What are you looking for?
středa 29. dubna 2020

STŘIHY XI.



Těch pár rozespalejch sekund po probuzení. Kdy si vaše hlava ještě neuvědomuje, s jakým pocitem jste usínali. Ještě nevnímáte tu tíhu na hrudi. Nepamatujete si, že jste v noci nemohli usnout z toho, jak moc vás pálily oči. To, že vám nejdou rozlepit přikládáte tomu, že ranní člověk prostě nejste. Těch pár sekund, kdy se skrz závěsy dere sluníčko, dopadá na váš obličej a ve vás se ještě nic neděje. Tělo se teprve probírá. Škoda, že to někdy netrvá aspoň o kousek dýl.

STŘIH

Zapínám poslední knoflík na kabátu, klíče házím do kabelky, zaklapnu dveře a vykročím do zimy. S čepicí naraženou do očí mi v hlavě s každým dalším krokem vyskakuje nová otázka... Proč to tak uteklo? Proč tam vlastně jdu? Co budu říkat? Zvládnu vůbec něco říkat? Celou cestu na metro mi slzej oči a zimou to není. To všechno, co se ve mně děje a s čím bojuju, přece není něco, co o sobě můžu někomu na první dobrou vyklopit. To metro jede strašně rychle, najednou jsem na druhým konci města a přemýšlím, jestli si to ještě můžu rozmyslet. ... A pak stačí potřást tou zahřátou rukou, uvelebit se v křesílku a najednou to ze mě padá. Jedno přes druhý, pátý přes devátý a občas sama nevím, proč říkám zrovna tohle, jak jsem se k tomu dostala a vlastně ani k čemu tohle celý vlastně může bejt. Ale je mi dobře. Jsem ráda, že jsem po dlouhým zvažování konečně tady.

STŘIH

Posledních pár minut mých narozenin. Narozenin v karanténě. Narozenin, který byly nakonec mnohem lepší než jsem čekala. Vlastně i hezčí než spousta nekaranténních. Pípne mi zpráva. Video. Co? Otevírám a zůstávám koukat s otevřenou pusou. Telefon musím položit před sebe, aby se neklepal v mejch rukách a poslouchám sestřih přání od lidí, který mě vůbec neznaj, ale já na ně každou středu koukám v televizi. Pouštím si to celý podruhý, potřetí, popátý a z očí se mi koulej slzy. Tak takhle mě dlouho nikdo nerozhodil. Tohle nejsou jen barový přátelství, tohle je mnohem, mnohem víc. 

STŘIH

S jedním dlouhým vyfouknutím broskvovýho kouře z vodní dýmky si uvědomím, že tohle je přesně to, co jsem si pár měsíců zpátky přála. Tyhle situace uplynulejch týdnů. Mít kolem sebe takovýhle lidi a sdílet takovýhle momenty. Na poslední chvíli se domlouvat na těch nejlepších společných akcích. Doma. Ve čtyřech míchat guacamole. Zkoušet ty nejšílenější kombinace příchutí gin tonicu se vším, co v lednici najdem. Smíchy se složit na zem v kuchyni a jen tam tak společně sedět. Upéct sladký rolky a vzít je s sebou na návštěvu. Vařit burgery a sledovat, jak chutnaj. Na raclette grilu péct jeden ananas za druhým. Hrát hry, jejichž pravidla pořádně neznáte. Mluvit o blbostech, smát se. Mlčet spolu. Jen tak si večer zavolat a nechat to překlopit do "A tak nechceš za mnou přijet?". V teplákách chodit na návštěvy i na noční toulky městem. Pít v zavřenejch barech. Ve dvou, ve čtyřech, s úsměvama, co nechceš schovávat pod rouškou. 

STŘIH

Pózuje uprostřed Staromáku, kterej je uplně prázdnej. Aby nebyl, když je karanténa a navíc 4 ráno. Tyhle naše noční procházky se už staly skoro tradicí. Tradicí, kterou miluju a který bych dala přednost před odchodem domů s kýmkoliv jiným. Znám ji sotva pár měsíců a přesto k ní mám blíž než k většině lidí v mým životě. A ty momenty, kdy si stačí vyměnit pohled a obě přesně víme, co se v tý druhý děje? Těch je vlastně skoro víc než těch, kdy si to musíme říct. 

STŘIH

Zabalená v županu, s prázdným výrazem v očích na sebe koukám do zrcadla. Nenamalovaná rozcuchaná, nevyspaná nebo možná přespaná a snažím se v sobě něco najít. Cokoliv. Nějakou emoci. Nějakou dohru toho všeho, co se událo za poslední dny. Vždyť to jeden člověk ani nemůže pobrat. Tolik emocí. Tolik facek. Tolik zmatku v sobě a vlastně i okolo. A proč? K čemu to celý vlastně je? Držím ten pohled dlouho. Už to umím. Hledat hluboko v sobě. Nějakou emoci. Slzy se mi nakonec nahrnou do očí, ale.... nevykutálej se. 

