What are you looking for?
čtvrtek 29. října 2020

STŘIHY XIV.


Koupelna je někdy jediný útočiště, kam se dá na chvíli schovat a nebýt rušen. Doma, v práci, na konferenci, na chatě, uprostřed večírku. Moje poslední volba, když cejtím, že se za chvíli rozsypu a nechci, aby toho byl někdo svědkem. To teda nechci nikdy. Někdy to tam rozdejchám. Dám sama sobě krátkej peptalk a jsem dobrá. Někdy je to ve mě ale rozjetý až moc a když se vidim v zrcadle…vidim si to v očích. V tom pohledu je nahromaděný úplně všechno a jak se mi postupně oči zalejvaj slzama, rozmazává se pohled na tu už zase uplně zoufalou holku. Holku, která v tu chvíli pochybuje o všem, co dělá. Co říká. Co cejtí. Jak vypadá. Třeba by to všechno bylo uplně jinak, kdyby… vypadala jinak. Třeba by pak měla to, co si tolik přeje. Kdy se to stalo, že se přestala mít ráda? Kdy začala nesnášet každej svůj rys, každej výraz, každý kilo, každou část těla i duše. Ta vůbec nejbolestivější myšlenka? “Vždyť já se vlastně nedivim, že - ...”

STŘIH

Deskový hry. Na každým večírku je někdo vytáhne a chce hrát. Nesnášim to. Z pantomimy je mi  na zvracení už dopředu. Evidentně ale existuje i spousta nevědomostních her i her, u kterých ze sebe neděláte debila a který se daj hrát hodiny a hodiny. Hry, díky kterejm se o ostatních člověk i něco dozví. Nebo o sobě. Možná i víc, než by vlastně někdy chtěl. Můžou totiž padnout velmi jednoduchý otázky, co ve vás ale rezonujou… dlouho. Fakt dlouho. Co v životě chcete a potřebujete ze všeho nejvíc - štěstí nebo lásku? Zcela jednoznačně a bez přemýšlení volím lásku, zatímco zbytek hráčů na mě nechápavě kouká, protože jim přijde samozřejmý štěstí a já si až po pár dalších kolech hry, když už jsou témata uplně jinde, uvědomuju, že tohle je možná právě ten problém... 

STŘIH

Na spoustu situací už jsem připravená. Mám natrénováno. Ale tohle... Tentokrát to bolí to tak, že se nemůžu pořádně nadechnout. Je mi zle, nejen psychicky, ale i fyzicky a mám pocit, že tohle nepřežiju. Nerozdejchám to. Nejde to. Umřu? Umírá se na zlomený srdce? Třesoucí rukou sahám do krabičky, kde se krčí jeden uloupenej Lexaurin “pro všechny případy” a zapiju ho vodou. Polknu, natočím si další skleničku vody a se snahou o aspoň jeden normální hlubokej nádech čekám… Takže tohle je panická ataka? Čekám, až přijde ten stav uklidnění, kterej by přijít měl a přestože se ještě pořád třesu a po tvářích mi tečou černý potoky rozmazaný řasenky a čerstvě udělanejch očních linek, uvědomuju si, že takhle to nechci. Nechci mít pocit, že to nepřežiju bez chemický záchrany, která je na tyhle stavy určená. Nechci tuhle pomoc potřebovat. Nechci se takhle vůbec cejtit. A když už jo, tak to chci zvládnout sama. Silná jsem na to dost, jen to v sobě musím zase najít. Vyhrabat to z těch nánosů sebepodceňování a… víc se smát.

STŘIH

S natočenou polovinou vlasů poslouchám příchozí hlasovku a úsměv na tváři mě přechází. Kvůli debilní koroně se mi ruší večerní program, na kterej se těším už zhruba tejden. No nic. Koukám na sebe do zrcadla, v ruce rozpálenou kulmu, kterou tak ze zvyku dodělávám zbytek pramínků a přesně vím, komu bych mohla napsat, abych přece jen strávila večer venku v něčí společnosti. Stačí ale chvilka a už jsem v teplákách, čerstvě navlněný vlasy mám smotaný do drdolu, při čekání na Masterchefa si jdu hodit na pánev steak a u toho si tančím na starý hity od Avril “jako za mlada". V jednu chvíli v zámku zachrastí klíče, brácha přijde rovnou do kuchyně s kufrem v ruce a s překvapeným výrazem, s jasným podtextem - proč seš ve středu večer doma a proč vaříš - se opatrně ptá: “Je všechno v pohodě?” 

No… vlastně je. Konečně.

STŘIH

Uvnitř mě jakoby se všechno třáslo. Znáte ten pocit? Navenek na první pohled není nic vidět, ale uvnitř vás je zemětřesení o síle, která se na Richterovu škálu rozhodně nevejde. Když tenhle stav přijde, poleje mě pocit, že se nesmím pohnout, rozhodně ne rychle. Kdybych se zvedla a snažila se tomu utéct, rozsypu se na kousíčky, protože všechno to rozlámaný, co se jen tak tak drží pohromadě v tělesný schránce, by se rozletělo na milion částí a dohromady už by to nikdo nesestavil. Tenhle psychickej pocit je fyzicky tak silnej, že tomu sama nerozumím. Přesně ale vím, co v tu chvíli potřebuju. Pevně obejmout. Pořádně zvenku stisknout a ty rozpadlý kousíčky tím přitlačit zpátky k sobě a nechat je se slepit zase dohromady. Chvíli držet, aby se přilepily pořádně a pak se opatrně, veleopatrně zhluboka nadechnout a … najednou je to lepší.

