná neznáš ani ty sama sebe." 

22 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAK JSEM SI POPRVÉ UŽILA FASHION WEEK



Svůj první Fashion week - asi rok a půl zpátky - si pamatuju, jako by to bylo včera. Respektive svoje pocity z něj, ne tu událost jako takovou. Byla jsem v Praze teprve chvíli, blog byl relativně v rozjezdu, učila jsem se fungovat v blogerský komunitě a strašně se na tu událost těšila. Ještě před první přehlídkou jsem ale měla na krajíčku a chtěla odejít a už nikdy se mezi těmahle lidma neobjevit. Přišlo mi, že se tam každej přišel jen ukázat, nahodit co nejokázalejší nebo nejšílenější outfit a kritickým okem hodnotit každýho, kdo to vzal obyčejnějc. Na sobě jsem měla tenkrát černou mini, volný pánský triko a STRAŠNĚ jsem to pak schytala v komentářích od anonymů - kdyby si někdo chtěl počíst, tak TADY. Uznávám, že to nebyl uplně vhodnej a světobornej outfit, ale come on, v těch komentářích jsem dostala fakt šílený psycha a nechápu, že jsem se z toho tenkrát nesesypala. Každopádně ten první Fashion week jsem si fakt neužila, ač jsem se možná nakonec tvářila že jo. Ten další jsem trávila s berlema, takže jsem šla asi jen na jednu přehlídku a zase jsem z toho byla tak akorát rozhozená.

A letos? Troufám si říct, že jsem uplně jinde, než před tím půl rokem. Půjčila jsem si pár kousků, ve kterých jsem to byla 100% já. Nebylo to vůbec nic šílenýho, v podstatě uplně obyčejný věci, co bych si mohla vzít úplně kamkoliv a nevypadal bych jako blázen, což pro naprostou většinu fashion weekových outfitů neplatí a cítila jsem se dobře. Byla jsem v klidu. Bylo mi uplně jedno, že nebudu na žádných streetstyle fotkách a že se někomu může zdát, že jsem do Clam-Gallasova paláce zabloudila omylem. Byla jsem to prostě já a nepotřebovala jsem si na nic hrát. Nepotřebovala jsem kombinovat věci, co bych si nikdy jindy nevzala jen proto, že ostatní to dělaj. Jasně, bavilo mě to pozorovat - úplně jsem ty šílenosti hltala - ale byla jsem ráda, že jsem tomu nepodlehla a že se cítím pohodlně a svá. A tuhle změnu sama v sobě jsem hrozně moc ocenila, protože jsem si díky tomu užila každou minutu těch uplynulých náročných dnů, kdy jsem se v podstatě nezastavila. 

31 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ZIMNÍ BEAUTY OBLÍBENCI



Ale no ahoj ahoj! Já vím, já vím, zas tady je už několik dní ticho po pěšině. Ale kdybyste viděli můj denní časovej rozvrh, tak pochopíte, potřebovala bych se minimálně rozčtvrtit. Ale neva, čas od času mě život v časovým presu baví a naplňuje. O přípravách na fashion week, o fashion weeku jako takovým, hektickým způsobu života a dalším mým aktuálním dění vám ale povím jindy. Dnes mám totiž připravený téma, který vás posledně dost bavilo a tím jsou beauty oblíbenci. Kde jsou totiž ty doby, kdy jsem doma měla pár produktů a neexistovalo, že bych to nějak víc řešila a ráno se rozhodovala, co použiju tentokrát. I díky spoustě blogerských spoluprácí v beauty sektoru toho můj toaletní stolek (kterej je momentálně reálně spíš krabice pod zrcadlem) obsahuje spoustu, stále přibývají nové věci a s tím se samozřejmě rodí i noví oblíbenci. Takže co jsou ti nejaktuálnější?

14 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VYHLÍDKA MÁJ A PRŮHONICKÝ PARK



Víkendy v Praze jsou moje oblíbený. Konečně mám čas zajít na dlouhej brunch s holkama nebo vyrazit někam na výlet. Nebo na párty. Nebo na procházku denní i noční Prahou. Užít si sluníčko. Usnout u seriálu a nemuset nastavovat budíka. Napsat všem, na který jsem v týdnu neměla čas. Prospat třeba půl dne. Sednout si k počítači a sepsat článek, jen tak. Protože na to mám konečně čas. 

