PROSINEC



Prosinec je u konce a tak by bylo na čase si zase pěkně shrnout, jak probíhal a jaký byly jeho highlighty. Jako správnýmu obyvateli Vinohrad se mi povedlo prochodit všechny ty populární kavárny a některý se okamžitě zařadily na list mých nejoblíbenějších!

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

RŮŽOVÁK



Na začátku prosince 2015 jsem vám psala nadšenej článek o tom, jak jsem byla na schůzce se dvěma sympaťákama, co v rámci projektu do školy, vymysleli motivační diář Doller a zkoušeli ho nakopnout na startovači. Ten článek měl nezvyklou čtenost a už v době, kdy vyšel, byl cíl startovače překonanej o skoro dvojnásobnou hodnotu. Byla jsem z toho fakt nadšená a pokud vás zajímá můj prvnotní popis diáře, mrkněte TU. Slogan "Žij své s sny s Dollerem" se ukázal jako na místě už v mnoha případech. Jako první si ukažme právě na kluky, kteří ho vymysleli. Původně pouze úkol do jednoho z mnoha předmětů na vysoký, o dva roky později absolutní pecka a kdo o Dolleru neslyšel, jakoby nebyl. Klukům se povedlo něco neuvěřitelnýho - v obrovský spoustě různých výrobců diářů si vybudovali jméno a není den, kdy mi se mi někde neukázali. Tady přednáška, taky fotky na facebooku, tady super cool instastories. Mezi svými kamarády jsem našla spoustu lidí, co si Doller chválí a opravdu si stojí za tím, že jim v jejich cestě za sny pomáhá. Ono totiž když si něco napíšete a nakonci každýho měsíce to musíte opět písemně zhodnotit a napsat si k tomu i co zlepšit, tak nějak se potom i víc snažíte. Co je psáno, to je dáno, chápem se.

Druhým případem, komu se za ty dva roky splnila spousta snů, jsem já. Ahoj! Asi je to klišé, ale největší posun v mým životě nastal opravdu v těch posledních letech. Přesunula jsem se do Prahy, dodělala si titul, viděla spoustu krásných míst, rozjela blog takovým stylem, že se mi o tom ani nesnilo, začala jsem pracovat v marketingový agentuře, kde jsem si to naprosto zamilovala a potkala tam lidi, kteří patří k mým nejbližším. Nedávno jsem se navíc přestěhovala do svý vysněný ulice (i když to jsem v Dolleru neměla, pravda :D). 
A co že mám v cílech na nějakou blízkou budoucnost tentokrát? Třeba se konečně naučit stojku a další srandy s vlastním tělem. Díky tomuhle snu se každý týden drtím na street workoutech a z každýho posunu se raduju jak malý dítě. Chci se naučit psát i o věcech, který mi nejsou uplně blízký. Hledám si teda nějakej kurz. Chci se naučit přednášet, protože mi to přijde jako skvělá schopnost, kterou zatím ovládám jen s totálníma nervama a třesoucím se hlasem. A chci jet na kluziště před radnici do Vídně. A tentokrát tam už pojedu i kdybych měla jet sama!!

Tohle a ještě mnohem víc jsem si do svýho růžovýho krasavce napsala já. Každej týden si tam můžu psát i spoustu drobnějších úkolů a povinností a postupně se tak dostávat dál a dál. Přišla jsem totiž na to, že není nic horšího se zaseknout na místě a nemít se kam vyvíjet. Nebo se nesnažit, nechtít. Pokud vedle sebe máte někoho, kdo by v tomhle směru potřeboval trochu pošťouchnout, zkuste mu Doller pořídit. Nebo si ho pořiďte vy, jestli milujete takovýhle motivační věci. Nebo i když zrovna jen potřebujete diář a na tu motivaci si až tak nehrajete - ono vás to totiž pak hodně rychle chytne, haha. Při objednání do 19.12. vám navíc přiletí ještě před Vánoci. Do 22. si ho můžete vyzvednout na odběrných místech a kdyby náhodou jste se rozhoupali až později, nevadí - diář je totiž nedatovanej a můžete ho tak začít používat kdykoliv. 

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VÁNOČNĚ NEVÁNOČNĚ



Tak jsem si myslela, že nafotím nějaký krásně vánoční fotky, buď v noci na trzích nebo pak na chalupě u stromečku, u kterých vám pak popřeju krásný svátky a nakonec neklaplo ani jedno. Doufám ale, že jste si to předvánoční období užili a Štědrej den strávili v teple domova s vašimi nejmilovanějšími přesně tak, jak to má o Vánocích být. ♥

Pro mě byly tyhle Vánoce celkově až do samotnýho Štědrýho dne hrozně nevánoční. Měla jsem pár chvilek, kdy na mě vánoční atmosféra dýchla, kdy jsem s nadšením vybírala vánoční dárky a těšila se, až je budou doma moji milí rozbalovat, ale to bylo tak všechno. Ještě 23. bych celý Vánoce nejraši škrtla, přeskočila. Bylo mi smutno, ne že ne. Štědrej den byl ale nádhernej. Byli jsme celá naše široká rodina společně na chalupě na konci světa, celej den jsme u stromečku koukali na pohádky, voněli si františkem, mlsali cukroví a odpočítávali minuty do zkušební kapří podkovy (neříkejte, že opravdu vydržíte až do večeře, já teda ne!). Já jsem si ještě navíc nostalgicky napsala sama pro sebe dopis do budoucnosti skrz aplikaci Future Me a jsem fakt zvědavá, jak se na něj budu tvářit, až mi dorazí. Během dne jsem si vyměnila pár hovorů a zpráv s lidma, co mi jsou nejbližší a u dvouhodinovýho rozbalování dárků se usmívala a uvědomovala si, že vlastně vůbec nemám důvod být smutná. Že toho mám kolem sebe tolik. Že mám kolem sebe takový kamarády, jaký jsem nikdy dřív neměla a že je to strašně skvělej pocit. A třeba brácha s mamkou i díky dokonalým dárkům ukázali, jak mě mají přečtenou a  že přesně vědí, čím mi udělat radost. Kdyby byly celý Vánoce jen toho 24. bylo by to za mě dokonalý, haha. Akorát že nejsou a - přiznání - já jsem Vánoce netrávila single asi tak 8 let. Je to nezvyk, protože co si budem povídat, tohle magický období plný světýlek a romantickejch procházek v osvětlenejch ulicích je pro randíčka jako stvořený. Tak jen kdybyste se divili, proč můj Instagram nehraje těma klasickejma blogerskejma vánočníma fotkama... Vysvětlení je prostý, letos jsem na to vůbec nebyla naladěná. Ve finále to ale vůbec nevadí, každý období nemůže být to nejveselejší, ono se to časem nějak vyrovná.

Vám závěrem přeju aspoň takhle opožděně krásný svátky plný spokojených úsměvů a nacpaných (nebolavých!) bříšek. Užijte si pracovní volno - doufám, že ho máte co nejdelší - ať do novýho roku vstoupíte nabití energií a plány. Držím palce a děkuju, že tu se mnou jste! ♥

21 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DÁRKY OD SEBE PRO SEBE



Články s tipama na dárky najdete skoro na každým blogu. Já osobně jsem si přečetla dva články na tohle téma a další už jsem neotevírala. Stejně jsem se tím v podstatě nikdy neinspirovala, ale vybírala věci podle toho, co vím, že mají rádi moji blízcí a co se líbí mě. V rámci toho nakupování ostatním jsem ale vybrala i několik věcí sobě. No a o ty se s váma podělím, protože mám dojem, že by se vám to mohlo líbit jak pro vás, tak třeba pro nějakou vaši kamarádku. Takže moje tři tipy na poslední chvíli, here we go.

11 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

UPSIDE DOWN AND BACK IN A HEARTBEAT



Motám se do teplý šály, na hlavu narážím čepici a podle svýho stylu ji stahuju až na úroveň očí, takže skrz ní tak trochu mžourám. Baví mě se cítit uplně schovaně, aby mi nikdo z protijdoucích lidí neviděl do tváře a nerozluštil výraz v mých očích. Nejdu na tramvaj, chci se projít a srovnat si v hlavě aspoň trochu z toho šílenýho nepořádku, kterej tam mám. Jedna myšlenka se přetahuje o pozornost s druhou, který zas klepe na rameno třetí a dožaduje se taky té svojí chvíle. Perou se jedna s druhou. Zákonitě se pak dostavuje moment, kdy si něco uvědomím nebo zrovna dojdu k zjištění, díky kterýmu mi ztěžkne krok a po těle se mi rozleje svíravej nepříjemnej pocit. Jako když si přečtete zpátvu kterou nečekáte, kterou byste nejraději vůbec neviděli. Svět se zatřese a já se propadnu zemí do prostoru, kde se špatně dejchá, vzduchem poletují studený a vlhký kousky neznámého a ze všech stran se na mě něco tlačí. Zběsilý rozdejchávání tomu nepomůže, protože tím akorát nasávám ten  těžkejch vzduch okolo.

Upside down. 

Můj svět je v tu chvíli uplně jinej, zastaví se a svíravej pocit mě pohltí. Kolemjdoucí ale pokračují stejným tempem a tváří se, že si toho zmatku a nepořádku poletujícího všude kolem vůbec nevšimli. Nevšimnou si tak naštěstí ani těch dvou opuštěnejch studejch slz, co se mi nepodaří udržet pod víčky a který tou zimou uschnout ještě dřív, než za sebou stihnou nechat lesklou cestičku. S jedním hlubokým nádechem se prodírám dál a rychle zaháním touhu zvednout telefon a nebýt na to sama.

Dneska nevolám na žádný svý zachranný číslo. Nádech. Výdech. Zmrzlou tvář mi pohladí zapadající sluníčko a já skrz přivřený řasy koukám přímo do něj. Nechávám ho prozářit to šedo, ve kterým se nacházím a nasavám jeho chladnej zimní žár a v mžiku sekundy se jím nechám vytáhnout zpátky do normální světa. Upside down se rozplyne a já se s dalšíma hlubokýma nádechama uvolňuju a  přidávám do kroku. Zvládám to sama, dneska už jo. 

16 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MOJE BASIC KOUSKY



Ačkoliv jsem si sakra dobře vědomá toho, že mnohem víc než outfitový články na vás fungujou jiný, dneska se zase s jedním hlásím. Mě totiž tahle kategorie mýho blogu pořád hrozně baví a i když to nejsou už zdaleka tak častý příspěvky jako dřív, občas na ně mám chuť. A upřímně doufám, že i vy, takže mi - moc prosím - dejte vědět do komentářů, jestli je píšu jen sama pro sebe nebo vás taky bavěj :D.

