What are you looking for?
čtvrtek 27. srpna 2020

STŘIHY XIII.




Sedím na peci, ucucávám horkej bylinkovej čaj, pod nosem mě šimrá vůně čerstvě upečenýho chleba a já na notebooku vyťukávám první písmenka nových střihů. Než se vrátím k těm starším, který mi v Evernote visej už několik týdnů, chci jeden novej. Tenhle. Tenhle moment. Nechápu, jak se to seběhlo, jak jsem se tady vzala, jak je možný, že se najednou cejtim tak klidně. Možná někdy stačí malá souhra náhod. Jedna prohozená věta. Jedno podobný rozpoložení dvou lidí a začnou se dít věci. Když si ke mně vyskočí kocour, lehne si vedle mě a po mým pohlazení zavrní, mám chuť mu pošeptat, že mi tady je taky moc hezky a že bych tady chtěla zůstat napořád.

STŘIH

Venku sněží, z nedovřenýho okna na mě jde zima a já to vlastně vůbec nevnímám. Hledám v sobě něco jinýho. Něco důležitýho. Fakt se snažím. S pevně sevřenejma očima a peřinou obtočenou kolem nahýho těla. V každým nádechu. V každičkým jednom nadechnutí. A vydechuju strašně opatrně, abych náhodou... abych náhodou to málo, co najdu, nevydechla zase pryč. Aspoň kousek toho stejskání. Toho pocitu, že tady nechci usínat sama. Toho, že tě tady chci zase mít. Jenže ten pocit nepřichází. Nemůžu ho najít… Nemohla jsem ho najít. Nenašla jsem ho. 

STŘIH

V ruce mikrofon a přede mnou situace, která tady byla už minimálně 5x. Otevřu pusu a zrudnu? Zase? Přejedu očima po publiku a najdu tam tolik svejch lidí jako snad nikdy. Jsou tady kvůli mně. Ne kvůli tomu, že je zajímá tahle akce. Ty přednášky. Ani omylem. Já. Jsou tady proto, že to dělám já. A usmívaj se na mě. Jeden vedle druhýho maj ten podporující úsměv, ze kterýho ten večer žiju. Vědí, že mám nervy v kýblu. Znaj mě. Všichni přišli včas. Nikdy nechoděj včas! Otevřu pusu, začnu mluvit a - nezrudnu. Nekoktám. Nervózní jsem, ale usmívám se a cejtím, že ta vděčnost ze mě sálá. Štěstím se mi chce přede všema poskakovat, tohle je tak skvělý. Děkuju. Děkuju moc.

STŘIH

To nezvyklý extrémně pevný objetí je tak příjemný, až to v tu chvíli psychicky bolí. Venku svítá a já se silou vůle snažím udržet otevřený oči. Ve vlasech cítím klidný výdechy, který signalizujou spánek a já tak strašně nechci. Nechci usnout. Strašně moc se sebou bojuju. Vím, že bych tady vůbec neměla bejt. Jenže… já v tomhle momentu chci bejt. Nechci přijít ani o vteřinu, protože vím, že až se probudím, bude to všechno pryč. 

STŘIH

Sedím v metru, je krásně a já po kouzelným víkendu zářím spokojeností. Přepínám v playlistu písničku a mrknu na messenger. Koukám na to zelený kolečko a mojí nepřečtenou zprávu a zrychluje se mi dech. Bez jedinýho pádnýho důvodu mám pocit, že mi srdce svírá nějaká cizí ruka. Závan nedávný minulosti? Jakoby mi na rameni seděl malej skřítek a šeptal mi zlý předpovědi, kterejm se nedokážu bránit. Nic nebude takhle dobrý. Věci nebejvaj takhle dobrý. Rozpadne se ti to pod rukama. Lidi odcházej. Bez vysvětlení. Změnej rozpoložení a je to pryč. Nejsi dost dobrá. Je jedno, co uděláš. Lidi odcházej. Nejsi dost dobrá. 

Add your comment

  1. Zdá se mi to, nebo jsou střihy o hledání? o hledání pevné vztahu a obavách že ho nenajdeš? Taky jsem kdysi tyhle pocity nosila v hlavě (napsat je v době předinternetové nebylo kam, jedině snad do deníčku a to mi skoro ve 30 přišlo dětinské). Takže jestli to to tak, rozumím ti :). Pevný vztah nakonec přišel a i když měl i krize, tak zatím drží (už tolik let, že se mi to nechce napsat ;-))

    OdpovědětSmazat
  2. Pani, tyhle tvoje clanky me vzdycky dojmou! Krasne napsane. <3
    Sandra / http://shineoffashion.com

    OdpovědětSmazat
  3. Krásný střihy a to hledání je z nich opravdu cítit! Dominiko moc bych si přála abys jednou vydala knihu. 🙏🍀 O potenciálu psát je zbytečné (ten máš)...❤

    OdpovědětSmazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