featured Slider

PROMOCE



Tak jo, vezmem to postupně. Ještě než vám napíšu o tom, jakej byl jeden a půl dne v nemocnici a jak moc to se mnou zahýbalo, povím vám ještě o mojí promoci. Ta se mnou totiž taky zahýbala slušně a to v mnohem pozitivnějším smyslu slova. Promoce na bakalářským studiu v Olomouci si pamatuju dost útržkovitě, nebylo to nic moc spešl, nic moc prostor, nic moc proslovy, moc bylo jen vedra. Bylo asi 35 stupňů a my měli na sobě taláry, který se nejspíš perou jen jednou za rok a před námi už promovalo několik tříd. Taláry tak byly uplně propocený a nebylo se čemu divit, vedro v nich bylo neskutečný. Byly těžký, smradlavý a my v nich navíc museli mít celej ceremoniál zastrčený ruce, takže si pamatuju hlavně to, jak zhluboka dýchám, snažím se neomdlít a snažím se ignorovat potůčku potu, co mi tekly z čela přes řasy. No... Takže toť bakalářský promoce.

POCHVÁLIT, OCENIT, PODĚKOVAT.



Když jsem byla mladší, považovala jsem všechno za samozřejmost. To, jak mě jednou babička vysadila na zimním stadionu na trénink a já jí na připomínku, že bych mohla aspoň poděkovat, odvětila, že u nás v rodině se za takový věci neděkuje, mi nejspíš budou naši připomínat až do smrti. Oprávněně, podotýkám. V tý době jsme s tátou pak asi měli "velkou řeč, mladá dámo", ale hádám, že stejně jako spousta dalších výchovných momentů, příliš mnoho nezměnila. 

Marně se snažím v paměti vylovit nějaký vzpomínky na to, za co jsem byla chválená nebo co jsem oceňovala na někom jiným já. Vynechám-li teda školní úspěchy, známky, zkoušky, státnice a takový věci. Možná to bylo tím, že jsem pochvaly a ocenění moc nevnímala a doma mi to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Bylo mi to fuk, záleželo mi asi na jiných věcech. Třeba jestli mám Roxy tričko nebo jestli se na mě usmál ten kluk z devítky.

Až v momentě, kdy jsem začala pracovat, jsem si začala uvědomovat, jak strašně důležitý je umět někoho pochválit, ocenit nebo poděkovat za pomoc. Není to samozřejmost, věřte mi. Kdykoliv jsem byla v Elitu pochválená za nějakej post nebo článek, zahřálo mě to u srdce a dodalo mi to energii do dalších příspěvků. Kdykoliv mi přijde nějakej pochvalnej komentář, vykouzlí mi to úsměv na rtech. Nebo když se dozvím, že mě někdo chválil před někým jiným v práci. Je to pokaždý skvělej pocit. 

Největší moc mají ale slova z očí do očí.

Pravidelně děláme v našem oddělení sociálních sítí hodnocení projektových manažerů a oni zase hodnotí nás. My to řešíme s naší šéfovou, ta to pak předá šéfovi projekťáků a ten to třeba spíš ne předá jim. Pochvala tak jde přes dva lidi a jo, sice to potěší, ale zdaleka ne tolik, když prostě člověk zvedne zadek a dojde toho druhýho pochválit osobně. Nebo když se potkáte na chodbě, když se dáte do řeči na akci. Nebo i když si to třeba jen napíšete do mailu. Je hezký, když se dozvíte, že jste dostali hodnocení 140%, ale když to dáte osobně vědět jeden druhýmu, má to mnohem větší úder a vypovídající hodnotu. A toho druhýho to nabije. Přitom je to taková maličkost, minutka času, pár slov. 

Jak je zřejmý z prvního odstavce, nikdy nebylo v mý přirozenosti ostatním děkovat a cokoliv oceňovat. Za poslední rok se to strašně otočilo a zjistila jsem, že mi dělá neskutečnou radost někoho za něco pochválit. Nejčastější je to samozřejmě v práci, ale dá se aplikovat v soukromým životě. Koukejte okolo sebe a chvalte se. Chvalte nahlas jeden druhýho, klidně v soukromí, klidně před ostatními lidmi. Oceňte, když se někomu ve vašem okolí něco povede. Děkujte za maličkosti. A usmívejte se na ostatní, protože i to dělá radost. 

Napadlo vás třeba někomu na ulici jen tak pochválit outfit? Mojí mamce takhle v Americe nějaká paní pochválila boty. Jen tak. Uprostřed rušný ulice. Mamka z toho byla hotová ještě za tři dny. 

Zkuste to. 

Zlepšete někomu den a inspirujte ostatní k tomu, ať to dělají taky. Víte, jak nám všem potom bude fajn?

3 DROBNÍ POMOCNÍČCI


Objevit novej gym a najít tak konečně směr, kterým se při cvičení chcete vydat a pak tam skoro dva měsíce nesmět jít a nemoct pořádně hnout zadkem je hodně blbý. Dá se to přežít, jasně, ale je to otrava. Zvlášť pro někoho, kdo se fakt hýbe proto, že ho to baví a ne s nějakým vedlejším cílem.  Takže moje naučení se stojky a dalších triků s vlastním tělem je odloženo na neurčito a já se zatím snažím přizpůsobit aspoň tím, že se zaměřuju na zdravý potraviny, který občas proložím nezdravým kalorickým chai latte ve Starbucksu - třeba za odměnu, že jsem zvládla odběry krve. Protože balanc, žejo. A protože se mi ve foťáku nastřádalo několik fotek na tohle téma, připravila jsem si pro vás dneska článek se svýma aktuálníma třema oblíbencema, respektive vychytávkama.

