featured Slider

STŘIHY VI.



Sedíme všichni společně u jednoho stolu, čekáme na další skleničku vína a mně buší srdce až v krku. V očích svých spolusedících hledám nějakej signál, jestli jsou moje špatný pocity oprávněný nebo jestli si sama v sobě jen tak něco dramatizuju jako se občas stává. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Proč se najednou cejtím ve všem tak nejistě a zároveň se nejsem schopná na nic zeptat a říct si o pomoc? Nenávidím tuhle nejistotu. Když vím, že nedělám maximum, ale nevím, jak to změnit. Když se bojím, že cokoliv udělám, bude špatně. Vytáhnu telefon, skousnu si zevnitř ret a zběsile tam nacvakám pár vět, který věnuju sama sobě. Až jednou seberu odvahu si všechny tyhle noční poznámky ode mě pro mě přečíst, nejspíš si budu ťukat na čelo. 

STŘIH

Kavárna, do který by mě asi nikdy nenapadlo jít, jsme tu jako pěst na oko. Jenže je ledovej prosinec, venku fouká a leje jako z konve. “Jaký máte, prosím, čaje?” “??? Normální. Černej, zelenej, ovocnej.” No jo, jasně, tak zelenej. Koukáme na sebe, mluvíme, opatrně sdílíme svý aktuální dění a hledáme tu rovinu, kde budem oba v pohodě. A jsme, chvíli fakt jsme, přestože ani jeden uplně přesně netušíme, proč ten druhej teď naproti nám sedí. A pak stačej tři vteřiny písničky, která zrovna začne hrát v rádiu a já po strašně dlouhý době polykám slzy a díky tomu knedlíku, co mi během těch zlomků vteřin vzniknul v krku, nemůžu ani otevřít pusu, abych něco řekla. Ten song mě hodí o několik měsíců zpátky, kdy hrál, když jsme spolu seděli v autě a rozdělovali naše životní cesty. V tom náhlým návalu emocí se nedokážu soustředit na nic jinýho než ten text, kterej teď tak strašně sedí…  And everything I know tells me that I should walk away but I just want to stay. Je až neuvěřitelný, jak v sobě některý písničky dokážou uchovat emoce, který s nima máme - vlastně úplnou náhodou - spojený, protože hrály ve chvíli, kdy jsme prožívali něco emocionálně náročnýho. Když o hodinku později zabouchávám dveře auta a loučím se jakoby nic a “třeba zas někdy", mám pocit, že se mi srdce zase drolí na kousíčky.


STŘIH

Nohy mi omývá teplý moře, na hlavě mi hraje vánoční melodie z mojí santovský čepice a já se snažím dohlédnout co nejdál to jde, až tam, kde moře přechází v růžovějící nebe. Slunce zapadá, je Štědrej den, já mám na sobě červený kraťásky a červenou čepici, ale jediný vánoční jsou tady na tom právě ty čepice, co má na sobě nejen nás pět, ale i všichni okolo. A já bych teď v tenhle moment tak strašně moc chtěla být doma. Sedět s našima na chalupě na gauči, poslouchat praskající oheň v kamnech, koukat na pohádku, ládovat se cukrovím a odpočítavat minuty do první kapří podkovy. Nebo mít celou svoji rodinu přímo tady, nechat si ty nohy máčet společně a povečeřet smažený krevety. Vánoce v tropech jsou nádherný. Ale bez rodiny je ta nádhera taková... prázdná.

STŘIH

I přes veškerý soustředění se už několikátý kolo zasekávám a ztrácím, zatímco všichni okolo mě poctivě odjedou celou choreografii. Zoufale stojím mezi třiceti nádherně tančícíma holkama a usilovně si přeju, aby se mi kolem ramen objevil neviditelnej plášť a já si to mohla zkoušet svým tempem. A být u toho neviditelná. Neplést se těm, co už to uměj, necítit se jako uplnej trouba. Po pár minutách si uvědomuju, že se tady zbytečně trápím a tak se vytrácím tak rychle a nenápadně, jak to jen v zrcadlovým sále jde. V prázdný šatně frustrovaně skládám hlavu do dlaní a i přes usilovný prodejchávání blížícího se nervovýho zhroucení se neubráním pár slzám, který se mi chtě nechtě koulej po tváři. Že budu v pětadvaceti brečet v šatně kvůli tomu, že mi nejdou kroky, to bych si teda nemyslela. 

