HIGHLIGHTY ROKU 2017



Mám trošku dojem, že tyhle články, co shrnujou celej uplynulej rok, píšeme my blogerky víc pro sebe než pro ostatní. Je totiž strašně krásný - a taky strašně důležitý - se ohlédnout zpátky a uvědomit si, co všechno člověk prožil a srovnat si v hlavě, jestli si toho dostatečně váží a nezapomíná ty hezký chvíle až moc rychle. Moc dobře vím, že spousta lidí to dělá. Zapomene to hezký na úkor toho novějšího špatnýho. Budu-li konkrétní, mám samozřejmě na mysli případ rozchodů. Když vám někdo ublíží, nabízí se zapomenout všechno to dobrý, vykreslit si danýho člověka jako padoucha a nechat ho tak za sebou. Asi ani nechápu proč, ale já to měla vždycky naopak. Po nějaký době raději zapomenu to špatný a nechám si vzpomínky na to dobrý, než abych v sobě shromažďovala nějakou zášť. A přesně proto jsem si přípravu tohohle článku užila. Přestože jsem část roku trávila sama, hodnotím tenhle rok jako sakramentsky povedenej. Taky si uvědomuju, že mě hrozně změnil. Přihrál mi do života lidi, kteří změnili můj pohled na svět a ukázali mi, že snít můžu i o mnohem větších věcech. Mám se dobře. Dnes, už v roce 2018, a měla jsem se dobře i většinu roku 2017. Pojďte se se mnou teď mrknout na několik zásadních (i méně zásadních) událostí.



Vysmátej a skoro nenamalovanej blonďatec na Jiřáku znamenal jednu jedinou velkou věc - mikro a makro ekonomický státnice z krku a úlevu nejvyššího kalibru. 



Jako poloviční inženýr vyrážím s našima na náš tradiční týden na Kronplatz a užívám si to plnými doušky. Miluju svý Kari Traacký zimní věci, miluju jízdu na prkně a čas strávenej s těmahle nejbližšíma. 





Brácha má maturitní ples a já si půjčuju dlouhý plesový šaty - přesně jak jsem si slíbila hned po svým maturiťáku. S našima fotíme úplně stejnou fotku a z tý koláže jsme pak uplně hotoví.





Cvičím. Cvičím hodně.



A taky hodně jím. Pořád stejně miluju objevovat kavárny a ochutnávám díky tomu třeba nejlepší ovesnou kaši v životě. V Cobře. 



Na narozeninovou snídani mě Kuba bere do Savoy, kam jsem chtěla už dlouho. A moje vajíčka s lanýžem rozdejchává pěkně dlouho, ehm. :D



Na pouti zjišťuju, že si ve svých čtyřiadvaceti dokážu vystřelit tři růže. Uplnej Legolas!



Snažím se fungovat i trochu kulturně a zamilovávám se do DOXu.





Účastním se Digijobsu, kde jsem o rok dříve na Sun narazila a vzápětí tam nastoupila. Užívám si být na tý druhý straně, tajně mlsám naše makronky, fotím a líp poznávám několik svých kolegů. 


Na pár dní dostávám do Prahy na hlídání oba chlupáče. Občas je to boj, ale ve finále strašně hezkej tejden.





Na první pohled se zamilovávám do Cafefinu a trávím tam několik dní v týdnu. Vevnitř, venku. za světla, za tmy. Láska jako trám.



Vydávám se i po stopách výroby Medovníku. Za kravičkama na farmu. A i tyhle možnosti mě fakt bavěj, i když jsou trochu úsměvný.



Květen je tak trochu zlomovej tím, že na blogerský akci poprvé potkávám Alex. Dáváme se do řeči a zůstáváme spolu ten den až do noci. A od tý doby tak nějak pořád. 💖



Od začátku je mi jasný, že jsem našla někoho, koho jsem hledala několik let a s kým toho zažiju tolik, že si to ani neumím představit. A tak jsme se dlouhý hodiny smály...



...vysedávaly na zahrádkách, mlsaly dortíky, pily aperoly...



...tančily za stagí na koncertech Pavla...



...kafíčkovaly a fotily jak o život...



...navštěvovaly jednu skvělou blogerskou akci za druhou...





...zapojily se do několika krásnejch kampaní - třeba s Pandorou...



