What are you looking for?
čtvrtek 26. března 2020

CO JE TEDA TVOJE PRÁCE?



...moje oblíbená otázka, na kterou doteď neumím odpovědět v nějaký zkrácený verzi. Dělám toho totiž celkem dost a ta podoba se za ty roky, co NĚKDE pracuju, pořád vyvíjí. Přiznávám, že tenhle článek mám v odstavcích rozepsanej už rok a celkem ironicky se k jeho dopsání dostávám v období, kdy jen málokomu zůstala jeho pracovní pozice nedotčená, protože krize vyplývající z aktuální epidemie bude mít následky ještě dlouho. I mě se tahle krize dotkne, někteří z mých klientů stopli tvorbu obsahu ze dne na den, spousta klientů osekala rozpočty a marketing je při takovém osekávání většinou jeden z prvních na ráně, zvlášť v téhle situaci. Držím vám všem palce, ať tohle ekonomický zemětřesení přežijete s co nejmenšíma následkama a bez závažnějších problémů. To byl tedy takový disclaimer na úvod a pojďme k článku, kterej bude asi pěkně dlouhej.

Zásadní otázka na začátek - proč jsem ho oddalovala celej rok?

Protože jsem vám chtěla o všem chtěla psát až ve chvíli, kdy to bude stabilní (ehm). Kdy budu vědět, že jsem na správným místě a že neplánuju nic měnit. Že jsem spokojená a že se cejtím dobře a sebejistě. A ten minulej rok byl v tomhle jako na houpačce. Odešla jsem z jedný firmy, nastoupila do jiný a ten obrovskej drive a nadšení vystřídaly po pár měsících nervy, který jsem z práce v životě neměla a mít nechtěla, takže jsem odešla, zkusila si fungovat jako freelancer a pak se vrátila zase zpátky tam, kde mi bylo nejlíp a kde mě všechno naučili. 

Ale nač to zkracovat, času teď máme všichni dost, tak to vezmem postupně, jo? Moje uplně první vydělaný peníze byly za hlídání dětí. Bylo mi asi čtrnáct (!!!) a hlídala jsem půlroční dvojčata (!!!). Teď zpětně to vůbec nechápu. Byli to naši sousedi přes chodbu a já si celou tu rodinu totálně zamilovala. Děti jsem brala pravidelně ven a na sídlišti si za to vysloužila až nesmyslně pohoršenejch pohledů. Hlídala jsem je pak klidně i přes noc, takže jsem byla v patnácti letech schopná nakrmit, vykoupat a uspat dvě mimina najednou. Troufla bych si na to teď? NEVIM. A shodou okolností si mě tyhle dvojčata našly před nějakou dobou na Instagramu, takže si dáme reunion a jsem na to neskutečně zvědavá. Kromě hlídání jsem taky trénovala školičku krasobruslení a během studia psychologie jsem pak doučovala pár olomouckých dětí. Jeden den jsem taky pracovala v restauraci. Druhej den už by mě tam nikdo nedostal. :DD

To všechno byla ale spíš zábava než pořádná práce. Až v Praze jsem při navazujícím studiu začala na částečnej úvazek pracovat v marketingový agentuře. Věděla jsem, že kdybych chtěla, uživil by mě blog, ale chtěla jsem si rozšířit obzory a mít zkušenosti i z "normální" práce. Teď zpětně si za tohle rozhodnutí hrozně děkuju, protože v tý spoustě nerozumnejch voleb, co jsem dělala, bylo tohle hodně na úrovni. V Sun Marketingu mě tenkrát vzali pod svý křídla, všechno mě naučili a všechno mi opakovali tak dlouho, dokud jsem v tom nebyla jak ryba ve vodě. Prošla mi pod rukama spousta klientů, pro který jsem vytvářela obsah na sociální sítě i těch, pro který jsem dávala dohromady influencerský kampaně. Tu samou práci jsem dělala i pro pár svých klientů, kteří si mě našli přímo. Začátky byly těžký, o tom jsem už taky kdysi psala, ale vybojovala jsem to sama se sebou - díkybohu. Další těžká věc byl odchod ze Sunu po skoro dvou letech ve chvíli, kdy už jsem měla pocit, že jsem zaseklá na místě a navíc se rozpadlo naše původní silný přátelský jádro a odešla spousta lidí, ke kterým jsem tehdy vzhlížela. Nakonec jsem teda odešla i já, abych si zkusila práci někde jinde a po pár měsících se vrátila zpátky, protože jsem přišla na to, jak moc záleží na tom týmu, kterej je okolo vás a na tom, jestli si s lidma, se kterýma pracujete sednete a nemáte z nich nervy. Teď jsem reálně pracovně nejspokojenější, co jsem kdy byla a jsem fakt vděčná za to, že jsem dostala možnost se nejen vrátit, ale i mít na starosti mnohem zajímavější věci než kdy dřív. No a abyste si uměli představit, jak taková tvorba obsahu probíhá, následuje pár příkladů. :)





















































