What are you looking for?
neděle 28. června 2020

STŘIHY XII.



Čekám na zahradě, až se překape absinth, z okna slyším můj oblíbenej smích a v rámci snahy o zahřátí poskakuju, přičemž v jednu chvíli upřu pohled nad sebe. V tý sekundě se zaseknu, přestanu myslet na chlad a s úžasem pozoruju ty zářící hvězdy. Takovou spoustu jsem jich viděla snad naposledy na táboře. Nacházím velkej vůz a jsem z toho tak nadšená, že nehnutě stojím tak dlouho, že absinth málem přeteče a to to kape fakt pomalu. To, že je mi sakra velká zima ale vůbec nevnímám. O dvě hodiny později mě volá ven. Už jsem dávno v pyžamu. “To zvládneš i v pyžamu, to musíš vidět.” Vylejzám ven a vidím, jak ukazuje na nebe. Pousměju se a vlepím mu rychlou pusu. "Já vím. Už jsem tady takhle stála. Děkuju.” Za poslední měsíc jsem použila slovo děkuju a slyšela slovo děkuju víc než snad za celej svůj život. Minimálně v takový hloubce a síle.

STŘIH

“Tak pěkný sny.” Jedna zpráva. Tři slova, který mi dřív asi přišly úplně běžný a teď se mi při nich zatajil dech. Ne proto, že by se mě nějak extra dotkly a rozněžnily mě. Uvědomuju si ale, že tohle mi dlouhý měsíce nikdo nepopřál. Au. Tohle uvědomění zabolelo. A že by se mi díky tomu usínalo líp, to se rozhodně říct nedá.

STŘIH

Sedíme na zahrádce, s nenamalovanejma očima a nedosušenejma vlasama, protože jsme chtěly přijít včas. Bejt všechny spolu. Usrkávám horkej lipovej čaj a je mi jedno, že je asi dvacet osm stupňů. Nemusím vlastně vůbec nic říkat, nic sdílet, nic vysvětlovat a stejně je mi po pár minutách mnohem, mnohem líp. Poslouchám to jejich štěbetání, občas se zasměju a ten smích je fakt upřímnej. Miluju to. Že jsme se takhle náhodou našly a daly dohromady. Ať už spolu sedíme v baru, na snídani nebo si posíláme miliardu blbostí do společný konverzace. 

STŘIH

Během čekání na velmi emocionálně náročný setkání rozkliknu emaily a pustím se do čtení prvního, kterej je ze soukromý adresy. Po pár řádcích mě pálej oči a ani se nesnažím s tím bojovat. Píše mi armádní psycholožka, která trefla přesně ten moment, kdy mám nervy úplně v kýblu a nevím, co se sebou, nevím, co budu za pár minut říkat. Pár slz nechám stéct po tváři a čtu znova a znova, dokud se necejtím o kousek silnější. Timing je dokonalej a ve chvíli, kdy u mě zastaví Vespa, jsem připravená čelit tomu, co musím řešit. Odhodlaná. Z pár slov od osoby, kterou vůbec neznám a která mi napsala poprvé v životě. V reakci na ty nejbolestivější Střihy jaký jsem do tý doby napsala. 

O skoro rok později jdu centrem, s kafe v ruce si užívám sluníčko dopadající na obličej, otevřu facebook a uprostřed kroku se mi zamotá hlava takovým způsobem, že se musím zastavit a nadechnout se tak zhluboka, jak to jen jde. Rozklepanýma rukama naťukám starostlivou zprávu a v notifikacích se mi v ten moment objeví email. Nevěřím vlastním očím, když čtu první řádky a okamžitě mi dochází, kdo mi píše. Zase se trefila. Nechápu to, považuju to za věc mezi nebem a zemí a doufám, že je to znamení. Znamení, že zase bude líp. A tentokrát ne mně. Tentokrát ať je líp hlavně někomu jinýmu, protože pak bude líp i mně. 

STŘIH

Ten moment, kdy malej upovídanej kudrnatej skřítek hladí mýho tátu po vlasech a tulí se k němu, rozněžní celou naši širokou rodinu, která se tady sešla. Z tý upřímný láskyplný chvilky mě píchne u srdce. Připomíná mi to něco, co v sobě už pár měsíců blokuju. To, jak strašně moc jsem už tohle chtěla mít. A jak strašně se na to těším, ať už to bude za rok nebo třeba za 10. Na toho malýho broučka, kterej bude střed mýho vesmíru. A na jeho tátu, kterej s ním bude dělat blbiny, budou se nahlas smát a budou nejlepší parťáci na světě. Na tyhle velký rodinný sešlosti, který budeme organizovat. A mami, tati - vy budete nejlepší babička s dědou. Jednou. 

