featured Slider

NOC A DEN



Noc. Hlavu mám zabořenou do polštáře a hluboký ticho narušuje jen pravidelný oddechování vedle mě. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pár vteřin čekám, jestli se mi to celý nerozplyne. Zdá se, že ne a tak se jen rozespale převalím a přitulím se. Lípnem si jednu rozespalou pusu a druhá mi ještě přistane na čele. Se zavřenýma očim se usmívám a tisknu na něj obličej. Vdechuju vůni, která se zdá být tak známá a přitom není. Nechávám se zaplavit pocitem, kterej mi byl pár měsíců cizí a zase se dobrovolně stávám tou zranitelnou holkou. Silou vůle se snažím hned neusnout a chvíli si tenhle okamžik vychutnat. Kdyby šel zastavit čas, zastavila bych ho právě teď. Kdyby šla uložit vzpomínka, do který bych se pak mohla kdykoliv vnořit, byla by to tahle.  Přesně tahle. Teď, v tuhle chvíli, v týhle bublině, kde jsme jen sami dva. V polospánku, propletení rukama i nohama a nevnímáme nic jinýho. Nepřemýšlíme, nemluvíme, jen jsme. Chvíli předtím, než mě přepadnou pochyby a ta známá úzkost z toho, že si akorát nabiju tlamu a skončím ještě rozbitější, než jsem teď, usínám.

S prvníma náznakama denního světla mě zvonění budíku probere ze spánku, poslepu ho posunu a chci se ještě přitulit. Nahmatám ale jenom studenej naducanej polštář. S povzdechem rozlepím oči a zaženu tuhle živou vzpomínku, co se mi zas a znova vkrádá do snů a vstávám. Naučeně se nachystám se do práce a celočernej outfit se na poslední chvíli rozhodnu změnit, už toho bylo dost. A tak natáhnu sytě žlutou mikinu, pusu přetřu mátově vonící červenou rtěnkou a rázně za sebou za sebou zabouchnu dveře od bytu. 

Už je den, další den a kdoví, co může přinést. Já jsem ready. 

SAMA SOBĚ K VALENTÝNU



Valentýn. Takovej ten den, co milujete nebo nesnášíte. Ve finále je to hlavně o tom, jestli máte někoho, s kým ho oslavíte a podle toho se pak odvíjí váš vztah k tomuhle americkýmu zprofanovanýmu svátku. No, nalijme si čistého vína, Domča nikoho nemá, to už asi všichni víte, takže by se dalo čekat, že bude tenhle svátek vítat leda tak s kyselým úsměvem a výrazem typu "nikdo na mě nemluvte". Ehm, ne no. Uvědomila jsem si, že je to vlastně uplně jedno. Valentýn, první máj a všechny tyhle láskyplný svátky, kdy se tak nějak hodí mít vedle sebe drahou polovičku, která vás vezme na rande, oba si to hodíte na stories a všichni ti single lidi okolo vás budou zelení závistí. Been there, done that. Řeknu vám jednu fakt důležitou věc, kterou jsem se tady snažila vytáhnout už hodněkrát - Instagram a Instastories neodrážej životní spokojenost člověka - ani omylem.  A druhá věc - není nic špatnýho na tom, trávit tyhle "svátky" a obecně jakýkoliv dny sám. Sám za sebe, sám se sebou. Sebeláska je momentálně tak zpopularizovaný téma, že se mi o něm ani moc psát nechce, ale asi je vám jasný, že teď se to hodí víc, než kdy jindy. Pokud nikoho nemáte a ve středu vám hrozí, že budete v depresi a v slzavém údolí, zkuste se na to podívat trošku jinak. Zamyslete se nad tím, co máte na sobě rádi a hlavně nad tím, co máte rádi na životě, kterej teď vedete. Předpokládám, že máte spoustu času na kamarádky a kamarády, chodíte na akce - ve dne i v noci - a i svojí práci můžete věnovat mnohem víc času a posouvat se dál a dál. Být sám má spoustu výhod, musíte se na to jen dívat ze správnýho úhlu. Já jsem za těch svých pár single měsíců poznala strašnou spoustu zajímavých lidí, prohloubila svoje vztahy s holkama, zažila momenty, který bych nevymyslela ani kdybych se fakt snažila, oddala se svojí práci, začala vést blog trochu jiným stylem a přestože jsem si dřív nedokázala představit, že bych byla sama, žiju. Jasně, občas mám chvíli, kdy ze všeho nejvíc na světě chci, aby mě večer někdo obejmul a zamotal se se mnou do mojí obří peřiny a ráno mi dal pusu na nos a počkal, až mu udělám lívance. Ale zvládnu to i bez toho. 

