TA ČERVENÁ A TO SVĚTLO



Asi poprvý nemám vůbec potřebu k outfitovýmu článku cokoliv psát, haha. Přijde mi, že ty fotky tak nějak mluvěj za sebe. Červenou jsem si evidentně naprosto zamilovala a tenhle styl náušnic taky. Nedávno jsem neměla žádný, teď mám troje a vyhlížím další. A to světlo? Představte si, že jsme původně fotili z uplně jiný strany, nafotili celej outfit a Kuba pak chtěl vyfotit tady u tý vody jen tak jednu fotku na Instagram. Když jsem viděla to světlo na výsledný fotce, donutila jsem ho (mile samozřejmě :D) aby mi to celý přefotil, abych to měla taky s tímhle kouzelným sluníčkem. No a mám dojem, že hezčí fotky tady dlouho nebyly, takže to rozhodně stálo za to. Co na to říkáte?

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DNY DÁVNÉ I NEDÁVNÉ



Já vám teda povím, že v Days in pictures snad ještě nikdy nebyl článek s fotkama z tak dlouhýho období, jako je v tomhle! Nečekanej týden v Norsku totiž zapříčinil, že jsem neměla čas zpracovat tuhle svojí klasiku v běžnou dobu a až doteď jsem chtěla sdílet nový zážitky a aktuální outfity, takže se k tomuhle dostávám nyní a garantuju vám, že si pěkně počtete. A já si připomenu, co všechno jsem dělala :D. Když jsem navíc nahrávala fotky, radši jsem se ani nekoukala, kolik přesně jich je, takže jsem zvědavá, kdo poctivě dojde až na konec!

15 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MOJE BARVA



Málokdy se mi stane, že bych se s nějakou barvou sžila a cítila se v ní stoprocentně svá. Tak to mám jen s černou, bílou, šedou a béžovou. Od našich jsem vždycky slýchala, že ke mě nejvíc jde starorůžová. V zimě mám většinou náladu na khaki. Ale červená? Výrazná červená, co není jen rtěnka, ale pořádně velkej kus oblečení? Ač mě to stále překvapuje, faktem je, že se mi v šatníku nastřádalo několik červenejch věcí a v obchodech mi oči ujížděj právě tam, kde něco červenýho zahlídnu. Tak nevím, jestli to má signalizovat nějaký moje nový období - třeba dravý, to by se k červený hodilo, ne? :)) Uvidíme, třeba jo, už nějakou dobu se totiž snažím kývat na každou možnou příležitost a žít tak nejvíc naplno, jak to jen jde, přestože mám teď občas pocit, že toho mám tolik, že bych usnula ve stoje na jedoucích eskalátorech. Nicméně ty povinnosti jsou všechny strašně příjemný a strašně fajn, takže je to vlastně strašně super a stojí to za to. Co nejvíc se toho snažím házet na instastories a v záloze mám ještě článek plnej fotek z dní ještě před Norskem + samozřejmě i po Norsku, takže si o víkendu budete moct pořádně počíst. Dnes už ale jen mrkněte na outfitový fotky a dejte vědět, co říkáte na moje červený souznění.

6 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OFFICE GIRL



Jakoby nebudu tvrdit, že nejsou dny, kdy bych nejradši chodila do práce v teplákách nebo že nebyl den, kdy bych v něco-jako-teplákách fakt nešla. Ale co jsem se svojí pracovní rolí pořádně sžila, docela ráda tomu přizpůsobuju outfity a to i v případě, že jsem celej den v kanceláři a nejedem ani nikam na schůzku. Právě proto pak ocením kousky, který vypadaj super a zároveň jsou neskutečně pohodlný. Takový jedním kouskem je právě tohle sako, který jsem si zamilovala ve Stradivariu na první pohled, hned další den si ho vzala na sebe a pak ještě dvakrát za sebou, prostě láska. Kromě toho si pořád libuju v jednoduchosti, černý kalhoty, bílý triko (tohle z COSu je nejvíc příjemný a nejspíš si ho půjdu koupit ještě do zásoby a v dalších barvách), bílý boty, velká kabela, hodinky a výraznej náhrdelník. Ten jsem mimochodem dostala asi k dvacetinám a následující 3 roky ho na sobě měla možná dvakrát, spíš se na něj prášilo a půjčovala si ho mamka. Teď se to nějak zlomilo a nenosím v podstatě nic jinýho, tak je to asi přesně ten kousek, do kterýho musí člověk dospět, haha. 

