featured Slider

#RAYBANRANDE POKRAČUJE



Olalá, here we go again! 

Období slunečních brýlí je konečně tady a s ním i soutěž s GrandOptical o 4 páry Ray-Ban brýlí pro vás a - pozor pozor, letos je změna - vašeho nejlepšího kamaráda nebo kamarádku. Kampaň #RayBanRande jsme pro vás totiž v Sunu vymysleli už loni a dopadla naprosto skvěle, proto se nám letos Ray-Ban ozval znovu a přál si další kolo, jen s lehkou úpravou tématu, ať to není uplně totéž. Loni bylo Ray-Ban Rande v tom nejklasičtějším podání - pro páry. Měli jste nám na Instagramu ukázat, kam rádi chodíte na randíčka, přidat hashtag #RayBanRande a označit profil GrandOptical a během měsíce vyhrál každý týden jeden pár nové brýle. Článek, co po tom roce působí uplně nostalgicky, najdete případně TU. Zaregistrovala jsem, že pár z vás brblalo, že partnera nemá a že to není fér. Letos jsme proto vybrali téma přátelství. A to rovnou těch nejlepších přátel. 

Vyfoťte se se svým nejlepším kamarádem nebo kamarádkou (podotýkám, že nejlepší kamarád může samozřejmě být váš partner), nahrajte fotku na svůj Instagram, přidejte hashtag #RayBanRande, označte na fotce profil @grandoptical_cr a k fotce napište, jak jste se s tím druhým poznali. Ode dneška až do 13.5. poběžej 4 soutěžní týdny, kdy bude každou neděli mnou nebo Alex vybrána výherní fotka, jejíž autor si pak může v GrandOpticalu vybrat Ray-Bany, které máme na následujících fotkách, pro sebe i svýho parťáka. Tyhle 3 typy má v ČR exkluzivně jen GrandOptical a každé mají hodnotu 6500,-, takže se u soutěžních příspěvků koukejte snažit, my se s Alex tentokrát těšíme hlavně na ty příběhy o seznámení, protože tyhle "zákulisní" informace jsou prostě nej.

No a já vám teď dál v článku mezi fotkama povím, jak jsem já poznala ty svoje dva nejmilejší. 

ZAMOTANÁ VE SVÝM ČTVRTSTOLETÍ



Poslední měsíce jsem se točila ve spirále poznávání nových lidí, nových zážitků, spoustě akcí  a minimum času sama se sebou. Nechtěla jsem být sama. Nechtěla jsem o ničem moc přemýšlet, rejpat se v sobě. A tak jsem získávala a ztrácela lidi, znovuzískávala a znovuztrácela. Moc se neohlížela a fungovala naplno. Nevázala jsem se na nic a na nikoho a kejvala na skoro všechno, co se mi objevilo před nosem - myšleno z pracovního i osobního hlediska. Po pár měsících jsem ale musela sama sobě dát stopku. Sama sobě jsem si přiznala, že jsem se naprosto ztratila v tom, kdo vlastně jsem. Že jsem tak nějak ztratila sebe a nechala se strhnout tím vším okolo mě. A když jsem si to náhodou uvědomila už někde v mezičase, ponořila jsem okamžitě se až po krk do práce, abych náhodou neměla nějakej volnej čas, ve kterým bych si třeba měla šanci něco uvědomit. 

Mám dojem, že to všechno vyplývalo i ze "Střihů" (prvních i druhých), který byly takovým mým sebevyjádřením a terapií v jednom. A ano, budou i další. Nevím, jestli to máte někdo stejně, ale když se blížej moje narozeniny, mám tendenci tak trochu bilancovat a přemýšlet nad tím, co jsem za poslední rok (nebo taky za dosavadní život :D) zvládla a nezvládla, co zvládnout chci a jakým směrem se chci dál ubírat. A v ten moment, kdy jsem nad tím začala takhle přemýšlet mi došlo, že tak, jak to vedu, asi uplně správným směrem nejdu. Respektive že jdu tolika směry, že to jeden človíček není schopnej zvládnout a že ve finále nemám vůbec čas (ani myšlenky) na věci, co jsou pro mě opravdu důležitý. A taky že třeba věnuju čas a energii lidem (a věcem), co za to ve finále vůbec, ale vůbec nestojej.

A tak jsem si nějaký věci sama v sobě srovnala. Určila si směr a pracuju i na prioritách. Zatím nevím, co bude zítra, co za týden ani za měsíc, ale už vím, co dělat chci a co už ne. A všechno to souvisí i s tím, jak jsem strávila svůj narozeninovej den, protože - ač je to v podstatě den jako každej jinej, ve finále ho chcete trávit s těma, se kterýma je vám úplně nejlíp.