Tenhle konkrétní bych zrovna mohla nosit klidně každej den, jde totiž o kombinaci mých opravdu oblíbených jednoduchých kousků. Rovně střiženej béžovej kabát je naprostá klasika, kostka na volných kalhotách je taky nestárnoucí záležitost a chelsea botky z Gantu se mnou nachodily už tolik kilomentrů, že bych se sama divila. Sehnat basic tričko z kvalitního materiálu a s hezkým nepřehnaným výstřihem je taky poměrně těžkej úkol - v Zaře se ale většinou nějakej kousek najde.  Novinkou je pak obří kabelka Pomikaki a řetízky na krk, pro jistotu zlatej i stříbrnej, protože kombinovat to jen do jednoho kovu je pro mě moc náročný.  Co vy na to, líbí/nelíbí?

14 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

3D MICROBLADING OBOČÍ



Ahoj holky - tenhle článek je fakt pro vás. Asi každá se pamatujeme na to období, kdy bylo moderní mít obočí co nejtenčí a kdy na nás mamky zhrozeně koukaly, co jsme si to na tom obličeji dokázaly vytvořit. Pak zas přišel trend hustýho a divokýho obočí a tak jsme si všechny ve velkým pořídily několik produktů na obočí, zkoušely, co nám sedne a díky čemu si ho domalujeme nejlíp. Já osobně považuju obočí za jeden z nejdůležitějších prvků na obličeji a kdybych si mohla nalíčit jen jednu jedinou věc, bylo by to právě obočí. A právě proto, že mi na něm tolik záleží, jsem ráno trávila u zrcadla spoustu času jen nad ním, každej den ho udělala trošku jinak a každej den se rozčilovala, že je ani nedokážu udělat obě stejný. V browbaru jsem byla dvakrát a pokaždý jsem z toho byla strašně na nervy. Poprvé jsem byla spokojená, podruhý ne a stejně jsem si ho dál domalovávala. Když jsem se pak objednala do Medical Esthet & Spa Biologique Recherche Institut na permanentní obočí čepelkovou metodou, byla jsem z toho šíleně nervózní, to se přiznám. Protože nechat si někým sáhnout na obočí a ještě s tím, že je to dlouhodobý, to je na mě dost silný kafe. 

Pokud ale sledujete moje instastories, víte, že to mám už nějakou dobu za sebou a že jsem z toho totálně nadšená. A protože mi hned v den zákroku přišlo několik dotazů o bližší info, sepsala jsem pro vás tenhle článek.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DIVOKÝ HÁRO



Moje vlasy mě nejvíc bavily v době, kdy jsem studovala v Olomouci, měla je fakt dlouhý a uplně tmavě hnědý. Měla jsem tak dobrej střih, že se mi ani nechtělo ráno česat, protože to rozcuchaný vypadalo nejlíp. Na ukázku třeba TADY, haha, tak dlouho jsem tím Instagramem scrollovala, že snad půjdu fakt zas na tmavo. Dnes pro vás mám ale něco jinýho než debatu o mý neschopnosti dostat vlasy do podoby, kdy jsem s nima spokojená. Většinu času je nosím rozpuštěný a trochu narovnaný, na slavnostní příležitosti kulmuju. Tentokrát jsem od Bellissimy dostala trojkulmu s možností dvou typů plážových vln - menšíma a většíma. Trochu jsem se toho bála, protože na uhlazený pravidelný vlny fakt nejsem a nikdy nebudu, ale v rámci spolupráce jsem dostala jednu trojkulmu i pro vás, tak jsem se pustila do testování, zkusila ty uhlazený a po chvilce je rozházela, abych pak zjistila, že nejvíc mě to baví po pár hodinách, kdy už to mám fakt hodně rozcuchaný a házím si to z jedný strany na druhou. Ty navlněný vlasy maj totiž - logicky - uplně neobvyklej objem a strukturu. Za mě teda boží. A pochválila mi to spousta lidí. Navíc to trvá uplně chviličku a narozdíl od klasický kulmy se to nedá zkazit. 

95 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DO LUXUSNÍHO HOTELU V TEPLÁKÁCH



Když mi naši před pár týdny nabídli, ať s nima jedu na prodlouženej víkend na hory, nebyla jsem z toho tak nadšená jako ty roky předtím. Fakt jsem se totiž bála. Od operace kolene uběhlo jen něco málo přes dva měsíce a když jsem řekla doktorovi, že chci jet na hory, netvářil se na mě vůbec nadšeně. Riziko, že si to uplně dodělám bylo fakt velký, ale protože ježdění na prkně miluju, rozhodla jsem se to hecnout. A kdyby to nešlo, rovnou bych věděla, že na tu plastiku musím, protože tuhle aktivitu bych nikdy nebyla ochotná oželet. No a tak jsem to celý těšení se, plánování a balení točila jen okolo toho, jak to zvládnu. Hlavně, abych měla ortézu, krém na otok, nějaký vitamínky a tak. Navíc jsem zvyklá, že jezdíme každoročně do Itálie do apartmánu, kde potřebuju na sebe jen pyžamo a tepláky a nějak mi vůbec nedošlo, že jedeme do Rakouska a ne do apartmánu, ale do hotelu, kde budeme mít snídaně a večeře a kde by třeba mohl být nějakej dresscode. Došlo mi to tak až ve chvíli když jsme zaparkovali a já si uvědomila, že v kufru nemám nic jinýho, než věci na ježdění. A že teda budu celý 4 dny chodit na jídlo v teplákách a mikině, který jsem si vzala na pohodlnou celodenní cestu. A tak zatímco naši (včetně bráchy) točili jeden outfit za druhým a někteří na hotelu chodili dokonce v košili, Domča nosila tepláky a tvářila se jakoby nic. Já jsem sem totiž přijela sportovat a ne se parádit :D. Řekněte mi, že se vám někdy něco podobnýho taky stalo!
Takže v hotelu jsem nic nefotila a snažila se být co nejvíc nenápadná. Fotek ze svahu mám ale spoustu, přestože mi ty procenta baterky skákaly z devadesáti na dvacet během deseti sekund. Tak na to mrkněte, ledovec na Hintertuxu doporučuju, to poježdění z vrchu je něco úžasnýho. Když se k tomu navíc přidá ještě nekonečněj výhled na hory na všechny strany, je to naprosto dokonalý!

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

A TY VÍŠ, KDO TO ČTE?



Jako téma dnešního článku jsem si zvolila to, nad čím v poslední době přemýšlím čím dal častěji a mám pocit, že většina lidí nad ním právě nepřemýšlí, ačkoliv by měli. Zejména blogeři, instagrameři a další. Tím tématem je totiž to, co člověk publikuje na sociální sítě. Co všechno na sebe prozradí, fotky, jaký vyfotí, obsah, co vytvoří a nasdílí ho v podstatě celýmu světu. Ono se to na displeji telefonu zdá takový nereálný - to, kolik lidí tu danou fotku, video nebo příspěvek uvidí, člověku to většinou ani nedojde. Někdy to ale dostane hodně reálnou rovinu a to vám může dát pěknou facku. Mně teda dalo.

Před rokem a kousek jsem nastoupila do nový práce. Do tý doby jsem nikdy nikde nepracovala, jen jsem blogovala a chodila do školy. Měla jsem kolem sebe lidi, který zajímaly stejný věci a stejný věci jim přišly normální. A tak jsem to všechno sdílela. Co jím, kam chodím, co mě trápí, co mi dělá radost, že cvičím, jak vypadám. Blog se mi pořádně rozjel, živil mě, žila jsem sama v Praze, dělala si co chtěla a podle toho se na sebe dívala. Pouštěla jsem ven pořád víc a víc, ukazovala se víc a víc. Protože proč ne, že jo. Instagram jsem měla plnej fotek v plavkách, v prádle nebo zadků z fitka. V nový práci jsem samozřejmě nikoho neznala, o nikom nic nevěděla a s nikým se nebavila, protože jsem se styděla. A když pak někomu uklouzlo, že si před mým nástupem všichni sjeli můj Instagram, udělalo se mi tak trochu špatně. Nebo ne trochu, vlastně hodně. Protože jsem si rychle vybavila, co všechno tam mám. Že ta kupa lidí, který ani neznám jménem, věděj i jaký nosím spodní prádlo. A nebyl to vůbec příjemnej pocit. Bylo to takový moje první velký setkání s realitou, srážka mýho online a offline života.

Holky - a vlastně i kluci - dávejte si pozor, co pouštíte ven. To, co se vám třeba zdá vtipný nebo co si myslíte, že oceněj vaši sledující, to se nemusí zdát vhodný lidem, se kterými přijdete do styku v nějaký blízký budoucnosti. Lidem, kteří budou důležití a to třeba i v rámci domlouvání nějaký velký spolupráce nebo v práci, kterou děláte mimo blog. Nejednou jsem se dozvěděla, že si něčí příspěvky v nějaký firmě nebo agentuře posílají lidi pro pobavení s tím, že s takovým člověk nikdy nechtějí na ničem spolupracovat. Vžijte se před publikací čekoholiv do různých lidí, kteří si to budou moct přečíst. Vžijte se do sebe za 5 let, jestli se za to třeba nebudete stydět, jestli vám nebude líto, že jste něco takovýho někdy někam dali. Kdysi jsem napsala zamilovanej článek o svým tehdejším vztahu. Někdo mi k tomu tenkrát napsal, že jednou zapláču nad tím, že jsem to napsala. Nechápala jsem to tehdy a nechápu to ani dnes, když už je ten vztah minulostí. Bylo to od srdce, byly to moje emoce a v tu dobu to byla moje realita. Nikdy nebudu mít důvod se za to stydět. Stejně tak tetování, který mám společný s někým, s kým už roky nejsem. Nikdy mě to mrzet nebude. Jsou ale věci, před jejichž zveřejněním bych si ráda přečetla právě tenhle článek a rozmyslela si to. A proto to píšu. Protože dnes nad vším, co píšu, přemýšlím uplně jinak. Je to třeba i ten důvod, proč netočím videa, neumím je natočit tak, abych si za nima pak dokázala stát a necítila se jak debil, když si to přede mnou někdo pustí. 

Vybalancovat tu blogerkou část života s offline životem a tím, co si o vás může kdokoliv kdykoliv najít a zjistit, je vlastně hrozně těžkej úkol. A já vás chci jen tak trochu poštouchnout, abyste se nad tím zamysleli.

