NEMOCNIČNÍ DENÍK



Tenhle článek bych chtěla nejprve trochu uvést. Nerada bych totiž, aby vyzněl, jakože se lituju a že mám nějaký hrozný problémy - to totiž fakt nemám. Lidi jsou v nemocnici s milionkrát závažnějšíma věcma a snažej si zachovat pozitivní pohled a kolikrát to prostě nestačí a jejich dny jsou sečtený. Tenhle článek jsem napsala čistě jen podle svýho prožívání svýho prvního úrazu a prvního pobytu v nemocnici a je to naprosto neporovnatelný s lidma, kteří se dlouhodobě léčí s něčím závažným. Doufám teda, že to přesně tak bude z vaší strany pochopeno. Děkuju za pozornost, jdeme na to.

Čtvrtek si užívám na maximum, přes den v práci přednáším na workshopu, odpoledne běhám po nákupech a kafíčkách a večer s Kubou vyrážíme na křest novýho krásnýho diáře holek z A cup of style. Den narvanej přesně podle mýho gusta a já mám celou dobu úsměv na rtech. Když se mě ale večer na akci každej ptá na nohu a já několikrát vysvětluju, že přestože teď chodím uplně normálně, čeká mě hned další den nástup do nemocnice na operaci, tak mi nakonec úsměv vadne a domů vyrážíme brzy, abych se ještě pořádně vyspala.

V pátek mám totiž budík v nelidskou hodinu - čti 5:30. Půl hodiny ho odkládám a nakonec se za tmy sesbírám z postele, natahuju tepláky, meju zuby, vlasy smotám do culíku, do tašky naházím pár věcí a vykradu se z bytu ven, kde už na mě čeká Uber. Poprchává, svítá a mně kručí v břiše. To to začíná. Hned v sedm se mě na příjmu ujímá doktor, co vypadá, že neví, kde mu hlava stojí, rychle se mnou něco sepíše a posílá mě do druhýho patra najít si pokoj. O chvíli později tam bezradně stojím a poprvý ten den se mi tlačej slzy do očí, vůbec tady nechci bejt. Abyste tomu rozuměli, nikdy jsem v nemocnici nebyla. Nikdy jsem nebyla na žádný operaci, nikdy jsem neměla žádný zranění, prostě nikdy nic. Proto jsem z toho dost v nervu a nevím, kam se podít, komu se hlásit, co po kom chtít a na co se ptát. A tak tam jen stojím a dumám, jestli se přece jen nemůžu ještě někam ztratit. Nakonec se mě ujímá milá sestřička, přiděluje mi postel a informuje, že jsem sice měla jít na řadu první, ale že už je na sále někdo akutně a že si budu muset počkat. Tak si v teplákách zalejzám do postele a čtu knížku. O tři hodiny později šilhám hlady, žízní i nervama zároveň. Když se pak soukám do andělíčku, klepu se zimou i strachy a když mě na lehátku vezou na sál, je mi normálně na zvracení. Už chápu, proč jsem měla být od půlnoci na lačno. Napichování kanyly se neobejde bez poznámek na tetování (stejně jako odběry krve kdykoliv) a navíc ze mě okamžitě crčí krev a sestřička mi trošku překvapeně hlásí, že mi nějak pustila žilou. Když už je čas na narkózu, dostávám informaci, že to může trochu pálit a tak nějak čekám, že se mi všechno pomalu rozplyne před očima - jako v seriálech a z vyprávění ostatních. Rozhodně teda nečekám nic nepříjemnýho. Rozhodně nečekám to, co během pár sekund přijde. 

Z ničehonic mám pocit, že na mě někdo položil obrovskej balvan a ten mě zatlačuje do země neskutečnou silou. Celý tělo mě bolí a je pod strašným tlakem. Srdce mi buší extrémní rychlostí a já mám pocit, že se nemůžu nadechnout a že tohle musí bejt špatně, takhle přece určitě narkóza neprobíhá. 

Najednou cvak a vydešeně se budím na lůžku v chodbě u sálu. Začínám vnímat bolest v noze, je mi strašná zima a z očí se mi okamžitě kutálej slzy. Než se stihnu vzpamatovat, je u mě sestra a uklidňuje mě. Pak další výpadek a najednou už ležím na svým pokoji, přes kanylu dostávám něco proti bolesti, nemůžu se hnout, v koleni mám dren a dostávám pokyn nepít ještě aspoň dvě hodiny. Jíst budu prý až další ráno.