Přesně tohle všechno jsem za tenhle víkend stihla. Většinu toho teda až v neděli, protože v pátek proběhla menší párty, po který logicky následovala hodně líná sobota. V neděli jsem si to ale krásně vykompnezovala a celej den se nezastavila a přesně tak má podle mě vypadat správnej víkend. Po sto letech jsem vyrazila na snídani s Alex, dvě hodiny jsme seděly na sluníčku přes Eskou, piknikovaly, probíraly novinky a plánovaly Fashion week. Pak jsem se doma otočila pro pejsky, vyzvedl nás Kuba a vyrazili jsme na výlet za Prahu, protože to krásný počasí bylo škoda nevyužít a tak jsem se poprvé ocitla na Vyhlídce Máj, kde už všichni ostatní byli několikrát. Což teda chápu, je to tam nádherný a v době, kdy jsou zelený ty stromy okolo a není to po zimě takový zubožený, to musí být dokonalý, takže já jsem tam naposled určitě nebyla. S pejskama to bylo docela dobrodrůžo - aby nespadli oni nebo třeba my. Jediný, o co jsem málem přišla, byl můj telefon, kterej se mi při šplhání nahoru vysoukal z kapsy a jako ve slowmotionu pomalu padal z jedný skály na druhou a ve mně by se krve nedořezal. Naštěstí se po chvíli zastavil a dalo se pro něj slézt a dokonce ani nebyl rozbitej, haha. Po cestě zpátky do Prahy jsme ještě zajeli do Průhonickýho parku, kde jsem byla taky poprvé a taky určitě ne naposled. Měli jsme totiž čas jen na tu nejkratší trasu, ale určitě bych se tam někdy prošla mnohem víc, jsou tam nádherný zákoutí a všechno je to děsně fotogenický. Hlavně v tom večerním sluníčku, žejo. Schválně mrkněte na fotky a dejte mi do komentářů nějaký doporučení, kam ještě takhle v Praze na výlet - děkujuuuu! 

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PRODLOUŽENÝ VLASY



Tak jo, holky, vítám vás u tolik žádanýho článku na téma prodloužených vlasů. Kdo už tady se mnou nějak dobu jste, víte, že jsem si prošla skoro všema odstínama i dýlkama, jaký existujou a pořád bych s vlasama vymýšlela něco novýho, protože jsem nikdy nebyla uplně spokojená. Ostříhaný vlasy mě bavily asi půl roku a pak už jsem z toho byla jen nešťastná, že mi to neroste a že už nikdy nebudu mít dlouhý. Tím jsem se samozřejmě začala zajímat o možnosti prodloužení a vždycky mě odradily dvě věci - cena, která byla uplně astronomická a to, jakej nápor na vlasy to je a jak strašně je to ničí. Plešky mít fakt nechci. A sedět u kadeřnice 8 hodin teda taky ne. Když už jsem se s myšlenkou dlouhých vlasů málem rozloučila, objevila jsem uplně jinou metodu aplikace. 

Objevila jsem Vlasové Pásky. Metodu, která se prezentuje jako nejrychlejší, nejméně zatěžující vlasy a taky nejlevnější. Všechny tyhle tři atributy pro mě byly hrozně důležitý a přesně to, co mě dřív odradilo, za což jsem teď fakt vděčná. Základní důvody proč zvolit tuhle metodu si můžete přečíst TADY a já vám teď ukážu fotky z nasazování, posouvání a toho, jak to vypadá v drdolu. Protože to vás samozřejmě zajímalo. A mě taky, co si budem povídat. Hrozně jsem se bála toho, že to bude vidět. Že foukne vítr a každej uvidí pásky. Že nebudu moct nosit vysokej culík ani drdol. Nebo že to bude nepohodlný. Že se s tím nesžiju. Měla jsem v hlavě i variantu, že si to nechám hned po nasazení sundat. Hahaha, jasně no. Zamilovala jsem si to během dvou minut. Tak pojďme na to.

