STŘIHY II.



Bezmyšlenkovitě projíždím stories a u jednoho odkazu swajpnu nahoru a nechávám video přehrát. Po prvních slovech mám husí kůži a téměř bez dechu poslouchám těch pár minut, který si pak přehrávám znova a znova. Ve vaně. Při čištění zubů, před usnutím. "...Jak moc chceš bejt svá, jenže vlastně nevíš, co to přesně znamená. Jak moc chceš jet naplno, ale zároveň nevíš kam..." Pokaždý mám husí kůži, pokaždý nechápu, jak někdo dokáže do slov a do svýho hlasu dát tolik emocí, se kterýma se ztotožní každá ztracená duše. Něco mi slib. Pouštím si to dodnes. Abych si vzpomněla. Abych sama sobě něco slíbila. 
Střih.

Přicházím k paláci, kde se koná fashion week a kam se pár minut před další přehlídkou sbíhají lidi ze všech stran. Mrzne, až praští, ale většina má rozepnutou bundu, sundanej jeden rukáv, odhalenej pruh na břiše nebo aspoň kotníky. Aby bylo vidět co nejvíc z jejich outfitu a aby to nějakej streetstyle fotograf zachytil. Zabalená do šály, s čepicí klasicky naraženou do půlky obličeje probíhám mezi všema těma fashionistama a kroutím nad tím očima i hlavou. Jsem ráda, že můžu předběhnout frontu, že mám jistý svý místo, že na týhle akci jsem. Ale... Ale no. 

Střih.

Nechávám si na ruku načmárat pár pečlivě promyšlenejch čar a pak si sedám do křesla a čekám na okamžik, kdy se mi tatérská jehla zaryje do kůže. Dnes jdu o krok dál. Volím místo, který zakryju jen hodně obtížně a jsem z toho příjemně nervózní. Moc nemluvím, jen čerpám z toho momentu, kterej je pro mě strašně důležitej a postupně se uvolňuju. Tahle kérka, kterou si nechávám dělat, je pro mě symbolem tohohle mýho ztracenýho období, kdy spoustu věcí vidím jinak, než reálně jsou nebo než jak je viděj ostatní. Na svý ruce tak možná nevědomky tvořím příběh, ke kterýmu se jednou budu ráda vracet. A tak si v tom křesle rovnou vybavuju momenty, co jsem měla spojený s ostatníma kérkama. Jak se to vlastně stalo, že mám najednou pomalovanou celou ruku?

Střih.

Dlouhá. Dvě ráno. Krátký posezení se opět zvrhlo. Ty cesty z jednoho konce ulice na druhej mám nejradši. Míjíme jeden bar vedle druhýho. Z každýho se line jiná muzika a před každým stojí jinej typ lidí. Lidí, co se bavěj jak nejlíp dokážou, co si píšou vlastní noční příběhy. Je jim jedno, kdo jsi ty, koho zrovna držíš za ruku a proč. Ráno se stejně každej bude tvářit, že tam nebyl. A ty? Ty přece taky. 

Střih.

Zapadám do rohovýho místa ve Starbucksu, vybaluju notebook, papíry, tužku a po chvíli mi na stole přistává ještě latté posypaný čokoládou i skořicí, mňam. Je devět večer a já se chystám na prezentaci, co mě čeká další den. Poslouchám potichu puštěný hitovky, co v kavárně hrajou a skvěle dokreslujou tu večerní atmosféru, kdy si sem tam přijde někdo pro něco na zub, ale všude panuje klid. A já střídavě koukám do displeje, střídavě si čmárám do papírů a přeříkávám si svoje části prezentace. O několik hodin později pak po cestě z práce píšu děkovnou zprávu svýmu parťákovi, kterej si mě k sobě vybral a celou dobu mě uklidňoval, takže z toho ve finále byla nejpříjemnější prezentace, jakou jsem kdy měla. Zvládli jsme to skvěle a mám z toho super pocit. Ještě lepší po tom, co mi obratem přijde odpověď. 
Střih.

Ležím v posteli, zachumlaná do peřiny, s vlasama smotanýma do drdolu a rozmazanou řasenkou na tváři. Jsem nevyspalá, unavená, nešťastná a mám v sobě totální bordel. Chci jen spát, nechci jíst, nikoho vidět, s nikým si psát, nic dělat, nikam chodit. O hodinu později sedím v nádherný thajský restauraci, pochutnávám si na pálivý polívce z kokosovýho mlíka, extra sladkým ledovým čaji a následná dlouhá procházka noční Prahou na mě působí jako balzám na duši. Rozplývám se vděčností nad tím, jaký lidi kolem sebe mám. Že někdo vycítí, co potřebuju a že je na tom třeba zrovna podobně jako já. Že se vzájemně potěšíme, podržíme, obejmeme. Uzdravíme.

Střih.

V Cacau přebíráme mini nápisy "Happy Birthday",vybíráme ty růžový a skládáme je na stůl okolo nádherný kytky v kloboukový krabici. Tak strašně se těším, až se objeví a až uvidíme její výraz. Miluju dělat lidem radost. Miluju chystat překvapení. Ty momenty jsou k nezaplacení. Když přijde a vidí, co jsme nachystaly. Když si uvědomí, že ten dort s hořící prskavkou bude pro ni. Když nás vděčně objímá. A když pak objímá i tu krásnou kytku po cestě domů tramvají.

