featured Slider

GUCCI GANG V OSTRAVĚ



Z Instagramu vám asi neuniklo, že jsem byla poslední dny v jednom kole. V pátek se konal Marketing festival, kde jsem pomáhala u našeho stánku od brzkýho rána až do večera a kde jsem se tajněe propašovala i na několik přednášek, ze kterých jsem byla uplně unešená a do toho marketingovýho světa se zamilovala zase o kousek víc. Nevynechala jsem ani afterparty v Roxy, která se docela protáhla a tak jsem pak do ranního vlaku do Ostravy nastupovala nevyspalá a pěkně rozmrzelá. Naštěstí mě to rychle přešlo, protože se sešla strašně zajímavá skupina lidí - lidi z bulváru, modelky, celebrity a další, minimum blogerek. Pro mě strašně příjemná změna oproti běžným blogerským akcím, takže jsem se rychle probrala a celou dobu vstřebávala informace a dojmy. Ostravu mám odjakživa spojenou s Colours, který se konaj na stejném místě, jako byl Ostrava Fashion Weekend (letos už druhý ročník). S Alex jsme se chtěly odpoledne válet na hotelu a na přehlídky jet až večer, ale protože jsme si uvědomily, že bychom neměly světlo na fotky a to by byla v tomhle prostředí fakt škoda, tak jsme vyrazily už okolo třetí, nafotily outfity a pak do večera koukaly na přehlídky. Já jsem byla samozřejmě po předchozí noci ready na spaní už někdy v deset, ale skoro všichni účastníci zájezdu jsme se slezli na hotelový recepci a seděli tam nakonec až do půl třetí. O tom, jakou náladu jsem pak měla v neděli, vám asi povídat nemusím, haha.

O čem ale určitě ještě povídat chci, je moje nová kabelečka. Stála mě rok šetření a důkladnýho přemýšlení, přičemž jsem si fakt nebyla jistá, do jaký nakonec půjdu. A pak jsem si jednoho dne řekla, že už nadešel ten správnej čas, prošla si Pařížskou a další ráno si jela pro tuhle dokonalou Marmontku. Byla to láska na první pohled, je to podle mě naprosto nesmrtelnej kousek, kterej bude dělat parádu navždy, dá se nosit jako crossbody i jen na rameni a krásně se ladí - na odpoledne jsem si k ní vzala jako kontrast Vansky a večer jsem se přezula do klasických chealseaček. No co vám budu povídat, moje ostatní kabelky budete asi vídat dost málo :D. I když - víc jak týden jsem jí měla doma zabalenou v krabici, jak jsem se na ni bála sáhnout a poprvé ji vynést ven.

KDYŽ DĚKUJU NESTAČÍ



Je 25.10. a já mám zase náladu pod psa, nic se mi nechce, jsem demotivaná a smutná. Do toho zjišťuju, že skončily nominace v již tradiční blogerské soutěži - Czech Blog Awards - a začíná hlasování do TOP10. V rámci svý zvědavý palice a tý masochistický části mýho já se jdu podívat, jak letos vypadá naše lifestylová kategorie a když zjišťuju, že je v ní přes 150 blogů, z nichž spousta je uplně skvělá, padá mi nálada ještě hloubš pod bod mrazu. Tak nějak automaticky tuhle soutěž připisuju na seznam věcí, který mi za poslední měsíce nevyšly. A ten seznam je, moji milí, pěkně dlouhej a nečte se mi vůbec příjemně. Snad ze zvyku nebo ve chvilkách, kdy jsem líp naladěná, vám nasdílím odkazy a poprosím o vaše zapojení se do hlasování.

A pak, kdykoliv se mi soutěž připomene, přemítám v hlavě, o co vlastně jde a proč mi to v ní tolik leží. Proč mi tak záleží na tom, být mezi těma deseti ve finále. Proč tolik lpím na něčem, co je tam málo reálný a proč jsem z toho dopředu tak smutná. 

Odpověď nenajdu ani za těch deset dní, kdy hlasování běží a ve čtvrtek už od rána refreshuju stránku, abych konečně zjistila, jak to dopadlo. Pár mých nejbližších, co se v blogovým světě nepohybujou, se mě přes den ptají, jestli to klaplo nebo ne a já s maličkou dušičkou odpovídám, že  se to bude vědět asi až večer. Večer to pak zázračně pustím z hlavy, vykoupaná a v pyžamu lezu do postele ještě před osmou, koukám na seriály a dělám nějakou práci pro taťku. Kolem desátý mi padne oko na záložku s CBA a jen tak spěšně to refreshnu. Jakmile se to začne načítat, ztuhnu, protože vidím, že je tam něco novýho. Že už to tam je. Najednou je mi mega horko a nechce se mi s tou myší hejbat, nechce se mi rozbíjet tu křehoučkou naději, kterou v sobě mám díky tý spoustě zpráv, co mi od vás přišla. Ale jsem zvědavá - nejen na kategorii life, ale na všechny - a tak pomalu, pomaličičku sjíždím dolů a ve chvíli, kdy tam vidím svojí fotku, odhazuju počítač, odhazuju peřinu a házím sebou v posteli nadšením, tleskám do polštáře a nahlas se směju, raduju a nejradši bych otevřelo okno a vykřičela to na celý sídliště - to, že mám ty nejlepší čtenáře na světě a že jsem z toho totálně šťastná. 