...a společně s Pavlem a Kubou jsme nafotili i jednu z nejhezčích za celou mojí blogerskou kariéru. RayBan rande. RayBany a oblíbený pražský místa. Srdcovka.







Srdcovkou se mi stala i Eska. Konkrétně jejich chleba, kterej nedokážu ani slovy popsat. 



A cenu za fotku roku vyhrává tato. :DDD



Tuhle fotku mám víc než s večeří v Cacau spojenou s firemní akcí, která následovala poté. Byla to párty ve veslařským klubu, kde jsme vyzkoušeli dračí lodě a ti statečnější - já - i paddleboardy. 



S Kubou jsme se taky jeden den sbalili a udělali si výlet do Liberce. Protože Mikyna. Protože Ještěd a protože proč ne.



Na Ještědu bylo nádherně a v Mikyně snad ještě nádhernějc, to jídlo tam miluju!



Léto bylo ve znamená festivalů. Začala jsem na Rock For People, protože si ho jako hradečačka neumím odpustit. Ta pohodlnost vlastní postele, koupelny a veškerýho servisu je k nezaplacení.



Trošku jiným festivalem byl ten filmovej. Moje poprvé a rozhodně ne naposled. Vary mě naprosto uchvátily a letos se tam určitě ukážu na dýl než na otočku.





Colours jsou mojí srdcovkou už několik let, ty poslední byly ale jednoznačně nejlepší. Skvělá společnost, bomba počasí a co hlavně - Imagine Dragons. To se snad ani nedá popsat a kdo tam byl, tak to moc dobře chápe.



Nakonec i ten areál hraje obrovskou roli a i díky němu budou mít Colours v mým srdci vždycky to pomyslný festivalový první místo. I kdybych tam neznala ani jedinou kapelu, haha.



Dalším mým poprvé byly hory v zimě. S partou lidí jsme vyrazili na pár dní do Rakouska a já na to budu ještě dlouho vzpomínat. Ty výhledy byly něco neskutečnýho a já se každou chvíli jen zastavila, zhluboka dýchala a snažila se nasát a zapamatovat si tu krásu.







Tou největší událostí pro mě ale bylo jednoznačně Norsko. Nabídka, která se neodmítá a ze který jsem byla nadšená jako nikdy z ničeho. Přečíst si o tom ostatně můžete v tomhle článku, kterej se řadí mezi ty nejčtenější. Dát všechny ty dojmy do pár vět bych nezvládla ani teď a to už je to několik měsíců za mnou. Tyhle zážitky a tuhle vděčnost si ale budu pamatovat navždycky. 





























Mamís oslavila v srpnu narozeniny a tahle šťastná "květinářská" fotka mi tady nemohla chybět.



Objevila jsem nejlepší sushi na světě - Yami sushi. Nejradši bych tam jedla denně. 



Byla jsem na střeše Lucerny a bylo to tam kouzelný. A právě tam mě začalo bavit si hrát se světlem.



S naším oddělením v Sunu jsme odjeli na víkendovej teambuilding do Českých Budějovic. Ve vyhlášený hospodě jsem si dala smažák a pomalu odmítala pít alko. Chtěla jsem to pojmout klidně. Asi jsem měla tušení, co všechno se může na "tébéčkách" zvrtnout.





S Klárkou jsme si užívaly krásy Prahy.



Společně jsme pak v poslední teplej den vyzkoušely i paddleboardy ve Žlutejch.



S kolegyní jsme zorganizovaly piknik pro blogerky s DM drogerií a já tak byla na poprvé na akci na pozici organizátora a ne pozvaného.



Pak jsme odjeli na celofiremní teambulding a já si kromě hory zážitků přivezla i oteklý koleno a rovnou od vlaku jela do nemocnice. Tam mě rychle přešla veškerá naděje, že to všechno bude nakonec dobrý a při vylezení z ordinace jsem nemohla přestat brečet. Dostala jsem berle, injekce na doma do břicha a zákaz pohybu.



Fashion Week jsem si ale nemohla nechat ujít už kvůli pozvánce od Douglasu a tak jsem se na jeden den sladila s berlema a šla to tam omrknout.





S klukama z práce jsem měla běžet Night Run za Borotalco. To jsem si samozřejmě taky obrečela a nakonec byla ráda, že jim můžu aspoň fandit.