25 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MÉ INSTAGRAMOVÉ JÁ



"Při projíždění tvýho Instagramu jsem si myslel, že jsi taková ta holka, co má všechno, co ji nic netrápí, co si žije svůj sen a nepouští si k sobě žádný normální lidi. A ono je to vlastně v reálu uplně jinak." I po nějaký době mi tahle věta pořád zní v hlavě a nedá mi spát. Vzdyť já se tolik snažím ukazovat i tu neveselou tvář. Ukazuju věci tak jak jsou a do pozadí se stáhnu jen ve chvíli, kdy mi je zrovna fakt mizerně a anonymové si do mě ještě kopnou. Už to znám, vím jak to chodí a co čekat. Přesto se snažím neukazovat jen to dobrý. Je to děsně zvláštní, jak ty sociální sítě strašně klamou. Jak o vás můžou vypovídat něco uplně jinýho, než se jima snažíte říct. Jak vás někdy vykreslej jako uplně jinou osobu.

Jen proto, že se na fotkách usmíváte a že si pořídíte drahou kabelku. 

Setkala jsem se s tím vlastně i v práci, kdy všichni tak nějak čekali, že budu uplně jiná. Že budu extrovert, že budu všude vidět a slyšet. A že budu namyšlená a povýšená. Asi je to logický, nepočítá se s tím, že někdo, kdo bloguje o svým životě, bude uzavřenej, citlivej a stydlivej. A hele, tady jsem já, jedna Domča, která má všechny tyhle vlastnosti, který byste od blogerky evidentně vůbec nečekali. 

Byly časy, kdy jsem si kolem sebe držela jen lidi, kteří byli stejní jako já. Nebo aspoň co nejpodobnější, co se zájmů týká. Protože to byla moje komfortní zóna. Za posledních pár měsíců jsem uplně obrátila a bavím se spíš s lidma, který dělaj a řešej uplně jiný věci než já. A cejtím na sobě, že jsem mnohem spokojenější, mnohem vyrovnanější a zároveň mám mnohem větší rozhled. Lidi okolo mě mě bavěj jako snad ještě nikdy. Všechno co dělám mě baví víc jak ještě nikdy. Práce, blog, cvičení, všechno. A ne, tohle není článek "o tom, jak šťastná jsem sama, jak se stavím na vlastní nohy a užívám si to". Tenhle článek je o tom, že všechno není tak, jak se může přes Instagram zdát. Je totiž i o tom, že kromě toho pozitivního, co jsem napsala, vám dokážu přiznat i to, že někdy jdu jen tak po venku, do uší mi hraje Spotify a po tváři se mi koulej slzy. To když přemítám nad tím, o co všechno jsem během několika posledních let přišla a co jsem mohla udělat jinak.  Nebo když jsem tak strašně vyčerpaná a tak strašně potřebuju od někoho obejmout. Když usínám a jediný, co držím je růžovej zamračenej plyšák. Když mám pocit, že jdu uplně jinou cestou, než bych možná jít měla. Když se bojím, jestli dělám v životě ty správný volby. Když mám pocit, že se v tom světě ztrácím. Že se sama v sobě ztrácím. Když si uvědomím, že vlastně možná vůbec nevím, kdo jsem a co od života chci. Nebo když přemýšlím nad tím, kolik dveří jsem si už svým přístupem zavřela. 

Ale víte jak, ty zavřený dveře, klidně i zamčený na několik západů, se daj zase otevřít. Aniž byste to třeba čekali. Stejně tak nečekaně potkáte i spoustu dvěří skrz který projdete do neznáma. A buď půjdete dál nebo se vrátíte. Je přece tolik možností. A ne, všechny se prostě nedaj dát na Instagram.

41 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OBŘÍ DAYS IN PICTURES



Dnes se podíváme zpátky do minulosti na toooo (taky v tom slyšíte ten tón z Evropy 2? :D) co jsem dělala v uplynulých pár týdnech, kde jsem byla a jaký nový místa objevila. Nějakou dobu tady žádný Days in pictures nebylo a už jsem měla tolik fotek, že jsem musela udělat novou složku a to je vždycky nejvyšší čas se konečně pustit do sepsání článku. Takže tři dva jedna, jdeme na to!

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PLYŠ A VESMÍR



Dneska bych vám ráda ukázala dva moje nový kousky, ze kterých jsem totálně nadšená a na který dostávám od okolí dost zajímavý reakce. Což jsem asi u plyšový ledvinky a vesmírnejch bot mohla čekat, že ano :D. Momentálně se snažím nakupovat po málu, spíš se díky stěhování potřebuju věcí zbavit, ale co si budem povídat - moc mi to nejde. Asi víte, že na online nákupy miluju Answear. Na výdejnu si vždycky objednám milion věcí a zkouším třeba hodinu. Vždycky tam objevím něco skvělýho a za super ceny. Nedávno jsem navíc přišla na to, že to jde udělat ještě o kousek výhodnějc. Stačí na web zabrousit přes platformu Bonusway. Přes ní se můžete proklikat i na spoustu dalších obchodů a dostat tak procenta z nákupu zpátky. No a pokud online nakupujete aspoň z části tolik co já, určitě se vám to vyplatí. Díky mýmu odkazu navíc dostanete 75,- za první nákup. Tématicky ještě připomínám, že se blíží Black Friday, nákupní svátek roku a pokud máte dostatečně nervů a klikáte rychle, můžete pořídit většinu vánočních dárků s obrovskejma slevama. Tak si dejte dohromady ty obří slevy a vrácený procenta z nákupů a už si dopředu vytvořte nákupní seznam.

A abych se ještě vrátila k těm mým novinkám - za ledvinku se mi v práci totálně vysmáli :D. Jak už to bývá, když přijdu v něčem nezvyklým, kolega z mýho oddělení se na tom vždycky pěkně povozí. Ledvinku mi teda hned zabavil, dal si jí kolem pasu a chodil s ní po firmě. To ovšem nemění nic na věci, že já bych jí mohla nosit každej den. Je strašně super mít uplně volný ruce, nedržet žádnou kabelku a zároveň mít na sobě něco plyšovýho, co si můžu pohladit, když je mi smutno. Nesmějte se, fakt to dělám!! Relativně nová je i oversized košile ze Zary a kabát ze Stradivaria, na kterej dostávám spoustu chvály. Vesmírný Vagabondy mám z Answearu, o kterém už byla řeč, šperky z Klenot Aurum a náušnice z Pandory. Všechno to ostatně najdete i na visačkách na některých následujících fotkách, což je nová funkce, která mě dost baví.

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

CO JSEM TO ZA BLOGERKU?



Tak prosim vás, já jsem si na Czech Blog Awards zapomněla vzít foťák a nemám ani jednu jedinou pořádnou fotku. Posledních pár dní jsem se nezastavila a pořád toho mám nad hlavu a proto občas zapomenu nějakou dost důležitou věc. Třeba foťák na největší blogerskej event roku, ehm. Takže jen óchám nad fotkama všech ostatních, nad super outfitama a super prostorama hotelu Hilton a hlavně sky baru Cloud9. U mě teda můžete omrknout jen následujících pár fotek z telefonu, ale neva. Dojmy vám můžu napsat i tak.
Začala bych asi tím, že vím, že tady teď bylo několik dní nezvykle ticho. Ta zásadní informace a hlavní důvod absence příspěvků je, že jsem se přestěhovala. Je mi celkem jasný, že k tomu vyvstanou logický dotazy a proto se k tomu vrátím v nějakým dalším článku, až budu ready vám dát vědět co, jak a proč. Celej tejden jsem se ale těšila právě na sobotní večer. Na Czech Blog Awards v docela pompézním formátu - v hotelu Hilton, se spoustou hvězd na pódiu i v hledišti a s afterparty ve sky baru. Těžko říct, jestli bych si dokázala představit něco slavnostnějšího. Vzhledem k tomu náročnýmu týdnu jsem si nenašla čas ani na to, abych si šla půjčit něco na sebe, ale  dresscode byl poměrně uvolněnej, tak jsem to nějak splácala i z vlastní skříně krabice. Kdybych měla najít něco, co akci vytknu, byla by to naprosto nezvládnutá práce šatnářek. Přijely jsme s holkama včas, bylo ještě poloprázdno a i tak panoval u šaten uplnej chaos, slečny braly další a další kabáty, aniž je odnášely na ramínka a tak se jim to tam kupilo. A samozřejmě, při vyzvedávání člověk dostal buď cizí kabát nebo větu "Já se omlouvám, ale my to tady prostě nemáme." Kromě toho to ale bylo bez chybičky, díky přímýmu přenosu to hezky odsejpalo, vyhlašování se střídalo s vystoupeníma, vítězové byli kolikrát uplným překvapením a přestože jsem měla na začátku tak špatnou náladu, že jsem dokonce přemýšlela, že odejdu ještě před začátkem, nakonec jsem si to celý hrozně užila. Jak událost samotnou, tak i afterparty s tím nejkrásnějším výhledem a ve společnosti mých oblíbených žen. A ulovila jsem fotku s Leošem, žejo.

12 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

GUCCI GANG V OSTRAVĚ



Z Instagramu vám asi neuniklo, že jsem byla poslední dny v jednom kole. V pátek se konal Marketing festival, kde jsem pomáhala u našeho stánku od brzkýho rána až do večera a kde jsem se tajněe propašovala i na několik přednášek, ze kterých jsem byla uplně unešená a do toho marketingovýho světa se zamilovala zase o kousek víc. Nevynechala jsem ani afterparty v Roxy, která se docela protáhla a tak jsem pak do ranního vlaku do Ostravy nastupovala nevyspalá a pěkně rozmrzelá. Naštěstí mě to rychle přešlo, protože se sešla strašně zajímavá skupina lidí - lidi z bulváru, modelky, celebrity a další, minimum blogerek. Pro mě strašně příjemná změna oproti běžným blogerským akcím, takže jsem se rychle probrala a celou dobu vstřebávala informace a dojmy. Ostravu mám odjakživa spojenou s Colours, který se konaj na stejném místě, jako byl Ostrava Fashion Weekend (letos už druhý ročník). S Alex jsme se chtěly odpoledne válet na hotelu a na přehlídky jet až večer, ale protože jsme si uvědomily, že bychom neměly světlo na fotky a to by byla v tomhle prostředí fakt škoda, tak jsme vyrazily už okolo třetí, nafotily outfity a pak do večera koukaly na přehlídky. Já jsem byla samozřejmě po předchozí noci ready na spaní už někdy v deset, ale skoro všichni účastníci zájezdu jsme se slezli na hotelový recepci a seděli tam nakonec až do půl třetí. O tom, jakou náladu jsem pak měla v neděli, vám asi povídat nemusím, haha.

