...jsou pro mě teď boty. Nějakou záhadou (jasně :D) se mi jich doma nashromáždila slušná nová hromádka a podle toho, na jaký mám ten den náladu, takovej volím outfit. Tenhle už jste mohli vidět na Instagramu, ale tam to nikdy není uplně ono a tak jsem tu dnes s outfitovým příspěvkem. Boty tohohle typu se mi ze začátku strašlivě nelíbily. Hlavně ty od Vuittona, který byly velmi pravděpodobně inspirací těchto, nechápala jsem, jak se někomu můžou líbit a když si je pořídila Alex, jen jsem protáčela oči. O pár měsíců později mám doma podobný, naprosto je miluju a oči protáčej téměř všichni z mýho okolí.

V tomto outfitu jsem vyrazila na Baťa Fashion Weekend a kromě bot jsem poprvé vytáhla i bundu z Lindexu a Gantí košili. Když jsme se s Kubou po cestě stavovali pro kafe (protože jetlag hitting hard), nahlas jsem si řekla, že se HLAVNĚ NESMIM POLEJT. Jenomže kafe a bílá košile je něco jako magnet a neříkejte mi, že to vnímáte jinak. Bylo po dešti a mně se ty boty šíleně smekaly. Šli jsme teda šnečím tempem a u Národního divadla v tom kopečku dolů mě Kuba chytil, abych sebou náhodou nešvihla... Vteřinu potom, co mě chytil, se ale smekla noha jemu a moje kafe mi vyrazil z ruky. :D Říkám, kafe a bílá košile je jak magnet, ať se snažíte, jak se snažíte.  Ale co, na fotku se dá dobře nastavit a na přehlídku si není potřeba sundávat bundu, takže to jde jakž takž uhrát. Toť moje kávovo-outfitový trable.

Když odhlédnete od samotných bot, jak se vám outfit líbí jako celek? 

Nepsaný předsevzetí víc - a dál než jen do vedlejšího státu - cestovat, mi vychází na jedničku. Pár týdnů zpátky jsem se rozhodla doplnit partu, se kterou byl Kuba na Floridě už minulej rok. Jeho ségra je tam totiž na univerzitě s tenisovým stipendiem a rodina a kamarádi ji tam jezdí navštěvovat. A asi nemusím říkat, jak dlouho mi trvalo rozmýšlení, jestli se letos nechci přidat taky - asi tak půl vteřiny. :D V Americe jsem do tý doby byla jen jednou, bylo to na tři týdny s našima, když jsme tam jeli pro změnu za mým bráchou, kterej rok studoval v Iowě. Za ty tři tejdny jsme zvládli Toronto, Chicago (kde jsem nechala část svýho srdce a nutně se tam jednou musím vrátit) a New York a celý to bylo naprosto skvělý. Další dalekou cestu jsem absolvovala až poslední vánoce - Thajsko s partou kámošů a to byl zas uplně jinej příběh, celej článek o něm najdete TADY. No a podívat se o tři měsíce pozdějc zase na druhej konec světa a navíc tam oslavit i narozeniny, na to se přece nedá říct ne. 

Tak to byl měsíc. Přesně, jak jsem psala v únorovým článku, leden byl uplně plnej, únor ospalej a březen zase nabitej k prasknutí. Jen dát všechny tyhle fotky dohromady mi zabralo nesmyslně času. A nechápu, že se to všechno dělo během jednoho jedinýho měsíce. Březen je ale pro mě jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce - nejen proto, že mám narozeniny, ale hlavně proto, že se všechno a všichni probouzej ze zimního spánku a zase se začínaj dít věci.

Já a fashion weeky. Máme vztah jak na horský dráze, jednou bych nejraději vymetala každou přehlídku a na každou měla jinej outfit a někdy bych zas nejradši na celej tenhle týden módy opustila Prahu a odinstalovala Instagram. Ale jak stárnu (haha, smutnej fakt), náš vztah se zlepšuje, tudíž k tomu přistupuju normálně a rozumně. Už nemám potřebu mít za každou cenu hrozně promyšlenej outfit, neřeším to týdny dopředu, neplánuju si k tomu jednotlivý focení a spolupráce a hlavně - nedělám si hlavu z toho, jestli jsem dostatečně "fashion" na to, abych na takovou akci šla. Letos jsem dokonce zapomněla, že nějakej fashion week je a když mi týden předtím samotným začátkem přišla od Mummu nabídka na vstup na pár přehlídek, musela jsem si nejdřív zjistit kdy to je, kde to je a co by mě tam zajímalo. Nakonec to celý vyšlo uplně skvěle, dostala jsem se na většinu přehlídek, co jsem chtěla, vystřídala různorodější outfity než kdy jindy a užila si každou chvíli, co jsem tam byla. A abych vám ty outfity neházela jen do březnovýho shrnutí, pojďte se teď rovnou mrknout na několik variant jedný Domči, která by si ještě před rokem některý tyhle oufity asi neoblíkla. Dole mi pak určitě dejte vědět, co vás zaujalo - co jsem nejvíc já a co naopak nejmíň. 

