STŘIHY



Balím se do svý obrovský peřiny a okamžitě mi padaj víčka. O tvář se mi opírá jedna psí tlapka a v nohách mi leží druhej chlupáč. Je mi tak dobře. A hned co ráno otevřu oči, už po mě skákaj a dostávám jednu pusinku za druhou. Tenhle hlídací týden je jedním z nejhezčích období za poslední dobu. Za poslední měsíc. Dva. Tři. Všude se mnou, pořád přitulený, pořád vyžadující dotek a pozornost - nejsou ti psi náhodou uplně stejní jako já? 

Střih.

V obří plyšový mikině ležím v posteli a koukám do stropu. Už druhou hodinu. Nepohla jsem se ani o centrimetr. Možná jsem ani nemrkla. Tak prázdnej pohled u sebe rozpoznávám poprvé a děsí mě to. Snažím se v sobě zorientovat, vždyť já jsem nejvíc emocinální člověk, co znám. A teď jsem dávno chtěla být ve fitku. V telefonu vedle mě mi píplo několik upozornění a já se po něm ani neotočím. Nemám chuť, nemám sílu. Mám hlad, ale nevstanu, abych si něco vzala. Snažím se naladit na tlukot svýho srdce a aspoň něco v sobě probudit. Odblokovat se? Necítím. Necítím nic. Nic dobrýho, nic špatnýho. Jedno velký děsivý nic. Jedna prázdná holka, která asi vyčerpala všechny pocity. Jakoby na mně seděl balvan, kterej nemám sílu odtlačit a pohnout se někam dál. A tak jen ležím a čekám, jestli se neskoulí sám. A když se skoulí, nejradši bych ho na sebe vlastně položila zas. Možná je to s ním jednodušší. Možná je jednodušší být naprosto prázdná a zablokovaná.

Střih.

V ruce křečovitě držím mikrofon a koukám do prázdný místnosti na 80 vyskládaných židlí. Ty se během pár minut zaplněj lidma. Co jsem si to zase vymyslela? Na co jsem to zase kývla? Proč svojí komfortní zónu nepřekračuju postupně? Proč se buď válím hezky v pohodlí nebo přes tu hranici skočím povedenej skok do dálky? Nádech, výdech. To půjde. Vždyť začínám tématem jídla a pití, to se nedá zkazit. Před prvním slovem hledám v publiku pár známých tváří - všechny se na mě povzbudivě usmívaj. A o tři hodiny později se usmívám i já a pomyslně se plácám po rameni. Tohle se zvládlo. A příště to bude ještě lepší, uvolněnější. Tohle se prostě musím naučit.
  
Střih. 

Sedím u Kristýny na posteli, ucucávám slaďoučkou Pálavu a guacamole vybírám z mističky Pringleskama, protože Nachos neměli. Pusy nám jednou o sto šest, drbem jednoho přes druhýho a shodujem se, že je to vlastně všechno hrozně fajn. Nový lidi, nový zážitky, nový výzvy. Trocha řádění a spousta věcí před náma. Single holky. Bavím se. Nikdy jsem tolik času s kamarádkama netrávila. Trošku mě mrzí, že jsem o tohle všechno tolik let přicházela. 

Střih.

Před sebou mám výhled na celou Grébovku a na obličej si nechám svítit zapadající sluníčko. Nevnímám nic a nikoho kolem sebe a s přimhouřenýma očima vstřebávám ten moment. Město zahalený do lehký narůžovělý mlhy, studenej zimní vzduch, vinnej sad a opuštěnej altán. Tohle místo je neskutečně kouzelný. Mohla bych tady stát opřená každej, každičkej den a jen koukat do dáli. Na Prahu. Na Prahu, která je nádherná a má toho tolik co nabídnout, když člověk chce. Chci?

Střih.

