Na celodenní pochůzky po městě volím pohodlnost. No nepovidej. Pohodlnost myslím hlavně ve smyslu outfitu, kde mě nic netlačí a nejde o nic upnutýho, v čem by se rýsovalo nacpaný břicho po pořádný porci zmrzliny nebo dobrýho oběda, boty, který neodřou nohy ani v náročnějších podmínkách a kabelku, do který se vejdou všechny moje nezbytnosti a zároveň neposkytuje místo na nesmysly, díky kterým by mě po celým dni bolelo rameno. Zkombinovat tyhle 3 požadavky a zároveň ladit a být s outfitem spoko, je podle mě docela oříšek. Tady jsem ale dala dohromady věci v jedný barvě - mojí aktuálně mega oblíbený tmavě modrý - a troufám si říct, že jsem to poladila celkem hezky. Tuhle kabelku a boty jsem si navíc pořizovala jedno k druhýmu a šaty z COSu můžou za to, že mám obrovskej problém nakupovat v běžnejch řetězcích, kde jsou věci za přijatelný ceny, ale logicky z mnohem horších materiálů. Asi to fakt funguje tak, že jakmile jednou člověk okusí nějakou vyšší kvalitu, těžko se mu potom vrací k něčemu horšímu. Podle mě to tak funguje napříč všema sférama lidskýho života a ve finále je to asi dobře - nutí nás to na sobě pořád pracovat, posouvat se výš a moct si užívat to, co život nabízí.

Myslím si, že v životě blogera vždycky přijdou chvíle, kdy jste za něco strašně vděčný. Když vás nějaká firma překvapí a vy jste z toho uplně na větvi. A je uplně jedno, jestli jste bloger nováček a váš blog teprve získává pravidelný čtenáře nebo máte blog už nějakou dobu rozjetej a dost dobře vás živí. Já sama jsem zvyklá na super spolupráce, na dobře placený kampaně a tak nějak jsem už zvyklá i na to, že si díky blogu plním některý sny. Nemyslím to teď vůbec ve smyslu, že bych si toho nevážila, to určitě víte, protože dávám svojí vděčnost najevo dost otevřeně, spíš to myslím tak, že už mě jen tak něco nerozhodí v pozitivním (a vlastně ani negativním) slova smyslu. Na příkladu si to uveďme třeba na množství eventů, který jsou pro blogery pořádaný, většina z nich je fajn, málokdy je něco opravdu fail, ale málokdy je i něco tak strašně dobrý jako třeba Instax párty. Stejně tak mi chodí poměrně hodně balíčků a o spoustě dopředu nevím, takže jsou to vlastně překvápka. Většinou milý, protože překvápko je milá věc sama o sobě, ale dost často to jsou věci, co jsou vlastně uplně zbytečný a já je pořádně neocením. Když mi ale posledně volal kurýr, že mi veze něco od Pumy a já nic koupenýho k doručení neměla, málem jsem utekla z práce o několik hodin dřív, protože jsem se nemohla dočkat, co to může být. Když jsem pak doma vybalila tyhle naprosto skvělý zvonový tepláky, nad kterejma jsem óchala na jedný akci, kterou pořádala uplně jiná značka, byl to přesně ten radostnej pocit, o kterým píšu v prvních větách tohohle článku. 

No a protože jsem zrovna byla domluvená s Terezou, že půjdeme něco nafotit, bylo nad Slunce jasný, že můj outfit se bude točit právě kolem těhlech novejch tepláčků. Mrkněte teda na fotky, ze kterých jsem fakt nadšená, je to zas něco trošku jinýho, než u mě najdete obvykle, tak by mě zajímalo, co vy na to. ♥

Když mi na mobilu pípne zpráva, jestli si s John Erikem (šéfem Elite Bloggers) můžeme dát videohovor, zvedne se mi okamžitě puls. Tenhle požadavek znamená, že se něco děje a z předchozích zkušeností vím, že to může bejt něco fakt, fakt dobrýho (vzpomeňme si třeba TADY). Hned se teda zavírám do koupelny, sedám si na zem a čekám, s čím přijde. Provedla jsem něco nebo někam pojedu? To jsou dvě varianty, co mi běžej hlavou. Věta "we would like to send you to Oslo for an Olympus event..." mě dostává do kolen, ačkoliv sedím na zemi a cítím, že tak širokej úsměv jsem neměla už pár měsíců. Je mi jedno, že je odlet za dva dny, že mám spoustu práce a že jsem vlastně měla uplně jiný plány. Všechno ruším a naštěstí mě moje okolí nikdy nenechá ve štychu a když potřebuju v něčem narychlo zaskočit, dá se to zařídit. A tak ve čtvrtek dopoledne čekám na letišti na moji spolucestující Míšu z WNB a všechno se ve mě tetelí. Vždyť je to můj první presstrip!