Dominika a její vlasovej vývoj, to je dlouhá story. Od prosince 2017 mě znáte s prodlouženejma vlasama. Kdo je tady se mnou už pár let, tak ví, že už předtím jsem si prošla všema možnejma změnama. Kdysi jsem měla svý dlouhý hustý hnědý vlasy, ty jsem pak v návalu nějakýho šílenýho přesvědčení, že musím vyzkoušet mikádo, ostříhala na krátko - ale ne na mikádo, ale na rozčepejřený kuře - roky mi to pak dorůstalo do normální délky. Když už jsem to prodloužený mikádo fakt měla, zase jsem to sestříhala. A protože jsem pořád chtěla blond, pořád jsem to odbarvovala a snažila se docílit toho fakt bílýho odstínu. Jednu dobu jsem to i celoblonďatý měla (třeba tady v článku). Jen mě to stálo asi tak polovinu mých vlasů, ač toho bylo docíleno dost šetrným způsobem. Ze světla jsem pak šla ještě na šedo, pak zpátky na blond a tu jsem si nakonec nechávala odrůstat. Od tý doby byla ale kvalita, hustota a rychlost růstu v podstatně nula nula nic. Tak došlo na variantu prodloužení. Na konci roku 2017 jsem se objednala na vlasové pásky, začala jsem blonďatým ombré a na podzim 2018 jsem přešla na tmavě hnědou, protože mi s blond došla trpělivost - neustále jsem měla na hlavě několik blond odstínů a vlasy (moje i ty prodloužený) dostávaly zabrat neustálým upravováním barvy. A tak jsem se ze dne na den rozhodla pro velkou změnu a šla na hnědo. Reakce byly různorodý, z mý strany i z vaší, ale myslím, že teď se všichni shodneme, že hnědá je opravdu moje barva a měla bych u ní zůstat. Pojďme se ale přesunout k samotnýmu prodloužení.

PROČ PŘECHOD Z PÁSKŮ NA JINÝ TYP PRODLOUŽENÍ?

Nějakej rok a půl jsem teda nosila pásky, psala jsem vám o tom tehdy rozsáhlej článek, doteď se k němu spousta z vás vrací a doteď dostávám dotazy na to, jak mi to vyhovovalo. Odpověď je, že vyhovovalo, ale jsem typ člověka, co když může mít víc, tak víc chce. A když mi bylo v rámci otevíračky Salonu Cool představeno prodloužení vlasů ultrazvukem, který by mělo být k vlasům taky šetrný a na který jsou v Coolu odbornice, netrvalo dlouho a plácly jsme si na spolupráci. Pásky jsem teda sundala a byla zvědavá, v čem to bude jiný, jak mi to bude vyhovovat a co mi na to řekne moje okolí. 

V Coolu nedělají jen ultrazvuk, vyjdou vám vstříc i v případě, že chcete pásky nebo třeba keratin. Výběr vlasů je taky obrovský a vlasy jsou hlavně na první pohled neuvěřitelně kvalitní.

Moje vlasy povyrostly od nasazení pásků celkem výrazně, nicméně vás chci upozornit na jednu věc - ono to ve finále není tak úplně o délce. Nebo původně být může, poprvé jdete do prodloužení proto, že chcete delší vlasy. Ale když se pak rozhodnete prodlužko sundat, budete velmi pravděpodobně nešťastný z hustoty, která vám zmizí společně s délkou. Na hustý vlasy se zvyká strašně rychle a já jsem si pak musela sama přiznat, že i kdybych je chtěla zas mít krátký, stejně bych si nechala jen zkrátit to prodlužko, ale díky hustotě bych si ho nechala nasazený. Takže bacha, je to návykový. Stejně jako prodloužený řasy a další tyhle vylepšováky. Není to něco, co si dáte na chvíli a za chvíli to zas sundáte. Nebo možná jo, pokud se řešíte trochu míň, než já. :D