V Groovu před náma přistává 3x Gin Tonic a já si nadávám, že jsem nenahlásila, že chci místo okurky citron. Okurka v drinku, achjo. Přidávají se k nám tři cizinci a konverzace se rozjíždí dost rychle. Jeden je z Vídně a mně se rozsvítěj oči. Ve Vídni je to moje vysněný kluziště. A téma jednoho anglickýho půlnočního hovoru je na světě. Ten kluk je fakt roztomilej a holky na mě nenápadně pomrkávaj. Na požadavek, jestli jim ukážeme, jak to v Praze v noci žije, se chytáme okamžitě a vyrážíme do Dlouhý. Když mě k sobě pak při tanečku v Druhým patře zkouší přitisknout, odtahuju se. Vnímám nechápavej pohled od mojí blondýny, která tančí kousek vedle a snažím se nenápadně zmizet. Vždyť já vlastně tohle nechci. Nechci u sebe žádný lidi. Nechci nový lidi. Nemám na to sílu. Nejsem to já. "Oh Dominika, you are the poison. And you got me."  
Střih.

Hladově se vrhám na bunbonambo, ze kterýho se ještě kouří a láduju ho do sebe. "Tys celej víkend nejedla?" Směju se nechávám se unést tím, co u toho probíráme. Respektive já poslouchám, jím a  on povídá. A já si to v hlavě všechno maluju. Jestli tohle klapne. AŽ tohle klapne. To bude kolotoč. Přesně tohle potřebuju. Nějakou novou vizi. 
Střih.

Jeden krok, druhej, třetí. Zvýšit rychlost. Zvýšit náklon. Nemyslet na to, jestli mi přeskakuje v koleni. Nemyslet na nic. Nádech, výdech. Mikinu zapnout až ke krku a z vlasů smotat pevnej drdol, ať nelítaj okolo. Zesílit hudbu ve sluchátkách, na nejvíc. Koukat před sebe do tmy, která je venku už nějakou tu hodinu. Ignorovat píchání v boku, nepoddat se chvilkový slabosti. Jedna noha míjí druhou. První kilometr. Druhej. Pátej. Soustředit se jen na dech a na pravidelný střídání nohou. A občas si otřít uplně mokrej obličej. Pot? Snad. 

30 komentářů:

  1. Koukám Domi, že se u tebe pocity střídají jako kolotoč .Je to zcela pochopitelné. Já jsem taky nejvíce emocionální člověk co znám, takže ti rozumím :) přeji ti hodně štěstí ve všem, a jestli se klube nějaký nový romanek, tak držím pěsti :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Domčo, baví mě tvoje články, taky jsem sakra emocionální, no ze dne na den jsem změnila školu a v pondělí tam jdu, těším se, ale mám strach. Taky začínám uvažovat do budoucna o tetování. Samé takové bláznivé spontánnosti. Hodně štěstí ve všem, budu se těšit na další článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, Sabi, to je super! Držím palce, ať se ve škole líbí a do tetovačky určitě jdi taky! :))) Děkuju ti moc.

      Vymazat
  3. pekný článok :) intímny...podobným obdobím som si nedávno prešla, takže ma to dosť chytilo za srdce. keď sa pozerám na to všetko po dlhšej dobe, strašne sa teším z toho, kam som sa dostala a kam sa ešte len dostanem :)

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    OdpovědětVymazat
  4. Pani, moc hezkej clanek, to je suprove napsany Domi! <3 jsem sama strasne emocionalni clovek a emoce se u me muzou zmenit z minuty na minutu... je to strasny, ale vsimla jsem si, ze se to za ten cas docela zlepsilo a zacinam je mit trochu vic pod kontrolou. :)
    Sandra

    OdpovědětVymazat
  5. Teda Domi, poslední dobou mě ty tvoje články baví jako nikdy předtím! MI-LU-JU!!! <3

    OdpovědětVymazat
  6. Domi, miluji, když napíšeš emotivnější článek a jen tím článkem na čtenáře přeneseš emoce a na druhou stranu to nenávidím, protože mám vždy slzy v očích.
    Chci ti jen říct, že mám moc ráda tvé články. Ráda čtu vše, co napíšeš. Ráda čtu mezi řádky.
    A chci ti popřát mnoho síly do dalších dnů, měsíců. A mnoho krásných dnů, ať už ti vše bude nebo nebude dávat smysl. Buď silná a svá! ❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z tohohle komentáře jsem měla včera večer slzy v očích já. Děkuju. Děkuju moc! ♥

      Vymazat
  7. Je pravda, že tohle ti opravdu jde. Fotit dortíky a chodit na nehty zvládne každý (nemyslím to zle), ale tohle je tvoje parketa!

