VÝSTUP NA KAZATELNU



Celej tejden jsme se vyhejbali organizovaným výletům, ale když se dozvíme, že je v Stavangeru možnost výstupu na Kazatelnu (Preikestolen), neváháme vypláznout tolik euro, že to podle mě není ani slušný a celý nadšený se tak ráno budíme a pelášíme si dát velkou snídani. Tenhle výlet nám totiž zabere čas až do večeře.
Autobus plnej španělů nás nakládá a kodrcá se s náma k trajektu a pak až na parkoviště, ze kterého začíná výstup na samotnou Kazatelnu, 3800m s převýšením jak prase. Má trvat dvě hodiny a protože chcem mít trochu času nahoře, posedět si tam a něco pofotit, nasazujeme docela vražedný tempo a já tak po pár metrech popadám dech a zjišťuju, že to bude asi mnohem náročnější než jsem čekala. Ty části, kde skáčem z kamenu na kámen a doufáme, že nám to nesmekne, mě fakt bavěj a užívám si to. Trochu horší jsou ty zúžený místa, kde se srocujou davy a člověk tam musí čekat frontu, aby vůbec prošel. Představa toho, co nás ale čeká nahoře, mi nedovolí se vztekat nad tím, jak moc turistická atrakce to asi je, když už tady dole je milion lidí a prodírám se dál. Jablko ke svačině někde v půli cesty chutná asi líp než jakýkoliv jiný jablko, co jsem kdy měla a cítím se po něm energická jak Pepek námořník po špenátu, takže ta druhá půlka cesty plyne ještě rychlejc. Což je teda možná díky tomu, že už nejdem tolik do kopce, ale spíš po rovinách a už máme okolo naprosto bombový výhledy.




Asi třikrát si myslím, že už tam jsme a na počtvrtý to konečně klapne a mě padá brada. Nejdřív z těch davů. Na tom převisu, kterej má plochu 25x25 metrů je uplně natřískáno, hlava na hlavě a další desítky lidí stojej s náma opodál a snažej se tam dostat taky. Podruhý mi pak padá ve chvíli, kdy stojím na kraji a dívám se do dálek okolo sebe. Ten výhled je naprosto neskutečnej, nikdy jsem nic takovýho neviděla a já nechápu, kde se ve mě bere odvaha naklonit se nad propast a podívat se pod sebe. Každopádně je to jedinej moment, kdy se mi udělá trošku mdlo, jinak mám pocit, že můj pud sebezáchovy a strach z výšek zůstaly radši zavřený v kajutě, aby se mnou tohle nemusely protrpět a já jsem teď jak odblokovaná - vůbec se nebojím, sedám si na okraj, lehám si na břicho a vystrkuju hlavu nad propast. Jsme 600 metrů nad mořem, nikde nejsou žádný zábradlí nebo cokoliv, co by člověku bránilo spadnout dolů. Kuba jen kroutí hlavou, když si sedám na okraj a spouštím nohy dolů, protože když jsem to viděla den předtím na fotkách, tvrdila jsem, že zůstanu stát uprostřed toho prostoru a ke kraji mě nikdo nedostane. Sama moc nechápu, co se to ve mě děje a jaktože mi to nedělá problém, ale myslím, že je to tím, že jsme tak strašně vysoko, že mi to přijde až nereálný, neskutečný a prostě jsem tak nějak v klidu. Když to srovnám s tím, jak špatně mi bylo dva dny zpátky na vyhlídce, která byla samozřejmě se zábradlím a vůbec nic tam nehrozilo, uznávám, že je s mým vnímáním asi něco špatně :D. Když si ten pocit nedotknutelnosti a neohroženosti dostatečně užijem, posbíráme se a vyrazíme zase dolů, abychom tam byli v domluvenej čas.

























Pochybuju, jak to ale stihnout ti, kteří nešli naším tempem. Po cestě navíc potkáváme několik úrazů, z toho jeden vypadá hodně vážně a rozhodně to není nic příjemnýho ani na pohled. Apeluju teda na Kubu i na sebe, ať nespěcháme, že nám určitě neujedou, že se tady nehodlám přizabít, protože ta cesta dolů je mnohdy ještě náročnější než nahoru. U autobusu jsme nakonec uplně špinaví, hladoví a vyřízení na minutu přesně a taky uplně sami, nečekaně. Nabíháme teda ještě do hotelový restaurace u parkoviště a kupujem si aspoň vodu a nanuka, načež začíná pršet a my se teda schováváme do autobusu, kde čekáme další hodinu na zbytek posádky. Upravit se na večeři je skoro nadlidskej úkol, ale o to víc nám pak chutná, drinky s českou skupinou vypouštíme a usínáme v tý stejný vteřině jako pokládáme hlavy na polštář. 