Jako cože? Umírám hlady a jsem 100% probraná. Žádný, že budu celej den mimo, že celej den prospím a že sotva napíšu pár lidem, že to mám za sebou. Pouštím si teda do uší jeden z mých depresivních playlistů a čekám, až přijede Kuba, kterýmu dám za úkol mi dovnitř propašovat aspoň suchej rohlík. Píšu našim a babičce a mezitím mi na stole vedle postele přistává krásná růžová kytice, ke který se ani nejsem schopná natáhnout a tak jen čekám, až mi sestřička přečte věnování. Je ze Sunu od mých kolegů a já se i přes bolest a mizernou náladu musím usmívat, tohle gesto je prostě strašně hezký. A když mi pak ještě volá kamarád, kterej kvůli našemu hovoru dostane v tramvaji pokutu, mám chvíli náladu fakt dobrou a uvědomuju si jednu důležitou věc.

V těhlech nepohodlnejch situacích si člověk uvědomí, co a kdo je v životě důležitý.



Noc je něco hroznýho, jsem na pokoji se starou paní a díky brzkýmu stmívání máme v pokoji už o půl devátý tmu jako v pytli a obě usínáme. Vede to samozřejmě k tomu, že se v jednu ráno probudím a mám pocit, že jsem vyspalá. Nohu musím mít stále v jedný poloze a bolí mě stejně jako celý tělo, protože normálně nikdy nespím na zádech. Bolest zad kompenzuju aspoň tím, že si trošku zvednu postel, zbytek noci tak strávím v polosedě a usnu až někdy nad ránem. Koukám do stropu nebo do telefonu a snažím se srovnat s pocitem, že si sama nedojdu ani na záchod. Když na něj po 24 hodinách fakt potřebuju, volám si sestřičku a celej ten proces je šílenej. V koupelně si rovnou i meju zuby, přičemž u toho dostávám křeč do ruky a jsem vyčerpaná tak, že mi je opět na zvracení. Uvědomuju si tím, jak náročná je narkóza a i tenhle v podstatě malej zákrok pro tělo a jak těžko se z toho bude vzpamatovávat. Ke snídani do sebe nacpu tři suchý rohlíky a nemůžu se dočkat, až přijde doktor a já dostanu propustku. Vytahování drenu je pro mě asi největší očistec, lituju těch snědených rohlíků, protože jestli mi za celou dobu bylo OPRAVDU zle, je to právě ve chvíli, kdy mi z kolena tahaj hadičku, která je tam uvnitř snad zamotaná kolem dokola. Bolí to, je to šíleně nepříjemný a já opět neudržím slzy a rozdýchám to ještě další půl hodinu. Připadám si trošku jak malý dítě, který poprvé poznalo nějakou nepříjemnou část života a můj obdiv patří každýmu, kdo zvládá nemocnici v dobrým psychickým stavu. Já jsem tady sotva 30 hodin a cítím se v depresi. Jsem nešťastná, bolavá, nohu mám dvojnásobnou, nemůžu se jí dotknout a cesta o berlích k autu mě pro změnu naprosto vysílí.

Venku se chvíli zastavím, zhluboka se nadechuju čerstvýho vzduchu a nechám si na obličej dopadat sluneční paprsky. Najednou mám zase pocit, že žiju a že všechno není tak černý, jak se zdálo ještě před pár minutama. Je šílený, že přesto, že v nemocnici kde jsem byla (Nemocnice milosrdných sester svatého Karla Boromejského) jsou všichni strašně milí, hodní a snesli by vám modrý z nebe, ta atmosféra tam je neskutečně depresivní. Možná je to tím, že jsem byla upoutaná na lůžko a sama nemohla nic, skoro se ani natáhnout ke stolu pro telefon. Možná je to tím, že k jídlu člověk dostává pečivo a paštiku, místo aby dostal zeleninu a ovoce a dodal tak tělu nějaký vitamíny a živiny potřebný k regeneraci a uzdravení. Možná je to tím, že tam člověk nemůže dělat nic jinýho než dokola přemýšlet nad svým životem a nad vším špatným, co se mu kdy stalo. Chtěla bych vidět toho, kdo tam přemýšlí nad něčím příjemným...