Ale jen o tvorbě obsahu to není. Nebo tahle - mohlo by být, ale to by mě dlouho nebavilo. Ráda se podílím i na věcech, co jsou mimo moji komfortní zónu a to je třeba mluvení před lidma. Kromě toho, co už tady dnes zaznělo, jsem se za celou svoji "marketingovou kariéru" podílela i na spoustě workshopů, školení nebo přednášek - ať už jako přednášející nebo jako jeden z organizátorů konferencí nebo eventů.









Bejt freelancer, mít pár svých klientů a živit se hlavně blogem zní super. Vlastně to bylo z velký části to, co jsem vždycky chtěla dělat, jenže ve chvíli, kdy jsem mělo, mi to tak nějak nestačilo... Neuspokojovalo mě to. Pořád jsem potřebovala něco, co mě bude posouvat někam dál a taky - abych byla uplně upřímná - jsem kolem sebe chtěla mít lidi a to nejen z mojí blogerský bubliny. A ne jen na reportovacích schůzkách, ale prostě tým. Tým lidí, se kterejma budu na něčem dělat a taky nový lidi, se kterýma můžu díky různorodým projektům přijít do styku. Takže když několik měsícú zpátky přišla nabídka vrátit se zpátky do Sunu (kterej se akorát přetransformoval na Taste), nebylo moc nad čím přemýšlet a naskočila jsem zpátky do tohohle rozjetýho vlaku. Vlaku, kterej je pěkně dobrodružnej a staví každou chvíli někde jinde. Jednou z mých nejoblíbenějších stanic je Digichef. O tom jsem vám psala dlouhej článek hned po první reportáži, kterou jsme natáčeli - najdete ho tady - a teď bych jen doplnila pár aktualit. Máme za sebou pár natáčecích dnů, takže už jsou venku i nějaký moje delší rozhovory, níž přikládám na ukázku P&G Foodies a Honzu Emlera s tím, že pokud jste najeli na trend podcastů, najdete všechny rozhovory i na všech podcastových platformách. Vzhledem k tomu, že já podcasty poslouchám hrozně často, už si uvědomuju, jak důležitý je klást ty správný otázky a umět reagovat na odpovědi. Vysledovala jsem to na spoustě rozhovorů, co mi doma jednu dobu jely skoro nonstop a přesně proto mě teď tahle část práce baví nejvíc. A když pak od zpovídaných nebo od posluchačů dostanu zpětnou vazbu, že ty otázky a příprava byly fakt super, dodává mi to stejně energie, jako když jsem třeba začínala s blogem.



Další věc, o který jste tady už ode mě slyšeli, je Social Date. Marketingovej event, kterej jsem měla na starosti a ani o tom jsem si neodpustila článek. Vím, že vás tyhle témata bavěj a popravdě - mě taky, strašně moc ráda s váma tuhle část života sdílím. Další měl být v dubnu, tak doufejme, že aspoň ten letní už bude moct proběhnout.


