VÍDEŇ A TO NEJKOUZELNĚJŠÍ KLUZIŠTĚ NA SVĚTĚ



Koukám z okýnka do černý tmy, kterou narušujou jen světla projíždějících aut. Je jedenáct večer, když vjíždíme do Vídně a mně se po tváří rozlévá širokej úsměv. Jsme tady, po třech letech jsem konečně v tomhle období ve Vídni a zítra se budu klouzat na tom nejkrásnějším kluzišti, jaký jsem kdy viděla. Na hotelu jen odkládáme kufr a poklusem to bereme k metru, protože poslední odjíždí za pár minut. Je brutální kosa a leje jako z konve. V samým centru Vídně není u Stephansdomu ani živáčka a my se vydáváme směrem, kde nějakej život tušíme a po chvilce se durch mokří ocitáme v brutálně živý párty ulici, každej bar je narvanej až po strop avšude se tančí. Vybíráme si jedno z těch pár klidnějších míst, kde si sedáme, objednáme první rundu gin-tonicu a další 4 hodiny tam sedíme, objednáváme další a další a mluvíme. Máme o čem, to mi věřte.

42 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

TYHLE (NE)ZIMNÍ OUTFITY



To, že jsem už tři tejdny nebyla pořádně cvičit, protože sotva se oklepu z nějakejch bacilů, hned na mě skočí další, souvisí dost pravděpodobně s tím, že mám problém se oblíknout přiměřeně počasí. Vlastním x kabátů, který jsou jen na jeden knoflík - takže k ničemu - a pořádnej kožich jsem si koupila až před týdnem. Teplý boty jsou to samý v bledě modrým. Uggy ani Timberlandy se mi nechce nosit, abych se v nich pak pařila v práci, vysoký ponožky na mně uvidíte výjimečně a rukavice téměř pokaždý zapomenu doma. Jako bonus jsem navíc ztratila svojí nejoblíbenější čepici. V tomhle outfitu bych vám ale chtěla ukázat dvě novinky. První je šála značky Vangel, která mě zaujala právě tím, že se prostě opravdu nosí uvázaná kolem krku a zacvakne se tak. Baví mě ten detail kožený přezky, která podle mě skvěle doplní jednoduchý zimní outfity, i to, že mám konečně zakrytej krk - já totiž i ty klasický šály nosím většinou rozhalený, ehm. Kromě týhle černý klasiky jsem si vybrala i jeden károvanej a těším se, až ho zkombinuju třeba s trenchcoatem. S ním budu hodně kombinovat i druhou novinku - malou Karl kabelečku, kterou jsem ulovila v novoročních slevách. I kvůli ní se na jaro těším ještě o kousek víc, tyhle světlý barvy mi k tomuhle ročnímu období tak dobře nejdou.  

Jak to máte vy? Zvládáte se oblíkat fakt teple a bez převahy černý barvy?

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NOC A DEN



Noc. Hlavu mám zabořenou do polštáře a hluboký ticho narušuje jen pravidelný oddechování vedle mě. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pár vteřin čekám, jestli se mi to celý nerozplyne. Zdá se, že ne a tak se jen rozespale převalím a přitulím se. Lípnem si jednu rozespalou pusu a druhá mi ještě přistane na čele. Se zavřenýma očim se usmívám a tisknu na něj obličej. Vdechuju vůni, která se zdá být tak známá a přitom není. Nechávám se zaplavit pocitem, kterej mi byl pár měsíců cizí a zase se dobrovolně stávám tou zranitelnou holkou. Silou vůle se snažím hned neusnout a chvíli si tenhle okamžik vychutnat. Kdyby šel zastavit čas, zastavila bych ho právě teď. Kdyby šla uložit vzpomínka, do který bych se pak mohla kdykoliv vnořit, byla by to tahle.  Přesně tahle. Teď, v tuhle chvíli, v týhle bublině, kde jsme jen sami dva. V polospánku, propletení rukama i nohama a nevnímáme nic jinýho. Nepřemýšlíme, nemluvíme, jen jsme. Chvíli předtím, než mě přepadnou pochyby a ta známá úzkost z toho, že si akorát nabiju tlamu a skončím ještě rozbitější, než jsem teď, usínám.

S prvníma náznakama denního světla mě zvonění budíku probere ze spánku, poslepu ho posunu a chci se ještě přitulit. Nahmatám ale jenom studenej naducanej polštář. S povzdechem rozlepím oči a zaženu tuhle živou vzpomínku, co se mi zas a znova vkrádá do snů a vstávám. Naučeně se nachystám se do práce a celočernej outfit se na poslední chvíli rozhodnu změnit, už toho bylo dost. A tak natáhnu sytě žlutou mikinu, pusu přetřu mátově vonící červenou rtěnkou a rázně za sebou za sebou zabouchnu dveře od bytu. 

Už je den, další den a kdoví, co může přinést. Já jsem ready. 