Jednu věc shledávám na tom celým jako pozitivum. Během těch několika hodin jsem si stihla uvědomit spoustu věcí. Převážně to, jaký mám štěstí na lidi, který mám teď okolo sebe. Na kamarády, kteří jsou opravdoví kamarádi a opravdu se zajímaj. Že mi píšou, volaj, rozveselujou. Že si na mě vzpomene babička a dá mi najevo, že by za mnou nejradši přijela. Že mi z práce pošlou kytku. Že za mnou oba dny přijde Kuba, donese kytku a vymodlenej rohlík. Že mi po cestě domů skončí pro chai latte a že se o mě doma krásně stará. Že na Bloges Marketu můžu celou dobu jen sedět, Alex mi chodí pro teplý čajíčky a zvedá mi náladu. Že když přijdu do práce a zjistím, že jsem sakra přecenila svoje síly, dostanu volno a můžu jít domů. Děkuju. Našim, Kubovi, Alex, Kristý, Michalovi, mýmu oddělení v Sunu. Nejen za tyhle dva dny, ale za mnohem víc.

A ještě jedna věc. Jsem si celkem jistá, že celá tahle situace hodně změní můj postoj ke cvičení a k vlastnímu tělu. K tomu, jak se k němu chovám, čím ho krmím, jaký na něj kladu nároky, jak ho využívám a nedopřávám mu dostatečnou regeneraci a kvalitní živiny. Neumíte si představit, jak se těším, až zase budu cvičit, až se půjdu proběhnout, až se konečně zas začnu učit tu stojku. Budu to ale tentokrát brát celý tak trochu jinak. A strašně se na to těším.
______________________________________________

Docela by mě zajímalo, jestli taky mám někoho, kdo taky doteď nemá zkušenost s pobytem v nemocnici a pokud tu zkušenost máte a byli jste v narkóze - bylo to pro vás taky tak nepříjemný? 

30 komentářů:

  1. Dva roky zpátky jsem přiletěla na Vánoce ze zahraničí, kde jsem studovala. Pět dní před Štědrým dnem mi začlo bejt divně. Hučelo/pískalo mi v uchu až to bolelo a pomalu na něj neslyšela. Na poliklinice mě rovnou poslali do Krče s tim, že můžu přijít o sluch. Málem jsem se ubrečela a nejradši si lehla do postele a zůstala tam. Hospitalizovali si mě tam na 4 dny, každej den 2-3 hodinová infuze (bleee) s tim, že je to něco, s čim se nedá bohužel nic dělat. Ucho sice stále nefunguje jak má, léky proti závratim beru 2 denně, ale jinak žiju normálně dál. Hrozně záleží na koho narazíš. Měla jsem skvělou doktorku, která mi např. do týdne sehnala magnetickou rezonanci a jednala se mnou jako s člověkem, kterej se samozřejmě bojí a neví, co se s nim děje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jej, to je hrozný :(. Máš pravdu, že záleží na koho narazíš, je rozdíl, jak ti někdo oznámí takovou informaci a jak tě přitom zvládne uklidnit. Držím palce, ať máš ucho v poho a nehorší se to. Děkuju moc za sdílení!

      Vymazat
  2. Mas muj obdiv, kazda navsteva nemocnice je des! Byla jsem na operaci dvakrat jako dite a diky bohu ze si to uz nepamatuju!! Ale myslim ze bys mela trochu omezit jidlo aby jsi ulevila noze a vlastne moc nepribrala a nebyla pak v depkach! Brzo se uzdrav

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to v plánu, ale dík za radu :)

      Vymazat
    2. Já nevim, ale být Dom, asi jsem víc v depce z takového komentáře :D
      A ony i ty berle jsou docela posilka na ruce :))
      V.

      Vymazat
  3. Já jsem to zažila poprvé před rokem, kdy mě ve 2 ráno přijali na urgentu s ledvinovou kolikou. Nejhorší bolest mého života. Prý je to fakt jedna z těch co nikdo nikomu nepřeje. Kupodivu, to bylo všechno super. Všichni hodní, na pokoji veselá paní a za chvíli mi bylo dobře. Tento rok jsem tak ležela dvakrát, byla jsem tam několikrát jen na pár hodin. A upřímně jsem ráda za tu zkušenost, ale fakt mě to tam psychicky zruinovalo jeste vic. Obdivovala jsem vsechny ty vesele pani okolo me, byla to mega motivace :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak snad už sis to na nějakou dobu vybrala tyjo, držim palce!

