featured Slider

STŘIHY V.



Sedím v jednom z nejvíc cool prostorů v Holešovicích a čekám, až přede mnou přistane houbový rizoto s kuřecím steakem. Nevím, jestli si dřív prohlížet ten super zajímavej interiér, stylový návštěvníky, co sem choděj nebo těch pár lidí, co se mnou sedí u stolu. Zasekávám se ale hlavně na tom posledním bodu. Všichni maj zabořený hlavy v telefonech, můj leží na stole a já jen těkám pohledem z jednoho na druhýho a přemýšlím, jestli se mám štípnout nebo ne. To, že tady (už poněkolikátý) sedím - že tady sedím s těmahle lidma - mi hlava nebere. Že jsem se mezi ně dostala, že mám tuhle možnost a že mě čeká jízda mnohem divočejší, než jsem si kdy uměla představit, na mě působí tak uspokojujícím dojmem, že se jen potichu usmívám a to štěstí mi musí sálat z očí.

STŘIH

Někdy ty slova říkám sama. Někdy je čtu. Někdy je slyším od člověka, co sedí naproti mě. Slova, co ti normálně berou vítr z plachet. Slova, co ti berou iluze a pár snů o budoucnosti. Slova, co tě nasměrujou jinam, než kam si původně směřovat chtěl. Je zvláštní, jak se reakce člověka měněj, jak se dokážem nechat "obouchat" a jak odlišně vnímáme věci v průběhu času. Znáš ho, ten pocit, kdy to, co by ti před pár měsícema okamžitě podseklo nohy, s tebou teď sotva zakymácí? Já jo. Je skvělej. 

STŘIH

Nemůžu popadnout dech, ležím na zemi, prakticky ve vlastním potu a ten zatracenej odpočet času mi dává najevo, že je čas se zase posbírat a nasoukat se do těch propocenejch červenejch rukavic, co jsem si dnes koupila. Trenérův křik mým směrem mi napovídá, že nestíhám a když si mě zase bere do dvojičky na sparing, přemýšlím, jestli sebou seknu radši hned nebo až o půl minuty později. Každý střídání mě baví, s každým je to uplně jiný, mydlíme do sebe, občas chytnu ránu, která zabolí a závěrečnej kruháč odjedu s vypětím těch nejposlednějších sil. A panebože, to je tak strašně skvělý. Když pak po tréninku sedím dole na recepci a čekám na svůj odvoz, uvědomuju si, že tenhle výdej energie, tenhle náboj v něčem, to je to, co mi tak strašně chybělo. Miluju to. Od první chvíle.

STŘIH

Tři ráno, prázdnej bar a pár drinků na stole. Ta parta lidí, se kterou tam jsme, si užívá venku svoje padesátý osmý cigáro za večer a já sedím sama na barový židličce a láskyplným pohledem sleduju ty moje dvě milovaný cácory, co si kousek od našeho sezení udělaly soukromej taneční parket a jedou pořádný bomby. Polejvá mě vlna vděčnosti za to, že je mám ve svým životě a ve chvíli, kdy se mi v hlavě ozve kousavej hlásek, že bych si možná měla začít vážit správnejch lidí a nevěnovat se tolik těm, co za to nestojej, seskakuju ze svýho pozorovacího místa a vrhám se jedný z nich kolem krku. Do ucha jí k tomu šeptám jedno velký děkuju a taky to, že jim musím pár věcí říct...

STŘIH

Pomalu se navlíknu do teplákovky, vypiju snad litr vody najednou, zabouchnu dveře a šnečí rychlostí vyrážím čekat na Uber. Hořím, zároveň mám zimnici a v pomatení smyslů se nechám vysadit na zubní pohotovosti, místo na tý klasický. Když pak o hodinu později vcházím do nemocnice na Vinohradech, kde jsem byla dva měsíce zpátky v uplně jiný situaci, ze který se mi dělá zle ještě dnes, nechápu, na jakýho autopilota to jedu. Na twitter vyťukám po dlouhý době jeden ufňukanej tweet. "Jediný místo, kde potřebuju, aby mě někdo držel za ruku, je nemocnice.", a schoulím se vleže na lavičku. Po horký tváři mi sklouze pár slz a pak to nějak rozdejchám. Zvládnu to. Ale volat si taxík do nemocnice, dvě hodiny tam ležet v čekárně a pak si zas zavolat taxík na cestu domů, když je vám uplně na umření a sotva stojíte na nohou je... na nic.