Den před operací jsem měla promoce. Mezi všema těma ostatníma zážitkama se mi totiž povedlo na začátku června odstátnicovat i v odborných předmětech a obhájit diplomku, kterou byla zaujatá celá komise. Na promoci mi přijeli naši s bráchou a babičkama a já byla nejspokojenější na světě.







Po promocích jsem nastoupila rovnou do nemocnice, kde mi otevřeli koleno, zabrousili přetrženej přední křížovej vaz, já byla poprvé v narkóze a zapřísahala se, že udělám maximum proto, abych do nemocnice (ideálně už nikdy) nemusela. Nenávidím to tam. Následující dny/týdny patřily k těm nejhorším za celej rok. Měla jsem neustále špatnou náladu, vybrečelajsem víc slz než bych věřila, že je možný, nemohla jsem se pořádně hnout, všechno pro mě bylo náročný, přibrala jsem a byla čím dál nešťastnější. Jak byla určitá část roku skvělá, tahle to bohatě dorovnala a najednou se zkazilo snad všechno, co se zkazit mohlo.



Raději jsem teda trávila spoustu času v práci a totálně se vyhýbala myšlenkám na cokoliv jinýho. Cokoliv jinýho mi totiž nevycházelo podle mejc představ a já se od toho takhle snažila utýct.



Po nějaký době jsem se z toho negativna snažila vykopat a našla si chvíle, který jsem si užívala na maximum. Třeba chvilky s holkama, kterých bylo najednou víc než snad za celej můj život. Aneb jak jsem objevila výhody single života.



Pracovní lásky na pracovní akci, kde jsem poprvé v životě přednášela. 



S Kristýnkou jsme někdy až tak moc na jedný vlně, že do práce přijdem jako dvojčata. A je to nejvíc. Jsem strašně vděčná. Za ni.



Jako nejlíp nachystanou a promyšlenou blogerskou akci hodnotím event s Rimmel. Měla naprosto všechno a já tomu zas a znova tleskám.



Další skvělá akce byla s Absolutkou v Tančíčím domě, ale tam šlo hlavně o to místo a o společnost, ne o akci jako takovou. Byla z toho jedna z těch party, která končí až ráno a na kterou se nezapomíná. 



Podobně jako party ve Sky baru v Hiltonu po Blogerce roku. 



Před Vánocema jsme ještě s našima vyrazili na víkend na svahy do Rakouska. Pro moje koleno to byl obrovskej zátěžovej test, kterým nakonec nějakým zázrakem prošlo a mě to tak stálo jen šílený nervy.









Poslední větší akcí roku byl vánoční firemní večírek na Ještědu. Hrozně cením, jaký věci pro nás v Sunu vymýšlej a jak se to pořád posouvá a dál a dál. Vděčnost po osmdésáté páté.



Ve finále byl pak parádní i ten úplně poslední den roku. Na to, že jsem ještě den před Silvestrem neměla vůbec žádný plány a zvažovala to, že budu sama doma, se to vyvrbilo až nečekaně příjemně a já novej rok uvítala ve skvelý společnosti, atmosféře a navíc s tunou psí lásky. Jediný, co bych teď potřebovala, by byl nějakej normální spánkovej režim. Tenhle článek totiž dopisuju v 5:55 ráno a teprve půjdu spát. Takže toť asi moje předsevzetí. 

A ještě jedno velký děkuju za závěr. Zaprvé těm, kteří hrají roli v tom, že byl tenhle rok tak príma a zadruhé vám všem, co se na Dom by Dom pravidelně vracíte a všechno to prožíváte se mnou. Děkuju. Děkuju moc!

24 komentářů:

  1. Domi, naprosto s tebou souhlasim, ze tyhle shrnujici clanky si piseme asi nejvic samy pro sebe. Ja to mam totiz stejne 😁 Ale taky me bavi cist o tom, kam se clovek za ten rok posunul, co vsechno zazil, na co muze byt hrdy a za co vsechno je vdecny. Me tenhle clanek teprve ceka a taky vim, ze tam byly okamziky, na ktery bych radsi zapomnela, ale asi to tak melo byt. Tak hlavu vzhuru a jdem si uzit dalsi rok 😊

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Domi, jaktože jste se rozešli s tvým přítelem?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, kdybych to chtěla nějak rozvádět, udělám to už dávno. Prostě to nevyšlo. Děkuju za pochopení. :)

      Vymazat
    2. Chápu, tak třeba někdy.