Takže jsem už asi fakt dospělá :)))).





































Sako - STRADIVARIUS / kalhoty - ZARA / triko, náušnice - COS / kabelka - MANGO (via Answear) / prsten, náhrdelník - CALVIN KLEIN / hodinky, náramek - DW / boty - ADIDAS

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ZPÁTKY DOMA



Je pondělí ráno. Pondělky nemá skoro nikdo rád. Musí se přece do práce a víkend utekl tak rychle. A co teprve po dovolený, žejo. Do práce po nějakých deseti dnech, no ježiš, to bude nepřečtených mailů a úkolů, co čekaj jen na to, až se o nich dozvíte. Asi vlastně i chápu, že většině lidí z toho běhá mráz po zádech a rosí se jim čelo. Mně ne. Já jsem se domů z dovolneý dokonce tak trochu těšila.

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAKÁ JE DOVOLENÁ NA ZÁJEZDOVÝ LODI?



Po všech těch zážitkových článcích a spamování Instagramu by se asi hodilo vám napsat i nějaký obecný info, abych nemusela odpovídat každýmu zvlášť na emaily a directy. Proto jsem tu s tímto článkem, kterej je hlavně informativní a psanej pro všechny, který zaujala myšlenka dovolený na zájezdový lodi a zajímá je, jak to celý probíhá.

19 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NORSKO: VÝSTUP NA KAZATELNU



Celej tejden jsme se vyhejbali organizovaným výletům, ale když se dozvíme, že je v Stavangeru možnost výstupu na Kazatelnu (Preikestolen), neváháme vypláznout tolik euro, že to podle mě není ani slušný a celý nadšený se tak ráno budíme a pelášíme si dát velkou snídani. Tenhle výlet nám totiž zabere čas až do večeře.

14 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NORSKO: LÁSKA I V DEŠTI A VICHŘICI



Další zastávkou je Alesund, kde stavíme hned další ráno. Na první pohled je jasný, že se tomuhle místu dá říkat město a že bude mít co nabídnout. Hned po snídani se srážíme s naší českou skupinkou, která má společnej program každej den, většinou se ale jedná o placený výlety na skoro celý dny a to my si radši projdem v klidu to, co chcem, sednem si někde a užijem si to jen spolu. Dnes je ale v programu jen prohlídka města a tak se dohodnem, že se k nim přidáme, ať se zorientujem a odpoledne si pak plánujem jít po svých. Tenhle plán nakonec trošku selže a od skupiny se odpojíme asi po dvaceti minutách. Začne totiž pršet a pomalý tempo s výkladem historie nám tak uplně nevyhovuje a tak se po chvilce trháme a se zmoklou mapou vyrážíme směrem, kde tušíme nějakej menší přístav. 

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NORSKO: PRVNÍ DNY PLAVBY PLNÝ DOJMŮ



První noc máme za sebou, byla tak klidná, že by člověk ani neřekl, že jsme na lodi. Nedočkavě roztahuju závěsy u našeho okýnka v kajutě a ještě s kartáčkem v puse se soukám do kalhot a teplý mikiny. Nespěchám na snídani, jak je mým zvykem, chci co nejdřív na horní palubu a rozhlídnout se okolo sebe. Studenej vítr, kterej nás akčně vítá, nás donutí okamžitě nasadit kapuce, ale náladu nám rozhodně nekazí. Beze slov a bez dechu se rozhlížíme okolo sebe, všude se tyčej ohromný skály plný zeleně, každých pár set metrů bouří vodopád a v různých výškách jsou okolo nás mráčky. Paluba je navíc téměř prázdná, většina posádky ještě vyspává a jen pár foto-nadšenců se na náš potutelně usmívá a já soudím, že se v nich odehrává to stejný, co v nás. 

25 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NORSKO: DRŽTE SI KLOBOUKY, VYPLOUVÁME!