Další měsíc utekl jako voda a je na čase si ho shrnout. Co se událo, jaký akce proběhly a jaký jsou u mě novinky? Je toho dost. Začneme rovnou těma novinkama a protože jsme na blogu, nabízí se rovnou téma spoluprácí. Asi víte, že nemám nic proti kratším nebo i jednorázovým spoluprácím, pokud se jedná o zajímavý produkt, který si podle mě zaslouží pozornost. Nejlepší jsou ale samozřejmě spolupráce dlouhodobé, které se podle mě vyplatí všem stranám. Mně,  protože se něčemu věnuju dlouhodobě a stabilně, klientovi, protože se spolu sžijeme a jeho produkty se u mě objevují pravidelně a nakonec i vám, protože je to pro vás nejmíň rušivá forma reklamy. Proto jsem nedávno kývla na dlouhodobou spolupráci s MONETA Money Bank v rámci jejího věrnostního programu bene+. Tahle spolupráce pojede až do konce roku, tak jsem vám chtěla dát takovej první hint, co a jak, abyste věděli, že se u mě budou občas objevovat příspěvky, který budou propagovat výhody, který přináší placení jejich kartou s bene+, kde při každým nákupu u partnerů dostanete určitá procenta z platby zpátky na účet. Vzhledem k tomu, že partnerem bene+ je třeba Hervis, Pet Center a hlavně třeba Dáme Jídlo, ze kterýho si denně objednávám jídlo do práce, nebylo moc co řešit a šla jsem do toho okamžitě. 

Už o mně víte, že mám občas chvilky, kdy si radši řeším svůj život v offline verzi. Několikrát jsem se o tom zmiňovala a dá se to nejspíš odvodit i z toho, že se vytratila článková pravidelnost (jak jsem, sakra, stíhala chodit denně do práce a ještě psát obden články?!) a občas hledám balanc. Balanc mezi žitím online a offline. Balanc mezi lidma z blogerský sféry a lidma, co jsou uplně někde jinde. A snažím se sama v sobě vyznat a uvědomit si, kde se vlastně cítím líp a proč. 

No a když se pak podaří tak skvělá akce, jako byla právě středeční Instax párty, dojde mi, jak strašně jsem vděčná za tyhle možnosti. Za to, že jsem si tenkrát ten blog založila. Že jsem se na to nevykašlala po prvním hejtu. Že jsem kolem sebe vždycky měla lidi, co mě podporovali, co mě fotili a pomáhali mi. I to je totiž strašně důležitá součást každýho blogu. Bylo by hezký, kdyby blog stál jen na jeho autorovi, ale tak to (bohužel) být nemůže. Ty fotky musí někdo vyfotit. A jo, někdy je to šup šup a jde to samo, je to autentický, rychlý, člověk si stihne užít i ten moment jako takovej a fotku přidá potom doma v klidu, kdy už je rozvalenej v tepláčkách na gauči. To je ideální verze. Když se pak ale někdy sejde víc opačnejch scénářů - sedíme někde s holkama, vyfotíme sto fotek z každýho úhlu a pak každá hodinu upravujem fotku, vymýšlíme text a nahazujem fotky na Instagram a na stories, kafe mezitím vystydne, říct si toho moc nestihnem, protože se nevnímáme a pak zas musíme na nějakou akci, kde je zase něco potřeba vyfotit a nejlíp zase hned nahodit - mám chuť se z tohohle světa potichu vytratit. Protože nechci mít pořád v ruce telefon, pořád všechno sdílet. A nechci ani, aby to dělal ten, kdo ten moment tráví se mnou. Najít v tomhle ten balanc je těžký. V partnerství i v přátelství. A já proto někdy strašně ráda vypadnu z blogerskýho kolektivu a jsem s uplně jinejma lidma.