      Vymazat
  3. Krásný článek, krásný rok, který obsahoval radosti i strasti! Ať je ten další ještě lepší ♥

    OdpovědětVymazat
  4. To je prostě bombastické, z té pozitivní strany jsi si rok 2k17 užila určitě skvěle. Tolik příležitostí a nových zážitků se málo komu povedou! :) Kdybych uměla staré roky brát taky tak pozitivně, hned by mi bylo určitě lépe:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásnou reakci a držím palce, ať se taky naučíš vidět věci pozitivnějc! :))

      Vymazat
  5. Božíčku na nebíčku, to byl skvělej článek! Jsem hroznej nostalgik a stejně jako miluju ohlížet se zpátky za svým rokem, hrozně mě to baví i u jiných! Je to krásný pozorovat, jak se lidi mění:) Jinak ti Domi přeju jen to nejlepší do roku 2018❤️ Doufám, že se ti tenhle rok bude dařit - už žádný smutný období!- a že se ti vyplní, všechny tvoje přání. Moc se mi líbila ta část, kde si psala o tom jak si se snažila dostat se z negativních věcí a začala si objevovat výhody “single života”. Úplně se v tom vidím. Neni nic lepšího, než když se člověk naučí být sám. Většinou si pak právě uvědomí, že vůbec sám neni, že má okolo sebe spoustu kamarádů a co je důležitější, rodinu, co ho miluje a kterou často ve vztahu zanedbává.

    OdpovědětVymazat
  6. Já bych se chtěl zeptat co znamená to 518?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lukáši, já na tebe po vánocích asi ještě nejsem naladěná - jakejch 518?!

      Vymazat
  7. musím povedať, že tvoje shrnutí roku radím medzi tie, čo sa mi páčili najviac ;)

    Viki Ceglédyová

    OdpovědětVymazat
  8. Moc ti to sluší, rozchod a těžké období po něm jsi snad ustála a přeji ti mnoho úspěchů i v roce 2018! A Norsko tedy závidím velmi. :-) Týna

    OdpovědětVymazat
  9. Krasnej clanek! To vypada jako dost vydarenej rok Domi, doufam ze sis to poradne uzila, ale verim ze jo. Preji ti, aby byl rok 2018 minimalne stejne krasnej.
    Sandra

    OdpovědětVymazat
  10. čau Domčo, tenhle koment nezveřejňuj, ale sakra přestaň se furt litovat! já sem teda nechodím pravidelně, ale vždy když přijdu, tak si něco takovýho přečtu a zase mně to na dlouhou dobu odradí a takhle furt dokola, život není fér a není jenom sluníčkovej a to je na něm super, ale furt stěžovat a litovat se, ty vole... vždyť jsi stejně stará, mi neříkej, žes na tohle ještě nepřišla, vykašli se na čísla, já vím osobní články=větší čísla, ale z dlouhodobýho hlediska to stejně není všechno, já tě nechci vnímat jako fňuknu, tak to neber jako hejt, jak jsem na začátku řekla tohle nezveřejňuj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zveřejním, protože absolutně nechápu, na co konkrétně narážíš. V tom článku není ani jediná lítostivá věta. Naopak je shrnutý to, co skvělýho jsem zažila. Tak mě trošku zaráží, že to takhle vnímáš. Celkově nemám pocit, že bych psala nějaký lítostivý články. Jasně, občas napíšu něco osobního z čeho zrovna necáká štěstí, ale to proto, že se snažím to tady udržet autentický a reálný a nemám potřebu se tvářit sluníčkově, když to tak zrovna nevnímám. Většina lidí to cení, ale chápu, že tě to může otrávit. Případ tohohle článku to ale podle mě není.

      Měj se hezky,
      D.

      Vymazat
    2. Také nemám pocit že by se Dominika nějak litovala, a jestli někde ano tak případ tohodle článku to nebyl. Naopak jsem ráda že je schopná psát i o tom špatném co člověka potkává, spousta lidí, především malých holek si myslí že blogerky jsou dokonalé bohyně, nevím proč by mělo být i špatné když se nám snaží ukázat ze tp tak není

      Vymazat
  11. Teda - to byl dlouhej článek :-). Ale mám tahle shrnutí ráda :-).
    A velké plus píšu za myšlenku, že by člověk pro špatné neměl zapomínat na hezké. Pokud to dělá - škodí sám sobě.
    Tak ať je ten začínající rok plný naděje, úspěchů a těch hezkých chvil

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