O čem ale určitě ještě povídat chci, je moje nová kabelečka. Stála mě rok šetření a důkladnýho přemýšlení, přičemž jsem si fakt nebyla jistá, do jaký nakonec půjdu. A pak jsem si jednoho dne řekla, že už nadešel ten správnej čas, prošla si Pařížskou a další ráno si jela pro tuhle dokonalou Marmontku. Byla to láska na první pohled, je to podle mě naprosto nesmrtelnej kousek, kterej bude dělat parádu navždy, dá se nosit jako crossbody i jen na rameni a krásně se ladí - na odpoledne jsem si k ní vzala jako kontrast Vansky a večer jsem se přezula do klasických chealseaček. No co vám budu povídat, moje ostatní kabelky budete asi vídat dost málo :D. I když - víc jak týden jsem jí měla doma zabalenou v krabici, jak jsem se na ni bála sáhnout a poprvé ji vynést ven.

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

KDYŽ DĚKUJU NESTAČÍ



Je 25.10. a já mám zase náladu pod psa, nic se mi nechce, jsem demotivaná a smutná. Do toho zjišťuju, že skončily nominace v již tradiční blogerské soutěži - Czech Blog Awards - a začíná hlasování do TOP10. V rámci svý zvědavý palice a tý masochistický části mýho já se jdu podívat, jak letos vypadá naše lifestylová kategorie a když zjišťuju, že je v ní přes 150 blogů, z nichž spousta je uplně skvělá, padá mi nálada ještě hloubš pod bod mrazu. Tak nějak automaticky tuhle soutěž připisuju na seznam věcí, který mi za poslední měsíce nevyšly. A ten seznam je, moji milí, pěkně dlouhej a nečte se mi vůbec příjemně. Snad ze zvyku nebo ve chvilkách, kdy jsem líp naladěná, vám nasdílím odkazy a poprosím o vaše zapojení se do hlasování.

A pak, kdykoliv se mi soutěž připomene, přemítám v hlavě, o co vlastně jde a proč mi to v ní tolik leží. Proč mi tak záleží na tom, být mezi těma deseti ve finále. Proč tolik lpím na něčem, co je tam málo reálný a proč jsem z toho dopředu tak smutná. 

Odpověď nenajdu ani za těch deset dní, kdy hlasování běží a ve čtvrtek už od rána refreshuju stránku, abych konečně zjistila, jak to dopadlo. Pár mých nejbližších, co se v blogovým světě nepohybujou, se mě přes den ptají, jestli to klaplo nebo ne a já s maličkou dušičkou odpovídám, že  se to bude vědět asi až večer. Večer to pak zázračně pustím z hlavy, vykoupaná a v pyžamu lezu do postele ještě před osmou, koukám na seriály a dělám nějakou práci pro taťku. Kolem desátý mi padne oko na záložku s CBA a jen tak spěšně to refreshnu. Jakmile se to začne načítat, ztuhnu, protože vidím, že je tam něco novýho. Že už to tam je. Najednou je mi mega horko a nechce se mi s tou myší hejbat, nechce se mi rozbíjet tu křehoučkou naději, kterou v sobě mám díky tý spoustě zpráv, co mi od vás přišla. Ale jsem zvědavá - nejen na kategorii life, ale na všechny - a tak pomalu, pomaličičku sjíždím dolů a ve chvíli, kdy tam vidím svojí fotku, odhazuju počítač, odhazuju peřinu a házím sebou v posteli nadšením, tleskám do polštáře a nahlas se směju, raduju a nejradši bych otevřelo okno a vykřičela to na celý sídliště - to, že mám ty nejlepší čtenáře na světě a že jsem z toho totálně šťastná. 

"Tobě na tom fakt hodně záleželo, viď?"

Záleželo. No jasně že jo. Vždyť za to přece můžete vy všichni. Jsou to vaše hlasy. Váš čas a vaše neuvěřitelná podpora. Z těch 150 blogů, kterým jste mohli dát hlas, jste si vybrali zrovna mě a já nedokážu poskládat do slov, jak ohromně si toho vážím. Mohla bych vám tady děkovat do aleluja a stejně by to nestačilo. Takže prostě děkuju. Pro mě je tohle výhra. Pokud mi budete chtít dát hlas i v rámci té TOP10 ( tady ), budu stejně tak vděčná, ale jak říkám, pro mě letos byla i tohle zdánlivě nedosažitelná meta, takže... ♥

21 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NĚCO JE JINAK?



No něco rozhodně. Dokonce hodně věcí. Dneska bych se ale zaměřila zejména na tenhle outfit a dva nový zásadní fakty - po třech letech jsem sehnala hezkej černej oversized kabát (a nestál žádnou raketu, ba naopak!) a po ještě víc letech jsem si pořídila boty na podpatku, co nejsou lodičky, ale jsou na opravdový chození v normální dny. Jo, jo, jo. Sama tomu nevěřím a sama jsem se po prvním dni v nich docela proklínala, ale já se jen tak nedám, zase si na tenhle druh bot zvyknu a budu je nosit, protože co si budem povídat - nošení podpatků je dost príma. V tomhle outfitu jsem se zkombinovala se skinny džínama ze Zary, který mi seděj jako žádný jiný, fakt překonaly i ty z Topshopu, bílou košilí, která bohužel není až tolik vidět, ale ukážu vám ji v nějakým dalším postu a která je stejně jako boty značky Dorothy Perkins, kterou najdete na Zootu, již zmíněným obřím (ale velikostně S) kabátem ze Stradivaria a kabelkou Coccinelle, kterou miluju snad čím dál víc. Co říkáte na tenhle jednoduchej a zas tak trochu "business look" vy a jak se stavíte k chozením na podpatkům? Myšleno samozřejmě k těm pohodlným a po městě. Dejte mi vědět, jsem zvědavá, jestli se k nim někdo z vás taky vrací nebo je vlastně třeba nikdy neopustil.

3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAK BYLO NA PŘÍKOPECH VÁNOČNĚ




Vánoční výzdoba v obchodních centrech mi přijde úsměvná a letáky s tipama na vánoční dárky dost děsivý. Nějak mi to ještě pořád přijde dost daleko. A proto jsem fakt nečekala, že na mě dýchne opravdová vánoční atmosféra už na začátku listopadu. Když jsem ale ve čtvrtek večer po práci běžela na znovuotevření Douglas prodejny na Příkopech, už z dálky mě uhodil do očí vánoční altánek plnej světýlek, kterej se v rámci akce objevil před prodejnou v ulici a nikdo si ho tak nemohl nevšimnout. Navíc se stačilo trochu přiblížit a do nosu vás uhodila vůně svařáku a jestli kombinace svařáku a světýlek není vánoční, tak už teda nevím, co je. 
Díky tý atmosféře bych se tam dokázala zaseknout ještě před vchodem, ale věděla jsem, že v obchodě čeká hned několik novinek, který stojej za pozornost a tak jsem ještě před prvním cucnutím svařáku zavítala dovnitř, dala si tradiční dokonalou makronku, který má Douglas na všech akcích, očuchala nádherný vůně (a to i ty na doma, protože na těch ujíždím od doby, co jsme si jednu s Kubou koupili v Miláně v Zara Home) od značky Jo Malone, která je v Douglasu nově (a pro mě je vlastně nová taky), stejně jako MAC, kterej rovnou viním za to, že teď budu v Douglasu trávit ještě víc času, protože na seznam svých oblíbenců přidávám k TheBalm, Douglas MakeUp, Armani, Clinique a NYX ještě právě MAC. Dál na fotkách si všimněte hlavně geniálních názvů paletek. Taky nasajte trochu tý vánoční atmosféry a napište mi, u jakýho stojanu trávíte nejvíc času vy!

4 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

KDYŽ TEN KÝČ PROSTĚ POTŘEBUJEŠ



Řekla bych, že co se týká stylu oblečení, jsem v podstatě minimalista. Bavěj mě jednoduchý střihy, kvalitní materiály, základní kousky v přírodních barvách. Pochopila jsem, že základem jsou kvalitní boty a kvalitní kabelka, který všechno dotáhnou a doladěj. Někdy se mi to ale trošičku vymkne... Třeba když mě v Aldu praštila do oka tahle šílená kabelka. Honzík z našeho sunního týmu socek, ji okamžitě nazval cikánskou a vlastně to asi fakt sedí. Nic kýčovitějšího jsem asi v životě neviděla, jednou jsem jí tam teda s úsměvem nechala a jen si jí vyfotila "pro případ". O pár dní pozdějc jsem se pro ni ale samozřejmě vrátila. Prostě mě baví, je vtipná a občas má člověk chuť na takovejhle kýč. Já teda určitě.
Outfit jsem k ní volila co nejjednodušší. Černý kalhoty z Topshopu, Gantí botky, zlatý hodinky a pásek a hlavně naprosto boží svetr s extrémně širokýma rukávama. Ten je z NA-KD, což je něco jako ASOS a mezi světovejma blogerkama neskutečně frčí. I u nás ho teď vidíte všude možně a není se čemu divit, ty kousky jsou totiž strašně super. A pokud jste se doteď nerozhoupali ke koupi nějakýho kousku, možná vás k tomu pošťouchne můj kód na 30% slevu - to už je přece znát -"dominikaa30". Svetr je krásně teploučkej, má boží střih a jen jedno negativum - nevejde se přes něj jinej kabát než hodně oversized, právě díky těm nabíraným rukávům. Ty jsou na něm ale zároveň samozřejmě to nejlepší, dokonce mi je pochválil uplně náhodnej spolucestující ve vlaku. Tak jsem zvědavá, co na to řeknete vy - na svetr i na tu bláznivou kabelku.

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DVA MÓDY JEDNÝ DOMČI



Jsou dny, kdy se fotím a nechám fotit strašně ráda, baví mě to a užívám si to. Čím dál častějc se ale uchyluju na druhou stranu foťáku a cejtím se tak mnohem bezpečnějc. Nemusím nikomu ukazovat, co zrovna dělám, když nemám potřebu to někomu říkat, nemusím se usmívat, když zrovna nemám čemu, nemusím vypadat vesele, protože zrovna chci předat nějakou pozitivní message. 

