STŘIHY III.



Upřeně koukám před sebe na tu holku s mikinou zapnutou až ke krku, se sluchátkama v uších a prázdným zoufalým výrazem v očích. Stojí tam, uprostřed fitka plnýho lidí a neví, co se sebou. Vypadá, jakoby tady nikdy nebyla, jakoby ani nevěděla čí je. Mám chuť ji chytit za ruku a odtáhnout k prvnímu stroji. Ukázat jí co a jak. Zašeptat jí do ucha, že je normální se občas cítit mizerně. Že všechno nejde hned. Že znovu začít je uplně běžný. Že se do toho zas dostane. Říct jí to s jistotou v hlase a zároveň tak, aby nás nikdo jinej neslyšel. Nadechnu se, vydechnu, odtrhnu pohled od svýho odrazu v naleštěným zrcadle a beru do ruky činku. Po pár pohybech cítím, že se z toho prázdnýho pohledu stává soutředěnej a odhodlanej. Bude to dobrý. Jo. 

STŘIH

Naštvaně bouchám do klávesnice a ztrácím víru v lidstvo. Lidi jsou šílení. Vždyť chci jen lístek na koncert, ne eurotrip s bydlením v Hiltonu a přitom je cena skoro stejná. O den později mám v ruce vytištěný lístky a o další dva později stojíme s mamkou před O2 arénou a modlíme se, aby ty lístky byly pravý. Rána toho padajícího balvanu z mý hrudi, když jsme obě vevnitř, musí být slyšet minimálně na Palmovku a s mamkou si vyměníme úsměv, kterej řekne vše. Ještě před začátkem zvládneme dva drinky, několik fotek a když se ke mě mamka hned během druhý písničky nakloní a houkne mi do ucha, že je to její nejlepší svátek v životě, nemám na to ani co říct. Tohle by ve finále stálo i za desetinásobek toho rozčilování a stresu. 
STŘIH

Čistej lesní vzduch mi proudí kolem uší a jedna brusle střídá druhou. Projíždím se po Hradečnici a s každým ujetým metrem jsem šťastnější. Ne kvůli vzdálenosti, ale kvůli tomu momentu. Jsem tu s dvěma lidma, co patří k mým nejoblíbenějším na světě. S dvěma lidma, který spojuju jenom já a kterým jsem teď ujela a oni si pár metrů za mnou povídají. Vzpomenu si na období pár měsíců zpět, kdy jsem se takhle plná života a šťastná rozhodně necítila. Kdy jsem se snažila posbírat svý rozlámaný kousíčky a rvala je do sebe dost podivným způsobem. Neseděly, samozřejmě. Ne že by teď byla skládačka hotová, správně poskládaná, pevně nalepená lepidlem na podložku a pověšená na zeď, ale jsem na dobrý cestě. Na tý asfaltce, kde se se občas do cesty připlete větvička a já na těch bruslích zavrávorám, ale vzápětí to vyberu a další krok je zas o trochu jistější.

STŘIH

Z přípravy sladkejch příspěvků pro Medovník mě vytrhne notifikace. Že by? Očima jezdím řádek po řádku a s každou další větou se mi křiví obličej znechucením. Dočtu tu kupu řádků a rovnou se vracím zase na začátek. Třeba z toho budu mít napodruhý jinej pocit. Třeba je to jinak, než se zdá.  Třeba jsem jen zaujatá. A třeba...třeba taky ne. Prudce zaklapnu notebook, zabalím se do mikiny, narazím sluchátka a jdu se projít pro kafe. Uklidnit se. Na čerstvým vzduchu se házím do klidu a výjimečně mě mrzí, že neprší. Tentokrát bych ze sebe totiž ráda nechala smýt ty poslední iluze a víru. S prvním douškem teplýho voňavýho kafe ale slastně přivírám oči a slibuju sama sobě, že už se nenechám ničím rozházet. Vždyť si můžu dělat to, co chci. Jít kam chci. Za čím chci. Je tolik možností a tolik cest, to by v tom byl čert, aby nějaká nebyla upřímná a nestála za to. 

STŘIH

Letná. Místo, kde se toho stalo už tolik. Kde se prožilo tolik momentů a nafotilo tolik fotek. Ve dne i v noci. Ráno i večer. Výhled na Prahu a na všechny ty možnosti, co má najednou člověk před sebou jako na dlani. Jen natáhnout ruku a sáhnout si pro tu svoji. Místo, kde se roděj nápady, kde se řeší smysl i nesmysl života. Místo, který by samo mohlo sepsat knihu plnou příběhů lidí, kteří si sem přišli vylejvat srdce někomu jinýmu nebo jen tak, sami sobě. Lidí, kteří se sem přišli zasnít. Lidí, kteří tady proseděli třeba celou noc a v hlavě se jim rodily plány. Lidí, kteří při pohledu na to nádherný město pod sebou pochopili, že ta nejjednoduší cesta nebývá ta nejlepší a že někdy...někdy si člověk musí na to svý dokonalý chvíli počkat. 
STŘIH