Add your comment

  1. Domi, já ty tvoje střihy tak strašně ráda čtu. Myslim, že můžu bez nadsázky říct, že tady neni nikdo jinej, kdo by psal něco podobnýho. Dokážeš v pár řádkách odhalit tak moc ze sebe, ale zároveň zůstat velmi soukromá a je to tak ztotožnitelný a krásně lidský. Zvlášť v dnešní době, kde se na nás valí sponozorované a reklamní texty ze všech stran je osvěžující něco takovýho číst, a tak ti děkuju, že střihy píšeš.
    A posílám jedno virtuální objetí 😊

    OdpovědětSmazat
  2. Mám husinu! Posilam virtualni objeti! :)

    OdpovědětSmazat
  3. Jako vždy krasne napsané. <3
    Sandra / http://shineoffashion.com

    OdpovědětSmazat
  4. Ještě jsem nazazila mrak, co by se jednou nevyprsel a neodtahnul, ikdyz z některých prší dlouho a i když už tu nejsou, má člověk pocit, že se pořád vznáší někde poblíž, to jsou ty nejhnusnejsi, ale i po těch zas bude hezky. Strašně bych ti přála, aby bylo co nejdřív všechno jak má, protože ani z toho závěru nemám pocit, že už by to tak bylo :( Zkusím aspoň jednu maličkost na zvednutí nálady - pokud ještě náhodou neposlouchas podcasty Jauuu PS: to bolelo, tak vřele doporucuju. Skoro vždycky tam najdu téma, který zrovna řeším a pomůže mi poslechnout si, co na to holky ;) Drž se, LUCA

    OdpovědětSmazat
  5. Moc to znám a vaše “vlny” jsem prožívala vlastně skoro stejně. Nejistota, chvilku jistota, nejistota a hlavně věčná samota (ta vnitřní). Ale vše se změní, věřím tomu, ze i u vás, tak jako u mě, když už jsem si myslela, ze jsem uvnitř mrtvá... Držím vám palce:)

    OdpovědětSmazat
  6. Z tvých obvyklých článků a postů na IG mám většinou pocit, že jsi happy holka žijící vysněný život jiných holek..., ale pak sem hodíš tohle a já chápu, že sociální sítě i s tou bublinou okolo je jen pozlátko...a ty normální holka v bouři pocitů :-)a to je hezký zjištění. Držím palce, ať se všechno okolo přežene a ty jsi šťastná. Také posílám virtuální objetí...

    OdpovědětSmazat
  7. Domi, prosím, napiš knihu! O sobě, o svým životě, o svých pocitech. Miluju to, vždy se do každýho střihu neuvěřitelně vcejtim a nepřipadám si v těch svých pocitech tak sama.
    Jo a koupelna je útočiště všude forever ♥

    OdpovědětSmazat
  8. Tak tohle je síla, díky ze tyhle věci sdílíš, je hustý kolik toho zůstane skrytýho ♥ skvělý! a snad bude zas líp!
    Sarushef blog

    OdpovědětSmazat
  9. Domi, děkuju. Tvoje střihy mě vždycky utvrdí v tom, že za tim všim pozlátkem na instagramu, jsou skutečné příběhy. Ty, které žije každý z nás a je dobré vidět, že na to nejsme sami. Někdo tu píše, že ti přeje, aby vše bylo brzy tak jak má. Ale nikdy nebude všechno jen sluníčkový, což ty podle mě moc dobře víš. Ale právě to uvědomění si je osvobozující. Člověk už se s tim najednou nesnaží bojovat, ale snaží se to přijmout a umět s tim žít. :) Jestli jsi ji nečetla, tak doporučuji knížku Zbavte se úzkosti, krásně se čte a člověk v ní najde spoustu odpovědí na své otázky. Měj se krásně Domi a ještě jednou ti za tvoje střihy děkuju. Tereza

    OdpovědětSmazat
  10. Klobouk dolu Domi. Jste nadherna a odvazna zenska, protoze s timhle jit ven neni jednoduchy. Preji Vam vse dobre a moc rada Vas sleduju 💜

    OdpovědětSmazat
  11. Já tak miluju tvoje články. Střihy jsou jedny z mých oblíbených. Tak moc se v některých věcech s tebou dokážu ztotožnit a vcítit se do tebe. A je skvělý, že o tom dokážeš takhle psát.:)Děkuji za tvoje články :) Karolína

    OdpovědětSmazat
  12. Střihy jsou prostě TOP!!! Miluju je číst ❤️

    OdpovědětSmazat
  13. Super! Sleduju tě už dlouho a máš můj obdiv za to, jak statečná a silná jsi! Vážně! Jak takhle otevřeně sdílíš svoje pocity, to je pro mě neuvěřitelně odvážný. Navíc je to skvěle napsaný a myslím, že tím plno lidem pomáháš. Doufám (a nepochybuju o tom), že bude líp :). Zuzana

    OdpovědětSmazat
  14. Život je houpačka - někdy nahoře, někdy dole. Podle článku to vypadá, že ty máš zrovna teď víc těch "dole". Tak ať se to zase obrátí a je víc těch nahoře. On si je člověk pak víc užívá.
    Hodně štěstí

    OdpovědětSmazat
  15. Člověka neudělá šťastným nikdo a nic z venku. Člověk může potkat svou nejlepší polovičku, mít spoustu lásky, mít všechny věci, co si kdy přál...ale dokud nebude šťastný uvnitř sebe, tak se nic nezmění (a většinou ani žádnou lásku nepotká)...štěstí začíná uvnitř nás a pak všechno kolem přijde, štěstí je náš pohled na svět a nás v něm..a je jedno, jestli u toho budeme tlustí, hubení, mladí, staří, bohatí, chudí a z vlastní zkušenosti můžu říct, třeba i nemocní...štěstí si tvoříme my sami a dá se vlastně udělat i úplně z ničeho:)

    OdpovědětSmazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