PŮLMARATON BEZ PŘÍPRAVY



Když do půlmaratonu zbývají asi dva týdny a já jsem totálně nastydlá, začínám přemýšlet, jestli bych se z toho neměla zkusit nějak vykroutit. Proč jsem vlastně nezačala trénovat tak, jak jsem plánovala? Proč jsem vždycky dala přednost něčemu jinýmu? Proč jsem tenkrát obrečela neúčast na Night Runu za náš pracovní Borotalco tým a na tohle jsem se uplně vykašlala? Vždyť už dávno ani necvičím v takový míře jako dřív, přestože mi to upřímně chybí. Mám teď tolik aktivit ohledně práce, blogu a kamarádů, že šly sportovní aktivity tak trochu stranou. A za 14 dní mám běžet 21km, přičemž nejvíc jsem v životě bežela asi 17. Jednou. OMYLEM, protože jsme se s tátou ztratili v Central Parku. 

BŘEZEN V OBRÁZCÍCH



Nejvyšší čas na březnový střípky. Březen patří k mým nejoblíbenějším měsícům v celým roce - ano, je to proto, že mám narozeniny, ano, jsem pořád jak malá - a ten letošní nebyl výjimkou. Hlavně proto, že jsem kromě narozenin měla v plánu i spoustu jiných super věcí a o všech vám dnes povím. Tak se pohodlně usaďte, znáte mě, půlminutový čtení to nebude. 

APRÍLOVÁ DOMČA



Jeden den celej proválím v posteli u filmů, seriálů a youtube videí a na ten další si udělám program od rána do večera. Typická já. Stejně typický jsou pro mě teď i proměny nálad a to klidně z nuly na sto. Nechám se rozložit na kousíčky kdejakou blbostí a za hodinu už to v sobě potlačím a užívám si aktuální moment. Tak nějak to bylo i včera. Následující fotka dokonale vystihuje moji nabručenou náladu, kdy jsem chtěla zrušit celej následující program, protože mi najednou přišel uplně zbytečnej a nesmyslnej. Pak stačilo dobrý chai latté, chvilka úklidu ve vlastní hlavě a tadá - den mohl celkem vesele pokračovat dál.

STŘIHY II.



Bezmyšlenkovitě projíždím stories a u jednoho odkazu swajpnu nahoru a nechávám video přehrát. Po prvních slovech mám husí kůži a téměř bez dechu poslouchám těch pár minut, který si pak přehrávám znova a znova. Ve vaně. Při čištění zubů, před usnutím. "...Jak moc chceš bejt svá, jenže vlastně nevíš, co to přesně znamená. Jak moc chceš jet naplno, ale zároveň nevíš kam..." Pokaždý mám husí kůži, pokaždý nechápu, jak někdo dokáže do slov a do svýho hlasu dát tolik emocí, se kterýma se ztotožní každá ztracená duše. Něco mi slib. Pouštím si to dodnes. Abych si vzpomněla. Abych sama sobě něco slíbila. 
Střih.

Přicházím k paláci, kde se koná fashion week a kam se pár minut před další přehlídkou sbíhají lidi ze všech stran. Mrzne, až praští, ale většina má rozepnutou bundu, sundanej jeden rukáv, odhalenej pruh na břiše nebo aspoň kotníky. Aby bylo vidět co nejvíc z jejich outfitu a aby to nějakej streetstyle fotograf zachytil. Zabalená do šály, s čepicí klasicky naraženou do půlky obličeje probíhám mezi všema těma fashionistama a kroutím nad tím očima i hlavou. Jsem ráda, že můžu předběhnout frontu, že mám jistý svý místo, že na týhle akci jsem. Ale... Ale no. 

Střih.

Nechávám si na ruku načmárat pár pečlivě promyšlenejch čar a pak si sedám do křesla a čekám na okamžik, kdy se mi tatérská jehla zaryje do kůže. Dnes jdu o krok dál. Volím místo, který zakryju jen hodně obtížně a jsem z toho příjemně nervózní. Moc nemluvím, jen čerpám z toho momentu, kterej je pro mě strašně důležitej a postupně se uvolňuju. Tahle kérka, kterou si nechávám dělat, je pro mě symbolem tohohle mýho ztracenýho období, kdy spoustu věcí vidím jinak, než reálně jsou nebo než jak je viděj ostatní. Na svý ruce tak možná nevědomky tvořím příběh, ke kterýmu se jednou budu ráda vracet. A tak si v tom křesle rovnou vybavuju momenty, co jsem měla spojený s ostatníma kérkama. Jak se to vlastně stalo, že mám najednou pomalovanou celou ruku?

Střih.

Dlouhá. Dvě ráno. Krátký posezení se opět zvrhlo. Ty cesty z jednoho konce ulice na druhej mám nejradši. Míjíme jeden bar vedle druhýho. Z každýho se line jiná muzika a před každým stojí jinej typ lidí. Lidí, co se bavěj jak nejlíp dokážou, co si píšou vlastní noční příběhy. Je jim jedno, kdo jsi ty, koho zrovna držíš za ruku a proč. Ráno se stejně každej bude tvářit, že tam nebyl. A ty? Ty přece taky. 

Střih.