────── A TEĎ JEŠTĚ DRUHÁ VERZE ──────

Z přístavu se přesouváme autobusem na neznámé místo, průvodkyně mluví španělsky a anglicky umí jen "sorry". Nevíme teda ani kam jedem, ani za jak dlouho tam budem. Serpentýnama projíždíme pěkně rychle a oběma nám je tak trochu špatně a doufáme, že je to kousek - není. Po cestě jsou docela kolony, což už nám mohlo napovědět, kolik lidí bude v naší cílový destinaci. Autobus nás vysype na parkovišti ve 12 a ve 4 už máme být zpátky, abychom stihli odplutí lodi. Přibližnej čas výstupu jsou dvě hodiny, stejně tak sestupu dolů. Vypadá to teda tak, že jen co tam vyšplháme, budeme zas muset běžet dolů, aby nám autobus (a pak i loď) neujel. Nasazujem teda drsný tempo, předbíháme pomalejší jedince - zjevně je populární chodit po horách ve věku, kdy už i chůze po rovině dělá občas problém, případně s uplně malejma dětma, co taky sotva choděj, ale o to víc se vztekaj. V úzkých místech se stojej fronty a davy jsou čím dál větší. Kameny se smekaj, lidi lezou přes místa, kudy se rozhodně lézt nemá a dost často díky tomu padaj a pak se tvářej jakože nic a o kousek dál začnou kulhat. Když už mám pocit, že melu z posledního a že už musíme být skoro nahoře, zjisťujem, že jsme sotva za půlkou, přestože výhled máme neuvěřitelnej už teď. Dáváme si jablíčko, který jsme si ukradli na snídani a při pohledu na tu masu lidí, co se dere nahoru, ho ani nedojídám a radši pokračujem dál. Před samotným cílem mám pocit, že tohle byl fakt blbej nápad, protože to vypadá, že se tam přes dav turistů ani nedostanem. Opět se najde několik jedinců, co se na to rozhodli vyzrát tak, že polezou po skalách a budou riskovat, že zabijou sebe i někoho dalšího, o koho při pádu zavaděj a já protáčím oči potolikátý, že už bych to ani nespočítala. Největší šok mám pak z tatínka, kterej stojí s malou dcerou na úplným okraji převisu a kvůli fotce ji vyklání ještě dál. Je mi z toho dost smutno, ale pokouším se všechny ty lidi odfiltrovat a pomalu si s Kubou hledáme cestu ke kraji. Užít si tady nějaký sepětí s přírodou je zcela nemožný, nicméně ten wow moment, kdy jste na samotným okraji, zažije asi každej. Je to fakt síla. A tak si užijem tu chvilku, kdy koukáme jen před sebe na vrcholky fjordů a snažíme se nemyslet na to, že jestli do nás zezadu někdo strčí, tak to bude naše poslední hodinka. Potom, co se nám navíc povede i pár fotek, kde vedle nás není x dalších vyklánějících se lidí nebo vystrčených noh, to balíme a vydáváme se na cestu dolů. Skoro za rohem nás uhodí do očí zraněnej kluk, kterej leží zabalenej v dekách, kolem něj jsou krvavý kapesníky a on sám uplně bílej. Po cestě pak potkáváme záchranáře, jak jeden za druhým vybíhají tu 4km trasu nahoru s nosítkama a dalšíma věcma, aby pak stejně přiletěl vrtulník. Dolů jdem teda značně opatrnějc a navíc potkáme dalších pár kulhajících lidí. Cesta to totiž fakt není jednoduchá a já u poloviny lidí nechápu, jak to můžou zvládnout. Šplhat po skoro plochých kamenech, skákat na mokrý smekající se a kejvající se kameny a kořeny... Není to žádná sranda a pokud na vás dole čeká autobus, nestihnete si to nahoře ani vychutnat, protože zas hned běžíte dolů. Z naší lodi přijelo na tenhle výstup 16 plnejch autobusů. Takhle velký lodě ráno ve Stavangeru zakotvily 3 a dalších spousta lidí se tam vydalo na vlastní pěst. S Kubou jsme dole v ty 4 samozřejmě jediný a ještě hodinu čekáme na všechny ostatní...










Co chci těmahle dvěma verzema říct je, že vždycky záleží na úhlu pohledu a na tom, jestli budete radši nadávat nebo si to prostě užijete na maximum. My jsme si to užili, ten výhled za to jednoznačně stál, ale chtěla jsem vám to popsat i naprosto reálně i s těma negativama, kterých zrovna tady bylo docela dost.