PRODLOUŽENÍ ULTRAZVUKEM

Že jste o tom ještě neslyšeli? Já právě donedávna taky ne. Je to totiž jedna z nejmodernějších a nejnovějších metod prodlužování. Provádí se za studena a je k vlasům nesrovnatelně šetrnější než třeba právě keratin - ten se totiž dává za tepla a na vlasy se namotává, takže se s vašima vlasama různě točí a díky tomu taky lámou. Ultrazvukové spoje mají tvar minidestičky a ta se jen ultrazvukovými kleštěmi nacvakne na váš pramínek a zatíží ho tak opravdu minimálně. Posun se provádí po 3-4 měsících a místo "rozpouštědla", které se používá na keratin (a vlastně i na pásky) se spoj pouze mechanicky "požvejká" těma kleštěma, spoj se tím uvolní a stáhne se z vašich vlasů, aniž by nějaké vaše bral s sebou. Navíc se vlasy nemusí při každém posunu zkracovat jako tomu je u keratinu (tam je třeba celý spoj odstřihnout a udělat nový).

Spoje jsou téměř neviditelné a díky tvaru se naprosto přizpůsoběj směru růstu vlasů a nikde nevykukujou ani nepřekážej. Na dotek samozřejmě cítit jsou, ale rozhodně to nikde netlačí. Co se účesu týká, nosím normálně culíky, i ty vyčesaný uplně nahoru, a nikdy si nikdo nevšiml, že bych měla vidět spoj. Ono to s těma vašima vlasama opravdu krásně splyne. Přítel mi na pásky občas říkal, že jsou někde vidět, že když venku zafouká, tak se to odkreje a jak je ten spoj dlouhej a světlej, tak to prostě občas vidět bylo, což se u ultrazvukových spojů neděje. 

Podle mě je ohromně důležitý si vybrat salon, kde jsou na prodlužování odborníci. Já mám spoje udělaný nádherně, kadeřnice mi vlasy vybrala v takovém odstínu, že jsme je pak vůbec nemusely barvit, jak si to ihned sedlo dohromady a moje vlasy se jen zastřihly tak, aby to dokonale splynulo s prodlouženýma a navázalo se to dohromady. Zvolily jsme delší vlasy, než jsem kdy v životě měla s tím, že si to chci vyzkoušet a pak to případně zkrátím tak, jak jsem byla zvyklá.

DLOUHOVLAS

Tu délku jsem si zvolila i proto, že jsem hned další den fotila reklamu pro L'Oreál do Elle, takže se mi dlouhý vlasy hodily na můj super divokej účes, co jsme s kadeřníkem, který mi byl přidělen, vytvářeli. Tak doufám, že tu Elle už máte doma! :)))

FINÁLNÍ DÉLKA

Pak jsem to teda trošku šmiknu, hlavně kvůli tvaru a tomu sestřižení, který podporuje vlnění vlasů - prostě tak, jak jsem zvyklá. A teď, teď jsem se svýma vlasama snad nejspokojenější za celej život. Mám je zdravý - ty svoje i ty ne-tak-uplně-svoje, hustější než kdy dřív, dá se s nima suprově pracovat, vymejšlet různý účesy a tenhle typ spojů mi naprosto vyhovuje. No a taky... taky si můžu zajet do vlasů. To mi s páskama chybělo úplně nejvíc. 

Závěrečný shrnutí? Mně ty pásky vyhovovaly, to neříkám, že ne. Ale zvolila jsem je proto, že jsem nechtěla keratin, nechtěla jsem si ničit vlasy a o nějaký ultrazvukový metodě jsem vůbec nevěděla. Takže když se tahle možnost objevila, chtěla jsem ji taky vyzkoušet. Pásky (aspoň ty, které jsem měla já), jsou mnohem levnější, to kdyžtak mrkněte do článku, kde o tom píšu. Tohle prodlužko, který mám teď, má cenu 22 000,-. Ano, je to hodně peněz, ale je to naprosto opodstatněný, ten rozdíl je patrnej na první pohled a je to prostě....bomba. Posunutí pak stojí myslím okolo 3 000,-, ale to přesně nevím, ještě jsem na něm nebyla. Většina zákaznic taky vlasy prý po roce až dvou mění, u blond dříve, u hnědé později. Stejně jako se vám lámou vaše konečky, lámou se i ty prodloužené, který navíc samozřejmě chybí ta přirozená výživa z pokožky hlavy a tak nevydrží navěky.