No a protože o tomhle všem čtete na blogu, musím zmínit i tuhle část. Přestože se poměr toho, odkud mi jde největší část výdělku, průběžně dost mění, blog (a Instagram) je pro mě doteď velmi výraznou částí příjmu, díky který si můžu dovolit vybavování bytu, cestování a další srandy, co mi dělaj život hezčí. Mrzí mě, že většina úspěšných blogů s rozjezdem Instagramu a dalších sociálních sítí přestala fungovat, protože sama hrozně ráda čtu, ale mám radost aspoň z toho, že spousta z vás teď vnímá Dom by Dom jako jeden z mála aktivních blogů a stále se sem na něj vracíte, přestože moje pravidelnost taky stojí za velkou bačkoru. Co se tedy příjmů z blogu týká - opakování je matka moudrosti, že ano - je to celé o spoluprácích, v rámci kterých jsem placená za to, že produkt nebo službu zmíním na svých kanálech a dostane se to tak k mým sledujícím. Je to reklama, která není úplně klasická, protože její podobu zpracovávám a udávám já a ne klient jako je tomu třeba při televizní nebo tištěné reklamě. Mezi moje dlouhodobě nejoblíbenější kampaně  patří třeba ty s brandy jako je Runczech, Notino, Ecco, Vaše Čočky nebo s.Oliver. 





























... Tak. Hádám, že to byl celkem čerpávající článek, co? Mě teda unavil dost, takže si jdu namíchat mimózu a děkuju vám za pozornost. Kdo dočetl až sem, tak všechna čest a velký dík, asi vás to fakt zajímá a já za to opravdu moc děkuju. Teď se se mnou v komentářích schválně podělte o vaše pracovní vývoje, jsem zvědavá na všechny ty různorodý příběhy. 

Add your comment

  1. No já pracuju celý svůj dlouhý profesní život v jednom baráku, takže žádný zajímavý příběh nebude :). Snad jen napíšu, že mne většinou baví.
    Tobě přeju, ať tě dál práce baví a ať tuhle divnou dobu koronavirovou přečkáš bez újmy (ve všech směrech)

    OdpovědětSmazat
  2. Moc ti fandím, jsi taková normální - v dobrém slova smyslu:) Jen mi přijdes poslední dobou zase nějaká smutná, podle stories, tak snad neprijde smutný článek o chlapci...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. :) Smutná jsem z aktuální situace a toho, že dost špatně nesu tohle uzavření všeho, nevídání se s lidma, co mám ráda a obavy z toho, co bude následovat.

      Smazat
  3. Já začínala brigádami, ze kterých nejlepší byly tři měsíce za barem. Byla to sranda, ale teď už bych v 6 ráno chodit z práce fakt nedávala. :D Potom jsem dva roky pracovala pro jeden online start-up, kde jsem dělala tak nějak od všeho trochu - tvorba NL, příprava soutěží, komunikace s klienty, domlouvání spoluprací apod. Potom jsem chvíli pracovala v Národní technické knihovně, kde jsem organizovala stáže pro zahraniční studenty. Poznala jsem tak moc skvělé lidi. Pak přišlo pár měsíců v marketingové agentuře, odkud jsem podobně jako ty, přešla do jiné. Tam jsem teď moc spokojená. :) Tvůj blog jsem začala číst poměrně nedávno, ale souhlasím, že bys určitě měla psát víc. Patříš mezi asi 5 blogů, na které teď chodím pravidelně koukat, jestli něco nového nepřibylo. Fotky na IG jsou fajn, ale pořádný článek je prostě pořádný článek. :) <3

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jeee, tak tos to už měla taky hezky bohatý. Je fajn, když po všem tom zkoušení člověk zapadne někam, kde mu to prostě sedne a je spokojenej. Tak držím palce, ať jde všechno i nadále dobře a moc děkuju za pochvalu. :)

