featured Slider

DOMINIKY, CO NEMAJ MOC SPOLEČNÝHO



Dlouhý rozevlátý šaty a další den tepláky s ošoupanou koženou bundou. Zapletený natočený vlasy, co zabraly dvě hodiny práce a druhej den hříva, do který po ráno ani nesáhnu a rovnou jdu ven. Jeden večer tanec na podpatcích a druhej radši box. K jídlu paleo krabičky a večer k seriálu kýbl zmrzliny. Dny od rána do večera nabitý schůzkama s lidma a večery sama doma s vypnutým rádiem i televizí. Snaha o vybudování stabilní kariéry a o pár dní pozdějc potřeba dát výpověď všude, kde to jen jde. Touha vytvořit si domov, ze kterýho nebudu nikdy chtít utíkat a přitom googlení míst na druhým konci světa, kam by se dalo na dva měsíce zašít. 

Tohle jsem prostě já. Tyhle kontrasty můj život docela vystihujou a je mi uplně jasný, že pro lidi okolo mě to není zrovna procházka růžovou zahradou plnou voňavejch okvětních lístků a uklidňující hry na harfu. Jsem to ale já a jsem ráda, že jsem to u sebe dokázala přijmout a že jsem se se sebou naučila pracovat. I emocionálně mám občas takovýhle výpadky a jeden den jsem uplně v háji z něčeho, co je mi druhej den už totálně jedno - a ne, není to PMS, i když by mohlo být. :D 

Co se outfitů týká, dá se na tom dobře vyřádit. Akorát můj šatník není uplně ve stylovým souladu, protože mám vlastně od každýho něco. Většinu času si lebedím v košilích nebo šatech (protože kdo se v košili necítí důležitějc, je divnej), ale někdy si prostě potřebuju vyrazit ve sportovním a čím víc jde jedna varianta do extrému, tím víc ji potřebuju druhej den vyvážit. Proto jsem taky na víkend v Hradci vezla tuhle outfitovou dvojici, kterou jsem vám i poctivě nafotila. 

DUBEN V OBRÁZCÍCH



Duben byl pěkně rozlítanej - vlastně doslova. Ale uplně totálně boží. První polovinu jsem trávila na Floridě, o který už jsem psala samostatnej rozsáhlej článek, takže to pro tentokrát celý přeskočíme a podíváme se na to, co se dělo druhou polovinu měsíce, bylo toho totiž i tak víc než dost.

OFFLINE SCHŮZKY



Miluju se potkávat s lidma. S těma, co k nim mám nejblíž, co to jde, ale i s těma, který v podstatě neznám a potřebuju s nima řešit něco pracovního. Miluju pracovní schůzky u dobrýho kafe. Miluju si rozšiřovat obzory tím, že poznávám nový a nový lidi a vyptávám se jich na jejich práci, jejich názory, jejich fungování. 

Když jsem na pracovní schůzce, věnuju se jen tomu člověku, se kterým tam jsem. Nemám na stole telefon otočenej displejem vzhůru a nekontroluju po očku, co za zprávy mi tam lítá. Vnímám každý jeho slovo a nepřemýšlím o tom, co budu muset udělat odpoledne ani o tom, na co mám zrovna chuť. Jsem přece na pracovní schůzce. Je hrozně smutný si uvědomit, že s někým blízkým to mám takhle jen celkem výjimečně. Ať někde sedím s holkama nebo s Kubou, vždycky mám telefon u sebe a jsem připravená řešit to, co je zrovna potřeba. Ve finále mi ale nejvíc pozornosti berou všechny ty nedůležitý upozornění, co mi na displeji naskakujou a co mi zbytečně odváděj myšlenky.

V týhle ultra-mobilní době, kdy máme možnost reagovat na všechno ihned a ty odpovědi taky ihned vyžadujeme, jsme prostě naučení být online nonstop a tak nějak neumíme - nebo aspoň já neumím - věnovat pozornost jen a pouze přítomnýmu okamžiku a tomu, kdo ho s náma tráví. A právě naše (nebo ať zas nejsem příliš obecná - moje) vztahy to pak odnášej nejvíc.

Vztahy jsou přece taky práce, pořádná práce a mnohdy mnohem důležitější. Jak se říká, je dobrý si zamést před vlastním prahem, takže proto to nepíšu jen tak obecně o lidech, ale o sobě. Sama se totiž častokrát přistihnu, jak s Kubou někde sedíme a během čekání na jídlo si oba vyřizujem věci na telefonech. Není to o tom, že bychom si psali s kamarádama nebo projížděli stories na Instagramu, ale já jsem třeba zvyklá v různých pauzách během dne odbavovat emaily a zprávy na klientských Instagramech. To, že za "pauzu" považuju sezení naproti mýmu klukovi je popravdě dost hrozný. 

Tohle období jsme jednou měly i s Alex, která měla telefon přirostlej k ruce a když jsem na ní mluvila, ve většině případů u toho odepisovala někomu dalšímu. Mě to po čase začalo rozčilovat tak, že jsem s ní už nechtěla nikde vysedávat, protože jsme se stejně jedna druhý pořádně nevěnovaly. Naštěstí jsme si to ale uvědomily, řekly a ten společnej čas zkvalitnily. 

Ty momenty, kdy se opravdu věnuju tomu, kdo sedí naproti mně a on se opravdu věnuje mně, jsou pro mě vlastně hrozně vzácný a díky tomu i skvěle zapamatovatelný. Přitom je to něco tak obyčejnýho a mělo by to bejt naprosto běžný. Když jsme teď o víkendu seděli s Kubou v Bakeshopu, po strašně dlouhý době (again, how sad is that?!) jsme si opravdu jen užívali to dobrý kafe, trochu slunečních paprsků, povídali si a koukali u toho jeden na druhýho. Bylo to strašně fajn a bylo to tak, jak to bejt má.