No a někdy svitne naděje, že i ten blogerskej kolektiv si umí užít společnou akci, strávit společně několik hodin a bavit se. Instax párty v Pragovce byla jasným důkazem. Instax má obecně nejlepší akce ze všech, to je fakt, proti kterýmu podle mě nemůže nikdo nic říct. Už loňská letní párty v K10 neměla chybu a ta letošní byla ještě o mnoho levelů výš. Dejte si dohromady stylový prostory, super hudbu, skvělý jídlo, výborný drinky, možnost tetovaček, workshopy s cupcakama, výrobu scrapbooků, pouťový labutě, světýlka všude, pastelovej dresscode a lidi, co se na sebe usmívaj a všichni jsou spolu v pohodě. Prostě tomu nic nechybělo. S holkama jsme si tam užily několik hodin, Vojta nám nafotil naprosto skvělý fotky a když jsme si s Alex o půlnoci volaly taxíka s kódem na jízdu zdarma, jen jsme se po sobě koukaly s širokým úsměvem a věděly jsme, že ta druhá je uplně stejně spoko a vděčná. 

Pojďte se se mnou dnes podívat na jeden z dalších krásných projektů, které jsme s Elite Bloggers objevili a rozhodli se podpořit. Minule jsem vám představila Dogsie, který mělo ohromnej úspěch jak u mě, tak i u vás a já z toho mám doteď obrovskou radost. Dneska to doufám bude podobný, chci vám totiž představit mladou návrhářku Péťu, která se snaží do českých ulic dostat víc barev a dodat jimi ženám sebevědomí. Založila značku Freshistic a já jsem se byla podívat u ní doma, kde kousky navrhuje, prohlídnout si jednotlivý kousky a vyzpovídat jí o tom, co její podnikání obnáší. Vy si teď můžete počíst o tom, jaký to je, založit vlastní značku oblečení, co všechno to obnáší a je mi jasný, že spoustu z vás Péti věci zaujmou. Já jsem si třeba zamilovala květinovej bomber, na kterej jsem od vás na Instagramu hned dostala spousty lichotek. Tak hurá na věc!

Upřeně koukám před sebe na tu holku s mikinou zapnutou až ke krku, se sluchátkama v uších a prázdným zoufalým výrazem v očích. Stojí tam, uprostřed fitka plnýho lidí a neví, co se sebou. Vypadá, jakoby tady nikdy nebyla, jakoby ani nevěděla čí je. Mám chuť ji chytit za ruku a odtáhnout k prvnímu stroji. Ukázat jí co a jak. Zašeptat jí do ucha, že je normální se občas cítit mizerně. Že všechno nejde hned. Že znovu začít je uplně běžný. Že se do toho zas dostane. Říct jí to s jistotou v hlase a zároveň tak, aby nás nikdo jinej neslyšel. Nadechnu se, vydechnu, odtrhnu pohled od svýho odrazu v naleštěným zrcadle a beru do ruky činku. Po pár pohybech cítím, že se z toho prázdnýho pohledu stává soutředěnej a odhodlanej. Bude to dobrý. Jo. 

STŘIH

Naštvaně bouchám do klávesnice a ztrácím víru v lidstvo. Lidi jsou šílení. Vždyť chci jen lístek na koncert, ne eurotrip s bydlením v Hiltonu a přitom je cena skoro stejná. O den později mám v ruce vytištěný lístky a o další dva později stojíme s mamkou před O2 arénou a modlíme se, aby ty lístky byly pravý. Rána toho padajícího balvanu z mý hrudi, když jsme obě vevnitř, musí být slyšet minimálně na Palmovku a s mamkou si vyměníme úsměv, kterej řekne vše. Ještě před začátkem zvládneme dva drinky, několik fotek a když se ke mě mamka hned během druhý písničky nakloní a houkne mi do ucha, že je to její nejlepší svátek v životě, nemám na to ani co říct. Tohle by ve finále stálo i za desetinásobek toho rozčilování a stresu. 

STŘIH

Čistej lesní vzduch mi proudí kolem uší a jedna brusle střídá druhou. Projíždím se po Hradečnici a s každým ujetým metrem jsem šťastnější. Ne kvůli vzdálenosti, ale kvůli tomu momentu. Jsem tu s dvěma lidma, co patří k mým nejoblíbenějším na světě. S dvěma lidma, který spojuju jenom já a kterým jsem teď ujela a oni si pár metrů za mnou povídají. Vzpomenu si na období pár měsíců zpět, kdy jsem se takhle plná života a šťastná rozhodně necítila. Kdy jsem se snažila posbírat svý rozlámaný kousíčky a rvala je do sebe dost podivným způsobem. Neseděly, samozřejmě. Ne že by teď byla skládačka hotová, správně poskládaná, pevně nalepená lepidlem na podložku a pověšená na zeď, ale jsem na dobrý cestě. Na tý asfaltce, kde se se občas do cesty připlete větvička a já na těch bruslích zavrávorám, ale vzápětí to vyberu a další krok je zas o trochu jistější.