"Tobě na tom fakt hodně záleželo, viď?"

Záleželo. No jasně že jo. Vždyť za to přece můžete vy všichni. Jsou to vaše hlasy. Váš čas a vaše neuvěřitelná podpora. Z těch 150 blogů, kterým jste mohli dát hlas, jste si vybrali zrovna mě a já nedokážu poskládat do slov, jak ohromně si toho vážím. Mohla bych vám tady děkovat do aleluja a stejně by to nestačilo. Takže prostě děkuju. Pro mě je tohle výhra. Pokud mi budete chtít dát hlas i v rámci té TOP10 ( tady ), budu stejně tak vděčná, ale jak říkám, pro mě letos byla i tohle zdánlivě nedosažitelná meta, takže... ♥

NĚCO JE JINAK?



No něco rozhodně. Dokonce hodně věcí. Dneska bych se ale zaměřila zejména na tenhle outfit a dva nový zásadní fakty - po třech letech jsem sehnala hezkej černej oversized kabát (a nestál žádnou raketu, ba naopak!) a po ještě víc letech jsem si pořídila boty na podpatku, co nejsou lodičky, ale jsou na opravdový chození v normální dny. Jo, jo, jo. Sama tomu nevěřím a sama jsem se po prvním dni v nich docela proklínala, ale já se jen tak nedám, zase si na tenhle druh bot zvyknu a budu je nosit, protože co si budem povídat - nošení podpatků je dost príma. V tomhle outfitu jsem se zkombinovala se skinny džínama ze Zary, který mi seděj jako žádný jiný, fakt překonaly i ty z Topshopu, bílou košilí, která bohužel není až tolik vidět, ale ukážu vám ji v nějakým dalším postu a která je stejně jako boty značky Dorothy Perkins, kterou najdete na Zootu, již zmíněným obřím (ale velikostně S) kabátem ze Stradivaria a kabelkou Coccinelle, kterou miluju snad čím dál víc. Co říkáte na tenhle jednoduchej a zas tak trochu "business look" vy a jak se stavíte k chozením na podpatkům? Myšleno samozřejmě k těm pohodlným a po městě. Dejte mi vědět, jsem zvědavá, jestli se k nim někdo z vás taky vrací nebo je vlastně třeba nikdy neopustil.

JAK BYLO NA PŘÍKOPECH VÁNOČNĚ




Vánoční výzdoba v obchodních centrech mi přijde úsměvná a letáky s tipama na vánoční dárky dost děsivý. Nějak mi to ještě pořád přijde dost daleko. A proto jsem fakt nečekala, že na mě dýchne opravdová vánoční atmosféra už na začátku listopadu. Když jsem ale ve čtvrtek večer po práci běžela na znovuotevření Douglas prodejny na Příkopech, už z dálky mě uhodil do očí vánoční altánek plnej světýlek, kterej se v rámci akce objevil před prodejnou v ulici a nikdo si ho tak nemohl nevšimnout. Navíc se stačilo trochu přiblížit a do nosu vás uhodila vůně svařáku a jestli kombinace svařáku a světýlek není vánoční, tak už teda nevím, co je. 
Díky tý atmosféře bych se tam dokázala zaseknout ještě před vchodem, ale věděla jsem, že v obchodě čeká hned několik novinek, který stojej za pozornost a tak jsem ještě před prvním cucnutím svařáku zavítala dovnitř, dala si tradiční dokonalou makronku, který má Douglas na všech akcích, očuchala nádherný vůně (a to i ty na doma, protože na těch ujíždím od doby, co jsme si jednu s Kubou koupili v Miláně v Zara Home) od značky Jo Malone, která je v Douglasu nově (a pro mě je vlastně nová taky), stejně jako MAC, kterej rovnou viním za to, že teď budu v Douglasu trávit ještě víc času, protože na seznam svých oblíbenců přidávám k TheBalm, Douglas MakeUp, Armani, Clinique a NYX ještě právě MAC. Dál na fotkách si všimněte hlavně geniálních názvů paletek. Taky nasajte trochu tý vánoční atmosféry a napište mi, u jakýho stojanu trávíte nejvíc času vy!