DREAM JOB NEBO TAK UPLNĚ NE?



Na firemní rozlučce jsme v pátek uprostřed noci s ex-kolegou, kterýho si nesmírně vážím, lehce ovínění (ogintonicovaní) otevřeli jedno téma, který podle mě stojí za to otevřít i před váma. Tenhle kolega je táta od rodiny, v Sunu jsem z něj měla od začátku ohromnej respekt, bála jsem se ho a když jsem s ním na něčem pracovala, byla jsem z toho nervózní jak malý dítě, protože jsem měla pocit, že na mě kouká jako na "nějakou tu blogerku" a je k tomu dost skeptickej. Pak jsem ale zjistila, že sám píše blog, marketingově zaměřenej a já všechny ty jeho články přelouskala v rámci svýho dělání si pořádku v marketingovejch termínech. Pak jsme se vzájemně podporovali na Czech Blog Awards a když mi tenkrát veřejně pochválil tenhle článek, byla jsem z toho na větvi několik dní. I když ta chvála zněla asi takhle:

"No konečně si napsala něco pořádnýho!".

Lidi, ke kterým vzhlížíte a kteří vás zároveň podporujou v tom, co děláte vy, jsou výjimeční a maj ohromnej vliv. Schválně si spočítejte, kolik takových případů kolem sebe máte, já teda moc ne. Spočítala bych je nejspíš na prstech jedný ruky. Proto jsou pro mě důležitý všechny témata, co společně otevřem a tohle, který bylo o tom, JAKÝ TO VLASTNĚ JE, ŽIVIT SE JAKO INFLUENCER,  bylo o to zajímavější, o co upřímnější díky alkoholu bylo.

DREAM JOB

V době svých vysokoškolských studií chcete do něčeho investovat volnej čas a přebytečnou energii. Chcete něco vytvářet a protože čtete pár blogů, který vás bavěj, rozhodnete se to zkusit taky. Vaše okolí vás k tomu popostrčí, pomůže vám a najednou to jede. Fotíte, píšete, baví vás to, máte pár čtenářů. Po čase přijde první nabídka na spolupráci, dostanete zdarma pár kusů nekvalitního oblečení a tančíte z toho nadšením. O pár měsíců později se v Čechách vyloupne holka, jejíž blog dlouho čtete, s tím, že rozjíždí agenturu zastupující blogery a že vás chce od začátku v týmu. Nevěříte svým vlastním uším ani očím, stěhujete se do Prahy a začínáte tak trochu novej život. Dostáváte první placený kampaně a začíná vám docházet, kam až se tohle může vyvinout. Vysedáváte po kavárnách, chodíte na blogerský schůzky, eventy a občas vyfotíte nějakou produktovou fotku, za kterou dostanete zaplaceno. Sleduje vás pořád víc a víc lidí a ti vás neustále hodnotí a komentují. Připadáte si jako stoupající hvězda a tak trochu si žijete svůj sen. Je to skvělý. Občas vám přistane v emailu nabídka, kterou čtete několikrát za sebou, protože jí nemůžete uvěřit. A někdy se třeba rozbrečíte štěstím a nechápete, jak se to stalo, že jste na výletní lodi v Norsku a to všechno jen díky tomu, že jste si před pár lety založili webovou stránku a začali na ní sepisovat svoje (ne)moudra. Sdílíte svůj život, necháváte lidi nakouknout do svýho soukromí, pustíte je mnohem dál než nějaký neosobní online magazíny. Díky blogu se dostanete do zákulisí spousty zajímavejch projektů, seznámíte se s inspirativníma lidma, máte kolem sebe spoustu kamarádek se stejnými zájmy a rozumíte si. Navzájem se fotíte, máte to sladěný, nerozčiluje vás fotit třicet stejnejch fotek. Pak si najdete přítele, kterýho rychle zapojíte do svýho blogerskýho stylu života, berete ho na akce, naučíte ho fotit, sdílíte ho, všichni jsou z vás nadšení a nejčastější komentář u vašich fotek je #couplegoals. Dostáváte nabídky, který jste si před pár lety neuměli ani představit. Máte spolupráci se značkami, u kterých roky nakupujete a jejich obsah sledujete i jako konzument. Jezdíte na presstripy, dostáváte pozvánky na všechny důležitý akce, choděj vám balíčky plný věcí, co vůbec nepotřebujete a když něco naopak potřebujete, není zas takovej problém si to v rámci nějaký spolupráce obstarat. A při seznamování s kýmkoliv novým máte poměrně zajímavý téma, o kterým se můžete zapovídat. "A ty máš 30 tisíc sledujících, jo? Aha, a jak to vlastně funguje?" Žijete si trochu jinak než většina lidí, co má "normální práci" a po nějaký době už si to normální ani neumíte představit. To je asi tak nějak definice vysněnýho zaměstnání..