Čas od času se přitulím k holkám, na ty lívance si zajdem do Cobry a k Valentýnu udělám radost sama sobě.

Už pár dní předem jsem si koupila kytku růží, každej večer si provoním byt svíčkou a přesně ve středu otestuju novou paletku, kterou jsem si na Notinu k týhle příležitosti vybrala. Protože proč si neudělat radost, proč nebýt sama sobě Valentýnem. Vždyť je to vlastně uplně skvělý. A víte co? Budu strašně ráda, pokud se mi v komentářích pochlubíte, jak budete Valentýn trávit vy - ať už máte vztah nebo ne. Třeba se vzájemně inspirujeme! ♥

LEDNOVÉ STŘÍPKY



Jak moc je vidět, že momentálně absolutně nezvládám svůj život a svý povinnosti, když je za pár dní půlka února a já vydávám článek "Lednové střípky"? :D Skočil na mě nějakej bacil, asi tak tři tejdny zpátky a protože nejsem schopná si dát víc než dva dny volna, kdy bych jen ležela a léčila se, nedaří se mi ho ze sebe sklepat, takže jsem akorát vzteklá, že nemůžu cvičit a že jsem pořád unavená a rozmrzelá. Po fyzický stránce jsem teda v momentálně dost dezolátním stavu a s ohledem na poslední dva články vám asi došlo, že ta psychická na tom nebude o moc líp. Každopádně si stále držím to svoje přesvědčení, že si má člověk užívat maličkosti a přesně to dělám. No a ty maličkosti vám dneska právě ukážu. 

PRÁZDNO



Studenej zimní vzduch a přesně to měkký světlo, který miluju. Trojskej most, na kterým jsem chtěla fotit už stokrát, ale nikdy nějak nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla někomu, kdo si myslím, že to pojme uplně jinak, než klasický blogerský outfitovky. Nechci do toho kecat a tak jen tajně doufám, že bude záběr co nejširší a já tam budu vidět co nejmíň. Jsem tady vlastně kvůli tomu mostu. Outfitový posty mě teď fakt nebavěj. A tak stojím docela v dáli. Nebo chodím. Nandávám si batoh a zas ho spouštím k zemi. Po prvním cvaknutí přijedou policajti - jak jinak. Tady se přece fotit nemůže, jezděj tady auta i tramvaje a ne uplně pomalu. Je to nebezpečný? Nemyslim si a jen kroutím očima. Na chvíli odcházíme a zase se hned vracíme. Vždyť tady fotěj všichni. 

Když jsem ale opřená o tyče a Vojta to bere zespodu, kdy stojí na tom kousíčku obrubníku a kolem něj projížděj v centrimetrový vzdálenosti auta, na který on nevidí, který tady fakt podle předpisů nejezděj a ve kterých řidiči kroutěj očima a občas zatrouběj, jímá mě hrůza a radši zavelím, že odcházíme. Bojím se. Fakt. Cestou na metro se ze sebe oklepáváním snažím shodit husí kůži a ten fakt divnej pocit. 

V metru pak nasazuju sluchátka se svým aktuálním playlistem a po chvíli si uvědomuju, že to byl po dlouhý době nějakej dost silnej pocit. Sice nepříjemnej, ale byl tam. A silnej pocit rozhodně není něco, co by mi bylo v posledních týdnech blízký. Tykám si spíš s vnitřní prázdnotou a čas od času se přistihnu, že se fakt zoufale snažím vyvolat v sobě nějakou emoci. Cítit aspoň něco. Přijde mi, že hluboko v sobě nedokážu najít vůbec nic. Na povrchu jsem v pohodě, usmívám se, normálně funguju. Ale když na to přijde, ať dělám co dělám, uvnitř sebe se topím v jenom velkým prázdnu. 

A tak se chytám každý situace, která ve mě může nějaký emoce vyvolat. Ve finále je mi celkem jedno, jestli budou pozitivní nebo negativní. Vlastně jen potřebuju vědět, že jich jsem schopná. 

STŘIHY



Balím se do svý obrovský peřiny a okamžitě mi padaj víčka. O tvář se mi opírá jedna psí tlapka a v nohách mi leží druhej chlupáč. Je mi tak dobře. A hned co ráno otevřu oči, už po mě skákaj a dostávám jednu pusinku za druhou. Tenhle hlídací týden je jedním z nejhezčích období za poslední dobu. Za poslední měsíc. Dva. Tři. Všude se mnou, pořád přitulený, pořád vyžadující dotek a pozornost - nejsou ti psi náhodou uplně stejní jako já? 