STŘIH

Zamyšleně pozoruju v zrcadle tu hnědovlasou holku, co skoro není nalíčená. Před pár dny byla blonďatá a nosila tmavý oční linky a výrazný rtěnky. Pár měsíců předtím měla mikádo a jednu dobu taky nenosila nic jinýho než drdol. Někdy má na sobě podpatky, upnutý džíny a na košili rozepnutej o jeden knoflík víc, než by bylo nutný. Jindy je jí nejlíp ve vytahaný mikině a teniskách, co se nikomu jinýmu než jí nelíběj. Jedno období by nejradši nesundala boxerský rukavice a najednou chce zas něco děsně ženskýho jako je tanec. Jsem jak lidskej chameleon a vím to. Ale proč vlastně? Co pořád hledám? Kde SE pořád hledám? Dlouhým pohledem zkoumám výraz svojí tváře, když se mi v hlavě se točí těch několik otázek, co mi za poslední týdny utkvěly v paměti, protože mě nějakým způsobem zabolely. Proč pořád nosíš ten pásek? Ty nemáš jinou kabelku než Vuittonku? Proč nemáš svoji barvu vlasů? Proč si je prodlužuješ? A proč chodíš na řasy? Proč prostě nejseš ty? Co se pořád snažíš komu dokázat?

Nádech, výdech. 

BYDLÍM - DÍL III. (VYBÍRÁM NÁBYTEK A MONTUJU)



Z Thajska jsem se vrátila se spoustou energie do zařizování a nemohla jsem se dočkat dalších cest do Ikey a montování, kterým jsem plánovala trávit vetšinu svých večerů. Hrozně mě to totiž uklidňuje. Sama dávat něco dohromady, zatloukat hřebíky, vrtat, šroubovat, mít k tomu puštěnou muziku a přemýšlet, jak to bude asi všechno vypadat, až bude postaveno, zařízeno, vyladěno. Přišla jsem na to, že hodně šroubků je sice na první pohled před montováním děsivý, ale ve finále stačí si to roztřídit, mít v tom pořádek a pustit se do toho krok po kroku. A když půjdeme trochu do hloubky, dá se tohle asi aplikovat i třeba na pracovní život. Náročný úkoly, co obsahujou hodně kroků a nejsou hotový uplně raz dva, se vyplatí si rozfázovat, mít ve všem pořádek a pak se do toho zbytečně nezamotat.

VALENTÝNSKY



Valentýnský články už jsou na mým blogu skoro tradicí. Před chvílí jsem dočetla ty z posledních dvou let a musím se usmívat, jak se vyvíjí můj přístup ke všemu - Valentýnu jako takovýmu i tomu, co pouštím na blog a co vám chci předat. Díky mojí práci se tomuhle svátku vyhnout nemůžu, i kdybych se sebevíc snažila. Jenže já vlastně ani nechci. Líbí se mi, když něco "donutí" lidi, aby projevili lásku trošku víc, než to třeba dělaj obvykle. Aby se pro svoje nejoblíbenější lidi snažili vymyslet něco hezkýho, strávit s nima čas a vzájemně se potěšit. Toho totiž není nikdy dost a i když by bylo fajn, kdyby to každej z nás dělal každej den automaticky, asi si všichni umíme přiznat, že tomu tak není a že maj tyhle láska-svátky přece jen docela kouzlo. Ve finále je pak jedno, jestli je strávíte s drahou polovičkou, s někým, do koho jste zakoukaní a konečně jste vyrazili na rande nebo s partou kamarádek.