...NEBO NE?

Když si ale usmyslíte, že kromě blogování chcete dělat ještě něco jinýho, chcete využít příležitost, že se můžete dostat k zajímavý práci, něco se reálně naučit, mít znalosti a před sebou širší budoucnost než tu influencerskou, zjistíte, že je to časově mnohem náročnější, než jste si kdy uměli představit. Lidi s "normální prací" si totiž v práci odpracují svých dejmetomuosm hodin a pak si jdou po svým. Zabouchnou dveře kanclu, zaklapnou počítač a užívaj si volnej čas, neřešej nic okolo. Bloger zaklapne počítač v práci a rovnou otevírá svůj soukromej. Vymýšlí, co dneska přidá za fotku, na jaký zajímavý místo stihne ještě vyrazit, aby se tam vyfotil a přidal obsah, na kterej jeho sledující čekaj. Protože když nebude obsah, nebudou sledující. A když nebudou sledující, nebudou kampaně. Nebudou kampaně, nebude dream job. Přemýšlí, co s lidma bude sdílet dnes a co zítra, i když se mu třeba zrovna vůbec nic sdílet nechce. Když se mu pod rukama hroutí osobní život a to poslední, na co má náladu, je se někde fotit a dělat, že se nic neděje. Možná předposlední, to poslední je totiž jít s tím vším ven a prostě to lidem říct. Jakože čau, dávám si pauzu, nejsem na tom uplně dobře, tak o mně nějakou dobu neuslyšíte. To prostě udělat nechcete, na to jste tomu dali až moc, moc svýho času, svý energie i svýho srdce. Takže to nevzdáte. Ne napoprvé, ne napodruhé, ne napotřetí. Protože přiznejme si, pocit, že se vám život hroutí jako domeček z karet má každej z nás několikrát do roka. Akorát o většině svýho okolí to vůbec nevíme, protože svý soukromí normálně lidi nesdílej. Proč by to taky dělali. 

To přece dělaj jenom blogeři!

Čas od času si taky uvědomíte, že by vám místo všeho toho pozlátka, vypiplanejch outfitů s napůjčovanejma věcma od designerů, naučenejch úsměvů a drinků na střechách luxusních hotelů stačilo pár hodin na rozvrzaný dřevěný židli u studenýho kafe naproti někomu, kdo se zajímá o to, jací jste a ne o to, jak si žijete. 

Někoho, kdo nebude brát každou chvíli do ruky telefon, přidávat storýčka a kontrolovat lajky na Instagramu. Nebejt jen vedle sebe, ale spolu. Nehrát si na něco, co nejste. Prostě jen tak být, dívat se sobě do očí, vnímat jeden druhýho. Nefotogenicky. A nepřemejšlet u toho nad tím, že už jste dva dny nepřidali fotku a že by to bylo potřeba napravit.

Někdy prostě chcete odmítnout všechny ty pozvánky na akce s black tie dresscodem, kde celej večer absolvujete povinný small talky s lidma z vaší branže a s každým si vyprávíte, jak se máte dobře a s kým teď na čem spolupracujete, i když vás to ve finále vůbec nezajímá. Ty akce, kde si každej hraje na něco, co vůbec není a kdy se nejvíc těšíte na to, až doma sundáte ty podpatky, navlíknete se do teplákovky a s vlasama smotanýma do drdolu padnete do postele a u oblíbenýho seriálu upravíte fotku, kvůli který jste na tu akci šli, abyste ji mohli přidat a bylo vidět, že jste tam taky byli.