Ráda fotím ostatní lidi, jídlo, věci, v podstatě cokoliv, jen když nejsem středobodem já. Když můžu ty svý věci nechat schovaný někde v pozadí a do popředí vyslat něco uplně jinýho. A tak jsou dny, kdy se plně věnuju práci, tvořím obsah pro klienty a místo pro sebe s naprosto mě to naplňuje. A uklidňuje. Jsou to vlastně chvíle, kdy uplně pustím z hlavy jiný povinnosti a věci co si řeším já za sebe nebo já sama v sobě a přestože jdu po takovým dni domů dost utahaná, psychicky jsem vlastně skvěle odpočinutá, proto jsem si od svý hlavy dala tak trochu pauzu. A to člověk při blogování jako takovým prostě nezažije. To je to, proč jsem strašně ráda, že jsem začal pracovat a že jsem to nevzdala, když to bylo ze začátku krušný.

 No ale vedle toho jsou samozřejmě i ty dny, kdy bych vám nejradši řekla všechno v tu chvíli, kdy se to děje, kdy mám jednu akci za druhou, kdy s holkama nafotím za jeden den materiálu na několik článků, kdy hýřím nápadama a diář si zaplním akcema a schůzkama na dva týdny dopředu.   Chvíle, kdy se usmívám na plnou pusu a sním o tom, kam až se tohle může vyšplhat a jak skvěle se celá blogová scéna vyvinula a kolik možností díky tomu mám. 

A víte co? Tyhle svý dva módy mám strašně ráda a hrozně si je užívám. Je to různorodý, občas trošku pomatený, občas se v tom plácám a nevím pořádně co se sebou, na co se soustředit víc a co je pro mě vlastně ten pomyslej vrchol, kam se chci dostat. Jsem to ale já a věřím, že se s tím spousta z vás ztotožní a že nás občas v tom svým životě plave víc...



Jak to máte vy, pokud taky blogujete a jak to máte vy, co neblogujete? Vnímáte to celý trochu jinak nebo je to podobný?

4 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

VÍKENDOVÉ BRUNCHOVÁNÍ



Moje víkendy se dělej na dva typy. Hradeckej víkend a víkend v Praze. V Hradci celej víkend proválím, ven jdu maximálně tak s pejskama nebo s našima na oběd. Většinu času ale strávím doma, odpočívám, nabírám energii, užívám si dlouhý horký vany a tak. Tyhle odpočívací víkendy střídám s víkendama, kdy zůstávám v Praze a na který se vždycky strašně těším, protože si na ně dělám plány několik dní dopředu. Ne vždycky nakonec vyjdou tak, jak jsem chtěla, ale ani to není žádná tragédie. Tenhle víkend se točil hlavně okolo pozdních snídaní. V týdnu totiž snídám až v práci a to většinou jen vajíčka natvrdo s ovocem nebo proteinovou kaši s ovocem. Jsou to teda takový rychlovky, nouzovky a žádný velký potěšení. O víkendu si to teda potřebuju vynahradit a tenhle uplynulej víkend to dokonce vyšlo tak, že jsem snídala venku oba volný dny. A bylo to nejnejnej. Až tak, že jsme si s holkama řekly, že z toho uděláme tradici.

3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

KDYŽ SE AKCE VYDAŘEJ



V dnešním článku bych vám chtěla říct o dvou blogerských akcích, na kterých jsem v posledních dvou týdnech byla a díky kterým jsem si uvědomila, že je dobře, že na většinu akcí nechodím - i když to třeba není proto, že bych nechtěla, ale že si prostě nemůžu brát v práci volno kvůli všemu, co by se mi třeba mohlo líbit. A tak si vždycky vytipuju jednu dvě akce, který budou podle mě stát fakt za to a který si pak dovolím naplno užít a neřešit, co bych měla/mohla dělat místo toho jinýho.

Co jsem taky zmiňovala už na Instagramu je fakt, že od doby, co pracuju v marketingu a mám za sebou přípravu pár akcí, případně odpozorováno, jak to chystaj kolegové, koukám na tyhle eventy, na který jsem pozvaná, uplně jinak než dřív. Na první pohled odhaduju, kolik času to muselo zabrat, kolik promyšlených věcí tam je a strašně to oceňuju. A o tom, co byla fakt bomba, se s váma chci podělit. Dnes teda bude řeč o Absolut Uncover Party v Tančícím domě a jenom beauty odpoledni se značkou Rimmel. Každý bylo uplně jiný a svým způsobem boží.

5 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OUTFIT A EMOCE



Každej z nás to myslím zná, ten pocit, když máte na sobě outfit, kterej vám fakt sedí a cejtíte se v něm prostě a jednoduše dobře - sví. I když to jsou třeba uplně basic kousky. To, jak se v tom cítíte samozřejmě odráží to, jak v tom působíte na okolí a já jsem si všimla, že nejčastějc slyším chválu právě v momentě, kdy se i já cítím fyzicky dobře a asi to ze mě tak nějak vyzařuje. A když jsem v psychický nepohodě nebo nestabilitě, pomůže mi správně poskládanej outfit udržet svý emoce na uzdě a zůstat tak nějak uhlazená a s úsměvem na rtech - upřímným, to zas jako jo, o tom jsem psala už v minulým článku, na kterej mám od vás uplně kouzelnou zpětnou vazbu. A tý já si hrozně vážím. Mezi všema těma blogama, který vám ukazujou neobvyklý nebo extrémně líbivý věci, spoustu cestování a drahých outfitů jsem tady já, která se snažím rozdělit čas mezi práci v Sunu, blogování, rodinu, kamarády a sportovní aktivity. Ukazuju vám svý obyčejný dny a obyčejný starosti a snažím se vás navést na to, abyste si všímali těch maličkostí, který dělaj život hezčí. Poslední měsíce mám pocit, že já ke štěstí potřebuju vidět, že se někam posouvám, že je za mnou nějaká odvedená práce a že se vyvíjím, že nestojím na místě. A to jak v práci, v osobním životě i v blogování.

A jasně, asi už víte, k čemu směřuju... I tady bych vás totiž chtěla poprosit o hlas v Blogerce roku. Když jsem včera večer koukala na nominace, napadlo mě spočítat, jak se lišej jednotlivý kategorie. Pro příklad: kluků je 20, blogerek v kategorii Fashion je 54 a v mojí kategorii Life nás je rovnou 154. Je to drsný a s přehledem bych vytáhla aspoň 30 blogů, který by si tu TOP10 zasloužily. Pokud mě čtete rádi, občas se tady pobavíte, inspirujete nebo se někdy ztotožníte s nějakým z těch hlubších článků, budu strašně ráda, když ten svůj hlas věnujete právě mně. Udělat to můžete TADY (nezapomeňte hlas potvrdit v emailu, co vám dorazí) a já vám z celýho srdce děkuju. Ne jen za ty hlasy, třeba tam nakonec budete mít jinýho favorita, ale i za to, že sem pravidelně chodíte a ty moje dlouhý odstavce čtete. Bez vás by to tady totiž bylo úplně o ničem.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PÍSMENKO PO PÍSMENKU



Někdy se mi strašně chce psát. Říct vám o všem, co se mi děje v hlavě, protože jste se mnou už takovou spoustu měsíců. Říct vám, co se v mým životě odehrává, z čeho jsem nejšťastnější a z čeho naopak nešťastná. Někdy takovej článek i rozepíšu. A pak ho zase, písmenko po písmenku, smažu.  A pak nechci psát nic. Nechci fotit. Nechci s nikým mluvit. Chci být jen zalezlá pod peřinou a dělat, že vlastně ani nejsem. Což samozřejmě moc dobře nejde, když mám práci a další povinnosti. A tak jsou dny, kdy se vzbudím, zapnu autopilota, celej den se usmívám, dělám to co mám a v duchu sama sobě blahopřeju, že se takhle držím a nenechám ty emoce vybuchnout a nevykřičím do světa všechno, co bych mu někdy chtěla říct. To by se totiž divil.

Občas bloudím. A to hlavně sama v sobě. Naposledy třeba v pátek na Teniskology. Dřív bych byla z takový akce nadšená. A tentokrát? Chtěla jsem zmizet ve vteřině, co jsem tam strčila špičky. Bavilo mě na tom tak leda to místo a uspořádání prostoru. Jinak mě děsili všichni ti lidi, co se tam přišli ukázat a ze kterých křičel materialismus. To, jak si tam každej druhej na něco hrál, povýšeným okem si měřil ostatní návštěvníky a jak si každej fotil selfíčka. V metru jsem se pak navíc vyděsila toho, jak rychle jsem všechny tyhle lidi odsoudila, aniž bych věděla, kdo vlastně jsou a co dělají. 

Věci, který jsem dřív měla ráda, kterým jsem propadala, mě dnes nebavěj. Abych opět byla konkrétní - každý zvednutí činky mi po úrazu kolena přijde uplně nesmyslný. Ztráta času. Tohle přece dělat nechci. Najednou mám místo toho chuť chodit každej večer běhat. A za tmy se venku nebojím. Bojím se spíš toho, že zas spadnu do nějaký rutiny a budu se hnát za něčím, co mě vlastně nakonec nebude vůbec naplňovat. 

Bojím se, že jsem si toho nabrala víc, než dokážu zvládnout, aniž bych u toho ztratila část sebe. Občas se tak moc chci postavit všem výzvám, co mi přijdou do cesty, že pak přijedu na víkend domů a jsem schopná většinu víkendu prospat nebo jen tak koukat do blba. A není to tím, že bych byla v pátek na párty. Je to tím, že mě ten uplynulej týden totálně oddělal. 

Někdy ale jen jdu ranní Prahou, v ruce mám teplý kafe, který pomalu usrkávám a koukám se nahoru po těch střechách a vzpomínám, jak jsem takhle před lety uvažovala, jak by se mi v Praze asi žilo a musím se usmívat. Jak jsem v tý době neměla tušení, kam mě vítr zavane. Jak jsem vyrostla. Dospěla. Kolik jsem toho zažila. Nebo sedím s holkama na kafi a uvědomím si, jak jsem si tyhle holčičí chvíle vždycky strašně přála a tolik let mi trvalo, než jsem si je konečně mohla naplno zažít. Nebo běžím v rytmu svý oblíbený písničky a cítím se tak strašně dobře a vděčně, že zas můžu dát svýmu tělu zabrat a nemusím si dávat pozor na každej krok. Nebo projíždím web a přemítám, jestli si někdy spontánně koupím letenky na víkend v zahraničí a když si představuju situace, v jakých by k tomu mohlo dojít, cítím na tváři nervózní úsměv. 

