PÍSMENKO PO PÍSMENKU



Někdy se mi strašně chce psát. Říct vám o všem, co se mi děje v hlavě, protože jste se mnou už takovou spoustu měsíců. Říct vám, co se v mým životě odehrává, z čeho jsem nejšťastnější a z čeho naopak nešťastná. Někdy takovej článek i rozepíšu. A pak ho zase, písmenko po písmenku, smažu.  A pak nechci psát nic. Nechci fotit. Nechci s nikým mluvit. Chci být jen zalezlá pod peřinou a dělat, že vlastně ani nejsem. Což samozřejmě moc dobře nejde, když mám práci a další povinnosti. A tak jsou dny, kdy se vzbudím, zapnu autopilota, celej den se usmívám, dělám to co mám a v duchu sama sobě blahopřeju, že se takhle držím a nenechám ty emoce vybuchnout a nevykřičím do světa všechno, co bych mu někdy chtěla říct. To by se totiž divil.

Občas bloudím. A to hlavně sama v sobě. Naposledy třeba v pátek na Teniskology. Dřív bych byla z takový akce nadšená. A tentokrát? Chtěla jsem zmizet ve vteřině, co jsem tam strčila špičky. Bavilo mě na tom tak leda to místo a uspořádání prostoru. Jinak mě děsili všichni ti lidi, co se tam přišli ukázat a ze kterých křičel materialismus. To, jak si tam každej druhej na něco hrál, povýšeným okem si měřil ostatní návštěvníky a jak si každej fotil selfíčka. V metru jsem se pak navíc vyděsila toho, jak rychle jsem všechny tyhle lidi odsoudila, aniž bych věděla, kdo vlastně jsou a co dělají. 

Věci, který jsem dřív měla ráda, kterým jsem propadala, mě dnes nebavěj. Abych opět byla konkrétní - každý zvednutí činky mi po úrazu kolena přijde uplně nesmyslný. Ztráta času. Tohle přece dělat nechci. Najednou mám místo toho chuť chodit každej večer běhat. A za tmy se venku nebojím. Bojím se spíš toho, že zas spadnu do nějaký rutiny a budu se hnát za něčím, co mě vlastně nakonec nebude vůbec naplňovat. 

Bojím se, že jsem si toho nabrala víc, než dokážu zvládnout, aniž bych u toho ztratila část sebe. Občas se tak moc chci postavit všem výzvám, co mi přijdou do cesty, že pak přijedu na víkend domů a jsem schopná většinu víkendu prospat nebo jen tak koukat do blba. A není to tím, že bych byla v pátek na párty. Je to tím, že mě ten uplynulej týden totálně oddělal. 

Někdy ale jen jdu ranní Prahou, v ruce mám teplý kafe, který pomalu usrkávám a koukám se nahoru po těch střechách a vzpomínám, jak jsem takhle před lety uvažovala, jak by se mi v Praze asi žilo a musím se usmívat. Jak jsem v tý době neměla tušení, kam mě vítr zavane. Jak jsem vyrostla. Dospěla. Kolik jsem toho zažila. Nebo sedím s holkama na kafi a uvědomím si, jak jsem si tyhle holčičí chvíle vždycky strašně přála a tolik let mi trvalo, než jsem si je konečně mohla naplno zažít. Nebo běžím v rytmu svý oblíbený písničky a cítím se tak strašně dobře a vděčně, že zas můžu dát svýmu tělu zabrat a nemusím si dávat pozor na každej krok. Nebo projíždím web a přemítám, jestli si někdy spontánně koupím letenky na víkend v zahraničí a když si představuju situace, v jakých by k tomu mohlo dojít, cítím na tváři nervózní úsměv. 

A tak jsem postupně došla k závěru, že i když se kolem vás hroutěj důležitý věci a vy máte strach z toho, co bude, dá se fungovat s opravdickým a upřímným úsměvem na rtech a s jiskřičkama v očích. Stačí si užívat okamžiku. Toho, že se vám zrovna něco povedlo nebo vás někdo pochválil. Že jste si dali fakt dobrý kafe a měli jste štěstí na milou obsluhu. Že vás na to kafe vytáhla vaše kamarádka, která vás chtěla mít chvíli pro sebe. Že máte plnej diář věcí, který byste si dřív ani neuměli představit. Že jste si v hlavě vymalovali další sen, za kterým se můžete vydat. Usmívat se dá i tomu, že si na čilichili přečtete něco, co vás totálně vystihuje. Nebo tomu, že vyšel růžovej Doller. Vždyť je to přece úplně jedno, vždycky se něco najde!

