Usedám do pohodlnýho kadeřnickýho křesla a hned po sdělení mýho přání otevírám notebook a zavírám se do svý online pracovní bubliny. Dělám, že nevidím ty ženy okolo, které si přišly užít svoje dvě hodinky odpočinku, kdy o ně bude někdo pečovat a těší se, jak odejdou jako novej člověk. Já raději odbavuju jeden úkol za druhým, deleguju, plánuju, vyřizuju emaily a píšu si další a další seznamy úkolů a toho, co mě čeká. Nemám čas ztrácet čas. Mám toho strašně moc a jsem z toho uplně v křeči, nemůžu se ani zhluboka nadechnout. Nabrala jsem si hned několik projektů navíc a nějak jsem přecenila svoji kapacitu. A tak dokonce i při mytí hlavy držím telefon nad sebou a datluju jednu zprávu za druhou. Až teprve ve chvíli, kdy mi vyklouzne z ruky a málem mi přerazí nos si uvědomím, že bych se mohla zklidnit. Prostě se nadechnout, být chvíli offline a neřešit, kdo po mě zrovna co chce. Že si můžu dovolit se nechat hodinu hýčkat. Užít si masáž hlavy, zavřít oči a zaposlouchat se od písničky, co se zrovna line z rádia. Vypnout. Být prostě jen sama se sebou a na nic nemyslet. Umím to ještě vůbec?

STŘIH

Je brzo, já sedím ve starý vrzající tramvaji a přes sluneční brýle mhouřím oči na Prahu prosvětlenou ranním sluncem. Tuhle cestu podél řeky jezdím strašně ráda. Paprsky se odrážej od hladiny řeky a dopadaj na všechny ty majestátní budovy okolo. V telefonu nechávám hrát můj aktuálně nejoblíbenější sentimentální song a opírám hlavu o okýnko. Zas a znova se nechávám prostoupit pocitem vděčnosti, že v tomhle kouzelným městě můžu bejt každej den a budovat tady svůj život. Vzpomínám, jak jsem před několik lety vystoupila na Náměstí Republiky, zaklonila hlavu a s pohledem na střechy okolních budov a otevřela se myšlence, jak by se tady asi žilo. Jestli bych tady jednoho dne byla šťastná. Jestli bych si tady poradila. Jestli by mě tohle velký město nesemlelo. Jestli na to vůbec mám. Nejradši bych se vrátila v čase a tý vyjukaný sedmáctiletý holce z Hradce zašeptala do ucha, že tady šťastná bude, ať se nebojí, jen že musí ještě chvilku počkat. Prožít si pár let a pak být ready na všechno, co Praha nabízí. 

STŘIH

Parkujem u naší oblíbený budovy a s úsměvem zvoníme. Do nosu nás okamžitě praští vůně, která je nám blízká už spoustu měsíců a cítíme se tady jako doma. Tyhle schůzky patřej k těm nejpříjemnějším. Proběhnem stavbou, díky který se budova mění ze starý sídlištní na supermoderní místo a v zasedačce se necháváme vtáhnout do vyprávění o aktuálních událostech. Než se stačíme vzpamatovat, přesune se konverzace uplně jinam a my bezhlesně sedíme a posloucháme příval moudrých slov někoho, kdo už toho zažil mnohem víc než my a komu patří naše důvěra. Stačí jedinej pohled, kterej si spolu rychle vyměníme a oba okamžitě víme, že tohle jsme potřebovali slyšet. A tak se z pracovního meetingu vyklubalo psychologický posezení, který tak nějak změnilo uplně všechno. 

STŘIH

Vybíhám z taxíku přímo do areálu a se srdcem v krku hledám tu jedinou budovu, která mě teď zajímá. Z jiný strany k ní rychlým krokem přichází Kuba, dáváme si jedno rozklepaný objetí a ruku v ruce vcházíme dovnitř. Jsme tu první a ani jeden nejsme schopnej vydat ani hlásku. Zadržuju dech, protože ten hygienickej smrad nemocnic mi dělá zle hned na první nádech a přitom bych tady teď měla být ten silnej článek. Po chvíli přemáhání se obracíme na přítomnýho doktora a prosíme o informace. Nevíme totiž vlastně nic. Po odpovědi "No jasně, ten motorkář co potkal kamion, máme ho tady."  se nám z obličejů vytrácej poslední zbytky barvy. Tohle zní jako ten scénář z filmů, kdy má člověk husí kůži a je rád, že leží v posteli a celý se to odehrává jen na obrazovce jeho notebooku. Jenže my nejsme v posteli a nekoukáme na film. Život je strašně křehká záležitost.