A tak jsem postupně došla k závěru, že i když se kolem vás hroutěj důležitý věci a vy máte strach z toho, co bude, dá se fungovat s opravdickým a upřímným úsměvem na rtech a s jiskřičkama v očích. Stačí si užívat okamžiku. Toho, že se vám zrovna něco povedlo nebo vás někdo pochválil. Že jste si dali fakt dobrý kafe a měli jste štěstí na milou obsluhu. Že vás na to kafe vytáhla vaše kamarádka, která vás chtěla mít chvíli pro sebe. Že máte plnej diář věcí, který byste si dřív ani neuměli představit. Že jste si v hlavě vymalovali další sen, za kterým se můžete vydat. Usmívat se dá i tomu, že si na čilichili přečtete něco, co vás totálně vystihuje. Nebo tomu, že vyšel růžovej Doller. Vždyť je to přece úplně jedno, vždycky se něco najde!

14 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

POSLEDNÍ ZÁVAN CULOTTES



To bych nebyla já, abych tyhle svý oblíbený pyžamový kalhoty ještě naposled nevyvětrala, když se na pár dní objevilo babí léto. Uznávám, že mi v nich byla - hlavně po ráno - trošku zima, ale co. Tuhle kombinaci jsem totiž měla v hlavě pěkně dlouho, culottes, ikonický tričko Gant a dlouhej trenchcoat. Celý jsem to ještě oživila zelenou kabelkou, která se vlastně na blogu objevuje poprvé. Do Coccinelle už pár let chodím pokukovat, když si tam jde něco vybírat mamka a při poslední návštěvě jsem se zamilovala právě do tohohle tvaru a barvy. Mamka se mě sice chvíli snažila přesvědčit do červený barvy, ale nedala jsem se a jako dárek k promoci jsem si nakonec vítězoslavně odnášela tuhle zelenou krásku. A přestože jsem se po tom mamky nátlaku, že mi nebude s ničím ladit, trošku bála, jak ji unosím, tak ji tahám skoro pořád a ke všemu, protože se mi ke všemu líbí. To je výhoda šatníku plnýho tlumených barev, haha. I když i s červeným svetrem to bude vypadat super a jsem si jistá, že se to tady taky objeví. A tím bych tuhle litanii na kabelku asi ukončila - ale pochopte, je to moje první taková kabelka, tak jsem z toho nadšená a sama si šetřím na nejednu další. Tak mi dejte v komentářích vědět, jak se vám moje trochu netradiční kombinace líbí/nelíbí. 

11 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

SLADĚNO S PRAHOU



Taky máte nějakej obchod, do kterýho když vejdete, tak pokaždý něco musíte mít? Hádám, že jo a taky hádám, že pro spoustu z vás je to právě Zara. Stejně jako pro mě. Proto se snažím do ní moc často nechodit, obzvlášť teď, když šetřím na jiný materiální věci, než kusy oblečení, ehm. Během předposlední návštěvy jsem si ale pořídila právě tuhle skvělou dlouhou košili - na košile jsem už nějakej ten měsíc dost ujetá, nejdřív jsem je nosila jen na schůzky s klientama a na workshopy a teď bych v nich nejradši chodila furt a každej tejden měla novou. A během tý poslední zase kabát. Začala totiž bejt fakt zima, takže ty moje lehký kabátky už nestačily, ale zároveň to ještě nebylo na vytažení zimního kabátu nebo parky. A tohle béžový kabáto-sako bylo přesně to, co jsem hledala a ještě navíc za super cenu. K tomu jsem přidala volný džíny, pod který se mi vešel obvaz a metalický doplňky - velkou kabelu a nový Tomsky. Původně jsem si chtěla pořídit zateplený espadrilky, ale musela jsem uznat, že tyhle tenisky unosím rozhodně víc a navíc jsou mnohem praktičtější. A navíc se lesknou, haha! :)))

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAK MI MARTINA KOUZLÍ S VLASAMA



Jak dlouho tak člověk hledá TU SVOJI kadeřnici, se kterou si naprosto sedne a ke který nejde ve stresu a při pohledu na nůžky v ruce mi nestávaj vlasy hrůzou? Mně tohle hledání trvalo 24 let. Doufám, že mnoho z vás už nalezeno má a kdo ne - možná se to právě změní. Já jsem totiž k mojí Martině přišla uplně náhodou a chci se o ni s vámi podělit! Skrz spolupráci jsem se totiž dostala do salonu, kde pracovala a už z prvního rozhovoru jsem byla naprosto nadšená a vyklidněná. Martina totiž od začátku přesně věděla, jak se mnou zacházet, na co se zeptat, co si upřesnit a co vlastně udělat, aby to dopadlo k mojí i její spokojenosti. Když jsem k ní šla podruhý a zjistila jsem, že bude ze svýho místa odcházet, byla jsem rozhodnutá, že za ní budu jezdit kamkoliv. A tak teď chodím do ještě hezčího prostoru, přesněji do Salonu Goldvisage na Andělu, kde je to nádherně prosvětlený a já se na každou návštěvu těším jak díky samotnýmu prostředí, tak hlavně v očekávání, co zas vymyslíme. Baví mě i to, že to není nijak přehnaně posh, jak teď bývá trendem. Na termín nemusím čekat půl roku a zatím se mi tam splnilo každý přání. 

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ESKA LÁSKA, BLOGERSKÝ AKCE A KÁVOVÝ CHVILKY



Víte, co bylo na prvních příčkách žebříčku těch nejhorších věcí na chození o berlích? Že si nemůžu po cestě do práce skočit pro kafe. Je to taková moje tradice a je jen málo dnů, kdy ji vynechám. Jakmile jsem teda měla nějakej doprovod nebo jakmile jsem byla ve stavu, když se zvládla pohybovat bez berlí, vedla moje cesta někam pro kafe. Vymstilo se mi to jen jednou, když jsem se smekla na schodech a vylila si ho doslova na hlavu - ale to vám povyprávim u outfitu, kterej ten nához schytal. Dnes vám povím o tom, proč jsem si zamilovala Esku, jakých akcí jsem se za poslední dobu zúčastnila a čím jsem léčila svoje (fyzický i psychický) bolístky.

4 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PODZIMNÍ



Přestože většina podzimních dnů je chladná, propršená a celkově hodně depresivní - existuje vůbec depresivnější období než podzim?! - dá se na něm i tak najít spousta pozitivního. A nemyslím tím tu klišé kombinaci vonných svíček a chlupatý deky. Myslím tím spíš těch pár dní, kdy je hezky. Barevný koruny stromů. To horký kafe (a chai latte) chutná tak nějak líp. Můžeme vytáhnout všechny oblíbený šálo-deky, co nám už pár měsíců ležej ve skříních. A trench coaty. A pořídit si nějaký nový, barevný. Třeba přesně tenhle žlutej, co jsem objevila v Zaře a trošku si nadávám, že jsem si ho nevzala ve více barvách. Tématicky k fotkám by se hodilo říct ještě třeba to, že Náplavka není plná lidí a dá se na ní fotit. Všechno je to spíš asi jen o úhlu pohledu a přestože je strašně snadný se v tom venkovním šedivu a chladnu tvářit nešťastně a poddat se každý špatný myšlence, která nám prolítne hlavou, to pravý umění je nenechat se tím strhnout. Usmát se na svět skrz průhlednej deštník nebo přes zmoklou ofinu. 

Ale uznávám, že až si na tenhle odstavec vzpomenu ve chvíli, kdy budu zmoklá a zmrzlá nastupovat do autobusu narvanýho lidma, kde se pro změnu nebude dát dýchat, možná se sobě tak trochu vysměju. Každopádně dnes to nebude a to se taky počítá!
Konec řečí, vy už se teď mrkněte na podzimní fotky na mým oblíbeným foto spotu.

11 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NAHORU, DOLU, TAM, ZPÁTKY, JINAM



Napadá vás z názvu článku, o čem bude řeč? 

21 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

BEAUTY PICKS



Počet beauty článků by se na tomhle blogu dal možná spočítat na prstech jedný ruky, takže je na na čase vydat nějakej update. Už nějakou dobu totiž nepoužívám produkty, jaký jsem používala dřív - což byly hlavně věci z drogérky, přičemž jakmile mi jedna věc sedla, nic dalšího jsem nezkoušela. Pak jsem díky naší skvělý spolupráci s Douglasem objevila neskutečný množství novejch produktů a značek. A v rámci pozvánek na otevíračky různých prodejen s kosmetikou, akcí a PR balíčků jsem si vytvořila docela slušnej přehled a našla věci, který mi opravdu vyhovujou po všech stránkách a nemám vůbec problém s tím do nich investovat trošku víc peněz. Dnes bych vám teda ráda představila svoje dlouhodobý oblíbence.

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DOGSIE - BOŽÍ PEJSKAŘSKÝ START-UP



Dneska bych vám ráda představila jeden start-up projekt, kterej se stal mojí srdcovkou ještě dřív, než jsem vůbec dostala do ruky konkrétní produkt. Určitě všichni znáte takový ty různý boxy s kosmetikou nebo jídlem, který si člověk předplatí a každej měsíc mu pak přijde balíček plnej nějakých novinek a věcí, o kterých dopředu nevíte, co budou zač. Já sama jsem takhle jednu dobu odebírala foodbox a vždycky jsem se strašně těšila na to vybalování a zjišťování, co za věci mi tentokrát přišlo. No a když jsem se dozvěděla, že takovejhle box existuje i pro psí členy rodiny, byla jsem z toho uplně hotová. DOGSIE je měsíční zásoba hraček a zdravých pamlsků a vzešlo z hlavy dvou studentů ČZU - Matyáše a Tomáše - kteří milují psi a mrzí je aktuální problém množíren a přeplněných útulků. Vymysleli tedy projekt, který spojuje dělání radosti s pomocí potřebným - 20% z každého balíčku jde na pomoc psům v nouzi. 

Při rozbalování mi asistoval Tobík, kterýho zajímá uplně všechno, okamžitě mi ukradl plyšovej meloun, co byl na vrchu a o chvíli později se o něj s Andym prali. Dobrot byla krabice uplně plná, některý jsme ještě ani nerozdělali, ale ty co jo, tak se setkávají s velkým nadšením. Zejména maso sušené mrazem nadchlo jak mě (protože já ujíždím na ovoci sušeným mrazem a netušila jsem, že tak lze usušit i maso), tak i oba kluky. Když jsem navíc měla krabici s věcma jen tak položenou na skříni, tak o ní oba byli neustále opření a čmuchali. Naše dojmy jsou teda jen a jen pozitivní a hlásíme, že Dogsie rozhodně stojí za vyzkoušení!