14 komentářů:

  1. Děkuji! Z celého srdce děkuji! <3

    OdpovědětVymazat
  2. Jako bys mi mluvila ze srdce <3 Nakonec ty malý věci jsou ty největší 😊

    OdpovědětVymazat
  3. Je poznat, že tenhle článek je opravdu od srdce. Čte se to úplně jinak a mě to moc baví ��
    Obsahově jsi se do mě přesně strefila! Děkuji ti a jen tak dál ❤️

    OdpovědětVymazat
  4. Domí, naprosto smekám. Ztotožňuju se se vším a je to krásně napsaný. Konec mě dostal! Díky za to. ❤️

    OdpovědětVymazat
  5. (A zrovna ty pro mě představuješ velmi materiálního člověka) Přesně tak se cítím, když vidím, kam směřuje dnešní společnost, když tak málo lidí čte (smysluplné!!!) knihy a tak moc lidí čte všechny tyhle módní/nemódní (nevím, jak všelijak je nazýváte) blogy. Protože přesně tak..existují hodnoty, které jsou mnohem důležitější než kabelky a selfie a nonstop koukání do telefonu. Je fajn si něco koupit, ale nic z toho ještě nikoho neudělalo šťastným a všichni se ve své podstatě nakonec rozpláčou, jak je to pomíjivé. Přeji Ti, aby jsi k tomu jednou také dospěla, a pokud si myslíš, že tam jsi, tak ti gratuluju:)

    OdpovědětVymazat
  6. Přesně tak!! A jelikož nemám blog, jednou za čas si sednu a otevřu My Diary (Google aplikace-výborná, všechno se řadí podle data, můžeš přidat i fotky atd..) A tam to všechno sepíšu. A číst si to zpětně? To dá člověku nejvíc. Uvědomíme si totiž, jaký řešíme někdy malichernosti. Který jsou pro nás v tu chvíli středobod vesmíru, ale klidně i o týden později jsou nepodstatný :-)

    Tak ať se daří i bez triček z Teniskology za 6 a půl (síla, co :D) ❤

    OdpovědětVymazat
  7. Jednoduše díky, tohle jsem teď hrozně moc potřebovala:D A.

    OdpovědětVymazat
  8. ...že vyšel růžovej doller. Já se na něj tak těšila! <3
    Ten článek je tak strašně pravdivej, Domi. Znám to. Celej týden trávim hodiny ve škole a v práci a když si na víkend naplánuju konečně nějakej milejší program, zjistim v sobotu ráno, že bych to nejradši celý prospala :D A nejvíc se děsim toho, že jsem si díky tý operaci uvědomila, že mě vlastně fitko ani squash nebaví tolik, jako jsem si myslela... takže už se stejně jako ty nechci hnát do nějakýho stereotypu, kterej mě vlastně tolik nenaplňuje. Tak uvidíme jak to dopadne :)
    www.linheart.cz

    OdpovědětVymazat
  9. tak veru, treba tesit z malickosti a s nimi casom pridu mozno aj tie velke veci ;)
    dakujeme za malickosti, za krasny myslienkovy clanok ;) good luck

    OdpovědětVymazat
  10. Miluju tvůj blog. Jsi mojí největší inspirací, tvoje články hltám každým dechem a už několikrát jsem přemýšlela nad tím, že si je vytisknou a budu číst jako knížku!😂😍 To mě přivádí k tomu- nepřemýšlela si někdy o tom, nějakou napsat? A tenhle pocit naprosto znám. Mám to takhle s cvičením taky. Mnohem raději, než abych 2 hodiny umírala sama v posilovně jdu na procházku s kamarádkou, zaběhat si a nebo na nějakou skupinovou lekci. Protože mi zkrátka přijde, že dělat něco, co mě nebaví jen proto, abych dobře vypadala nebo protože to dělají všichni...copak mě bude v 70 letech zajímat, že jsem v 16 letech měla svaly? Ne. Mnohem šťastnější jsem a budu, když dělám to, co mě fakt baví.

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně napsaný článek. Napsala jsi jej, jako bych ho já sama večer při teplém čaji v křesle. Tak hezky se četl ♥♥ Musím říct, že taky zažívám chvíle, kdy s uvědomuji, že stačí člověku maličkosti (jako večerní běh) a je to někdy mnohem více než velká akce :)

    OdpovědětVymazat
  12. ❤️ Opět boží Domi. Fandím ti. Už tolik let, a je skvělý pozorovat jak jsi lepší a lepší (zatím co já fotím nekvalitní fotky mobilem :DD).

    P.S. A letenky na víkend si kup! Hned! Za pár stovek. Kamkoliv. Jen tak. Protože výlety ve stylu #protožepročne jsou nejlepší! ❤️

    OdpovědětVymazat
  13. Výborný článek, Domi! Krásně sepsané a upřímné :)

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