"Ty na to teď docela kašleš, viď?" 
"Už moc článků nepíšeš..." 
"Tebe už to nebaví?" 

Nekašlu, nepíšu a baví. Ale má to spoustu ale. To dobrý se třeba sdílí hezky. To špatný ve finále taky, ale až v době, kdy už jste se vším v pohodě. A tak občas nastane hlušší místo. Moment, kdy se snažíte udržet v tom vlaku, co jste sami rozjeli a zároveň víte, že tomu nedáváte maximum. Štve vás to, štve vás, že se od vás čeká něco jinýho, než jste schopni poskytnou, štve vás, že nedokážete oddělit práci a soukromí. Štve vás, že píšete tolik řádků, který potom zase mažete, protože prostě nevíte, jak s tím vším naložit. Víte, na blogování prostě člověk nemůže bejt sám, potřebujete někoho, kdo vás vyfotí, kdo vám dá zpětnou vazbu, kdo s váma bude jezdit na všechny ty výlety, fotit s váma snídaně a kdo vám pomůže s kampaněma, kdo vám bude trpět neustálý přefocování věcí, aby to bylo podle vašich představ. Za jedním blogem stojí málokdy jen jeden člověk. Stojí za ním taky spousta času. A emocí. Spousta emocí.

"Já si to vůbec neumím představit, ten tlak. Nikdy bych to nechtěl dělat. Obdivuju tě, že to zvládáš, že pořád víš jak na to. Že víš, co sdílet, že musíš něco sdílet, i když zrovna řešíš věci, co vůbec sdílet nechceš." No... Já někdy ale fakt nevím. Fakt ne.

Tak jak to teda je? Je to dream job nebo není?

ZÁŘÍ V OBRÁZCÍCH



Čauky, vy moji věrní! ♥ Ani nevíte, jak jsem ráda, že sem čas od času zavítáte a doufám, že máte radost, když se tady objeví něco novýho. Moc ráda vám dnes vysvětlím, proč je tady zase pro změnu pusto prázdno a na novej článek se čeká tak dlouho. Mým životem se během září prohnal uragán, tak trochu předpovídanej a očekávanej, ale že bych na to byla uplně ready a uměla s tím pracovat, to evidentně ne. Takže vám dnes povím o tom, proč jsem se občas hroutila po všech stránkách a občas dělala, jakože nic, že vlastně žádný velký životní kroky nedělám a že jedu v zajetejch kolejích a jsem uplně v pohodě, zatímco se ve mě klepalo všechno, co se klepat mohlo. Ale navenek jsem kámen - to už umim a docela to oceňuju. A taky jsem si díky tomu zvládla užít pár super akcí.

CHEERS TO ...



...life? To je asi hlavní. Na ten život, co nám občas protejká mezi prstama. Na ten život, na kterej nám odjakživa chyběj návody. Na ten život, po jehož vlně se někdy krásně vezem a pak, zničehonic, nás smete a nechá nás se vykoupat. A pořádně. A pak zas uschnem a naskočíme na nějakou další. A tak se to opakuje pořád dokola. 

...changes. Usnout na vavřínech pohodlnosti je strašně snadný a stane se to každýmu z nás. Takovej už život asi je. Některý vlny vás prostě vezou dlouho, bezpečně, pohodlně - nebo možná takový vlny nejsou a vy už teď všichni víte, že o surfování nevím vůbec nic - a vy se necháte vést. Je vám dobře. Ale pak... pak vám jednou dojde, že na tahle úroveň by neměla být vaše konečná, že byste se třeba mohli naučit nějaký surfařský tríčky. Že byste svý nejlepší léta měli využít i jinak, než jen na pohodu, klídek a cigárko. Vystoupit z komfortní zóny, pustit se do něčeho novýho, neznámýho, trošku děsivýho. Protože kdy jindy, když ne teď? Tak tu změnu udělejte, jo? Budem v tom spolu, slibuju.