Stejně jako v každým článku o start-upu vám dále přináším rozhovor s tvůrci - Matyášem a Tomášem. Položila jsem jim několik obecných a několik konkrétních otázek, na který mi společně odpověděli a příblížili tak mně i vám celej svůj krásnej projekt. Tak pojďme na to :)

3 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NOVÁ POLOŽKA NA WISHLISTU



No přiznejme si, že tenhle nadpis je poněkud závadějící. Novou položku na wishlistu mám téměř obden, některý si škrtnu hned a s některýma otálím tak dlouho, až už tu vytouženou věc nakonec nemají a já čekám, kdy mě zaujme něco dalšího. Stává se. Otálím občas i s přidáváním článků, což si v tomhle případě asi všimnete - ty zelený vlasy se nedaj přehlídnout :D. Teď je mám blonďatý a nejspíš půjdu zase na hnědo, nějak jsem se v tý světlý přestala cejtit. No a takhle to se mnou je. Jedna změna za druhou. Abych se ale vrátila k tomu názvu článku - to je totiž taky změna, jen trochu jinýho ražení a trochu větší než jen barva vlasů. Po 6 letech, během kterých jsem s hotovým řidičákem odmítala sednout za volant, protože se prostě strašně bojim a protože se se spojkou nikdy nebudu kamarádit, jsem začala zvažovat změnu přístupu. Kuba měl totiž od Toyoty na týden půjčenej jeden super model (C-HR) a já se do něj zamilovala. 
Do auta. 
Já. 
Nepochopim. 

Každopádně jsem se překonala a v Hradci na parkovišti, na kterým jsem měla i první hodinu autoškoly, jsem za ten volant sedla a půl hodinky si tam kroužila. Když mě tam pak pár set metrů před barákem Kuba donutil sednout znova, málem jsem nás přizabila a vystupovala jsem pak uplně rozklepaná, ale považuju za hrozně důležitý, že jsem za ten volant po tolika letech sedla. Ono totiž když si tejden vozíš zadek v tak pohodlným autě, ve kterým se zároveň cejtíš bezpečně, protože je velký a bytelný (podle mě vypadá jako kombinace tanku a vesmírný lodi) a zároveň využíváš jeho všemožný vychytávky, nějak se na to asi nedá nezvyknout. A vracet se pak k autobusu a metru je...hodně nepohodlný. A tak si začínám zjišťovat, co to vlastně obnáší mít vlastní auto. Kolik stojí provoz se všema těma nutnostma okolo, jak je to s parkováním a další věci. Pokud s tím teda máte nějakou zkušenost, šupněte mi info do komentářů, budu moc vděčná!

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

NEMOCNIČNÍ DENÍK



Tenhle článek bych chtěla nejprve trochu uvést. Nerada bych totiž, aby vyzněl, jakože se lituju a že mám nějaký hrozný problémy - to totiž fakt nemám. Lidi jsou v nemocnici s milionkrát závažnějšíma věcma a snažej si zachovat pozitivní pohled a kolikrát to prostě nestačí a jejich dny jsou sečtený. Tenhle článek jsem napsala čistě jen podle svýho prožívání svýho prvního úrazu a prvního pobytu v nemocnici a je to naprosto neporovnatelný s lidma, kteří se dlouhodobě léčí s něčím závažným. Doufám teda, že to přesně tak bude z vaší strany pochopeno. Děkuju za pozornost, jdeme na to.

Čtvrtek si užívám na maximum, přes den v práci přednáším na workshopu, odpoledne běhám po nákupech a kafíčkách a večer s Kubou vyrážíme na křest novýho krásnýho diáře holek z A cup of style. Den narvanej přesně podle mýho gusta a já mám celou dobu úsměv na rtech. Když se mě ale večer na akci každej ptá na nohu a já několikrát vysvětluju, že přestože teď chodím uplně normálně, čeká mě hned další den nástup do nemocnice na operaci, tak mi nakonec úsměv vadne a domů vyrážíme brzy, abych se ještě pořádně vyspala.

30 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

PROMOCE



Tak jo, vezmem to postupně. Ještě než vám napíšu o tom, jakej byl jeden a půl dne v nemocnici a jak moc to se mnou zahýbalo, povím vám ještě o mojí promoci. Ta se mnou totiž taky zahýbala slušně a to v mnohem pozitivnějším smyslu slova. Promoce na bakalářským studiu v Olomouci si pamatuju dost útržkovitě, nebylo to nic moc spešl, nic moc prostor, nic moc proslovy, moc bylo jen vedra. Bylo asi 35 stupňů a my měli na sobě taláry, který se nejspíš perou jen jednou za rok a před námi už promovalo několik tříd. Taláry tak byly uplně propocený a nebylo se čemu divit, vedro v nich bylo neskutečný. Byly těžký, smradlavý a my v nich navíc museli mít celej ceremoniál zastrčený ruce, takže si pamatuju hlavně to, jak zhluboka dýchám, snažím se neomdlít a snažím se ignorovat potůčku potu, co mi tekly z čela přes řasy. No... Takže toť bakalářský promoce.

10 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

POCHVÁLIT, OCENIT, PODĚKOVAT.



Když jsem byla mladší, považovala jsem všechno za samozřejmost. To, jak mě jednou babička vysadila na zimním stadionu na trénink a já jí na připomínku, že bych mohla aspoň poděkovat, odvětila, že u nás v rodině se za takový věci neděkuje, mi nejspíš budou naši připomínat až do smrti. Oprávněně, podotýkám. V tý době jsme s tátou pak asi měli "velkou řeč, mladá dámo", ale hádám, že stejně jako spousta dalších výchovných momentů, příliš mnoho nezměnila. 

Marně se snažím v paměti vylovit nějaký vzpomínky na to, za co jsem byla chválená nebo co jsem oceňovala na někom jiným já. Vynechám-li teda školní úspěchy, známky, zkoušky, státnice a takový věci. Možná to bylo tím, že jsem pochvaly a ocenění moc nevnímala a doma mi to šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven. Bylo mi to fuk, záleželo mi asi na jiných věcech. Třeba jestli mám Roxy tričko nebo jestli se na mě usmál ten kluk z devítky.

Až v momentě, kdy jsem začala pracovat, jsem si začala uvědomovat, jak strašně důležitý je umět někoho pochválit, ocenit nebo poděkovat za pomoc. Není to samozřejmost, věřte mi. Kdykoliv jsem byla v Elitu pochválená za nějakej post nebo článek, zahřálo mě to u srdce a dodalo mi to energii do dalších příspěvků. Kdykoliv mi přijde nějakej pochvalnej komentář, vykouzlí mi to úsměv na rtech. Nebo když se dozvím, že mě někdo chválil před někým jiným v práci. Je to pokaždý skvělej pocit. 

Největší moc mají ale slova z očí do očí.

Pravidelně děláme v našem oddělení sociálních sítí hodnocení projektových manažerů a oni zase hodnotí nás. My to řešíme s naší šéfovou, ta to pak předá šéfovi projekťáků a ten to třeba spíš ne předá jim. Pochvala tak jde přes dva lidi a jo, sice to potěší, ale zdaleka ne tolik, když prostě člověk zvedne zadek a dojde toho druhýho pochválit osobně. Nebo když se potkáte na chodbě, když se dáte do řeči na akci. Nebo i když si to třeba jen napíšete do mailu. Je hezký, když se dozvíte, že jste dostali hodnocení 140%, ale když to dáte osobně vědět jeden druhýmu, má to mnohem větší úder a vypovídající hodnotu. A toho druhýho to nabije. Přitom je to taková maličkost, minutka času, pár slov. 

Jak je zřejmý z prvního odstavce, nikdy nebylo v mý přirozenosti ostatním děkovat a cokoliv oceňovat. Za poslední rok se to strašně otočilo a zjistila jsem, že mi dělá neskutečnou radost někoho za něco pochválit. Nejčastější je to samozřejmě v práci, ale dá se aplikovat v soukromým životě. Koukejte okolo sebe a chvalte se. Chvalte nahlas jeden druhýho, klidně v soukromí, klidně před ostatními lidmi. Oceňte, když se někomu ve vašem okolí něco povede. Děkujte za maličkosti. A usmívejte se na ostatní, protože i to dělá radost. 

Napadlo vás třeba někomu na ulici jen tak pochválit outfit? Mojí mamce takhle v Americe nějaká paní pochválila boty. Jen tak. Uprostřed rušný ulice. Mamka z toho byla hotová ještě za tři dny. 

Zkuste to. 

Zlepšete někomu den a inspirujte ostatní k tomu, ať to dělají taky. Víte, jak nám všem potom bude fajn?

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

3 DROBNÍ POMOCNÍČCI


Objevit novej gym a najít tak konečně směr, kterým se při cvičení chcete vydat a pak tam skoro dva měsíce nesmět jít a nemoct pořádně hnout zadkem je hodně blbý. Dá se to přežít, jasně, ale je to otrava. Zvlášť pro někoho, kdo se fakt hýbe proto, že ho to baví a ne s nějakým vedlejším cílem.  Takže moje naučení se stojky a dalších triků s vlastním tělem je odloženo na neurčito a já se zatím snažím přizpůsobit aspoň tím, že se zaměřuju na zdravý potraviny, který občas proložím nezdravým kalorickým chai latte ve Starbucksu - třeba za odměnu, že jsem zvládla odběry krve. Protože balanc, žejo. A protože se mi ve foťáku nastřádalo několik fotek na tohle téma, připravila jsem si pro vás dneska článek se svýma aktuálníma třema oblíbencema, respektive vychytávkama.

2 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

JAK JSEM NEBĚŽELA NIGHT RUN



Balím si do tašky foťák, objektivy, šálu, týmový dresy a objednávám Uber. Celou cestu na Vypich mám v uších sluchátka a snažím se se nabudit na nějakou pozitivní náladu. Moc mi to nejde a tak vystupuju s trochu skleněnýma očima a opatrným krokem se vydávám hledat registrační point, kde mám sraz s ostatníma. Berle jsem opět nechala doma, obhajuju si to tím, že se snažím trénovat svaly, ale spíš už jsem z těch berlí prostě jen unavená. O to víc dnes. Koná se totiž Night Run. Jeden ze série nočních běhů napříč Českem, na kterej jsem se přihlásila už před třema měsícema. Před měsícem jsem začala trénovat a celkem jsem absolvovala celej jeden noční výběh, ehm. Hned po něm jsem odjela na teambuilding, kde jsem si poslední den přetrhla kolenní vazy. Naivně jsem nějak doufala, že se to třeba rychle uzdraví, že to nebude taková hrůza, z čehož mě vyvedl minulý týden doktor Holub, který si mě rovnou objednal na operaci. Nenesu to moc dobře a to jsem navíc podle mě pořád ve fázi popření, nikdy jsem na žádný operaci nebyla a fakt vůbec nechci do nemocnice. A tak teď funguju aspoň nějak v rámci možností a na Night Run jsem šla aspoň fandit. 

