Některý dny se člověk zastaví až večer v posteli a usne pár minut (nebo vteřin?) potom, co si konečně může dovolit vypnout hlavu. Je jedno, jestli celý dny sedíte v kanceláři nebo jestli lítáte z místa na místo. Jestli koukáte do počítače nebo lidem o očí. Soustředit se na svoje činnosti musíme každej, ať děláme cokoliv. A někdy toho každej máme víc, než je reálný dlouhodobě zvládat. Vy víte, že mě pracovní vytížení baví (a že vám pořád dlužím ten článek o tom, proč už pravidelně nesedím v Sunu a co vlastně dělám teď.)! A taky víte, že v posledních měsících neřeším o moc víc než práci a byt, protože na víc jsem neměla kapacitu. Na dotazy o  room-tour respektive byt-tour odpovídám hromadně tady - bude, ale asi až za pár měsíců. Vybavit holobyt o několika pokojích není záležitost pár týdnů. Věci kupuju postupně, postupně je montuju a postupně se zabydluju. A tenhle víkend... Tenhle víkend byl prvním, kdy jsem se tam cítila jako doma.

Totálně šťastně a doma. Nemůžu se toho pocitu nabažit. Přitom ten víkend byl uplně obyčejnej. Ale neobyčejně obyčejnej. Nedělala jsem nic speciálního, nebyla na žádný akci, nelítala po městě. V pátek večer jsem si střihla několikátej výlet do Ikey a udělala nákup, kde bylo víc kytek než krabic a to byl první bod, co mě uplně rozveselil. Konečně se dostávám k tomu, kupovat nejen funkční věci, ale i jen vyloženě hezký a na efekt. 

Leden se nám přehouplnul do druhý poloviny a zatímco mám na jednu stranu pocit, že jsem od návratu z Thajska stačila sotva párkrát zamrkat, mám tak trochu pocit, že je ze mě jinej člověk. Jako není, že jo, ale pocitově... Uplně klidnej. Usměvavej. Spokojenej člověk. Všechny ty zmatky co ve mně byly, zpochybňování všech mých voleb a utíkání před sebou samotnou, všechno je to pryč jak lusknutím prstu. Jakoby všechny ty moje bubliny praskly ve chvíli, kdy se městem rozeznělo bouchání novoročních ohňostrojů. Tak moc jsem chtěla, aby už ten rok byl za mnou a abych začala znova, přitom to vůbec nebyl nijak tragickej rok, jen...jinej, asi. Svým způsobem jsem si dala jako předsevzetí, že se srovnám. Že se naučím nadechnout, zpomalit, rozhlédnout se okolo sebe a nejednat pod návalem emocí. Že budu konečně něco budovat.

A tak buduju. Ve dne (pravda, někdy i v noci) pracuju, abych si vydělala na věci, co mě dělaj materiálně a jídelně (:D) spokojenou. Svoji práci zbožňuju, každou její část - a že jich je. Vím, že jsem konečně tam, kde chci bejt. Uspokojuje mě to na všech frontách, nejen na tý materiální, ale i tý seberozvojový a to je ve finále nejvíc. Po večerech navštěvuju Ikeu a vytvářím si domov, kterej po nocích stloukám a vrtám dohromady. Čtu si o pokojovkách, aby jediná hezká zeleň u mě doma nemusela být ta umělá. Začala jsem chodit tancovat, protože to bylo to, čemu jsem se díky vlastnímu studu dlouho bránila. Místo drinků na párty piju víno doma a koukám u toho na Netflix. Trávím čas s lidma, co za to stojej a je mi strašně dobře. 

Dřív jsem spoustu věcí dělala z pohodlnosti, ze zvyku a v hlavě měla blikající kontrolku, že mi tohle přece nestačí. Že je to málo. A teď? Miluju všechno, co dělám. I když občas plavu v tom, jak na to. Jakým směrem vést blog, jak fotit, jak nastavit promo, jak směrovat prezentaci klienta, jak si říct o to, co chci. Už ale nejedu žádný svý komfortní zóny. Chci zkoušet nový věci. Učím se. Ptám se. Komunikuju. Omlouvám se a děkuju. 

Tak... děkuju. Za všechny ty možnosti, co mám.