Usrkávám sladkej růžovej drink a na rtech mi hraje jemnej úsměv. Pozoruju to holčičí štěbetání okolo mě a nejradši bych tenhle moment zarámovala. Ten moment, kdy si uvědomuju, že jsem tak ráda, že jsem tenhle blog kdysi dávno založila a začala na něj sepisovat svoje (ne)rozumy. Je pět hodin, venku nádherně a většina z nás má v sobě tolik drinků, že je ostuda to vůbec zmiňovat. Dneska máme holčičí blogerskej den a užíváme si to naplno. Necháváme se hýčkat společnostma, co pro nás pořádaj neskutečný eventy, všechny dohromady se díky tomu potkáme, proberem první a poslední a to, že je najednou o 4 hodiny později ani žádnou z nás nepřekvapí. Jsou dny, kdy mám blogerský komunity plný zuby a nejradši bych s ní neměla nic společnýho. Ve skutečnosti ale vím, že bych to nikdy za nic nevyměnila, protože tyhle společný momenty jsou k nezaplacení. Jsme všechny tak stejný a přitom tak jiný. 
STŘIH

Je pár minut po půlnoci, vedle mě hoří levandulová svíčka a potichu mi hrají neznámý písničky z Discover Weekly a já se každou chvíli do nějaký zaposlouchám tak, že úplně zapomenu, co jsem do tý doby dělala. To Spotify mě zná fakt dokonale a přesně ví, na co mám náladu a jaký pomalý písničky plný emocí mě oslověj. Po několika dnech trávím večer sama se sebou a v tuhle noční dobu mě napadne, že je na čase se s váma zas o něco podělit. Tohle není uplně jedinečnej nápad, mám ho poměrně často. Poměrně často mě totiž taky kousne svědomí za to, jak vás tady na blogu zanedbávám. Většinou to ale dopadně tak, že chvílí zírám na prázdnou stránku a pak radši zavřu notebook a jdu spát. Mám toho tolik co říct, ale vlastně nevím, jestli to říkat chci. Nechávat si věci sama pro sebe a nekřičet je všechny hned do světa je někdy hrozně fajn pocit. 

A tak někdy radši nepíšu nic. A někdy to zase jde...tak nějak samo. 

24 komentářů:

  1. Pani, mas takovej talent na psani Domi, miluju tyhle clanky! <3 Uplne skvele se to cte.

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna mi není dneska moc fajn. Cítím se vystresovaná zkouškami, je mi smutno a utápím se v různých pocitech..Přišla jsem si dneska na všechno sama a najednou čtu tvůj článek a je mi lépe. Najednou vím, že se v tech pocitech utápíme všechny. Díky tobe jsem si uvědomila, že je normální se někdy cítit skvěle a někdy pod psa. Píšeš skvele. A miluju jak jsi normální a nezkažená instagramo-blogerskym svetem..

    OdpovědětVymazat
  3. To je fakt krása, jak to umíš napsat!

    OdpovědětVymazat
  4. Krasny Domi! Jak kdyby jsi psala nějakou povídku :)

    OdpovědětVymazat
  5. Až jsem se z toho zamyslela sama nad sebou, fuj tajbl ! To je tak proklatě dobře napsaný.

    OdpovědětVymazat
  6. bože ❤ já ty tvoje články fakt miluju!! zase skvěle napsaný ❤❤..úplně se cítím, jak kdybych na těch místech byla s tebou ❤ :D

    OdpovědětVymazat
  7. Krásné, upřímné a čtivé, díky Domi, tento formát ti sedí jak u nás říkáme "jak prdel na hrnec" :) ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám dojem, že jsem se v něm docela našla. Děkuju moc! ♥

      Vymazat
  8. Je to ozaj nádherné, obdivujem ako vieš naozaj zachytiť atmosféru momentu do slov. Pokračuj v tejto rubrike prosím, je skvelá!

    Lily of the valley / Svet Podľa Konvalinky

    OdpovědětVymazat
  9. Moc hezký.. Líbí se mi nejvíc střih z bruslí. :-) Hodně úspěchů s blogem. Týna

    OdpovědětVymazat
  10. Tenhle článek mě fakt oslovil a příjde mi opravdu skvělej:)

    OdpovědětVymazat
  11. Už tě nějakou dobu sleduju na instagramu, ale nikdy jsem nezabloudila na tvůj blog. Tohle je první článěk, který jsem u tebe přečetla a teď jen lituju, že jsem sem nenakoukla už mnohem dřív. Po dlouhé době jsem něco přečetla jedním dechem bez mrknutí oka. Opravdu skvělý. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak takovouhle zpětnou vazbu mám úplně nejradši! Moc děkuju! ❤

      Vymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