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

POSLEDNÍ LETNÍ A PRVNÍ PODZIMNÍ MOMENTY



Když dávám dohromady články tohohle typu, kdy jsou ještě třeba fotky z paddleboardů a různých výletů, je mi z toho pěkně smutno. Zaprvý proto, že mi přijde neuvěřitelný, že jsem měla dva týdny zpátky na sobě plavky a bylo mi vedro a zadruhý proto, že se pořád snažím vstřebat svoje rozbitý koleno. Pořád si to nějak nepřipouštím a jsem v takový tý fázi popření. Ta se třeba projevuje i tak, že občas vztekle zahodim berle a chodím radši bez nich. Ehm.

8 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

TAKY LÁSKA



Skvělou partu jsem měla už na gymplu. Bylo nás 5. 5 malejch holek, co se dostaly na gympl a myslely si, že jsou na vrcholu společenskýho života. Strašně ráda vzpomínám na ty naše důležitý výpravy do bufetu, jak jsme vždycky volily tu jednu konkrétní chodbu, kde na lavičce sedávali kluci ze čtvrťáku. Jak jsme si s nima psaly na ICQ a celý hodiny angličtiny ve dvojicích pak rozebíraly, jakej podtext mohlo těch pár vět třeba mít. Jak jsme žily jen pro plesovou sezónu, kde jsme poprvý opatrně ochutnávaly alkohol a zamilovávaly se každej večer do někoho jinýho. I jak jsem vždycky doma brečela, že jsem musela být doma dřív než ostatní holky a všechno důležitý mi tak určitě uniklo. Bylo nás 5 a hádejte, kdo byl lichej. Hádejte, kdo byl pak lichej i na vejšce, protože si oblíbil dvě blondýny z Moravy, co spolu vyrůstaly (zdravím Elu a Melu) a nakonec s nima i bydlel. Když jsem odešla z Olomouce do Prahy, znala jsem tady vlastně jen pár blogerek díky Elite Bloggers. A jestli jsem za něco blogování opravdu nejvíc na světě vděčná, tak jsou to lidi, který jsem díky tomu potkala. 

13 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OH KARL



Na nějakou designérskou kabelku si po-ma-louč-ku (čti šetřit neumim) šetřím už nějakou dobu. V hlavě mám samozřejmě Neverfullku od LV, nicméně to je ještě trochu jinej level a tak bych začala nějakou menší. A když jsem měla na fashion week půjčenou tuhle žlutou krásku Karl Lagerfeld, udělala jsem si hodně rychle jasno v tom, po jaký značce budu koukat jako první. Karl je totiž láska na první pohled, první sáhnutí i první oblečení. Kabelka se mi vracela s těžkým srdcem a samozřejmě mi v hlavě uzrává plán, že si pro ni zajdu. Jen nevím, jestli je chytrý začínat takhle výraznou barvou. 

Nemáte někdo zkušenost? Neokouká se rychle? Nezačne nudit?

Z toho jednoho dne s ní jsem nejvíc nadšená. Zkombinovala jsem jí naprosto jednoduše s celočerným outfitem a zlatými detaily. Kalhoty ze Stradivaria s vysokým pasem teď nosím každej den, protože se mi pod ně vejde obvaz a pořád to vypadá dobře. Úzkým croptopem se nedá nic zkazit, k tomu delší sako, chlupatý pantoflemasivní náušnice (jakožto jedinej šperk) a tmavě hnědá rtěnka. Jednoduchý a zároveň dost efektní. Co myslíte?

20 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ODPOLEDNE NA FASHION WEEKU



Díky mýmu mimoměstskýmu víkendu a berlím jsem toho z letošního fashion weeku absolvovala opravdu minimum. Konkrétně jedno odpoledne. I to jsem si ale užila na maximum a mrzelo by mě, kdybych tam nebyla aspoň na to. Časově jsem totiž vychytala přehlídku ODIVI a Jana Černého, přičemž ODIVI je celkem pravidelně třešinkou na dortu každýho fashion weeku. Ani letos tomu nebylo jinak. Pro mě to celý bylo o to lepší, že jsem mohla strávit skoro dvě hodiny v backstage a pozorovat přípravu modelek a modelů od začátku až do konce. Oficiálním make-up artistou letošního MBPFW byl totiž Douglas a jsem si celkem jistá, že dlouhodobá spolupráce Douglasu s Elitkama neunikla asi nikomu. Včera jsme se teda v zákulisí sešly s Lindou a užily si v první části ten zen, co tam panoval a půl hodiny před samotnou přehlídkou i neskutečnej ruch. Prostor byl naštěstí dostatečně velkej, otevřenej a vzdušnej, takže jsem se tam mohla v klidu procházet i s berlema a fotila jsem o sto šest. Líčilo se produktama Giorgio Armani, který jsme navíc s Lindou dostaly v rámci pozvánky do backstage a já vám povím, ten make-up fakt nemá obdoby. Už jsem takhle jeden dostala v rámci Design bloku, kde Douglas taky líčil přehlídky a byla jsem fakt smutná, když mi došel, takže tohle překvápko mi fakt rozzářilo oči. 

7 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

ZÁPISKY Z TEAMBUILDINGU



Do brzkýho setmělýho rána se rozeznívá budík. Je čtvrtek, 4:30 ráno a já vyskakuju z postele jakoby snad bylo dávno dopoledne. Kolem mě je černočerná tma a já se tiše kradu z ložnice, abych Kubu nechala ještě chvíli spát. O pár minut později nasoukaná v legínách a teplý Adidas mikině vztekle sedím na svý cestovní tašce od Kari Traa a snažím se jí  veškerou svojí fyzickou silou i silou vůle dopnout. Nejsem ochotná vyndat ani jednu ze svých pěti sbalených mikin a asi podvacátý si nadávám, že jsem si nezkusila sehnat opravdovou krosnu.

11 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

TA ČERVENÁ A TO SVĚTLO



Asi poprvý nemám vůbec potřebu k outfitovýmu článku cokoliv psát, haha. Přijde mi, že ty fotky tak nějak mluvěj za sebe. Červenou jsem si evidentně naprosto zamilovala a tenhle styl náušnic taky. Nedávno jsem neměla žádný, teď mám troje a vyhlížím další. A to světlo? Představte si, že jsme původně fotili z uplně jiný strany, nafotili celej outfit a Kuba pak chtěl vyfotit tady u tý vody jen tak jednu fotku na Instagram. Když jsem viděla to světlo na výsledný fotce, donutila jsem ho (mile samozřejmě :D) aby mi to celý přefotil, abych to měla taky s tímhle kouzelným sluníčkem. No a mám dojem, že hezčí fotky tady dlouho nebyly, takže to rozhodně stálo za to. Co na to říkáte?

17 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

DNY DÁVNÉ I NEDÁVNÉ



Já vám teda povím, že v Days in pictures snad ještě nikdy nebyl článek s fotkama z tak dlouhýho období, jako je v tomhle! Nečekanej týden v Norsku totiž zapříčinil, že jsem neměla čas zpracovat tuhle svojí klasiku v běžnou dobu a až doteď jsem chtěla sdílet nový zážitky a aktuální outfity, takže se k tomuhle dostávám nyní a garantuju vám, že si pěkně počtete. A já si připomenu, co všechno jsem dělala :D. Když jsem navíc nahrávala fotky, radši jsem se ani nekoukala, kolik přesně jich je, takže jsem zvědavá, kdo poctivě dojde až na konec!

15 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

MOJE BARVA



Málokdy se mi stane, že bych se s nějakou barvou sžila a cítila se v ní stoprocentně svá. Tak to mám jen s černou, bílou, šedou a béžovou. Od našich jsem vždycky slýchala, že ke mě nejvíc jde starorůžová. V zimě mám většinou náladu na khaki. Ale červená? Výrazná červená, co není jen rtěnka, ale pořádně velkej kus oblečení? Ač mě to stále překvapuje, faktem je, že se mi v šatníku nastřádalo několik červenejch věcí a v obchodech mi oči ujížděj právě tam, kde něco červenýho zahlídnu. Tak nevím, jestli to má signalizovat nějaký moje nový období - třeba dravý, to by se k červený hodilo, ne? :)) Uvidíme, třeba jo, už nějakou dobu se totiž snažím kývat na každou možnou příležitost a žít tak nejvíc naplno, jak to jen jde, přestože mám teď občas pocit, že toho mám tolik, že bych usnula ve stoje na jedoucích eskalátorech. Nicméně ty povinnosti jsou všechny strašně příjemný a strašně fajn, takže je to vlastně strašně super a stojí to za to. Co nejvíc se toho snažím házet na instastories a v záloze mám ještě článek plnej fotek z dní ještě před Norskem + samozřejmě i po Norsku, takže si o víkendu budete moct pořádně počíst. Dnes už ale jen mrkněte na outfitový fotky a dejte vědět, co říkáte na moje červený souznění.

6 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤

OFFICE GIRL



Jakoby nebudu tvrdit, že nejsou dny, kdy bych nejradši chodila do práce v teplákách nebo že nebyl den, kdy bych v něco-jako-teplákách fakt nešla. Ale co jsem se svojí pracovní rolí pořádně sžila, docela ráda tomu přizpůsobuju outfity a to i v případě, že jsem celej den v kanceláři a nejedem ani nikam na schůzku. Právě proto pak ocením kousky, který vypadaj super a zároveň jsou neskutečně pohodlný. Takový jedním kouskem je právě tohle sako, který jsem si zamilovala ve Stradivariu na první pohled, hned další den si ho vzala na sebe a pak ještě dvakrát za sebou, prostě láska. Kromě toho si pořád libuju v jednoduchosti, černý kalhoty, bílý triko (tohle z COSu je nejvíc příjemný a nejspíš si ho půjdu koupit ještě do zásoby a v dalších barvách), bílý boty, velká kabela, hodinky a výraznej náhrdelník. Ten jsem mimochodem dostala asi k dvacetinám a následující 3 roky ho na sobě měla možná dvakrát, spíš se na něj prášilo a půjčovala si ho mamka. Teď se to nějak zlomilo a nenosím v podstatě nic jinýho, tak je to asi přesně ten kousek, do kterýho musí člověk dospět, haha. 

Takže jsem už asi fakt dospělá :)))).





































Sako - STRADIVARIUS / kalhoty - ZARA / triko, náušnice - COS / kabelka - MANGO (via Answear) / prsten, náhrdelník - CALVIN KLEIN / hodinky, náramek - DW / boty - ADIDAS

9 komentářů:

Děkuju moc za všechny komentáře ❤