      Vymazat
  4. Domco,me to ceka v rijnu.Naposled v nemocnici v 5 letech.Ceka me narkoza sice zakrok bude trvat 15-20 min.(gynda)ale i tak jako nechce se mi,ze jo.Jedu az do Horovic,vsichni peji jenom chvalu,ale nic to na tom nemeni,ze jdu sice k Primari,ale porad je to NEMOCNICE!!!😒😁.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto chápu :D Ale bude to určo v pohodě!

      Vymazat
  5. Každý jsme jedinečný originál a máme svůj způsob prožívání, tudíž se neomlouvej za to, že tě to dostalo. Pokud se ti chce z toho brečet, tak to dostaň ze sebe ven a nedrž to v sobě, aby ti nebylo hůř. Jsme jenom lidé, ne stroje.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, za 3 tydny me ceka 3.operace kolene..po prvni narkoze jsem jeste nekolik hodin trpela a skoncila na kapackach, druha byla lepsi a ted se bojim snad nejvic toho co me cela..dren jsem mela po kazde a naprosto chapu tvuj pocit z vytahovani..poprve budu hospitalizovana na dyl jak jednu noc uz ted mam v planumpodesat revers :D drz se a at se ti koleno nrzo zahoji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaaaaj, tak ať je to ok, s tím reverzem opatrně, já jsem si taky říkala, že bych šla třeba domů hned večer, ale ani náhodou bych to nezvládla :/

      Vymazat
  7. Taky mě narkoza před císařským řezem dost šokovala, z dětství si ji pamatuju docela jinak, celkem příjemně, takže tě chápu :-(... jinak kéž bych taky mohla 5:30 považovat za nelidskou hodinu, už takhle vstávám dva roky a už mi to přijde celkem fajn hodina :-D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No... :D bez dětí je to trošku jinačí, co si budem!

      Vymazat
  8. Ja se omlouvam, mne to jako nutricni z nemocnice nejak neda:)) Chapu, ze jidlo v nemocnici nebyva zadnej slagr, to si nemyslim ani ja, ale je dulezite brat v potaz to, ze jsi byla po celkove narkoze a to nekteri lide treba 3 dny zvraci, takze se musi davat jednoduse stravitelna strava, jako treba to bile pecivo a pod, ovoce a zelenina to zrovna neni:) A viz komentar vys, rozhodne neuskodi lehci strava, bez sladkosti, smazeneho a pod, ale zase zadnou redukcni dietu prosim prosim, jakmile se v tele neco hoji, vzdycky si to zada energii navic a jak uz bylo receno, berle jsou taky makacka:) A jinak preji brzke uzdraveni, hlavne byt trpeliva, to se v tomhle pripade nejvic vyplaci:) Jo a jinak moje posledni zkusenost s operaci v celkove narkoze byla takova, ze jsem taky malem posla hlady:D mela jsem jit na sal rano v 8, ale protahla se operace, takze jsem sla s krucicim brichem az ve 3 odpoledne a utesovala se tim, ze po vykone v brise stejne pomysleni na jidlo nebudu mit a ono houby, jen co jsem se probrala, snedla bych vola:( bohuzel me dalsi jidlo cekalo az druhy den k veceri a to mi jeste prinesli spatnou dietu, tak to bylo neco... :D A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Andy, jasná věc, naprosto chápu a respektuju názor někoho, kdo tomu rozumí, děkuju :))

      Vymazat
  9. U narkózy podle mě hodně záleží na tom, jak je připravená ;) Já byla na operaci dvakrát, jednou s meniskem v pražských Malvazinkách a podruhé při operaci slepého střeva. Zatímco s kolenem jsem byla naprosto v pohodě, po operaci slepáku jsem prozvracela půlku noci, jak mi z narkózy bylo špatně.
    Operace kolene bolí, ale zase se umí dát rychle do pořádku a ta bolest odezní. Mně tehdy ještě po operaci brali z kolene krev, protože jsem neměla zavedený dren a to byla terpve bolest.
    Hlavně se dej brzo do kupy!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak to myslíš, připravená?
      Mně brali z kolene krev dva dny po úraze samotným a to mě asi ani nebolelo, spíš jsem byla vyděšená. Děkuju za komentář každopádně :)

