NAHORU, DOLU, TAM, ZPÁTKY, JINAM



Napadá vás z názvu článku, o čem bude řeč? 

Chtěla bych tenhle článek psát pro vás všechny, co o sobě pochybujou, co špatně nesou, že jejich snaha neznamená konstantní zlepšování se a co se trápěj tím, že se necítěj ve svý kůži... Když si ale sáhnu do svědomí, musím sama sobě přiznat, že ho píšu z velký části taky sama pro sebe. Protože i já si potřebuju přečíst to, co se právě chystám psát. To je vlastně dost divný přiznání, ale proč ne.

V oblasti cvičení a zdravýho životního stylu se pohybuju už dost dlouho na to, abych věděla, že úbytek tuku/nárůst svalový hmoty/cokoliv je každého cílem, není něco, co by se dělo stabilně a přesně tím směrem, jakým chceme. Spíš to jsou výkyvy. Nahoru a dolu. Pořád dokola. Nikdo totiž není dokonalej, nikdo nedrží striktní režim, aniž by se od něj čas od času úmyslně či neúmyslně odchýlil. A tak to prostě kolísá. Moc dobře si vzpomínám na chvíle, kdy jsem byla vydeptaná z toho, že makám jak šroub, hlídám si jídlo, nejím žádný prasárny a stejně to pořád nejde podle mých představ. Vydeptaná jsem byla kolikrát i z toho, že mi neustále někdo anonymně připomínal, že bych měla makat víc. A jíst míň. A vlastně vypadat úplně jinak, abych se někomu líbila. 
Teď jsem v situaci, kdy jsem už měsíc a půl neviděla fitko. A co si budem povídat, poslední půlrok jsem tam rozhodně nebyla tak často jako dřív. Řešila jsem uplně jiný věci, měla jsem pocit, že potřebuju začít dělat věci jinak, žít jinak a nakonec jsem se taky dost trápila a utíkala před tím. To je ale trochu jinej příběh, na kterej možná přijde čas někdy v budoucnu. Teď si nalejem čistýho vína v trochu jiným směru. Pro někoho, kdo se tak nějak živí tím, že se fotí a sdílí s ostatníma lidma svůj život, je HODNĚ psychický náročný, když mu vyskočí váha nahoru. A že mě vyskočila jste si asi všimli všichni. Já samozřejmě taky a vůbec to nepotřebuju slyšet od svýho okolí. Nebudu vám tady lhát a tvrdit, že jsem s tím naprosto OK, naopak přiznávám, že zejména ten nedostatek pohybu a nemožnost se nějak vybít, mě taky dost vydeptává, ale snažím se k tomu přistupovat zodpovědně, dát svýmu tělu dostatek času a živin k tomu, aby se uzdravilo (koleno) a abych se do toho pak mohla zas pořádně opřít. Díky tomuhle blbýmu zranění jsem si uvědomila, jak přísná jsem ke svýmu tělu byla a co hlavně - jak nevděčná. Vydrželo se mnou už tolik. Od mala jsem ho drtila na ledě, na baletu, na gymnastice, na atletice. Nebo na horách na prkně, na moři na windsurfingu... A nikdy mě nezklamalo. A já jsem to nikdy neocenila. Až teď jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby se něco pokazilo a dávalo dohromady sakra dlouho. Rozhodně teda není na místě hned přemýšlet o tom, jak začnu jet hodiny a hodiny kardia a budu žít jen na salátech. Naučila jsem se chápat, že tělo se prostě mění a přizpůsobuje dění v životě. Ne že se život motá kolem toho, jak vypadá tělo. Když vám není psychicky hej, řešíte něco, co vás emočně vyčerpává, není prostě možný od těla chtít, aby zážilo a dařilo se mu. Zatímco když budete uplně oukej, pozitivně naladění a nebudete se ničím moc stresovat, půjde to skoro "samo". Jde to ruku v ruce. A protože sám život je jak jízda na horský dráze - jednou dole, jednou nahoře - je uplně normální, že i váha kolísá. 

Opakuju, je normální, že váha kolísá. Není důvod se kvůli tomu hroutit a neměla by to být vaše hlavní priorita. Že už jste vypadali líp? No a co? Já taky. Ale sáhněte si každej do vlastních vzpomínek a svědomí - když jste vypadali fyzicky nejlíp, respektive byli nejhubenější, byli jste i nejšťastnější obecně? Nebo jste se tak třeba jen tvářili a vnitřně se cítili uplně jinak a pouze si tím něco kompenzovali? Já jsem zažila obojí. Jeden čas jsem tomu byla tak oddaná, že to byl veškerej můj smysl života a jasně - pak jsem byla spokojená, když se vše točilo jen okolo toho. Pak jsem ale zjistila, že život může (a má!!) být mnohem víc než jen jídlo a fitko. 