STŘIH

Z přípravy sladkejch příspěvků pro Medovník mě vytrhne notifikace. Že by? Očima jezdím řádek po řádku a s každou další větou se mi křiví obličej znechucením. Dočtu tu kupu řádků a rovnou se vracím zase na začátek. Třeba z toho budu mít napodruhý jinej pocit. Třeba je to jinak, než se zdá.  Třeba jsem jen zaujatá. A třeba...třeba taky ne. Prudce zaklapnu notebook, zabalím se do mikiny, narazím sluchátka a jdu se projít pro kafe. Uklidnit se. Na čerstvým vzduchu se házím do klidu a výjimečně mě mrzí, že neprší. Tentokrát bych ze sebe totiž ráda nechala smýt ty poslední iluze a víru. S prvním douškem teplýho voňavýho kafe ale slastně přivírám oči a slibuju sama sobě, že už se nenechám ničím rozházet. Vždyť si můžu dělat to, co chci. Jít kam chci. Za čím chci. Je tolik možností a tolik cest, to by v tom byl čert, aby nějaká nebyla upřímná a nestála za to. 

STŘIH

Letná. Místo, kde se toho stalo už tolik. Kde se prožilo tolik momentů a nafotilo tolik fotek. Ve dne i v noci. Ráno i večer. Výhled na Prahu a na všechny ty možnosti, co má najednou člověk před sebou jako na dlani. Jen natáhnout ruku a sáhnout si pro tu svoji. Místo, kde se roděj nápady, kde se řeší smysl i nesmysl života. Místo, který by samo mohlo sepsat knihu plnou příběhů lidí, kteří si sem přišli vylejvat srdce někomu jinýmu nebo jen tak, sami sobě. Lidí, kteří se sem přišli zasnít. Lidí, kteří tady proseděli třeba celou noc a v hlavě se jim rodily plány. Lidí, kteří při pohledu na to nádherný město pod sebou pochopili, že ta nejjednoduší cesta nebývá ta nejlepší a že někdy...někdy si člověk musí na to svý dokonalý chvíli počkat. 

STŘIH

Usrkávám sladkej růžovej drink a na rtech mi hraje jemnej úsměv. Pozoruju to holčičí štěbetání okolo mě a nejradši bych tenhle moment zarámovala. Ten moment, kdy si uvědomuju, že jsem tak ráda, že jsem tenhle blog kdysi dávno založila a začala na něj sepisovat svoje (ne)rozumy. Je pět hodin, venku nádherně a většina z nás má v sobě tolik drinků, že je ostuda to vůbec zmiňovat. Dneska máme holčičí blogerskej den a užíváme si to naplno. Necháváme se hýčkat společnostma, co pro nás pořádaj neskutečný eventy, všechny dohromady se díky tomu potkáme, proberem první a poslední a to, že je najednou o 4 hodiny později ani žádnou z nás nepřekvapí. Jsou dny, kdy mám blogerský komunity plný zuby a nejradši bych s ní neměla nic společnýho. Ve skutečnosti ale vím, že bych to nikdy za nic nevyměnila, protože tyhle společný momenty jsou k nezaplacení. Jsme všechny tak stejný a přitom tak jiný. 

STŘIH

Je pár minut po půlnoci, vedle mě hoří levandulová svíčka a potichu mi hrají neznámý písničky z Discover Weekly a já se každou chvíli do nějaký zaposlouchám tak, že úplně zapomenu, co jsem do tý doby dělala. To Spotify mě zná fakt dokonale a přesně ví, na co mám náladu a jaký pomalý písničky plný emocí mě oslověj. Po několika dnech trávím večer sama se sebou a v tuhle noční dobu mě napadne, že je na čase se s váma zas o něco podělit. Tohle není uplně jedinečnej nápad, mám ho poměrně často. Poměrně často mě totiž taky kousne svědomí za to, jak vás tady na blogu zanedbávám. Většinou to ale dopadně tak, že chvílí zírám na prázdnou stránku a pak radši zavřu notebook a jdu spát. Mám toho tolik co říct, ale vlastně nevím, jestli to říkat chci. Nechávat si věci sama pro sebe a nekřičet je všechny hned do světa je někdy hrozně fajn pocit. 

A tak někdy radši nepíšu nic. A někdy to zase jde...tak nějak samo.