    OdpovědětVymazat
  8. Znáš spisovatelku Petru Soukupovou? Přesně tyhle krátký věty, jak popisuješ pocity mi hrozně připomínají její styl psaní.

    OdpovědětVymazat
  9. Tohle vyjadruje naprosto vsechno... Dekuju ♥️ Tohle jsem ted potrebovala cist.. Ver, ze je to tak, jak ma byt!! Drzim palce!!

    OdpovědětVymazat
  10. Píšeš boží články, opravdový, který mě vždycky úplně vtáhnou do děje a do pocitů. Úplná spisovatelka! A nechci psát tuhle trapnou fázi ale v angličtině to zní prostě líp 🤷🏼‍♀️ I feel you ❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uplně mě mrzí, že slovo "děkuju" nedokáže ani zdaleka vyjádřit, jak strašně vděčná jsem za tyhle reakce. ♥

      Vymazat
  11. Pamatuješ z dětství na klaleidoscop - krasohled? Život je něco podobného - jen pootočíš a uvidíš jiný obrázek :-).
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
  12. Domi, jsi prostě labilní ženská s často proměnlivýma názorama. (Muži by řekli "ženy neví, co chcou" :) ) A nejsi taková sama. Takových nás je! :) V čem máš navrch, tak dokážeš tu labilitu, ženskou nevyrovnanost bravurně slohově vyjádřit. Píšeš velmi čtivě :)
    Tvůj životní styl a trávení času pro mě osobně zajímavé není, ale jak dokážeš vyjádřit tvoje myšlenky, to se mi líbí. Někdy si říkám: "ten přesně pocit znám!" někdy naopak "ta je bláznivá, to jsou teda problémy" takže aspoň vidíš, že máš záběr na velký okruh čtenářů. Pro každého něco. Jo a v posledních měsících mě velice zaujaly i outfity.
    Štěpánka

    OdpovědětVymazat
  13. Jsou období,která jsou intenzivní. Po nich logicky přichází období útlumu a prázdnoty.
    Čím delší ta intenzivní, plná období jsou, tím horší a hlubší jsou pak pocity prázdnoty.

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj Domi,uzasny clanok,v poslednej dobe ma bavis stale viac a viac a tvoj styl pisania je fakt vyborny!Len tak dalej a prajem vsetko dobre!
    Jarka

    OdpovědětVymazat
  15. Nádherný článek! Z tohoto jsem popravdě fakt unešená

    OdpovědětVymazat
  16. Článek super! Ne každý dokáže vyjádřit svoje pocity, aniž by to vypadalo, že si stěžuje, apod. Takovéhle článly jsou daleko působivější než jen ,,obyčejný outfit,,...takže s nimi nepřestávej, tím ale nemyslím, že ti přeju, abys měla neustále emoce na houpačce:)

    A teď trochu mimo téma, neplánuješ se zúčastnit zase nějakého bloges marketu?:)

    Hezký víkend:)

    OdpovědětVymazat
  17. Domčo, máš neobyčejný talent na psaní, doufám že jednou uvidím ve výloze Dobrovského knihu s tvým jménem, jako fakt!:)

    OdpovědětVymazat
  18. Tyhle články jsou úplně nejlepší, Čtu a nořim se do nich. Ty prázdný pocity nepocity znám taky a vim jak je to na nic a vlastně to nejlepší, co v tý chvíli může být.
    Držím palce, ať je vše samá duha a sluníčko.

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