      Vymazat
  10. V nemocnici jsem byla několikrát, jsem holt šikulka, ale letos jsem byla poprvé na operaci, naštěstí jsem přišla a šla jsem první, takže opravdu za chvilku, že jsem se nestačila ani pořádně bát. Jinak já si pamatuju jak jsem ležela na operačním sále, nade mnou doktorka a ať počítám a pak už nic nevím, probudila jsem se jako ty, byla mi strašná zima a chvilku jsem moc nevěděla co se děje, pak jsem najednou byla na pokoji. Špatně mi bylo po tom co jsem telefonovala mamce, pak mi naštěstí něco dali a nevolnost byla pryč :D Bolest jsem naštěstí nijak nevnímala, až k večeru a v tomhle jsem měla štěstí, dost jsem přes den spala. A to s ležením na zádech znám, já spím na břiše a po operaci jsem dva měsíce musela ležet na zádech, děs :D
    Jinak Tě chápu, když jsi byla v nemocnici poprvé, já tam poprvé byla když jsem byla malá - s otřesem mozku, nemohla jsem tam mít maminku (v té době to ještě nebylo) a přestože mi bylo nějakých 5*6 let, pamatuji si to dodneška, ten první pobyt v nemocnici je hodně zatěžující. Ještě že už jsi doma a přeji brzké uzdravení, dozotavení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi máš pravdu, že ten první zážitek je tak nějak traumatizující :D
      děkuju moc za komentář :)

      Vymazat
  11. Kutálely se mi slzy i za tebe a to nejspíš proto, že tady máme nemocnici, kde jsou schopný člověku, co se nemůže hýbat přinést jídlo a čus, nezajímá je. A to se ještě borci příhlásí do soutěže o nejlepší nemocnici ? Umírá tu tolik lidí nebo se jejich stav minimálně zhorší a co tu nevyléčí čajovou dietou pravděpodobně nevyléčí vůbec. Sestřičky jsou krávy, co se hádají o gauč a jestli se bude koukat na Novu nebo na Primu a když už přijde za všechny ty směny jedna hodná je to jako vysvobození. Byla jsem tam necelých 24 hodin a brečela jsem mamce do telefonu ať mě vezme domů, ať podepíše, co jí řeknou a vezme mě domů. Šlo o podezření na slepák, naštěstí planý poplach, ale do nemocnice už znova nechci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježiš achjo, to mě mrzí :( Já jsem aspoň měla štěstí na milý sestřičky i doktory, tak jsem ráda... Tohle co píšeš by mě asi oddělalo uplně.

      Vymazat
  12. Tak já jsem teda ten jedinec, co s nemocnicí (klepu na dřevo) žádnou zkušenost nemá a po pravdě si pobyt tam neumím vůbec představit. Mám takovou vlastnost, že když mě něco bolí nebo mi není dobře, tak se to před všema snažím skrýt jak jen to jde, takže mi příjde úplně nepředstavitelný ležet a být závislá na jiných. Každopádně přeju brzký uzdravení a posílám pozitivní myšlenky! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, super, tak držim palce, ať to takhle zůstane! :)

      Vymazat
  13. nevím teda co je na čase 5:30 nelidská hodina, já takhle vstávám v 5:20 každej den do práce a myslím že spousta lidí na tom bude úplně stejně :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo no, já holt můžu přijít do práce klidně až v deset, když chci a v 5:30 jsem teda nikdy nevstávala ani v dobách, kdy jsem chodila do školy. Možná tak na nějaký závody, když jsem byla malá. Rozhodně si nemyslím, že je to běžná doba pro vstávání nebo že to tak má většina lidí :)

      Vymazat
  14. Nemocniční prostředí mě děsí, až hrůza. :-( Jinak Domi, doufám, že to skutečně trochu změní Tvůj pohled na Tvé tělo. Přijde mi, že někdy řešíš maličkosti (třeba jaké máš vzhledové nedostatky) místo toho, aby jsi ho měla ráda a byla šťastná za zdravé tělo, které Ti umožní běhat a cestovat.. Rychlou regeneraci přeji, Týna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, přesně o tom jsem se právě snažila ve článku zmínit :)

      Vymazat
  15. S nemocnicema na tom nejsem vůbec dobře. Jako ano, při nalomené ruce, nalomené noze apod. mi celkem pomohli, ale od minulého roku se jim snažím vyhýbat. Začalo to v únoru, kdy mě doktor poslal do nemocnice a já tam můsela zůstat 3 dny...nejhorší dny mého života, samota, neochotný personál atd. A pak v létě, kdy jsem 4 měsíce propendlovala mezi různými nemocnicemi a odděleními, abych mohla navštívit svojí babičku, kterou si prostě přehazovali jak horký brambor. Nic příjemného.
    A teď mám doporučenou operaci kolene, ale bojím se jít, raději to odkládám, až to bude akutní....

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