Že někdy strávím Vánoce na druhým konci světa, bez rodiny, zato s partou kámošů mi přišlo asi tak stejně pravděpodobný jako jet na dva týdny k moři a ani jednou neležet na pláži. Takže vůbec. A nějakou souhrou náhod a rychlých rozhodnutí se to stalo. To první teda, to druhý bylo všechno, jen ne moje rozhodnutí. :D 

V tomhle článku, kterej obsahuje téměř 200 fotek, bych vám ráda předala svoje poznatky a zážitky, kterých bylo za ty necelý tři týdny opravdická spousta. Ono totiž vyrazit na dovolenou s chlapama, kteří si navíc vezmou na starosti celej itinerář, není žádná sranda. Respektive je to sranda velká, vůbec to totiž není dovolená, ale akční závodění s časem, abychom stihli všechno, co stojí za to a viděli toho co nejvíc. Což se od mých klasických válecích dovolených lišilo tak moc, jak je to jen možný a o to víc nadšená a plná dojmů jsem se vracela domů. 

Než vám ten náš itinerář se všema perličkama představím, uvedla bych to celý několika poznatkama, který si o Thajsku odnáším a to, že:

- to nejlepší na Thajsku je jídlo - levný, že vám to hlava nebere a z čím špinavějšího stánku si ho dáte, tím lepší to bude - platí hlavně pro pad thai.

- Bangkok vůbec není tak bláznivej, hlučnej a špinavej, jak se může z filmů zdát. Pařba v Bangkoku opravdu není něco, co by reálně odpovídalo podobě toho města. Bohužel nebo bohudík? :D

- Doprava v Bangkoku je ale totální šílenost, jezdit autem nedává smysl, protože i pěšky byste došli rychlejc a jediný, co je naprosto boží (nicméně o bezpečnosti pomlčíme) je jezdit na motorce. Přes Grab, což je thajskej Uber. 

- To, co doporučuje každej turistickej průvodce, vůbec nemusí bejt něco, co musíte zažít. Ale může to být to nejdražší.

- Vydat se na cestu jen s příručním zavazadlem je skvělá volba pokud se chcete přemisťovat z místa na místo. Letní věci stejně nic nevážej a plná kabela šminek stejně nemá cenu - všechen make-up z vás stejně okamžitě steče.

- Na míň než 14 dní nemá cenu jezdit, protože se ani nestihnete dostat z jetlagu a už pojedete domů.

- Thajský masáže jsou naprosto dokonalá věc a nechápu, že existuje někdo, kdo tam na ní nechodí každej den. Stejně tak ledový čaje s kondenzovaným sladkým mlíkem, který maj na každým rohu. Neříkám, že se z nich nepo-, ale jsou prostě dokonalý.

- Všechny nudle, maso a hlavně kari STRAŠNĚ, ale fakt STRAŠNĚ pálí. A pokud vás napadne si přivést kari pastu domů, bůh s vámi, protože se to nedá jíst. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem ji přivezla jako suvenýr. :DD

Jestli jsem si myslela, že loňskej rok byl "gamechanger", tak teda nevím, jak bych měla pojmenovat tenhle. V mým životě se toho za posledních 12 měsíců promíchalo až nesmyslně moc a v podstatě nic nezůstalo stejný. Tolik zbořenejch mostů a tolik postavených nových, většina z nich bez pevných základů, takže už buď taky spadlých nebo se zázračně držících a já na nich pracuju zpětně. Myslím, že jsem ještě nikdy neudělala tolik špatných voleb, jako v tomhle uplynulým roce. A taky jsem nikdy neudělala tolik zásadních velkých dobrých. Těžko říct, jestli byl tenhle rok víc šťastnej nebo nešťastnej. Byl ale sakra, sakra náročnej a dlouhej. Tak pojďme, pojďme, zkusíme to od úterý nanovo. 