Zapadám do rohovýho místa ve Starbucksu, vybaluju notebook, papíry, tužku a po chvíli mi na stole přistává ještě latté posypaný čokoládou i skořicí, mňam. Je devět večer a já se chystám na prezentaci, co mě čeká další den. Poslouchám potichu puštěný hitovky, co v kavárně hrajou a skvěle dokreslujou tu večerní atmosféru, kdy si sem tam přijde někdo pro něco na zub, ale všude panuje klid. A já střídavě koukám do displeje, střídavě si čmárám do papírů a přeříkávám si svoje části prezentace. O několik hodin později pak po cestě z práce píšu děkovnou zprávu svýmu parťákovi, kterej si mě k sobě vybral a celou dobu mě uklidňoval, takže z toho ve finále byla nejpříjemnější prezentace, jakou jsem kdy měla. Zvládli jsme to skvěle a mám z toho super pocit. Ještě lepší po tom, co mi obratem přijde odpověď. 
Střih.

Ležím v posteli, zachumlaná do peřiny, s vlasama smotanýma do drdolu a rozmazanou řasenkou na tváři. Jsem nevyspalá, unavená, nešťastná a mám v sobě totální bordel. Chci jen spát, nechci jíst, nikoho vidět, s nikým si psát, nic dělat, nikam chodit. O hodinu později sedím v nádherný thajský restauraci, pochutnávám si na pálivý polívce z kokosovýho mlíka, extra sladkým ledovým čaji a následná dlouhá procházka noční Prahou na mě působí jako balzám na duši. Rozplývám se vděčností nad tím, jaký lidi kolem sebe mám. Že někdo vycítí, co potřebuju a že je na tom třeba zrovna podobně jako já. Že se vzájemně potěšíme, podržíme, obejmeme. Uzdravíme.

Střih.

V Cacau přebíráme mini nápisy "Happy Birthday",vybíráme ty růžový a skládáme je na stůl okolo nádherný kytky v kloboukový krabici. Tak strašně se těším, až se objeví a až uvidíme její výraz. Miluju dělat lidem radost. Miluju chystat překvapení. Ty momenty jsou k nezaplacení. Když přijde a vidí, co jsme nachystaly. Když si uvědomí, že ten dort s hořící prskavkou bude pro ni. Když nás vděčně objímá. A když pak objímá i tu krásnou kytku po cestě domů tramvají.

Střih.

Sedíme v Esce, čekáme na cappucino na zahřátí a kousek toho geniálního chleba s máslem. Chytne mě za ruku, dlouze si mě prohlíží a na můj tázavej výraz pronese tu větu, která mě rozbourá na několik dalších týdnů. "Někdy mám pocit, že tě vůbec neznám. A že vlastně dost možná neznáš ani ty sama sebe." 

JAK JSEM SI POPRVÉ UŽILA FASHION WEEK



Svůj první Fashion week - asi rok a půl zpátky - si pamatuju, jako by to bylo včera. Respektive svoje pocity z něj, ne tu událost jako takovou. Byla jsem v Praze teprve chvíli, blog byl relativně v rozjezdu, učila jsem se fungovat v blogerský komunitě a strašně se na tu událost těšila. Ještě před první přehlídkou jsem ale měla na krajíčku a chtěla odejít a už nikdy se mezi těmahle lidma neobjevit. Přišlo mi, že se tam každej přišel jen ukázat, nahodit co nejokázalejší nebo nejšílenější outfit a kritickým okem hodnotit každýho, kdo to vzal obyčejnějc. Na sobě jsem měla tenkrát černou mini, volný pánský triko a STRAŠNĚ jsem to pak schytala v komentářích od anonymů - kdyby si někdo chtěl počíst, tak TADY. Uznávám, že to nebyl uplně vhodnej a světobornej outfit, ale come on, v těch komentářích jsem dostala fakt šílený psycha a nechápu, že jsem se z toho tenkrát nesesypala. Každopádně ten první Fashion week jsem si fakt neužila, ač jsem se možná nakonec tvářila že jo. Ten další jsem trávila s berlema, takže jsem šla asi jen na jednu přehlídku a zase jsem z toho byla tak akorát rozhozená.

A letos? Troufám si říct, že jsem uplně jinde, než před tím půl rokem. Půjčila jsem si pár kousků, ve kterých jsem to byla 100% já. Nebylo to vůbec nic šílenýho, v podstatě uplně obyčejný věci, co bych si mohla vzít úplně kamkoliv a nevypadal bych jako blázen, což pro naprostou většinu fashion weekových outfitů neplatí a cítila jsem se dobře. Byla jsem v klidu. Bylo mi uplně jedno, že nebudu na žádných streetstyle fotkách a že se někomu může zdát, že jsem do Clam-Gallasova paláce zabloudila omylem. Byla jsem to prostě já a nepotřebovala jsem si na nic hrát. Nepotřebovala jsem kombinovat věci, co bych si nikdy jindy nevzala jen proto, že ostatní to dělaj. Jasně, bavilo mě to pozorovat - úplně jsem ty šílenosti hltala - ale byla jsem ráda, že jsem tomu nepodlehla a že se cítím pohodlně a svá. A tuhle změnu sama v sobě jsem hrozně moc ocenila, protože jsem si díky tomu užila každou minutu těch uplynulých náročných dnů, kdy jsem se v podstatě nezastavila.