KDYŽ TEN KÝČ PROSTĚ POTŘEBUJEŠ



Řekla bych, že co se týká stylu oblečení, jsem v podstatě minimalista. Bavěj mě jednoduchý střihy, kvalitní materiály, základní kousky v přírodních barvách. Pochopila jsem, že základem jsou kvalitní boty a kvalitní kabelka, který všechno dotáhnou a doladěj. Někdy se mi to ale trošičku vymkne... Třeba když mě v Aldu praštila do oka tahle šílená kabelka. Honzík z našeho sunního týmu socek, ji okamžitě nazval cikánskou a vlastně to asi fakt sedí. Nic kýčovitějšího jsem asi v životě neviděla, jednou jsem jí tam teda s úsměvem nechala a jen si jí vyfotila "pro případ". O pár dní pozdějc jsem se pro ni ale samozřejmě vrátila. Prostě mě baví, je vtipná a občas má člověk chuť na takovejhle kýč. Já teda určitě.
Outfit jsem k ní volila co nejjednodušší. Černý kalhoty z Topshopu, Gantí botky, zlatý hodinky a pásek a hlavně naprosto boží svetr s extrémně širokýma rukávama. Ten je z NA-KD, což je něco jako ASOS a mezi světovejma blogerkama neskutečně frčí. I u nás ho teď vidíte všude možně a není se čemu divit, ty kousky jsou totiž strašně super. A pokud jste se doteď nerozhoupali ke koupi nějakýho kousku, možná vás k tomu pošťouchne můj kód na 30% slevu - to už je přece znát -"dominikaa30". Svetr je krásně teploučkej, má boží střih a jen jedno negativum - nevejde se přes něj jinej kabát než hodně oversized, právě díky těm nabíraným rukávům. Ty jsou na něm ale zároveň samozřejmě to nejlepší, dokonce mi je pochválil uplně náhodnej spolucestující ve vlaku. Tak jsem zvědavá, co na to řeknete vy - na svetr i na tu bláznivou kabelku.

DVA MÓDY JEDNÝ DOMČI



Jsou dny, kdy se fotím a nechám fotit strašně ráda, baví mě to a užívám si to. Čím dál častějc se ale uchyluju na druhou stranu foťáku a cejtím se tak mnohem bezpečnějc. Nemusím nikomu ukazovat, co zrovna dělám, když nemám potřebu to někomu říkat, nemusím se usmívat, když zrovna nemám čemu, nemusím vypadat vesele, protože zrovna chci předat nějakou pozitivní message. 

Ráda fotím ostatní lidi, jídlo, věci, v podstatě cokoliv, jen když nejsem středobodem já. Když můžu ty svý věci nechat schovaný někde v pozadí a do popředí vyslat něco uplně jinýho. A tak jsou dny, kdy se plně věnuju práci, tvořím obsah pro klienty a místo pro sebe s naprosto mě to naplňuje. A uklidňuje. Jsou to vlastně chvíle, kdy uplně pustím z hlavy jiný povinnosti a věci co si řeším já za sebe nebo já sama v sobě a přestože jdu po takovým dni domů dost utahaná, psychicky jsem vlastně skvěle odpočinutá, proto jsem si od svý hlavy dala tak trochu pauzu. A to člověk při blogování jako takovým prostě nezažije. To je to, proč jsem strašně ráda, že jsem začal pracovat a že jsem to nevzdala, když to bylo ze začátku krušný.

 No ale vedle toho jsou samozřejmě i ty dny, kdy bych vám nejradši řekla všechno v tu chvíli, kdy se to děje, kdy mám jednu akci za druhou, kdy s holkama nafotím za jeden den materiálu na několik článků, kdy hýřím nápadama a diář si zaplním akcema a schůzkama na dva týdny dopředu.   Chvíle, kdy se usmívám na plnou pusu a sním o tom, kam až se tohle může vyšplhat a jak skvěle se celá blogová scéna vyvinula a kolik možností díky tomu mám. 

A víte co? Tyhle svý dva módy mám strašně ráda a hrozně si je užívám. Je to různorodý, občas trošku pomatený, občas se v tom plácám a nevím pořádně co se sebou, na co se soustředit víc a co je pro mě vlastně ten pomyslej vrchol, kam se chci dostat. Jsem to ale já a věřím, že se s tím spousta z vás ztotožní a že nás občas v tom svým životě plave víc...



Jak to máte vy, pokud taky blogujete a jak to máte vy, co neblogujete? Vnímáte to celý trochu jinak nebo je to podobný?

VÍKENDOVÉ BRUNCHOVÁNÍ



Moje víkendy se dělej na dva typy. Hradeckej víkend a víkend v Praze. V Hradci celej víkend proválím, ven jdu maximálně tak s pejskama nebo s našima na oběd. Většinu času ale strávím doma, odpočívám, nabírám energii, užívám si dlouhý horký vany a tak. Tyhle odpočívací víkendy střídám s víkendama, kdy zůstávám v Praze a na který se vždycky strašně těším, protože si na ně dělám plány několik dní dopředu. Ne vždycky nakonec vyjdou tak, jak jsem chtěla, ale ani to není žádná tragédie. Tenhle víkend se točil hlavně okolo pozdních snídaní. V týdnu totiž snídám až v práci a to většinou jen vajíčka natvrdo s ovocem nebo proteinovou kaši s ovocem. Jsou to teda takový rychlovky, nouzovky a žádný velký potěšení. O víkendu si to teda potřebuju vynahradit a tenhle uplynulej víkend to dokonce vyšlo tak, že jsem snídala venku oba volný dny. A bylo to nejnejnej. Až tak, že jsme si s holkama řekly, že z toho uděláme tradici.