STŘIH

Od naproti ke mně doléhá zvuk klavíru, já se chumlám do mikiny a teplejch ponožek. Je tma a začíná bejt chladno. Tyhle večery na balkoně jsou moje oblíbený. Ještě lepší by to bylo, kdybych u sebe měla ty dvě chlupatý koule, co by štěkaly dolů na každýho jinýho chlupáče, protože jich tady je spousta. Takhle jsem sama se svejma myšlenkama, který nechávám, aby se toulali, kde se jim zamane. A že se toulaj. Občas takhle přijdu na hodně zajímavý věci. Představuju si, jak tady sedíme ve dvou, s lahví sladký Pálavy a ujídáme moje oblíbený sýry. Mluvíme o všem možným, vážný témata o budoucnosti střídaj ty uvolněný, existuje pro mě jen tahle právě přítomná chvíle, který jsem naprosto oddaná a je mi tak dobře... Nebo ne?

STŘIH

Sedím na lavičce na našem dvoře, na uchu mám přilepenej telefon a minuty plynou. Se zalomenou hlavou koukám na hvězdy a poslouchám ten hlas na druhý straně. Usmívám se potichu i nahlas a přistihnu se, jak ze mě chvíli naprosto nekontrolovaně padaj slova, nad jejichž sílou pořádně přemýšlím až ve chvíli, kdy jsou nahlas vyslovený a sama se jich děsím. A když se mi vypne telefon přesně v tu chvíli, kdy hovor po hodině a půl ukončujeme, začínám v duchu psát poslední odstavec tohohle článku, nejkratší, ale možná důležitější, než všechny ostatní. 

Ať jsme hezky up-to-date, mám pro vás rovnou další článek. A na tenhle si sedněte hodně pohodlně, dejte si k tomu nějakou dobrou limonádu, ledový kafe nebo třeba kýbl zmrzliny, protože vás čeká opravdu obrovský množství fotek. Na to, že jsem první den byla rozmrzelá, že určitě nebudu mít žádný dobrý fotky, tak jsme se s Kubou skvěle sladili a mám fotek, že bych se mohla minimálně na Instagramu tvářit, že jsem v Řecku třeba na měsíc, haha. To mě ale nebaví u ostatních, tak to nebudu dělat ani já a už vás jima pomalu přestanu zásobovat. Všechny vám totiž ukážu právě v tomhle článku, kde vám povím i o tom, co všechno jsme dělali a jak podle mě vypadá dokonalá dovolená u moře. 

Čauky z nočního letiště na Rhodosu, náš let má nějakou tu hodinku zpoždění, takže tahle noc bude asi sakra dlouhá. Nicméně pro mě momentálně skvělá příležitost dát dohromady tyhle fotky z včerejšího focení v přístavu s nádherně narůžovělým nebem a outfitem, kterej už na Instagramu sklidil příjemné ovace. Oblečená celá v růžový běžně nechodím, ale na dovolený mám většinou všechno trošku posunutý a troufnu si na jiný věci. Třeba na krátký kraťasy a třeba na celorůžovej outfit. Doplňky jsem zvolila zlatý - sandálky na platformě, Karl mini kabelku a pár šperků na dotažení. Všimněte si (ne že by si toho šlo nevšimnout :D) hlavně toho božího nebe, který mi bude hodně, hodně, hodně chybět, protože v Praze teda takový nemáme.

Kosmetika na dovolený je asi tak stejně velký téma jako kosmetika při sportu. Člověk se potí, nejradši by na sobě neměl vrstvu vůbec ničeho, ale jen málo z nás si to opravdu může dovolit. Pleť je navíc dost nevyzpytatelná a u mě třeba na dost výrazně reaguje na změny klimatu nebo právě hodně sportovní aktivity. Bez nějaký základní kosmetický výbavy se tím pádem neobejdu a dneska jsem si pro vás připravila článek, ve kterém bych vám ráda ukázala to, co jsem si před dovolenou pořídila na Notino.cz, abych měla výbavu do Řecka přesně podle svých potřeb.