PLUSY A MÍNUSY

+ přirozený, téměr neviditelný spoje

+ nic nikde netahá ani netlačí

+ vlasy jsou nádherný, silný, kvalitní a hustý

+ i přes spoje se dá zajet do vlasů

- vyšší pořizovací cena

PÉČE O VLASY

PRODUKTY NA STYLING

Doufám, že jsem tímhle rozsáhlým článkem zodpověděla všechno, co by vás ohledně vlasů mohlo zajímat a případný doplňující dotazy mi hoďte do komentářů.

Protože se moje vybavování pomalu posouvá k tomu, na co jsem se těšila nejvíc - k doplňkům a celkovýmu zútulňování, je nejvyšší čas sepsat další díl zabydlovací série. Tentokrát o tom, jak jsem se (ne)poprala s měřením a vrtáním polic na zeď. Tak nějak jsem tušila, že moje objevené "umění montování" bude mít nějakou hranici a hádejte co - měla jsem pravdu. :D

Na velkým plátně je v plným proudu dokument Follow Me, a já už v hlavě sepisuju článek, o tomhle velkým Instagram Fake tématu. Follow me je dokument, kterej pojednává o tom, jak zvrácená je jedna z mnoha stran týhle ultra populární aplikace. Ono jich je zvrácených podstatně víc než jen jedna, ale o týhle jedný se dodnes až tolik nemluvilo. To, že se influenceři stávají milionářema, je jedna věc. To, že se milionářema stávaj i lidi, co vyvíjej softwary na falešný sledující, který pak prodávají ve velkým lidem, je věc druhá, momentálně mnohem podstatnější a smutnější. Smutným faktem taky zůstává, že organickej růst je v dnešní době na Instagramu v podstatě nemožnej a proto tenhle business s falešnejma účtama takhle kvete. Algoritmus zvýhodňuje ty posty, co získávají vysoké počty lajků v momentě publikování a čím jste úspěšnější, tím více lidem je váš obsah zobrazen a je jedno, jestli je ten úspěch reálnej nebo nakoupenej. Pokud jste malej uživatel, co tvoří obsah pro pár stovek nebo pár tisíc sledujících, je jedno, jak moc se snažíte, jak láskyplnej a autentickej obsah vytváříte. Pokud se nekamarádíte s někým, kdo má na Instagramu mnohonásobně větší popularitu a často vás sdílí, pravděpodobně jste zaseknutí na stejné úrovni jako jste byli zhruba před rokem, ať se snažíte sebevíc. A vlastně kdyby zaseknutej, většina z nás je na tom mnohem hůř než před rokem, kdy byl ještě feed chronologickej a obsah se opravdu dostával ke všem, co vás začali sledovat.

Ale zpátky k dokumentu a jeho aha-momentům. Když si v jeden moment ukázkovej instagramer převléká za popelnicí celej svůj outfit, aby na tom dobrý photospotu u Eiffelovky udělal víc různých fotek, většina sálu kroutí hlavou a nahlas si odfrkavá. Já mezi nima. Je to přece úsměvný. Jenže pak mi dojde, že nejsem o moc jiná. Sice si neměním outfit za popelnicema, abych mohla tvrdit, že jsem někde tejden, když tam jsem na odpoledním výletě, ale že si s Alex na výletě měníme na pár fotek bundy, abychom ty fotky měly jiný, to je přece skoro stejnej případ. Sice jen skoro, ale princip je stejnej.

Normální člověk by si u toho zaťukal na čelo a ptal se: Proboha proč? 

Influencer, respektive blogerka, si ale vzpomene například na to, jak byla Petra LovelyHair na pár dní v New Yorku a na všech fotkách měla tu jednu zimní bundu, ve které letěla. Opět, normální člověk by si řekl, že je to přece logický, proč by si člověk bral na pár dní víc bund, když jede jen s příručním kufrem? Jenže tady přichází střet toho, co je normální v reálným životě a co je normální na Instagramu. Petra tenkrát dostala neskutečnou vlnu negativních komentářů, které se vyjadřovaly k tomu, jak si jako blogerka může dovolit mít na výlet jen tenhle jeden outfit (respektive bundu, protože byla zima) a NUDIT tak svý sledující tím, že pořád koukaj na to samý oblečení - co na tom, že se fotí na samých cool místech ve městě, který nikdy nespí a kam se jednou chce podívat snad každej. Ty lidi to prostě nudilo. 