Vystupuju z autobusu uprostřed ničeho, řidič mi vytahuje moje dva obří kufry a já vyhlížím Kubu se stopou strachu, jestli nejsem někde uplně blbě. Naštěstí za chvíli vybíhá z podchodu a mně padá kámen ze srdce. Tohle jsme zvládli, každej po vlastní ose, ale jsme tu, spolu, utahaní, hladoví a hlavně natěšení na zážitky. Házíme věci na hotel a vyrážíme hledat nějakou restauraci, kde bychom si dali oslavnou véču na počest mýho svátku a tohohle last minute výletu. Bergen nám daruje dvacet minut bez deště, abychom stihli okouknout jeden mini přístav a po pár cvaknutí foťáku se rozprší takovým způsobem, že jsme za chvíli mokří až na kost. Nakonec zapadáme do snack baru, objednáváme si cidery, fish and chips a uspokojujem tak hladový bříška. Na hotelu pak ještě koukáme na uniklej čvrtej díl Game of Thrones, ale já jsem tak unavená, že v polovině přestanu bojovat s těžkejma očima a prostě odpadnu (a když to pak dokoukáváme další den, tak nechápu, jak jsem u tak brutálně božího dílu mohla usnout, panebože!!).

20 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

SAMA SE SEBOU V OBLACÍCH



Pozoruju ty dokonale navrstvený mraky a stejně jako když jsem byla malá, i teď si představuju, že bych do nich skočila a ony se se mnou zhouply a nechaly mě na sobě odpočívat. Máte taky tuhle představu? Mě se prostě drží snad od mýho prvního letu.

Mám nostalgickou náladu. Ráno jsem po cestě na vídeňský letiště projížděla Brnem a vzpomněla si, jak jsem tam jezdívala z Olomouce a jak jsem to tam jednu dobu měla fakt ráda. Tak nějak jsem se v tu chvíli oddala střípkům vzpomínek na posledních 5 let, co jsem se odstěhovala z Hradce. Co všechno jsem zažila, jaký lidi mi osud přivál do cesty, jaký zklamání a jaký lásky jsem prožila. Přemýšlela jsem nad tím, jak intenzivně všechno vnímám ve chvíli, kdy se to odehrává, jak dávám do všechno 100% svejch emocí a nic nedělám napůl. A když pak spadnu na hubu, bolí to. Bolí to dost, zažila jsem to spoustakrát. Ale s odstupem času to špatný odfiltruju a vzpomínám jen na to hezký. Možná je to naivní, ale v konečným důsledku docela fajn. A tak jsem celej pátek trávila zabořená ve svý minulosti, přehrabovala se vzpomínkama a myšlenkama a zas a znova si uvědomila, jak vděčná jsem za všechno, co jsem zažila, za každýho člověka, co jsem potkala a se kterým jsem strávila nějakej čas. Každej, komu věnujete svoje srdce (ať je to partner, rodiče, kamarádi nebo třeba platonický lásky) má totiž vliv na to, jakým člověkem se stáváte. A tak i já částečně vděčím lidem okolo sebe za to, kam jsem se za ty poslední roky posunula. Nejvíc teď vnímám to, že jsem se naučila přijímat výzvy, nedržet se sveřepě ve svý komfortní zóně, jako jsem to dělala dlouhý roky. Konečně mám pocit, že fakt žiju a že si sama režíruju, jakým směrem se můj život ubírá. Netušila jsem, jak prima může tenhle pocit být. 



Zamyšleně a trochu rozespale lezu z letadla a ofoukne mě příjemně chladnej vzduch. Jsem v Norsku. Letiště v Oslu je kouzelný, na první pohled jsem naladěná na norskou vlnu. Mám hodinu a půl do dalšího letu a hlad jako vlk. No a když mají někde slogan "First we eat, then we do everything else!" je jasný, že přesně tam si něco dám. To něco je nakonec nejdražší chleba, jakej jsem kdy měla, ehm. Norský ceny jsou vtipný, tváří se to jako český koruny, hodnotou by to totiž bylo akorát. Je to ale v norských korunách, takže do českých krát tři. Síla. Ale mám hlad a svátek. Tak si pochutnám a za chvíli vyrážím na poslední let, Kubu už mám totiž v dnešní cílový destinaci a hádám, že budem večer trošku slavit. Můj svátek a hlavně to, že zítra nám začíná to pravý dobrodrůžo. Já se nemůžu dočkat. Na to samotný i na to, až vám to všechno budu psát!