Střih.

V obří plyšový mikině ležím v posteli a koukám do stropu. Už druhou hodinu. Nepohla jsem se ani o centrimetr. Možná jsem ani nemrkla. Tak prázdnej pohled u sebe rozpoznávám poprvé a děsí mě to. Snažím se v sobě zorientovat, vždyť já jsem nejvíc emocinální člověk, co znám. A teď jsem dávno chtěla být ve fitku. V telefonu vedle mě mi píplo několik upozornění a já se po něm ani neotočím. Nemám chuť, nemám sílu. Mám hlad, ale nevstanu, abych si něco vzala. Snažím se naladit na tlukot svýho srdce a aspoň něco v sobě probudit. Odblokovat se? Necítím. Necítím nic. Nic dobrýho, nic špatnýho. Jedno velký děsivý nic. Jedna prázdná holka, která asi vyčerpala všechny pocity. Jakoby na mně seděl balvan, kterej nemám sílu odtlačit a pohnout se někam dál. A tak jen ležím a čekám, jestli se neskoulí sám. A když se skoulí, nejradši bych ho na sebe vlastně položila zas. Možná je to s ním jednodušší. Možná je jednodušší být naprosto prázdná a zablokovaná.

Střih.

V ruce křečovitě držím mikrofon a koukám do prázdný místnosti na 80 vyskládaných židlí. Ty se během pár minut zaplněj lidma. Co jsem si to zase vymyslela? Na co jsem to zase kývla? Proč svojí komfortní zónu nepřekračuju postupně? Proč se buď válím hezky v pohodlí nebo přes tu hranici skočím povedenej skok do dálky? Nádech, výdech. To půjde. Vždyť začínám tématem jídla a pití, to se nedá zkazit. Před prvním slovem hledám v publiku pár známých tváří - všechny se na mě povzbudivě usmívaj. A o tři hodiny později se usmívám i já a pomyslně se plácám po rameni. Tohle se zvládlo. A příště to bude ještě lepší, uvolněnější. Tohle se prostě musím naučit.
  
Střih. 

Sedím u Kristýny na posteli, ucucávám slaďoučkou Pálavu a guacamole vybírám z mističky Pringleskama, protože Nachos neměli. Pusy nám jednou o sto šest, drbem jednoho přes druhýho a shodujem se, že je to vlastně všechno hrozně fajn. Nový lidi, nový zážitky, nový výzvy. Trocha řádění a spousta věcí před náma. Single holky. Bavím se. Nikdy jsem tolik času s kamarádkama netrávila. Trošku mě mrzí, že jsem o tohle všechno tolik let přicházela. 

Střih.

Před sebou mám výhled na celou Grébovku a na obličej si nechám svítit zapadající sluníčko. Nevnímám nic a nikoho kolem sebe a s přimhouřenýma očima vstřebávám ten moment. Město zahalený do lehký narůžovělý mlhy, studenej zimní vzduch, vinnej sad a opuštěnej altán. Tohle místo je neskutečně kouzelný. Mohla bych tady stát opřená každej, každičkej den a jen koukat do dáli. Na Prahu. Na Prahu, která je nádherná a má toho tolik co nabídnout, když člověk chce. Chci?

Střih.

V Groovu před náma přistává 3x Gin Tonic a já si nadávám, že jsem nenahlásila, že chci místo okurky citron. Okurka v drinku, achjo. Přidávají se k nám tři cizinci a konverzace se rozjíždí dost rychle. Jeden je z Vídně a mně se rozsvítěj oči. Ve Vídni je to moje vysněný kluziště. A téma jednoho anglickýho půlnočního hovoru je na světě. Ten kluk je fakt roztomilej a holky na mě nenápadně pomrkávaj. Na požadavek, jestli jim ukážeme, jak to v Praze v noci žije, se chytáme okamžitě a vyrážíme do Dlouhý. Když mě k sobě pak při tanečku v Druhým patře zkouší přitisknout, odtahuju se. Vnímám nechápavej pohled od mojí blondýny, která tančí kousek vedle a snažím se nenápadně zmizet. Vždyť já vlastně tohle nechci. Nechci u sebe žádný lidi. Nechci nový lidi. Nemám na to sílu. Nejsem to já. "Oh Dominika, you are the poison. And you got me."  
Střih.

Hladově se vrhám na bunbonambo, ze kterýho se ještě kouří a láduju ho do sebe. "Tys celej víkend nejedla?" Směju se nechávám se unést tím, co u toho probíráme. Respektive já poslouchám, jím a  on povídá. A já si to v hlavě všechno maluju. Jestli tohle klapne. AŽ tohle klapne. To bude kolotoč. Přesně tohle potřebuju. Nějakou novou vizi. 
Střih.