5 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ÚNOR V OBRÁZCÍCH



Nevím, jestli je to tím, že je únor nejkratší měsíc nebo to teď vážně utíká nějak víc, ale vůbec nechápu, jak se stalo, že už je březen. Vždyť nedávno začínal novej rok. Na jednu stranu mám pocit, že jsem nic nestihla, na druhou si uvědomuju, že se toho událo strašně moc a i proto vždycky ráda chystám tyhle články plný fotek, díky čemuž si připomenu ty jednotlivý momenty. V únoru jsem objevila rekordní množství "novejch" kaváren, o kterých vám dnes povím, nechala jsem si udělat nový tetování, byla ve Vídni, potkala se s holkama blogerkama na skvělých akcích a spoustu dalšího, co teď můžete omrknout na následujících fotkách.

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

CO VLASTNĚ DĚLÁM ZA PRÁCI?



Hádám, že většina z vás už ode mě Sun Marketing zná. V Sunu jsem už skoro rok a půl a od tý doby, co jsem do něj nastoupila, se mi život otočil asi tak podobně jako když vznikla agentura Elite Bloggers a vzala mě hned v první fázi do týmu. A já tak kromě blogování pracuju ještě na částečnej úvazek v marketingový agentuře, kde jsem prakticky každej den. A o tom vám chci dneska popovídat. Jsem hrozně ráda, že jsem nezůstala u fulltime blogování, i když dobře vím (a zpytuju svědomí), že teď blog trošku zanedbávám a nemám čas psát tolik jako dřív. Na druhou stranu mám ale pocit, že žiju opravdovej život a nejsem po uši namočená v tom blogerským světě, kterej je dost často uplně odpojenej od reality. Určitě bych si nestěžovala, kdybych mohla pořád cestovat z místa na místo, trávit hodiny a hodiny v kavárnách a restauracích, dokola nakupovat oblečení a všechno to dokumentovat na Instagram v podobě několika příspěvků denně a řěšila jen to, jestli mi ladí feed, ale ve finále jsem ráda za to, jak jsem si to sama nastavila. Do práce chodím ráda, ráda se věnuju něčemu jinýmu než svým věcem, učím se něco novýho, posouvám se vědomostně a snad i kreativně dál a nedělám to všechno jen pro sebe a svojí online prezentaci. Nedávno jsem si navíc uvědomila, že si asi poprvé od tý doby, co jsem začala blogovat, umím představit, že bych toho nechala, že bych prostě jen pracovala jako většina lidí a že bych tak vlastně mohla být strašně spokojená. Ale nebojte, zatím to byla jen myšlenka, co mě samotnou překvapila a kterou nechávám ležet zastrčenou někde v pozadí mý mysli a začnu se zas snažit vám psát pravidelně. A dneska - dneska teda o práci v marketingový agentuře.

Článek vznikl ve spolupráci s GrandOptical.



Začala bych tím, proč článek vznikl ve spolupráci s GrandOptical. GrandOptical je totiž jeden z mých klientů, pro které vytvářím obsah na sociální sítě, řeším komunikaci s fanoušky, různá hodnocení nebo problémky plus pro ně vybírám influencery, kteří se by se jim mohli hodit do jednotlivých kampaní. No a kdo myslíte, že se hodil do kampaně, která byla zaměřená na brýlové čočky Relax Vision, které jsou pro lidi, co většinu dne koukají do počítače a jejich oči jsou tak strašně namáhaný a kazej se mnohem rychlejc než u lidí, co do digitálních zařízení hledí jen občas? No ano, já. Blogování jako takový už samo o sobě znamená hodně času na telefonu a u notebooku, a když si k tomu přičtete ještě několik hodin denně v kanclu, kde taky většinu času něco ladíte za počítačem, dost rychle vám dojde, že toho koukání do displeje je fakt příliš. Já jsem to na sobě začala vnímat poměrně nedávno, kdy mě pořád pálily oči a byla jsem z toho otrávená. Tahle kampaň mi tak nahrála skvěle do noty, zašla jsem si změřit zrak, vybrala si obroučky a teď už u počítače sedím v brýlích a nemůžu si to vynachválit. Povedlo se mi si vybrat tak hezký, že se v nich cejtim fakt dobře a nejradši bych je nosila furt, což ale samozřejmě nejde, když jsou cílený na blízko a k počítači. Tak aspoň vím, po kterých budu pak jednou koukat, až na to přijde čas. 

27 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