13 komentářů:

  1. Teda Domi, já už jen z fotek si říkám, že jsi blázen a jak jsou ty kameny hladký, že by bylo hrozně snadný sklouznout a ty si tam sedíš a usmíváš se, jak měsíček na hnoji (to nemá vyznít zle). Jinak moc pěknej článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, chápu, mně je teď z toho takhle zpětně taky trochu špatně a moc to nechápu :DD

      Vymazat
  2. Já nemám strach z výšek, ale u těch fotek se mi houpe žaludek. Obzvlášť u toho otce s holčičkou... idiot. No, musel to být zážitek, krása! Já bych na to koule neměla.
    B.

    OdpovědětVymazat
  3. Výhledy jsou úžasný, chtěla bych se tam podívat, ale... - bez těch davů (což tam asi není reálné :-(). Já prostě tyhle masovky nemám ráda, stačil mi Adršpachu zájezd polských turistů... Je fajn, že jste si to užili, ale i to, že jsi napsala o těch negativech. Jinak se musím přiznat, že bych se nahoře asi taky bála ke kraji. I když kdoví - normálně se bojí výšek a pak jsem na kursu lezení na via ferratách lezla bůhví kolik metrů na silnicí a Labem v téměř kolmé stěně ;-) (když vidím zpětně fotky, tak vůbec nechápu, jak jsem to mohla dát)
    A ad zranění - letos jsme v Alpách narazili na turistu, co uklouzl a rozbil si hlavu. Naštěstí nic vážného, zbylé asi 4 km k nejbližší chatě došel po svých. Ale inspirovalo mne to k tomu, že kromě obinadla přihodím příště do batohu pár chirurgických rukavic jako měl ten chlap, co mu tu hlavu obvazoval. Ono úplně neznámý člověk a krev.... My tam nebyli první, a tak se naše pomoc omezila na poskytnutí balíčku papírových kapesníků a lahve vody, ale kdybych se ještě u něčeho podobnho vyskytla...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je dost dobrá připomínka, my jsme samozřejmě neměli ani to obinadlo a že by se mi zrovna hodilo, protože jsem si tam s kotníkem trošku hnula. Každopádně opět moc děkuju za komentář :)

      Vymazat
  4. Když jsme tam byli minulý rok s partou, tak jsme měli štěstí na davy lidí, ale smůlu zas na počasí. Pláštěnku jsme skoro po celý výlet nesundali, možná tak na půl hodinky. Ale výhled stál za to. Já jsem teda masakrální posera, takže na kraj by mě nikdo nedostal ani párem volů, ale fotky jsme si udělali, to zas jo. (I když bylo trochu mlhavo. :))
    S dětmi bych se tam neopovážila ani náhodou, oči jsem valila i na lidi, co s sebou vzali psa. To bych si taky nelajzla...

    Užívejte moc, moc, moc! ❤
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jo, u těch pejsků jsem se taky kolikrát dost divila a těch maličkých vyloženě litovala :(
      Jinak já jsem teda asi radši za variantu s davem, ale v hezkým počasí, když nad tím tak přemýšlím :D

      Vymazat
  5. Ty dvě verze jsou skvělý! Všechno není vždycky jenom sluníčkový. Výhled musel být úžasnej a celkový zážitek se vším všudy taky :)

    OdpovědětVymazat
  6. Když jsem tam byla před lety já, byla tam tak čtvrtina lidí (a z toho asi polovina Čechů, připadali jsme si jak na Václaváku), a i to mi přišlo jako strašně moc lidí...to, co vidím u tebe, by mě asi taky fakt otrávilo, zvlášť cestou nahoru :D a ty dvě verze jsou super, chvíli jsem to nechápala, jako jestli je to Kubův popis nebo co...:D

    OdpovědětVymazat
  7. Tak tie výhľady sú absolútne perfeknté a určite to bol napriek všetkému skvlý zážitok :)

    www.sinnamona.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  8. Super článek a líbí se mi jak upřímně píšeš i o negativech. Ale všechno je to uhlu pohledu, tak asi jako u všeho. Chystám se tam právě příští měsíc a tvůj článek mě jenom utvrdil v tom, že toto místo musím navštívit, i když se hrozně bojím výšek. A tak trochu tajně doufám v nějaké přijatelnější počasí a normální množství lidí, fakt nesnáším davy. Tak jsem sama zvědavá jak to nakonec dopadne. Měj se krásně.

    Zuzka

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