Střih.

Sedíme v Esce, čekáme na cappucino na zahřátí a kousek toho geniálního chleba s máslem. Chytne mě za ruku, dlouze si mě prohlíží a na můj tázavej výraz pronese tu větu, která mě rozbourá na několik dalších týdnů. "Někdy mám pocit, že tě vůbec neznám. A že vlastně dost možná neznáš ani ty sama sebe." 

22 komentářů:

  1. Na sto procent nejlepší článek, co jsem u tebe kdy četla. Tak nějak ani nevím, co ve mě zanechal. Jestli mi má dřív běhat mráz po zádech, nebo se mám smát. A hádám, že to k tomu článku vlastně celkem dost sedí...
    Kout světa

    OdpovědětVymazat
  2. znovu krásne napísané :) síce občas ide z tvojich článkov taký smútok, ale aj tak sa to krásne číta

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně takhle se nejspíš poslední dobou cítím. Boží článek ♥
    Sarushef blog

    OdpovědětVymazat
  4. Miluju tyhle clanky! Mas silenej talent na psani Domi. <3
    Sandra

    OdpovědětVymazat
  5. Domi,

    super článek, ani nevíš, jak moc ti rozumím. Tyhle střihy (akorát tu svou variantu) si v sobě nosím den co den a občas je to tedy pěkná divočina. A jestli znám sama sebe ? Na to také neznám odpověď. Díky za super melancholické čtení.

    Daniela

    OdpovědětVymazat
  6. Věříš v Boha Domčo ? Asi ne viď...třeba jednou najdeš tu jedinou správnou Cestu v životě, Cestu, která přinese klid tvojí zoufalé, nevyrované mysli. Nemusíš tenhle koment publikovat, ale zkus nad ním aspoň trochu přemýšlet, dřív než se jen pousměješ a mávneš nad ním rukou.:)

    OdpovědětVymazat
  7. Já ty tvoje ,,střihy'' MI-LU-JU!!! Jako bych v tom kolikrát viděla sebe...

    OdpovědětVymazat
  8. Je to úžasné jak umíš popsat svoje pocity. ♥

    OdpovědětVymazat
  9. Jak moc se v tom vidim... Tyhle tvý články mam nejraši. Pokračuj v nich prosím.

    OdpovědětVymazat
  10. Tenhle článek by si zasloužil mnohem deeeelší a lepší komentář, než "to je tak skvěle napsáno! ♥♥♥", ale přesně tohle ho shrne nejlíp!

    OdpovědětVymazat
  11. Čože? Strihy 2? Tak ja som č. 1 prepásla, ani som nevedela, že také niečo si rozbehla a Dominika, musím napísať, že som strihy hltala! Ja som to čítala ako knihu a všetko som si predstavovala ako v spomalenom filme....krásne píšeš a teším sa na ďalšie články..

    www.sinnamona.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  12. Vím, že už tu bylo vše několikrát řečeno, ale musím to taky napsat! Máš opravdu velký talent na psaní! To, jak pomocí slov dokážeš přesně popsat co se v tobě odehrává.. a jak už tu slečna napsala, měla jsem pocit, jak když čtu knihu. :) Nechápu, jak někdo může napsat, že mu vadí tvůj styl psaní, nebo že píšeš nespisovně. Přesně tenhle tvůj osobitý styl psaní mě strašně baví a nikdo jiný takhle nepíše. No prostě úžasný. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju za to, že v tom nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuju za tenhle článek Domčo....

    OdpovědětVymazat
  15. Přesně tenhle typ článků mě baví úplně nejvíc. :) Zanechávají ve mě takovej zvláštní kouzelnej pocit, a to mám ráda!

    OdpovědětVymazat
  16. Strašně moc by mě zajímalo, jak takovýhle články vnímají chlapi. Respektive myslím Vaše (tvoje a ostatních blogerek) potencionální známosti. Nedokážu si to vůbec představit z druhý strany, jakože muj kluk by někde na blogu s tisíci anonymních lidí sdílel tolik svých osobních pocitů, jestli by mi to vadilo, nebo bych byla pyšná, fakt nevim. Nepřemýšlela si o tomhle někdy, jestli si třeba nezavíráš vrátka? A nebo bereš na to někdy ohled když píšeš nějaký článek, jakože: ne, tohle smažu, to by si mohli přečíst tihle a tihle. Vím, že už si jednou na podobné téma psala článek o instagramu, ale tohle mi připadá ještě trochu jiný.

    OdpovědětVymazat
  17. krásně napsaný, nevím, co k tomu víc dodat...tyhle tvoje články čtu úplně nejraději ❤

    OdpovědětVymazat
  18. Proste dalsi uzasnej clanek. Hrozne se mi libi, ze nam ukazujes i tyhletu zmatenou, ztracenou a nestastnou cast sebe same a nehrajes si jenom na dokonalou slunickovou Domcu, jako vetsina blogerek
    www.apreschic.cz

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