...growing up. Jak se to vlastně pozná, že už člověk není malý dítě?

...emotions. Bejt emocinální šutr je hrozně blbý. Když jste ale plní emocí, který se ve vás bijou jedna přes druhou, protože jsou protichůdný a nevíte si s nima rady, je ta emocionální prázdnota to, po čem tajně toužíte. Hele, já mám na tohle takovou svojí bublinu. Je neviditelná, celkem silná a propustí do sebe jen tolik, kolik jí dovolím. Akorát, že jí dovolím docela dost. Ale vy tý svý nemusíte. Zavřete se do ní, když nevíte kudy kam nebo když jste v ohrožující situaci. Ona vás obalí a nikdo kromě vás ji nevnímá, nikdo o ní neví. Je jen vaše a je bezpečná, dáte se v ní dohromady. A když nebezpečí pomine, opatrně se z ní vyloupnete ven. Nebo v ní pro jistotu zůstanete o trošku dýl, než by bylo nutný a pouštíte do ní jen toho, koho v ní fakt chcete. A kdyby náhodou, tak ho prostě vystrčíte zase pěkně ven a budete dobrý sami. Mějte svý bubliny. Ale nebuďte kámen, to by byla fakt škoda.

...you. Tebe, tebe a na tebe taky.  Na vás, co mnou už nějakou dobu hýbete víc, než kdokoliv jinej. Co kdybych vás tady vyjmenovala? A kdybych jen něco jemně naznačila? Věděli byste, že je to o vás? O tobě a o tobě taky? No jo, i o tobě, hlavně o tobě. Čteš to vůbec?

...smysluplný články. Dobrou!


VÍKEND NA LIPNĚ



Když to ještě vypadá, že se počasí umoudřilo a léto se na chvíli vrátilo zpět, je nejvyšší čas vám dát tip na jeden super výlet. Super byl totiž i pro nás a to jsem měli dost nechutný počasí. V podstatě nám celej víkend pršelo, byla mlha a šílená kosa. A když je to někde dobrý i v takovým počasí, představte si, jak božský to musí být, když je slunce a teplo. 

Řeč je samozřejmě o našem výletu na Lipno, který jsme absolvovali předminulý víkend a já vám dnes podávám plnej report včetně odkazů na všechny aktivity, co jsme tam podnikli, abyste to v případě zájmu mohli prozkoumat ještě víc a něco takovýho si taky naplánovat. Pojďme na to.

SRPEN V OBRÁZCÍCH



Září začalo raketovou rychlostí a takovým sledem důležitých událostí, že se k článku za srpen dostávám až teď! Srpen pro mě začal dovolenou na Rhodosu, takže ho díky tomu beru za krásnej prázdninovej měsíc. Nemůžu říct, že bych se nějak extra předřela, protože stejně jako v červenci jsem i v srpnu měla hodně dovolený. Ale je fakt, že o to víc si pak člověk mákne v ty dny, kdy dovolenou nemá, žejo, to je logický. Nicméně... jdeme na srpnový vzpomínky, tři dva jedna teď!

PÉČE O PLEŤ S CHYTRÝM KARTÁČKEM LUNA FOFO




Péče o pleť je jedna z těch věcí, která mě nikdy nebavila. Dlouhý roky jsem nebyla schopná se naučit používat ani obyčejnou pleťovou vodu nebo používat denní a noční krém. Prostě ne. Když se mi pleť začala zhoršovat, logicky došlo na zkoušení různých krémů, který by mi ji daly dohromady. Díky tomu jsem postupně začala zkoušet různý čistící gely a krémy, žádný mi ale  nevyhovoval natolik, abych u něj dlouhodobě zůstala. Těch pleťových produktů mám dodnes doma strašně moc a různě je střídám. Dnes bych vám ráda představila nejnovějšího pomocníka v péči o pleť a to LUNA fofo, inteligentní kartáček na pleť, který vám vytvoří personalizovaný čistící program. Ještě před tím, než se dostaneme k tomu, jak to vlastně funguje, povím vám svý kroky v mý beauty rutině, který opravdu dodržuju.