      Smazat
  4. Skvělý článek! Musím říct že toho opravdu děláš hodně Domi... A ten tvůj příběh kam až si za tu dobu došla je vážně velký progres. Rozhodnutí jsou někdy těžká dělat ale zase se za nějakou dobu ukáže že byla správná je udělat. Ohromně rosteš!!! Já moc rozhodnutí za svůj život dělat nemusela první práce po škole byl v obchodě jako asistentka prodeje (prodavačka) příležitostně jsem šáhla i na merching prodejny. To jsem ale po rozpadu skvělého týmu lidí a taky pro neustále stres vyměnila za přání z dětství stát se knihovnicí, tam jsem zůstala a stále nelituji svého rozhodnutí. Momentálně jsem na mateřské dovolene, u mateřství cítím, že se stalo jedno z nejdůležitější rozhodnutí v mém životě a že mě naplňuje i když mám svoji práci moc ráda a vždycky mít bude

    OdpovědětSmazat
  5. Vypada to, ze k sobe s Petrem hodne mate :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nevím, jestli to bereš podle jedný fotky v článku, ale jsme blízcí kamarádi. :)

      Smazat
  6. Domi vážně, máš můj obrovský obdiv! Já stále studuji, ale za ty roky jsem si prošla už, no bude to nespočet brigád. Ale už teď můžu říct, že se celkem i těším až dokončím všechno to studování a vyzkouším si pořádnou práci na úvazek.
    Vzhledem k tomu, že mě letos čeká absolutorium a za rok, pokud se vše povede i státnice, tak můj veškerý čas je věnovaný studiu nebo brigádám a na ostatní už mi moc času nezbývá. Pro mě je karanténa výhodou v tom, že si konečně nacházím čas také na čtení. Čtení knih a také článků, jako je třeba ten tvůj. Jsi jedna z mála blogerek, které sleduji a pořád mě baví číst tvé příspěvky, ať už zde nebo na instagramu.
    Já si vždy přála a chtěla jsem psát blog, jelikož psaní zbožňuji.. dokonce mezi mé sny patří napsat knihu, ale.. i když jsem to párkrát načala, nikdy jsem to nedokončila. Nemám v sebe dostatek důvěry a mám z toho asi trochu bobky.
    Jednoduše máš můj obdiv a jsem ráda, že je zde někdo, kdo mě baví a koho můžu sledovat.0

    Posílám ti pozdrav z Ostravy a přeji ti hodně zdravíčka!
    Peťka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Peťko, moc děkuju za milej komentář a zpětnou vazbu. ❤ A jestli to je tvoje přání, tak by ses měla vykašlat na nějaký bobky a prostě to zkusit, vždyť za pokus nic nedáš a odvážným patří svět! :))

      Smazat
  7. Super článek! Je pravda, že se hodně blogerek přesunulo jen na instagram, kde vlastně ale hodně chybí to, co nás čtenáře baví. Takový možná klid, pocit, že článek na blogu neuteče za pár hodin a můžu si ho přečíst, až se mi to bude hodit. Já sama bloguju na mým momentálním blogu skoro 9 let a zatím vůbec nemám potřebu se přesouvat. Blog má prostě svoje kouzlo. Kvalitní články můžou lidi dohledat i později a být tím pádem pořád užitečný. Takový blogerský pasivní příjem ale pro čtenáře.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. ❤ Tak to hrozně ráda čtu, naprosto s tím totiž souhlasím.

      Smazat
  8. Budu se opakovat jako u nějaké staršího článku, ale jsi borec. Fakt obdivuju to, jak jsi samostatná a máš pěkný příjmy a hlavně (!) jsi pracovitá. To se mi moc líbí. Tenhle článek je takovej hezkej a pozitivní a to mě ba😃. Doufááám, že se k tobě pracovně někdy přiblížím, protože to by bylo moc fajn. A jsem ráda, že jsi blog neopustila. To bych byla fakt smutná, protože tě moc ráda čtu. Už hooodně let. Od doby, kdy jsi chodila s tím pokérovaným klukem😁. To už musí bejt aspoň 7 let snad😱.

    Verča ze Ztracena v Praze | Co číst a poslouchat? A jak na tom celém ušetřit? | TIPY

    OdpovědětSmazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