STŘIHY IV.



Usedám do pohodlnýho kadeřnickýho křesla a hned po sdělení mýho přání otevírám notebook a zavírám se do svý online pracovní bubliny. Dělám, že nevidím ty ženy okolo, které si přišly užít svoje dvě hodinky odpočinku, kdy o ně bude někdo pečovat a těší se, jak odejdou jako novej člověk. Já raději odbavuju jeden úkol za druhým, deleguju, plánuju, vyřizuju emaily a píšu si další a další seznamy úkolů a toho, co mě čeká. Nemám čas ztrácet čas. Mám toho strašně moc a jsem z toho uplně v křeči, nemůžu se ani zhluboka nadechnout. Nabrala jsem si hned několik projektů navíc a nějak jsem přecenila svoji kapacitu. A tak dokonce i při mytí hlavy držím telefon nad sebou a datluju jednu zprávu za druhou. Až teprve ve chvíli, kdy mi vyklouzne z ruky a málem mi přerazí nos si uvědomím, že bych se mohla zklidnit. Prostě se nadechnout, být chvíli offline a neřešit, kdo po mě zrovna co chce. Že si můžu dovolit se nechat hodinu hýčkat. Užít si masáž hlavy, zavřít oči a zaposlouchat se od písničky, co se zrovna line z rádia. Vypnout. Být prostě jen sama se sebou a na nic nemyslet. Umím to ještě vůbec?

STŘIH

Je brzo, já sedím ve starý vrzající tramvaji a přes sluneční brýle mhouřím oči na Prahu prosvětlenou ranním sluncem. Tuhle cestu podél řeky jezdím strašně ráda. Paprsky se odrážej od hladiny řeky a dopadaj na všechny ty majestátní budovy okolo. V telefonu nechávám hrát můj aktuálně nejoblíbenější sentimentální song a opírám hlavu o okýnko. Zas a znova se nechávám prostoupit pocitem vděčnosti, že v tomhle kouzelným městě můžu bejt každej den a budovat tady svůj život. Vzpomínám, jak jsem před několik lety vystoupila na Náměstí Republiky, zaklonila hlavu a s pohledem na střechy okolních budov a otevřela se myšlence, jak by se tady asi žilo. Jestli bych tady jednoho dne byla šťastná. Jestli bych si tady poradila. Jestli by mě tohle velký město nesemlelo. Jestli na to vůbec mám. Nejradši bych se vrátila v čase a tý vyjukaný sedmáctiletý holce z Hradce zašeptala do ucha, že tady šťastná bude, ať se nebojí, jen že musí ještě chvilku počkat. Prožít si pár let a pak být ready na všechno, co Praha nabízí. 

STŘIH

Parkujem u naší oblíbený budovy a s úsměvem zvoníme. Do nosu nás okamžitě praští vůně, která je nám blízká už spoustu měsíců a cítíme se tady jako doma. Tyhle schůzky patřej k těm nejpříjemnějším. Proběhnem stavbou, díky který se budova mění ze starý sídlištní na supermoderní místo a v zasedačce se necháváme vtáhnout do vyprávění o aktuálních událostech. Než se stačíme vzpamatovat, přesune se konverzace uplně jinam a my bezhlesně sedíme a posloucháme příval moudrých slov někoho, kdo už toho zažil mnohem víc než my a komu patří naše důvěra. Stačí jedinej pohled, kterej si spolu rychle vyměníme a oba okamžitě víme, že tohle jsme potřebovali slyšet. A tak se z pracovního meetingu vyklubalo psychologický posezení, který tak nějak změnilo uplně všechno. 

STŘIH

Vybíhám z taxíku přímo do areálu a se srdcem v krku hledám tu jedinou budovu, která mě teď zajímá. Z jiný strany k ní rychlým krokem přichází Kuba, dáváme si jedno rozklepaný objetí a ruku v ruce vcházíme dovnitř. Jsme tu první a ani jeden nejsme schopnej vydat ani hlásku. Zadržuju dech, protože ten hygienickej smrad nemocnic mi dělá zle hned na první nádech a přitom bych tady teď měla být ten silnej článek. Po chvíli přemáhání se obracíme na přítomnýho doktora a prosíme o informace. Nevíme totiž vlastně nic. Po odpovědi "No jasně, ten motorkář co potkal kamion, máme ho tady."  se nám z obličejů vytrácej poslední zbytky barvy. Tohle zní jako ten scénář z filmů, kdy má člověk husí kůži a je rád, že leží v posteli a celý se to odehrává jen na obrazovce jeho notebooku. Jenže my nejsme v posteli a nekoukáme na film. Život je strašně křehká záležitost.