JAK JSEM NEBĚŽELA NIGHT RUN



Balím si do tašky foťák, objektivy, šálu, týmový dresy a objednávám Uber. Celou cestu na Vypich mám v uších sluchátka a snažím se se nabudit na nějakou pozitivní náladu. Moc mi to nejde a tak vystupuju s trochu skleněnýma očima a opatrným krokem se vydávám hledat registrační point, kde mám sraz s ostatníma. Berle jsem opět nechala doma, obhajuju si to tím, že se snažím trénovat svaly, ale spíš už jsem z těch berlí prostě jen unavená. O to víc dnes. Koná se totiž Night Run. Jeden ze série nočních běhů napříč Českem, na kterej jsem se přihlásila už před třema měsícema. Před měsícem jsem začala trénovat a celkem jsem absolvovala celej jeden noční výběh, ehm. Hned po něm jsem odjela na teambuilding, kde jsem si poslední den přetrhla kolenní vazy. Naivně jsem nějak doufala, že se to třeba rychle uzdraví, že to nebude taková hrůza, z čehož mě vyvedl minulý týden doktor Holub, který si mě rovnou objednal na operaci. Nenesu to moc dobře a to jsem navíc podle mě pořád ve fázi popření, nikdy jsem na žádný operaci nebyla a fakt vůbec nechci do nemocnice. A tak teď funguju aspoň nějak v rámci možností a na Night Run jsem šla aspoň fandit. 

POSLEDNÍ LETNÍ A PRVNÍ PODZIMNÍ MOMENTY



Když dávám dohromady články tohohle typu, kdy jsou ještě třeba fotky z paddleboardů a různých výletů, je mi z toho pěkně smutno. Zaprvý proto, že mi přijde neuvěřitelný, že jsem měla dva týdny zpátky na sobě plavky a bylo mi vedro a zadruhý proto, že se pořád snažím vstřebat svoje rozbitý koleno. Pořád si to nějak nepřipouštím a jsem v takový tý fázi popření. Ta se třeba projevuje i tak, že občas vztekle zahodim berle a chodím radši bez nich. Ehm.

TAKY LÁSKA



Skvělou partu jsem měla už na gymplu. Bylo nás 5. 5 malejch holek, co se dostaly na gympl a myslely si, že jsou na vrcholu společenskýho života. Strašně ráda vzpomínám na ty naše důležitý výpravy do bufetu, jak jsme vždycky volily tu jednu konkrétní chodbu, kde na lavičce sedávali kluci ze čtvrťáku. Jak jsme si s nima psaly na ICQ a celý hodiny angličtiny ve dvojicích pak rozebíraly, jakej podtext mohlo těch pár vět třeba mít. Jak jsme žily jen pro plesovou sezónu, kde jsme poprvý opatrně ochutnávaly alkohol a zamilovávaly se každej večer do někoho jinýho. I jak jsem vždycky doma brečela, že jsem musela být doma dřív než ostatní holky a všechno důležitý mi tak určitě uniklo. Bylo nás 5 a hádejte, kdo byl lichej. Hádejte, kdo byl pak lichej i na vejšce, protože si oblíbil dvě blondýny z Moravy, co spolu vyrůstaly (zdravím Elu a Melu) a nakonec s nima i bydlel. Když jsem odešla z Olomouce do Prahy, znala jsem tady vlastně jen pár blogerek díky Elite Bloggers. A jestli jsem za něco blogování opravdu nejvíc na světě vděčná, tak jsou to lidi, který jsem díky tomu potkala. 

OH KARL



Na nějakou designérskou kabelku si po-ma-louč-ku (čti šetřit neumim) šetřím už nějakou dobu. V hlavě mám samozřejmě Neverfullku od LV, nicméně to je ještě trochu jinej level a tak bych začala nějakou menší. A když jsem měla na fashion week půjčenou tuhle žlutou krásku Karl Lagerfeld, udělala jsem si hodně rychle jasno v tom, po jaký značce budu koukat jako první. Karl je totiž láska na první pohled, první sáhnutí i první oblečení. Kabelka se mi vracela s těžkým srdcem a samozřejmě mi v hlavě uzrává plán, že si pro ni zajdu. Jen nevím, jestli je chytrý začínat takhle výraznou barvou. 

Nemáte někdo zkušenost? Neokouká se rychle? Nezačne nudit?

Z toho jednoho dne s ní jsem nejvíc nadšená. Zkombinovala jsem jí naprosto jednoduše s celočerným outfitem a zlatými detaily. Kalhoty ze Stradivaria s vysokým pasem teď nosím každej den, protože se mi pod ně vejde obvaz a pořád to vypadá dobře. Úzkým croptopem se nedá nic zkazit, k tomu delší sako, chlupatý pantoflemasivní náušnice (jakožto jedinej šperk) a tmavě hnědá rtěnka. Jednoduchý a zároveň dost efektní. Co myslíte?