6 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAK MI PŘIŠLA NAPROSTO SNOVÁ NABÍDKA



Je uplně obyčejný středeční dopoledne. Sedím v práci, mám za sebou příjemnou schůzku v Medovníku, kde jsme s kolegou nahlídli do strašidelných  tajemných komnat, respektive prostor, kde se budou v budoucích měsících dít velký věci - protože Medovník teď slušně frčí, kdybyste nevěděli - odprezentovali jsme výsledky kampaní, odsouhlasili si nový nápady a do Sunu dovezli horu dortů, klasika. Dávám si zrovna dohromady denní seznam úkolů, když mi zvoní telefon. Johni mi moc často nevolá a já moc často nemluvím do telefonu anglicky, tak se nervózně zvedám a mizím do kuchyňky v napjatým očekávání, cože se to děje, že to budem řešit po telefonu. Že by Terez rodila a on to všem oznamoval? No nevím, to asi těžko. Na otázku "what are your plans for this weekend and next week" odpovídám něco ve stylu "working, nothing special" a ještě netuším, že nothing special se během pár vteřin obrátí v něco naprosto nejvíc spešl. Mám pocit, že špatně rozumím, když mi Johni nabízí něco, co je takovej můj jeden velkej blogerskej sen od samýho začátku blogování. Koktám, nevěřím, nechápu, děkuju a zároveň nenacházím slova. Jakmile pomine prvotní šok, dojde mi, že se asi těžko můžu jen tak hned sebrat a vzít si bez předchozího upozornění na týden dovolenou, když tam mám program a spoustu úkolů, co nepočkaj, holt už nejsem to dítě, co nemá žádný povinnosti a závazky. Rychle se teda vracím zase zpátky na zem a píšu Kubovi ufňukanou zprávu, že budu muset odmítnout věc, která se fakt neodmítá. A tím mi dochází, že za zeptání přece nic nedám a skoro se mi chce samu sebe proplesknout, že jsem to chtěla tak rychle vzdát. A tak s maličkou dušičkou hledám šéfovou a nervózně na ní vybaluju svojí novinku, která obnáší, že budu muset svý povinnosti ze dne na den na týden přehodit na někoho jinýho a že to bude všechno dost zmatený a ve spěchu řešený. Asi vypadám strašně nadšeně nebo naopak strašně nešťastně, ale okamžitě se mi dostává slov "no to musíš jet, to je boží!" a já jdu podruhý do kolen. Nechápu nic a okamžitě se mnou šijou všichni čerti. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, cloumaj se mnou emoce.

Chce se mi křičet, tancovat a zatleskat tomu, jak skvělej den to je. Mám pocit, že se mi to celý asi jen zdá. 

Ale nezdá, nenene. V práci jedu jak naspeedovaná, udělám spoustu práce navíc, rozdávám úsměvy na všechny strany a nadšením dokonce zapomenu jíst - a to už je něco :D. Po práci se srážím s Kubou na kafe abych se trochu zchladila, abychom doladili detaily, pořešili rychlej přesun mýho pasu z Hradce do Prahy a dalších pár zádrhelů, bez kterých by se to asi neobešlo, Kuba si nakoupí pár košil, aby měl co nosit na slavnostní večeře a skoro do jedenácti si vyměňuju s Johnim jednu zprávu za druhou. Několikrát navíc volám s rodičema, kteří jsou pomalu stejně nadšení jako já a jsou jedni z mála, kteří už vědí, kam se chystáme. Prožívaj to se mnou, oba dva a já se dmu vděčností. Vděčností k těm, co mi tohle nabídli a taky k těm, co mě podporujou a strašně mi to přejou. Je to neskutečně skvělej pocit.

A vy pořád nevíte, o čem to mluvím, co? Nebojte, brzo se to dozvíte!  Zatím zkuste hádat! :))))

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