STŘIH

Od naproti ke mně doléhá zvuk klavíru, já se chumlám do mikiny a teplejch ponožek. Je tma a začíná bejt chladno. Tyhle večery na balkoně jsou moje oblíbený. Ještě lepší by to bylo, kdybych u sebe měla ty dvě chlupatý koule, co by štěkaly dolů na každýho jinýho chlupáče, protože jich tady je spousta. Takhle jsem sama se svejma myšlenkama, který nechávám, aby se toulaly, kde se jim zamane. A že se toulaj. Občas takhle přijdu na hodně zajímavý věci. Představuju si, jak tady sedíme ve dvou, s lahví sladký Pálavy a ujídáme moje oblíbený sýry. Mluvíme o všem možným, vážný témata o budoucnosti střídaj ty uvolněný, existuje pro mě jen tahle právě přítomná chvíle, který jsem naprosto oddaná a je mi tak dobře... Nebo ne?

STŘIH

Sedím na lavičce na našem dvoře, na uchu mám přilepenej telefon a minuty plynou. Se zalomenou hlavou koukám na hvězdy a poslouchám ten hlas na druhý straně. Usmívám se potichu i nahlas a přistihnu se, jak ze mě chvíli naprosto nekontrolovaně padaj slova, nad jejichž sílou pořádně přemýšlím až ve chvíli, kdy jsou nahlas vyslovený a sama se jich děsím. A když se mi vypne telefon přesně v tu chvíli, kdy hovor po hodině a půl ukončujeme, začínám v duchu psát poslední odstavec tohohle článku, nejkratší, ale možná důležitější, než všechny ostatní. 

9 komentářů:

  1. Tohle takový hodně osobní článek. Ve kterém tápu a napadá mne spousta otazníků (jak to dopadlo s tím motorkářem? ,co moudrého vám vám řekl klient(?)?, s kým bys chtěla sedět na balkóně? a kdo to byl na druhé straně "sluchátka"?), na něž se asi nikdy nedozvím odpověď (což nemá být výčitka).
    Tak hezké dny s dobrými zprávami.

    OdpovědětVymazat
  2. tyhle tvoje články miluju ❤ líbí se mi, jak jsou všechny odstavce jakoby "nedokončený", s otazníkem..potom vždycky přemýšlím, jak co asi dopadne/dopadlo a jestli si těmi pár řádky ve skutečnosti myslela to samé, jako já po jeho přečtení...tenhle formát mě fakt baví, určitě je piš dál ❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Vlastně jsou tohle asi ty nejosobnější články tady, i když u nich „nebrečíš“ a nevyléváš si srdce. Jde o ty nejsilnější momenty z poslední doby zachycené v krátkém odstavci tak, aby si člověk udělal nějakou představu, zároveň je tam řečené vše podstatné a ty tak ukážeš, co je pro tebe opravdu důležité. :) Mám je ráda.
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  4. Milujem strihy! Super článok ❤️

    OdpovědětVymazat
  5. Tyhle clanky jsou naprosto nej! Dekuju moc, ze si je zavedla!!! <3 <3 <3

    OdpovědětVymazat
  6. Oh, strihy! Už som na ne skoro zabudla a ked som videla tento článok, tak som sa okamžite začítala bez jedineho dychu! A cítim to presne rovnako, ako niekto, kto napísal prvý komentár.. plná otáznikov a nedopovedaných vecí...ale bavilo ma to. je to ako čítať knihu a človek chce ďalsiu kapitolu.. :)

    www.sinnamona.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  7. Senzace!!! :-)

    * aby se toulaly

    OdpovědětVymazat
  8. Nechápu to s tím motorkářem, přijde mi to nějaký nelogický.

    OdpovědětVymazat
  9. Úžasný Domi! Tvoje texty mě vždycky vtáhnou do děje tak jako málo která knížka. Musím souhlasit s tím, jak strašně křehkej život je a hlavně doufám, že je všechno v pořádku. Měj se krásně! :))

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