Přestože se ani vzdáleně nepovažuju za nějakou beauty blogerku, už mi pod rukama prošla spousta kosmetických značek, od těch základních, co seženete v každý drogerii, až po celkem luxusní věci drahejch kosmetickejch značek a napříč celým tímhle spektrem jsem si vytipovala svý oblíbence. Z dekorativní kosmetiky je to hlavně značka theBalm a Make-up Revolution. Za moment vám vysvětlím proč zrovna tyhle dvě a co bych vám rozhodně doporučila vyzkoušet.

No,  takhle. Na tomhle blogu by rozhodně neměl vycházet sotva jeden článek za tejden. Nejste na to zvyklí ani vy, ani já, a jestli už náhodou někdo z vás jo, tak mě to fakt mrzí. A hodlám to napravit. Nechci vás zanedbávat a chci zase víc psát. I proto jsem před pár dny udělala jedno celkem zásadní rozhodnutí, ale o tom ještě uslyšíte později. Dnes vám ukážu spoustu fotek v rámci shrnutí z července, abyste tak trochu pochopili důvod, proč toho tady za poslední týdny přibylo tak málo. Měla jsem totiž navíc k práci uplně enormní počet aktivit a výletů v jednom měsíci. No jdem na to, tak to schválně posuďte sami. 

To zas bylo TAK super! Jsem zvědavá, jestli Colours někdy nějakej festival překoná, protože já jsem tak zamilovaná do toho areálu, že mi vůbec, ale vůbec nevadilo ani to deštivý počasí, který bylo první polovinu. Z tý první fotky je vám navíc asi jasný, že se to pak zlepšilo a zatímco první dva dny bylo na tři vrstvy, poslední dva dny byla i jedna vrstva moc, blázinec docela. Ale boží. Boží. Boží. Mám říkat něco víc? Asi by se to hodilo no, vím. Takže pojďme na moje poznatky letošních Colours.

Tolik k povrchním i hlubším poznatkům, haha. Mrkněte na fotky a dejte mi vědět, jakej outfit se vám líbil nejvíc - adepta na favorita mám celkem jasnýho! :)))

Tak mám dojem, že ve vlaku na Colours mám nejvyšší čas vám nasdílet fotky a dojmy z Rock For People, který už je za mnou. Já Rokáč nevnímám uplně jako festival jako takovej, protože tam nikdy nebydlím ve stanu a v areálu trávím denně jen pár hodin - většinou večer, kdy jdu na nějakou konkrétní kapelu. Když můžu využívat mama-hotel, být přes den s našima a s pejskama, tak nějak nemám potřebu trávit na hradeckým letišti celý dny. Tím spíš, když většinu kapel vůbec neznám a na užití si atmoféry mi stačí těch pár večerů za sebou. V tom budou Colours jiný, s Kubou tam budeme celou dobu a i přesto, že hlásej skoro povodně, nemůžu se dočkat. Tyhle zážitky jsou vždycky k nezaplacení.

Ale ještě zpátky k Rokáči, první den jsem si užila s Alex už od odpoledne a rovnou až do noci, protože jsme měly spoustu práce s focením a následným odpočíváním a oslavováním hotový práce (je důležitý, si to umět obhájit, žejo!). Určitě vám bude z fotek jasný, který jsou práce Matyho (už jen tou úpravou je to celkem zřejmý) a který jsou z dalších dnů, který jsem trávila s Kubou a s našima. S našima jsem byla na Rokáči už poněkolikátý a musím říct, že čím jsem starší, tím je to lepší a tím víc si společnej čas užívám. 

Kdybych měla vypíchnout jeden koncert, ze kterýho jsem byla uplně nadšená, byli by to rozhodně Skillet. K těm mám citovou vazbu už z mýho mladšího období a jejich výstup jsem si užila na maximum. Ve finále mi k zhodnocení, že to byl skvělej festival, stačí to, že se mi tolik líbili Skilleti, že jsem tam byla s dobrejma parťákama a že bylo krásný počasí. Tak schválně, jak dopadne hodnocení Colours (čím blíž jsme k Ostravě, tím víc prší).