Tak až budete příště sedět naproti někomu, na kom vám záleží a budete u toho cvakat do telefonu, vzpomeňte si na mě, na tenhle článek a odložte ten telefon. Vyfoťte si storýčko - jasně, to se může - ale přidat ho můžete klidně až po cestě domů. A klient to taky pár minut bez vaší odpovědi přežije. 







STAVEBNÍ PRVEK OUTFITU



...jsou pro mě teď boty. Nějakou záhadou (jasně :D) se mi jich doma nashromáždila slušná nová hromádka a podle toho, na jaký mám ten den náladu, takovej volím outfit. Tenhle už jste mohli vidět na Instagramu, ale tam to nikdy není uplně ono a tak jsem tu dnes s outfitovým příspěvkem. Boty tohohle typu se mi ze začátku strašlivě nelíbily. Hlavně ty od Vuittona, který byly velmi pravděpodobně inspirací těchto, nechápala jsem, jak se někomu můžou líbit a když si je pořídila Alex, jen jsem protáčela oči. O pár měsíců později mám doma podobný, naprosto je miluju a oči protáčej téměř všichni z mýho okolí.

V tomto outfitu jsem vyrazila na Baťa Fashion Weekend a kromě bot jsem poprvé vytáhla i bundu z Lindexu a Gantí košili. Když jsme se s Kubou po cestě stavovali pro kafe (protože jetlag hitting hard), nahlas jsem si řekla, že se HLAVNĚ NESMIM POLEJT. Jenomže kafe a bílá košile je něco jako magnet a neříkejte mi, že to vnímáte jinak. Bylo po dešti a mně se ty boty šíleně smekaly. Šli jsme teda šnečím tempem a u Národního divadla v tom kopečku dolů mě Kuba chytil, abych sebou náhodou nešvihla... Vteřinu potom, co mě chytil, se ale smekla noha jemu a moje kafe mi vyrazil z ruky. :D Říkám, kafe a bílá košile je jak magnet, ať se snažíte, jak se snažíte.  Ale co, na fotku se dá dobře nastavit a na přehlídku si není potřeba sundávat bundu, takže to jde jakž takž uhrát. Toť moje kávovo-outfitový trable.

Když odhlédnete od samotných bot, jak se vám outfit líbí jako celek? 

FLORIDA DIARY



Nepsaný předsevzetí víc - a dál než jen do vedlejšího státu - cestovat, mi vychází na jedničku. Pár týdnů zpátky jsem se rozhodla doplnit partu, se kterou byl Kuba na Floridě už minulej rok. Jeho ségra je tam totiž na univerzitě s tenisovým stipendiem a rodina a kamarádi ji tam jezdí navštěvovat. A asi nemusím říkat, jak dlouho mi trvalo rozmýšlení, jestli se letos nechci přidat taky - asi tak půl vteřiny. :D V Americe jsem do tý doby byla jen jednou, bylo to na tři týdny s našima, když jsme tam jeli pro změnu za mým bráchou, kterej rok studoval v Iowě. Za ty tři tejdny jsme zvládli Toronto, Chicago (kde jsem nechala část svýho srdce a nutně se tam jednou musím vrátit) a New York a celý to bylo naprosto skvělý. Další dalekou cestu jsem absolvovala až poslední vánoce - Thajsko s partou kámošů a to byl zas uplně jinej příběh, celej článek o něm najdete TADY. No a podívat se o tři měsíce pozdějc zase na druhej konec světa a navíc tam oslavit i narozeniny, na to se přece nedá říct ne. 

BŘEZEN V OBRÁZCÍCH



Tak to byl měsíc. Přesně, jak jsem psala v únorovým článku, leden byl uplně plnej, únor ospalej a březen zase nabitej k prasknutí. Jen dát všechny tyhle fotky dohromady mi zabralo nesmyslně času. A nechápu, že se to všechno dělo během jednoho jedinýho měsíce. Březen je ale pro mě jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce - nejen proto, že mám narozeniny, ale hlavně proto, že se všechno a všichni probouzej ze zimního spánku a zase se začínaj dít věci.

4 OUTFITY Z FASHION WEEKU



Já a fashion weeky. Máme vztah jak na horský dráze, jednou bych nejraději vymetala každou přehlídku a na každou měla jinej outfit a někdy bych zas nejradši na celej tenhle týden módy opustila Prahu a odinstalovala Instagram. Ale jak stárnu (haha, smutnej fakt), náš vztah se zlepšuje, tudíž k tomu přistupuju normálně a rozumně. Už nemám potřebu mít za každou cenu hrozně promyšlenej outfit, neřeším to týdny dopředu, neplánuju si k tomu jednotlivý focení a spolupráce a hlavně - nedělám si hlavu z toho, jestli jsem dostatečně "fashion" na to, abych na takovou akci šla. Letos jsem dokonce zapomněla, že nějakej fashion week je a když mi týden předtím samotným začátkem přišla od Mummu nabídka na vstup na pár přehlídek, musela jsem si nejdřív zjistit kdy to je, kde to je a co by mě tam zajímalo. Nakonec to celý vyšlo uplně skvěle, dostala jsem se na většinu přehlídek, co jsem chtěla, vystřídala různorodější outfity než kdy jindy a užila si každou chvíli, co jsem tam byla. A abych vám ty outfity neházela jen do březnovýho shrnutí, pojďte se teď rovnou mrknout na několik variant jedný Domči, která by si ještě před rokem některý tyhle oufity asi neoblíkla. Dole mi pak určitě dejte vědět, co vás zaujalo - co jsem nejvíc já a co naopak nejmíň.