Jeden krok, druhej, třetí. Zvýšit rychlost. Zvýšit náklon. Nemyslet na to, jestli mi přeskakuje v koleni. Nemyslet na nic. Nádech, výdech. Mikinu zapnout až ke krku a z vlasů smotat pevnej drdol, ať nelítaj okolo. Zesílit hudbu ve sluchátkách, na nejvíc. Koukat před sebe do tmy, která je venku už nějakou tu hodinu. Ignorovat píchání v boku, nepoddat se chvilkový slabosti. Jedna noha míjí druhou. První kilometr. Druhej. Pátej. Soustředit se jen na dech a na pravidelný střídání nohou. A občas si otřít uplně mokrej obličej. Pot? Snad. 

CO TO BYLO?



Stojím opřená o oprejskanou zeď v nejluxusnější ulici v Praze. Čepici mám klasicky naraženou tak moc, že mi není pořádně vidět do očí a v uších mi na plný pecky hraje song, kterej se mi nabídl ve Spotify v sekci Discover weekly a já ho od tý doby jedu pořád dokola. 


So why you got a bullet with my name on it? 
Why you got a bullet with my name on it? 
Cause it feels so good

I like the way you hold me in your arms
And I take me like paper folding any way you like
I like a heartbreak, argue, and the way we make it up
I like the sex too
So I wanna have you
I wanna get with you

Když ke mně přistoupí nějaká cizí paní, otráveně vytahuju sluchátka, protože se mi nechce přerušovat ten moment snění, kterej si zrovna užívám. Je zima, prší, já poslouchám depresivní zamilovanej song a přemýšlím o všem, co jsem v posledních týdnech prožila, co bych si teď přála a jak se vlastně cítím. Proč jsem tak zvláštně ochladlá, kdy se stalo, že jsem radši sama doma než s někým někde venku a kdy mi asi zas někdo dá pusu na nos a já budu cítit, že je všechno tak, jak má být. Tok myšlenek je přerušenej dotazem na neznámou ulici. Ze slušnosti se zamyslím a odpovídám, že bohužel fakt netuším. Než ale stihnu nasadit sluchátka zpátky, paní s růžovou kožešinovou kapucí a Vuittonkou přes rameno se na mě podívá pohledem, kterej proniká až do morku kostí a spustí monolog, během kterýho mi padá brada. "Cítíte se osamělá. Lidi vedle sebe si vybíráte hodně pečlivě. Málokomu se opravdu otevřete. Někdo vás zklamal. Ráda chodíte do společnosti a poznáváte nové zajímavé lidi. Máte v sobě spoustu nevybitý energie, potřebujete nějakou změnu a cestu, po který se vydáte a který se zcela oddáte. V cestě vám stojí nějaká žena - dejte si na ni pozor! To, co na to jste před chvílí myslela, se vám do měsíce splní." A další a další věty, který můžou bejt vlastně uplně obecný a sedět na kohokoliv a přitom znějí z úst naprosto cizí ženy, která vypadá, jako by vám viděla do duše, tak personalizovaně, jak jen znít můžou. Nezmůžu se ani na slovo a na její dotaz, jestli pro ni nemám třeba nějakou gumičku na památku, sahám do kabelky a podávám jí jednu černou, co jsem měla s sebou do fitka. Loučí se se mnou, přeje mi hodně štěstí a nechává mě tam naprosto konsternovanou stát. Nechápu, co se právě stalo a asi vypadám, jako bych jsem viděla ducha. Myslím, že trvá dobrých pár minut, než si nasadím zpátky ty sluchátka a trošku se seberu. V hlavě mi samozřejmě zůstává hlavně ta věta, že se mi do měsíce splní to, na co jsem myslela. Chci to vlastně? Je možný, že měla pravdu? Proč mi tohle všechno řekla? A proč chtěla zrovna gumičku?  

MOMENTKY A MOMENTY



Myslela jsem si, že klasický photodiary články zkrouhnu na jeden měsíčně - měsíční shrnutí, žejo, tak se to přece dělá. Akorát se mi hned objevily dvě JENŽE. První je o tom, že hrozně nerada píšu o věcech, co nejsou aktuální a od kterých už uplynula nějaká delší doba než pár dní. Druhý je pak o tom, že fotím všechno, co mi dělá radost a kdejakou blbost a těch fotek mám prostě spoustu už teď, takže se žádný zkrouhávání konat nebude a jdem na dosavadní hezký momenty roku 2018. Tadááá!