STŘIH

Motýli. Věčný téma mezi tou naší partičkou. Nepamatovala jsem si je. Nevěděla jsem, jaký to vlastně je - cejtit je. Ani jsem nechtěla. Přišli mi nebezpeční. Stačilo by mi se prostě jen cítit dobře, uvolněně, zaujatě, spokojeně. Prostě hezky. Nepotřebuju ohňostroje nebo motýly. Zvládla bych to bez nich. Ale asi už se jim stejskalo. Usínala jsem a z otevřenýho okna přímo u postele na mě fouknul chladnej noční vzduch, v polospánku jsem se zavrtěla, pozměnila polohu a... v podstatě se vůbec nic nestalo, ale oni tam najednou byli. Cejtila jsem je. Zvláštní pocit. Vyděsili mě a probrali víc než bych si přála. Nechtěla jsem je příliš zkoumat, abych je náhodou nevyplašila. Hádám totiž, že budou celkem křehcí a teď, když už vím, že tam jsou, tak si je nechám. 
A těším se, až se pořádně proberou. 

Add your comment

  1. Mám z toho pocit, že píšeš co cítíš. Možná se to není typické vystřihnutí poklony, ale pokud vím, lidem co tohle umí se říká spisovatelé, a to je VĚC. Přiznám se, že jsem nestála v prvních řadách fanoušků střihů, ale začínám měnit názor. LUCA

    OdpovědětSmazat
  2. Četla jsem se zatajeným dechem. Skvěle napsáno.

    OdpovědětSmazat
  3. Ahoj Domčo,

    jestli někdy napíšeš knížku, moc ráda si ji koupím. Neskutečně napsaný.

    Terka

    OdpovědětSmazat
  4. Často mi z tehle tvých střihů přijde, ze uvažujeme stejně nebo podobně... taky jsem utekla do Thajska před emocema, taky jsem začala chodit na terapie, je toho víc a vždycky to sepises úplně přesne... I když mi do toho nic není a je to nevhodná otázka přes čáru, moc mě zajímá, zda jste spolu s přítelem, asi proto, ze to s tebou tak nějak cítím :) tak se nezlob na vsetecnost.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. ❤ Moc děkuju za zpětnou vazbu, vážím si toho. Co se týká mých vztahů, chápu, že vás to zajímá, když jsem to vždycky sdílela, ale rozhodla jsem se to už veřejně nesdílet, už se mi to mnohokrát vymstilo. Napiš mi ale klidně někde soukromě.

      Smazat
  5. Na instáči možná působíš víc jako influencerka, ale právě díky blogu a především díky střihům ze sebe tu nálepku influencera strháváš a (i když jsi stejně člověk jako ostatní) my mnohem víc cejtíme, že seš fakt jen normální holka, která řeší to, co my všichni. a ještě to dokážeš skvěle přenýst mezi řádky 👏🏻 na další střihy sem se strašně těšila a nezklamaly! ne nadarmo máš ale jedinej čtenej blog na český scéně :) Díky za to, Nikča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. uplne suhlasim s tymto komentarom. myslim ze cesky a slovensky instagram je zahlteny reklamami a postami stastnych influenceriek, preto vzdy rada pridem na tento blog precitat si reality check :) Som rada, ze Dominika na tento blog nezanevrela v prospech Instagramu, ako je to v pripade mnohych inych blogeriek.

      Smazat
    2. Holky, za tohle Vám oběma strašně moc děkuju. Ani nevíte, jak si takových slov vážím a jakou radost mi dělaj. ❤

      Smazat
  6. Tvoje střihy jsou napsaný tak, že ve mně vždycky probouzejí zvědavost :), co se u tebe a s tebou děje, zanechávají otevřené otázky...
    Každopádně přeju krásné dny

    OdpovědětSmazat
  7. Nejvíc se mi na tom líbí, že pokud si to přečteš víckrát, vždycky tam najdeš něco nového. Myslím, že jsi mistr v psaní mezi řádky. Moc pěkné střihy ☺️

    OdpovědětSmazat
  8. Suprově napsaný! :) Píšeš to neuvěřitelně upřímně. Vlastně až trochu intimně. Což si myslím, že si žádá odvahu. Ale odvážný věci většinou stojí za to. :) Tyhle střihy nejsou výjimkou. :)

    OdpovědětSmazat
  9. Ajajajaj. Další oblíbené STŘIHY. Moc díky, že nám dovolíš nakouknout ti do duše. Upřímně... Někdy mi přijdou instaholky, blogerky, whatever, plochý. Žijí dokonalý život, který je ničím nepokažený. Ale mě to fakt nebaví. Není to nic zajímavého. Dokonalost mě nikdy nepřitahovala. Naopak upřímní lidé, kteří se občas otevřou... To je paráda. A jsem ráda, že jsi to opět udělala❤.

    Jinak ten střih, kdy na sebe koukáš a hledáš emoci? To znám. Není to naštěstí často, ale když se toho nahrne hodně, tak se obalím do vaty a nechci nic pustit dovnitř. I mozek obalím. Takže jsem citově někde...daleko. Neměla jsem nic moc dětství, takže jsem se naučila si věci moc nebrat. Aspoň jedna výhoda.

    A slovo na konec. NECH SI TY MOTÝLKY A HÝČKEJ JE.

    Verča ze Ztracena v Praze | Mám vyjít z karantény jako superčlověk? | ÚVAHA

    OdpovědětSmazat
  10. Krásně napsané, citlivé, precizně formulované a vlastně dost smutné, jako dnešní doba. Mě, Dominiko, Vaše zpověď i přes ten smutek moc potěšila. Děkuji! @dkrali

    OdpovědětSmazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