SPRÁVNĚ NAKOMBINOVANEJ VÍKEND



Jsou víkendy, který s naprosto čistým svědomím proválím u Netflixu (zpravidla, když objevím novej seriál) a paty z bytu vytáhnu jen do Billy (když to jde dobře) nebo jen před barák pro rozvoz jídla (když jsem ultra líná). A pak jsou víkendy, který jsou rozplánovaný na hodiny, aby se všechno stihlo a všichni byli spokojení. Tak třeba tenhle. Moje víkendy většinou začínaj už v pátek, kdy mám takovej svůj den a řeším si jen blogový věci a přesně tak tenhle pátek i proběhl. Sobotu jsme s Kubou strávili v Ikee a v neděli to vykompenzovali výletem na Kokořín, abychom byli na čerstvým vzduchu a trávili spolu čas i nějak normálně. 

BYDLÍM - DÍL II. (NÁVRH KUCHYNĚ A PŘÍPRAVA)



Tak co myslíte, vyšel můj plán, kdy byla jedna činnost nasázená za druhou a já neměla žádnou záložní variantu? Víte, já když chci, tak jsem hrozně dobrej plánovač a dokážu si zorganizovat lidi okolo sebe. Takže to víceméně vyšlo opravdu podle plánu. Aspoň ty činnosti, co na sebe měly navazovat, tak na sebe navázaly a nic se nepokazilo. Ono se toho stihla totiž spousta pokazit už předtím a spousta i potom, takže těch pár hektických, ale úspěšných dnů asi zafungovalo jako kompenzace všech těch nervů. Každopádně, byt jsem měla. A mám. :D

BYDLÍM - DÍL I. (VÝBĚR BYTU A KOUPĚ)



Tak jo, dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem vybírala a kupovala byt a co s tím od začátku bylo spojeno za trable. (A přiznejte se, kdo si ten úvod četl s tím typickým tónem z Evropy 2, protože já ho s ním psala! :D). Léto bylo v plným proudu, já neustále někde lítala a do svýho minibytečku na Vinohradech chodila jen přespat. Hromadila se mi v něm čím dál větší spousta věcí - buďte materialistická blogerka a bydlete na 29 metrech čtverečných s koupelnou, která zabírá skoro polovinu bytu... Takhle, já jsem to tam měla strašně ráda, jednalo se o areál Vinohradkýho Pivovaru, mělo to vlastní recepci, zahradu, byl tam klid, ticho, bezpečno, fotogenično. Ale vzhledem k tomu, že jsem tam opravdu chodila v podstatě jen spát a ve dne tam nechtěla bejt ani když jsem mohla, protože to nebylo útulný, ale přervaný, začala jsem uvažovat o tom, jestli se mi opravdu vyplatí za to měsíčně dávat nějakých 17 000,-. Vzhledem k tomu, že jsem si tam na těch pár centimetrech kuchyňský linky navíc odmítala vařit, protože nenávidím, když je byt cítit vařením masa nebo vajíček, celej můj život mě vycházel až moc draho na to, aby to bylo dlouhodobě únosný v poměru cena:výkon. Věděla jsem, že mám smlouvu do konce listopadu, ale aspoň v týhle fázi jsem byla prozíravá a začala to řešit brzo. Koukala jsem po nabídce bytů, abych po pár dnech zjistila, že tudy cesta nevede. Bydlet sama v pronájmu je prostě drahý. Oproti svýmu aktuálnímu nájmu bych cenu dokázala snížit třeba o 4 tisíce, ale byt by byl fakt hnusnej a rozhodně ne na Vinohradech, za což mi těch pár tisíc fakt nestálo, v tom jsem měla jasno hned. Naťukla jsem teda doma otázku, jestli by se třeba nevyplatilo pořídit si vlastní byt. 

LEDEN V OBRÁZCÍCH



Ještě než se pustíme do článku plnýho lednových momentů, bych vám chtěla strašně moc poděkovat za reakce na minulej článek, kterej byl celej jen o tom, že potřebuju vaši zpětnou vazbu na celej blog. Musím se přiznat, že jsem vůbec nečekala, že vás napíše tolik a že mi toho tolik sepíšete. Myslela jsem, že přijde několik odpovědí na dva tři řádky a bude. Jste uplně nejlepší a já nemůžu být vděčnější za to, jaký čtenáře mám. Všechny vaše podněty jsem si sepsala a postupně dám dohromady další typy článků. Teď se ale vrhnem na leden, kterej byl... parádní.  Uplně parádní!