Add your comment

  1. Oh lala, některé střihy působí velmi slibně a zajímavě. Budu ti držet palce. Hlavně, abys byla šťastná, vyrovnaná a hlavně spokojená. A jsem hodně překvapená z posledního střihu. To jsem nečekala, ty jo, že to takhle máš. V tom případě ti všechno přeju ještě 3x víc🖤!

    Verča ze Ztracena v Praze | KDYŽ SI ZAMILUJETE KABELKU A DŽÍNY... | OOTD

    OdpovědětSmazat
  2. Dominko, věci přichází ve chvíli, kdy mají přijít. Tak neboj - přijdou. I když se to teď třeba nezdá. Držím palce a měj se

    OdpovědětSmazat
  3. Vždycky, když vidím titulek "Střihy", rozklikávám takovou rychlostí, jako by mi ten článek snad měl někam utýct :D. A vždycky to stojí za to. Moc mě baví, jak nás necháš tak letmo nahlédnout do svýho soukromí a odhalíš kousek svý duše. A pak je jen na nás, jak s tím naložíme... <3

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Haha, to mám radost. Já je mám vždycky rozepsaný několik týdnů a pak to odkliknu někdy v noci, když nemůžu spát a ráno se děsím, kdo to už četl. To odhalení duše píšeš správně, proto je to tak děsivý. Děkuju ti!

      Smazat
  4. Jen muj nazor, ale ruku na srdce, nejaky "co se ma stat se stane" a "osud" a "jednou to prijde"...Ne, blbost, kecy. Kazdej svyho stesti strujce, taky ne 100%, ale je v tom asi nejvic pravdy. Nektery veci mozna neovlivnime, ale vetsine z toho dobryho, ceho chceme dosahnout, musime jit naproti, bejt realisti a casto hodne snizit latku. Rict si: nejvic na svete chci tohle! A jit za tim a vsechno ostatni, min dulezity, prekrocit, pretrpet. Odstrihnout vsechny toxicky lidi a zvyky, co ti hazi klacky pod nohy. Drzim ti palce Domco. LUCA

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Luci, a v principu souhlasím, taky nečekám, že ke mně věci přijdou sami. Občas je ale asi dobrý nechat věcem volnej průběh a netlačit na nic. Třeba něco přijde a třeba taky ne.

      Smazat
  5. Nejsem nejpravidelnější čtenář (přesto se sem jednou za čas moc ráda vracím), takže snažila jsem se trochu popátrat, které mohly být "ty nejbolestivější střihy jaký jsem do tý doby napsala" a natrefila na Střihy VIII z května 2019. Úplně je mi zle z toho, co jsem tam našla v komentářích za žumpu. Domi, obrovská poklona, že se s takovými reakcemi dokážeš vypořádat, že i přes to dál píšeš, já bych z toho měla po náladě. A taky obdivuju, s čím vším se tu dokážeš svěřit, tím spíš, když víš, že to nečtou "jen" cizí lidi a přátelé, kolegové...ale hlavně i rodina. Možná je to paradox, ale já osobně se s těmi nejcitlivějšími věcmi nemám ani tolik problém svěřit téměř cizím lidem, jako rodině. Vůbec ne proto, že by nebyli skvělí (rodina), naopak, prostě nechci aby si dělali starosti, takový to klišé...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za komentář. Je pravda, že ty, co zmiňuješ, byly drsný hlavně v komentářích, to jsem sama moc nechápala, co se tam děje. Ale v tý době jsem byla celkem ok. Ty, o kterejch se tady píšu já jsou tyto: http://www.dombydom.cz/2019/08/strihy-x.html

      Co se týká svěřování rodině, tak naši všechno, o čem takhle píšu, vědí dopředu. Možná ne tak detailně, ale vědí, že to cejtím a prožívám. Odjakživa to mám tak, že když se hroutím, volám domů. A jsem za to nejvíc vděčná, že si to právě nemusím držet v sobě. Naprosto ale chápu, jak to myslíš. 🖤

      Smazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