Zažila jsem toho spoustu a ještě víc si toho uvědomila. Vyrostla jsem. Dospěla? Skoro, možná. Konečně jsem snad ale ve stádiu, kdy se v sobě začínám orientovat, vím, co chci a kam chci směřovat. Vím, co mě naplňuje doopravdy a co jen na efekt. A toho "na efekt" bylo letos strašně moc, fakt strašně. S trochou nadhledu si totiž dokážu přiznat to, že jsem se i ve svým čtvrtstoletí opět (a naposledy, doufejme) nechala namotat pražským divokým životem a snažila se najít sebe sama tam, kde jsem spíš neměla co dělat. Snažila jsem se najít štěstí tam, kde žádný dlouhodobý a pravý rozhodně není. Snažila jsem se dostat do společnosti lidí, vedle kterých jsem se většinu času cítila méněcenná a marně se jim snažila vyrovnat. Snažila jsem se přesvědčit všechny okolo (a možná hlavně sebe samotnou), že jsem šťastná a že žiju naplno. Což o to, tenhle rok jsem naplno opravdu žila, až jsem z toho kolikrát brečela vyčerpáním, ale rozhodně to nebyl způsob, jakým bych chtěla žít a fungovat ještě nějakou delší dobu. Ne, děkuju. Já už bych v dalším roce radši trochu klidu a budouvání vztahů a hodnot, co vydržej do konce života. Nemůžu se dočkat, co rok 2019 přinese, ale vstupuju do něj s obrovským odhodláním dotáhnout věci, do kterých jsem se pustila, s několika novýma předsevzetíma a hlavně s nadšením do všeho, co mám před sebou. Ten uplynulej rok jsem začala totálně zmatená, nerozhodná a zamotaná ve svých emocích i činech, s lidma, co za to nestáli, v neznámých klubech v centru Prahy, domů jsem přišla za svítání a většinu prvního dne novýho roku jsem prospala. Well, tomu by tak nějak odpovídalo to, proč byl tenhle rok tak komplikovanej a plnej těch špatnejch rozhodnutí. Dneska jsem v Hradci s našima, o půlnoci si ťuknem na terase, před očima budeme mít ohnňostroje po celým městě, novoroční pusu dám pejskům a prvního bude uplně normální den, kde budu fungovat a rovnou si začnu plnit novoroční cíle. A tak se mi to líbí. 

Ale v dnešním dlouhatánským článku bych chtěla (vám i sobě) shrnout, co všechno jsem za ten rok stihla zažít, co jsem udělala správně a v čem jsem si dala na pusu. 

Je po půlnoci, mě pálej oči od horečky, chrchlám a poslouchám řvaní cikád, který je slyšet i přes zavřený okno. Jsem na druhým konci světa než obvykle a kromě tý nemocnosti je mi ohromně dobře. Thajsko mě jako země nikdy nelákalo, obecně tohle podnebí, kde je furt vedro a vlhko, pro mě nikdy nebylo nic, co bych toužila zažít. Když se mě ale dva měsíce zpátky kamarádi zeptali, jestli bych s nima nejela na Vánoce právě do Thajska, řekla jsem samozřejmě, že jo. Popravdě - nevěřila jsem tomu, že je to myšlený vážně, ani maliličko. To téma jsme pak párkrát otevřeli někdy na párty a ťukli si na to, že teda jedem. Od Ivči mám v poznámkách uloženej vzkaz, že spolu letíme do Bangkoku a tisíc srdíček, kterej jsem našla o několik dní pozdějc, než co mi ho tam napsala a musela jsem se smát tomu, jak jsme tomu v tu noc, kdy to psala, obě věřily. Já tomu začala věřit až v době, kdy se kluci začali koukat po letenkách a tou dobou jsem to i opatrně řekla našim. Táta se zlobil, máma chtěla jet se mnou. A o den pozdějc jsem měla letenky v mailu, zpocená až na zadku, s nervama v kýblu a vytřeštěnějma očima radostí - panebože, my fakt poletíme na druhej konec světa! 

Skoro dva měsíce jsem oddalovala pomyšlení na to, že se budu muset sbalit na víc než dva týdny do příručního zavazadla, protože to podpalubní by dramaticky hnulo s cenama letenek. Do toho jsem navíc řešila pracovní resty před dlouhou dovolenou a stěhování, respektive zařizování kuchyně. Její převzetí a sestavení jsem podepsala v úterý večer a ve středu brzo ráno už jsem seděla v tepláčkách v taxíku a nechápala, jak to uteklo a že se to děje. Když jsem pak ve Starbucksu u ranní dávky kofeinu přeletěla očima tu naši partičku, musela jsem se štípnout, že se mi to nezdá. 

TOHLE BYL TEN NEJVĚTŠÍ A NEJLEPŠÍ HEC V MÝM ŽIVOTĚ.