A tak to kolísá. Kolísám já, moje váha, moje nálady a občas i sny a touhy. Lítám nahoru a dolů, vydávám se tam a zase zpátky a někdy si uvědomím, že bych vlastně chtěla jít uplně jinam. A to je normální. 























Košile - GANT / kalhoty - STRADIVARIUS / boty - ADIDAS / kabelka - ASOS / náušnice - PANDORA / prstýnky - H&M


21 komentářů:

  1. Moc pěkný lak na nehty ... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Přísahám, že právě tohle jsem dneska potřebovala slyšet ❤️.
    A upřímně Domčo, si jedna z nejkrásnějších blogerek na český scéně

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky to říkáš :) Držím palce, ať je ti brzy zase hej :)

    OdpovědětVymazat
  4. Viděla jsem tě nedávno na Bloges marketu, jsi nádherná a máš krásnou postavu❤️.

    OdpovědětVymazat
  5. Na fotkách ti to sluší, takže pořád dobrý. A až budeš OK fyzicky, tak můžeš pouvažovat, jestli něco vylepšit (a nebo taky ne ;-))

    OdpovědětVymazat
  6. Super košile. Kil jsem si tedy vůbec nevšimla. Moc ti to sluší tak jako tak.

    Přeji více vyrovnanosti i psychické, aby Tvůj život nebyl stále nahoru a dolů, je to hodně o psychické vyzrálosti. :-)

    K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já se snažím to nějak nezdůrazňovat, ale cítím to na sobě :) děkuju moc!

      Vymazat
  7. Já nevím, možná jsem ten začátek špatně pochopila, ale mně to, že váha nějak víc kolísá (nemyslím kilo sem, kilo tam) nepřijde uplně normální. Spíš si myslím, že to postihuje právě lidi, co se na to nezdravě upínaj a neuměj se svým tělem pracovat a ,,naslouchat mu". Já už vážím x let stejně, sportuju hodně (ale ne kvůli postavě, a samozřejmě jsou občas odbobí, kdy na to není tolik času), jím zdravě tak z 50-60% protože mám ráda i nezdravý. Tím, co popisuješ, jsem si tak lehce prošla v telecích letech teda taky... Vždycky jsem se do toho ,,obula", přehnala to, psychicky mě to akorát vyčerpalo, tak jsem se na to vykašlala, to mě vydeptalo ještě víc, a takhle furt dokola. Od doby, co mi záleží víc na zdraví (i psychickým), než na postavě, se cejtím (a paradoxně i konstantně vypadám) mnohem líp. A nevšimla jsem si, že bys nějak přibrala, tak buď to umíš dobře maskovat, nebo to máš spíš v hlavě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já to nemyslím tak, že člověk během měsíce přibere 10 kilo. Spíš když prostě začne najednou fungovat jinak, tráví jinak čas, má jinej denní režim - tak že to prostě může lítat. Je logický, že nevypadám stejně jako když jsem chodila 5x týdně do fitka klidně na 3 hodiny a k tomu si doma vařila každý jídlo a nic dalšího nedělala, neměla práci, nechodila nikam s holkama atd.
      Ale naprosto souhlasím s tvýma závěrečnýma větama, tenhle paradox funguje, o tom jsem přesvědčená.

      Vymazat
  8. Dominik ze své zkušenosti vím, že když jsem zhubla před lety kvůli stresu v práci při výšce 175 z 65 kilo na 52kg ztratila jsem úplně prsa z béčka na nulky o brečela jsem to. Najednou jsem si nepřipadala dost ženská. Teď jsem o pár kilo těžší, ale mám ráda své křivky a i když cvičím po většinu roku poctivě mám taky občasný propad lenory a necvičení a to se potom dostaví vnitřní bič, že nejsem dostatečně disciplínovaná. Jsi krásná holka a vůbec jsem si nevšimla nějakého toho kilča o kterém se zmiňuješ a jinak jsi neuvěřitelná za to že se s námi delší o takové pocity. Pro mě jsi úžasná!Ať se ti daří a je zase lépe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju strašně moc za tak krásnej komentář ❤

      Vymazat
  9. Dominiko, moc ti to sluší a souhlasím s tím, že jsi jedna z nejkrásnějších blogerek na český scéně. :-) Držím palce, ať je zdravotně vše brzy v pořádku a měj se ráda i s kilem navíc, které stejně není vidět.

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