23 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

SAMA SOBĚ K VALENTÝNU



Valentýn. Takovej ten den, co milujete nebo nesnášíte. Ve finále je to hlavně o tom, jestli máte někoho, s kým ho oslavíte a podle toho se pak odvíjí váš vztah k tomuhle americkýmu zprofanovanýmu svátku. No, nalijme si čistého vína, Domča nikoho nemá, to už asi všichni víte, takže by se dalo čekat, že bude tenhle svátek vítat leda tak s kyselým úsměvem a výrazem typu "nikdo na mě nemluvte". Ehm, ne no. Uvědomila jsem si, že je to vlastně uplně jedno. Valentýn, první máj a všechny tyhle láskyplný svátky, kdy se tak nějak hodí mít vedle sebe drahou polovičku, která vás vezme na rande, oba si to hodíte na stories a všichni ti single lidi okolo vás budou zelení závistí. Been there, done that. Řeknu vám jednu fakt důležitou věc, kterou jsem se tady snažila vytáhnout už hodněkrát - Instagram a Instastories neodrážej životní spokojenost člověka - ani omylem.  A druhá věc - není nic špatnýho na tom, trávit tyhle "svátky" a obecně jakýkoliv dny sám. Sám za sebe, sám se sebou. Sebeláska je momentálně tak zpopularizovaný téma, že se mi o něm ani moc psát nechce, ale asi je vám jasný, že teď se to hodí víc, než kdy jindy. Pokud nikoho nemáte a ve středu vám hrozí, že budete v depresi a v slzavém údolí, zkuste se na to podívat trošku jinak. Zamyslete se nad tím, co máte na sobě rádi a hlavně nad tím, co máte rádi na životě, kterej teď vedete. Předpokládám, že máte spoustu času na kamarádky a kamarády, chodíte na akce - ve dne i v noci - a i svojí práci můžete věnovat mnohem víc času a posouvat se dál a dál. Být sám má spoustu výhod, musíte se na to jen dívat ze správnýho úhlu. Já jsem za těch svých pár single měsíců poznala strašnou spoustu zajímavých lidí, prohloubila svoje vztahy s holkama, zažila momenty, který bych nevymyslela ani kdybych se fakt snažila, oddala se svojí práci, začala vést blog trochu jiným stylem a přestože jsem si dřív nedokázala představit, že bych byla sama, žiju. Jasně, občas mám chvíli, kdy ze všeho nejvíc na světě chci, aby mě večer někdo obejmul a zamotal se se mnou do mojí obří peřiny a ráno mi dal pusu na nos a počkal, až mu udělám lívance. Ale zvládnu to i bez toho. 

Čas od času se přitulím k holkám, na ty lívance si zajdem do Cobry a k Valentýnu udělám radost sama sobě.

Už pár dní předem jsem si koupila kytku růží, každej večer si provoním byt svíčkou a přesně ve středu otestuju paletku Makeup Revolution, kterou jsem si na Notinu k týhle příležitosti vybrala. Protože proč si neudělat radost, proč nebýt sama sobě Valentýnem. Vždyť je to vlastně uplně skvělý. A víte co? Budu strašně ráda, pokud se mi v komentářích pochlubíte, jak budete Valentýn trávit vy - ať už máte vztah nebo ne. Třeba se vzájemně inspirujeme! ♥

29 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

LEDEN V OBRÁZCÍCH



Jak moc je vidět, že momentálně absolutně nezvládám svůj život a svý povinnosti, když je za pár dní půlka února a já vydávám článek "Lednové střípky"? :D Skočil na mě nějakej bacil, asi tak tři tejdny zpátky a protože nejsem schopná si dát víc než dva dny volna, kdy bych jen ležela a léčila se, nedaří se mi ho ze sebe sklepat, takže jsem akorát vzteklá, že nemůžu cvičit a že jsem pořád unavená a rozmrzelá. Po fyzický stránce jsem teda v momentálně dost dezolátním stavu a s ohledem na poslední dva články vám asi došlo, že ta psychická na tom nebude o moc líp. Každopádně si stále držím to svoje přesvědčení, že si má člověk užívat maličkosti a přesně to dělám. No a ty maličkosti vám dneska právě ukážu. 

6 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PRÁZDNO



Studenej zimní vzduch a přesně to měkký světlo, který miluju. Trojskej most, na kterým jsem chtěla fotit už stokrát, ale nikdy nějak nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla někomu, kdo si myslím, že to pojme uplně jinak, než klasický blogerský outfitovky. Nechci do toho kecat a tak jen tajně doufám, že bude záběr co nejširší a já tam budu vidět co nejmíň. Jsem tady vlastně kvůli tomu mostu. Outfitový posty mě teď fakt nebavěj. A tak stojím docela v dáli. Nebo chodím. Nandávám si batoh a zas ho spouštím k zemi. Po prvním cvaknutí přijedou policajti - jak jinak. Tady se přece fotit nemůže, jezděj tady auta i tramvaje a ne uplně pomalu. Je to nebezpečný? Nemyslim si a jen kroutím očima. Na chvíli odcházíme a zase se hned vracíme. Vždyť tady fotěj všichni. 

Když jsem ale opřená o tyče a Vojta to bere zespodu, kdy stojí na tom kousíčku obrubníku a kolem něj projížděj v centrimetrový vzdálenosti auta, na který on nevidí, který tady fakt podle předpisů nejezděj a ve kterých řidiči kroutěj očima a občas zatrouběj, jímá mě hrůza a radši zavelím, že odcházíme. Bojím se. Fakt. Cestou na metro se ze sebe oklepáváním snažím shodit husí kůži a ten fakt divnej pocit. 

V metru pak nasazuju sluchátka se svým aktuálním playlistem a po chvíli si uvědomuju, že to byl po dlouhý době nějakej dost silnej pocit. Sice nepříjemnej, ale byl tam. A silnej pocit rozhodně není něco, co by mi bylo v posledních týdnech blízký. Tykám si spíš s vnitřní prázdnotou a čas od času se přistihnu, že se fakt zoufale snažím vyvolat v sobě nějakou emoci. Cítit aspoň něco. Přijde mi, že hluboko v sobě nedokážu najít vůbec nic. Na povrchu jsem v pohodě, usmívám se, normálně funguju. Ale když na to přijde, ať dělám co dělám, uvnitř sebe se topím v jenom velkým prázdnu. 

A tak se chytám každý situace, která ve mě může nějaký emoce vyvolat. Ve finále je mi celkem jedno, jestli budou pozitivní nebo negativní. Vlastně jen potřebuju vědět, že jich jsem schopná. 

15 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