Takhle, já jsem šíleně rodinnej člověk. A Vánoce považuju za rodinný svátky, o tom žádná. Proto mi hodně trhalo srdce, oznamovat to našim a vědět, že to budou naše první Vánoce v životě, kdy nebudeme spolu. Hnalo mě ale pomyšlení na všechny ty zážitky a že by mě hrozně mrzelo, kdybych o to všechno přišla. Možná ještě větší roli hrála vzpomínka na moje prožívání loňských Vánoc. Byla jsem absolutně nešťastná, se zlomeným srdcem a skoro každej večer před svátkama i během nich jsem probrečela. Být na Vánoce single je podle mě horší než všechny Máje a Valentýny dohromady. A ty dva měsíce zpátky jsem na tom byla emociálně uplně stejně jako o rok dřív a veděla jsem, že by tyhle Vánoce dopadly stejně. Užila bych si je s našima, to samozřejmě, miluju je a miluju to, ale víte, jak to myslím. A tak jsem frnkla. Ne, že bych tím všemu ujela, ale asi jsem to potřebovala.

Tenhle rok byl bláznivej. Plnej špatných, ale i dobrých rozhodnutí. Ty špatný jsou na prvním místě, protože byly významnější. Věříte někdo na to, že jak na Nový Rok, tak po celý rok? Já absolutně a celej rok 2018 jsem pokazila přesně tím, jak (a s kým) jsem trávila Novej Rok. Ale o tom - a o všem ostatním zásadním, co se událo - bude řeč až v souhrným článku, na kterej se sama moc těším. 

Tak mějte nádherný Vánoce i celý tohle sváteční období. Ať je to v upršený Praze, zasněžených horách nebo pod palmama s kokosem v ruce. A děkuju, děkuju za každýho z vás. ❤

Vůbec nejsem zvyklá dostávat kosmetický dotazy, ale protože se mi jich za poslední týdny sešlo hned několik, připravila jsem si pro vás rovnou kosmetickej článek, protože už mám svojí kosmetickou rutinu natolik zajetou, že jsem schopná o ní dát dohromady víc než jen dva řádky #DomiTheBeautyBlogger :D. Od Notina mi navíc přišlo pár novinek v nádherný krabici, tak to můžete brát i jako tip na dárek, dárkové balení si totiž můžete za 149,- objednat společně s produkty a přijde vám tak hotovej dárek. 

Pojďte se mnou teda projet moje dlouhodobě nejpoužívanější produkty, se kterýma ráno asi 15 minut kouzlím. Kde jsou ty časy, kdy jsem si s líčením vyhrála a vstávala klidně  hodinu dřív než teď, jen abych na to měla klid. Teď odkládám budík tak dlouho, jak jen to jde a pak to na sebe házím během pár minut v superrychlosti. 

Sedím na horizontu, koukám na tu ledovou střechu pod sebou a tetelím se blahem. Vím totiž, že za pár vteřin, jen co si pořádně utáhnu boty a navleču rukavice, vypnu hlavu. Všechno to, co mi v ní lítá, všechny věci, co v sobě i mimo sebe řeším, budou najednou na několik dlouhých momentů pryč.  Díkybohu za tyhle dlouhatánský sjezdovky. Budu se soustředit jen na to, jak vyberu tu další zatáčku a užívat si, jak mi od hrany odletí čerstvej prašan. Na to, jak mi hořej svaly na nohách, místo toho, abych se zabejvala tím, po čem vlastně hořím já. 

Poslední týdny byly náročný. Náročný fyzicky i emociálně a vlastně je dost těžký říct, co mělo navrch. Bejt na věci sama... Neznám. Neumim. Teda teď už jo. Dělat velký rozhodnutí, jet sama za sebe, neohlížet se na nikoho po svým boku, protože tam po tolika letech ve vztazích nikdo není. A pak si následky těch rozhodnutí i sama prožívat, v dobrý i zlým, ale sama. Říkat jo na věci, na kterých bych se dřív neodvážila ani pomyslet, dělat šílenosti, každej den někde lítat (nebo lítat někam daleko), nacházet si čas na věci, co jsem dřív nedělala a přestat s tím, co jsem dělala jen tak ze zvyku, pro dobrej pocit. Najít odhodlání do těch aktivit, ke kterým mě to táhne. Snít, ale trochu jinak, (ne)plánovat, nemít žádný vzdušný zámky a spoléhat jenom sama na sebe. Být sama sebou...? A to co vlastně je?

Proboha, nasaď si ty rukavice a už jeď.