Tahle doba, kdy jsou nejsledovanější ty profily, jejichž fotky jsou jedna velká póza a každej, kdo se jen na vteřinu zamyslí, jak tenhle moment, co je sice ohromně estetickej a vizuálně vyladěnej k dokonalosti musel vypadat v realitě, je na hlavu. Proč stovky tisíc lidí vzhlížejí k někomu, kdo s sebou na dovolenou tahá papírový tašky z luxusních obchodů, prázdný lahve od šampaňskýho, motá do světýlek sebe, stůl i židle,  do vany si pohazuje lístky kytek, aby se v ní pak nechal vyfotit od mámy a objednává si kvůli fotce tuny barevnýho jídla, který nikdy v životě nemůže sníst a velmi pravděpodobně ani kousek ochutnat? 

Fake it till you make it. Opravdu? Opravdu se teď takhle dělá úspěch? A opravdu jsou pak tihle lidi šťastní - to by mě na tom zajímalo úplně nejvíc.

Ve světe teď prý získavají lidi status online celebrity tím, že si jednoduše za pár desítek dolarů nakoupěj tisíce sledujících. A taky lajky na každej příspěvek. A taky komentáře, skrz ruskej nástroj Commenter, kde se uživatel zaregistruje, předepíše si komentáře, které chce dostat a reální lidé, co jsou v nástroji zaregistrovaní také, mu tam ty komentáře pod svým jménem naklikají. Výměnou za to, že to funguje i obráceně, samozřejmě. I mean WHAT THE ACTUAL FUCK? Chápete, že to takhle ve spoustě zemích opravdu funguje? A že to značky neřešej a těmhle "influencerům" platěj nesmyslný částky za propagaci produktů, který ale reálně viděj jen tisíce botů a jen pár opravdových lidí. A že to Instagram neřeší. Že neřeší, že denně vznikaj tisíce falešných profilů. Že existujou programy, co celej den projížděj veřejný Instagramový účty a vytvářej z nich falešný účty, který potom prodávaj. A ano, i s vašima fotkama někde v tom bezedným světě jedniček a nul existuje falešnej profil, kterej se tváří jako vy, protože má vaše fotky a vaše texty. A co bude se všema těma fulltime Instagramerama, až firmám dojde trpělivost a přestanou si platit reklamu, která se dostane k více falešným účtům než reálným?

Tohle je ale nějaký dění ve světě a na nás uplně konkrétní vliv nemá, zatím. Co na nás ale vliv rozhodně má už teď, je to, co na Instagramu a dalších sociálních sítích konzumujeme. Co za profily vlastně sledujeme. Většina z nás otevírá Instagram hned ráno po probuzení, během dne ve volných chvílích a taky večer před usnutím. Trávíme na týhle síti, která byla - doufám - původně stvořena k vzájemný inspiraci a sdílení zkušeností, hodiny a hodiny času, který bychom mohli pracovat na našem vlastním štěstí, naší budoucnosti, naší práci, našich vztazích. Pokud by nám tyhle hodiny online přinášely opravdovou radost, chápala bych to. Ale přináší vám to opravdu radost? Protože mi spíš přijde, že kdykoliv se podíváme na Instagram, vidíme, že se má někdo líp než my. Že má hezčí postavu, víc času na cvičení, vydělává víc peněz a má tak dražší oblečení, navštěvuje hezčí hotely, má lepší foťák, umí líp vařit, má víc sledujících a víc komentářů. Tohle celý je tak strašně nezdravý, protože málokterej profil má v sobě tu inspirativní stránku. Málokdo ty krásný věci ukazuje tak, aby vás to nakoplo k tomu, víc se snažit a dostat se tam taky. A proto je to tak strašně nebezpečný pro psychickou rovnováhu každýho z nás. Pro vztahy každýho z nás. Přestože jsme všichni inteligentní a dokážeme si v dnešní době uvědomit, že to co vidíme na Instagramu nemusí být ani vzdáleně realita, i tak to má na nás všechny obrovskej vliv.

Máme potřebu posuzovat svojí úspěšnost a svý štěstí podle toho, kolik dostaneme lajků na Instagramu. Hroutíme se z mizerných dosahů, za kterýma stojí algoritmus, jehož cílem je donutit uživatele za dosah platit. Jsme nešťastní z toho, že se u našich fotek nemnožej komentáře a přitom je sami nikomu nepíšeme. A každej, každej moment, kdy se nám něco povede nebo jsme šťastní, potřebujeme sdílet, aby ta radost byla opravdová. Aby nám ty naše šťastný momenty někdo schválil. Aby to všichni věděli. 

Takže kde je ta hranice? 

Jak se máte jak konzument chovat, aby vám sociální sítě přinášely radost a ne pocit méněcennosti? A jak se jako tvůrce obsahu nenechat chytit do spirály demotivace, když vidíte, jak se ta síť vyvíjí a kam to celé spěje?