BYDLÍM - DÍL I. (VÝBĚR BYTU A KOUPĚ)



Tak jo, dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem vybírala a kupovala byt a co s tím od začátku bylo spojeno za trable. (A přiznejte se, kdo si ten úvod četl s tím typickým tónem z Evropy 2, protože já ho s ním psala! :D). Léto bylo v plným proudu, já neustále někde lítala a do svýho minibytečku na Vinohradech chodila jen přespat. Hromadila se mi v něm čím dál větší spousta věcí - buďte materialistická blogerka a bydlete na 29 metrech čtverečných s koupelnou, která zabírá skoro polovinu bytu... Takhle, já jsem to tam měla strašně ráda, jednalo se o areál Vinohradkýho Pivovaru, mělo to vlastní recepci, zahradu, byl tam klid, ticho, bezpečno, fotogenično. Ale vzhledem k tomu, že jsem tam opravdu chodila v podstatě jen spát a ve dne tam nechtěla bejt ani když jsem mohla, protože to nebylo útulný, ale přervaný, začala jsem uvažovat o tom, jestli se mi opravdu vyplatí za to měsíčně dávat nějakých 17 000,-. Vzhledem k tomu, že jsem si tam na těch pár centimetrech kuchyňský linky navíc odmítala vařit, protože nenávidím, když je byt cítit vařením masa nebo vajíček, celej můj život mě vycházel až moc draho na to, aby to bylo dlouhodobě únosný v poměru cena:výkon. Věděla jsem, že mám smlouvu do konce listopadu, ale aspoň v týhle fázi jsem byla prozíravá a začala to řešit brzo. Koukala jsem po nabídce bytů, abych po pár dnech zjistila, že tudy cesta nevede. Bydlet sama v pronájmu je prostě drahý. Oproti svýmu aktuálnímu nájmu bych cenu dokázala snížit třeba o 4 tisíce, ale byt by byl fakt hnusnej a rozhodně ne na Vinohradech, za což mi těch pár tisíc fakt nestálo, v tom jsem měla jasno hned. Naťukla jsem teda doma otázku, jestli by se třeba nevyplatilo pořídit si vlastní byt. 



Takhle, abych byla uplně upřímná, zeptala jsem se táty, jestli nechce INVESTOVAT a pořídit si byt v Praze. A jen tak mimochodem bych tam bydlela já a platila mu nájem. :D No...vysmál se mi, samozřejmě. Ale aspoň mi vysvětlil, jak koupě bytu funguje a domluvili jsme se, že pokud bych se opravdu rozhodla do toho jít a domluvila se i s bráchou, byl by nám ochoten pomoct s počáteční investicí. Nečekaně jsem totiž neměla přebytečný dva miliony na účtu. Celej červenec jsem si promýšlela, jak si to vlastně představuju, jestli do toho opravdu chci jít, jestli se zavážu k hypotéce na 30 let, jestli se mi to vyplatí a jestli na to náhodou nejsem ještě moc rozlítaná a nezodpovědná.

Nakonec jsem si řekla, že během léta zvládnu pár prohlídek a podle toho, jak to budu cítit, se finálně rozhodnu. Stačilo mi pár prohlídek rekonstruovaných bytů na Žižkově a Vinohradech, kam jsem to původně chtěla směřovat a věděla jsem, že ani tohle nebude ta správná cesta. Nebudu se upisovat bytu, kterej je v ošklivý ulici / má ošklivou fasádu / oprejskanou podlahu / vybavení, který je nevkusný nebo v podstatě jakákoliv jiná věc. Nechtěla jsem byt po někom. Takhle, kdyby se objevil krásnej starej byt s vysokejma stropama, božíma oknama někde na Vinohradech za rozumnou cenu, byl by to jinej příběh, ale takový věci se fakt nedějou. Chtěla jsem proto něco svýho, novýho. Když už, tak už. A pokud se něco takovýho objevilo v nabídce někde v centru, bylo to pryč OKAMŽITĚ, protože se vždycky našel někdo, kdo šel na prohlídku a rovnou složil několik stovek tisíc ke smlouvě. Nemělo cenu si namlouvat, že narazím na hezkej byt, kterej na mě pár měsíců počká, protože si nemůžu dovolit platit dva byty najednou. A tak jsem přestala dělat hrdinku, že to zvládnu sama, prolustrovala jsem si developerský společnosti a domluvila si schůzku ve Finepu. 10.8. jsem z první schůzky odcházela s deskama plnýma informací o projektu Prosek Park, přičemž jsem pořádně ani nevěděla, kde Prosek je, protože jsem do těch končin nikdy nejezdila a o týden později jsem se měla jet podívat na byt. Ani nevím proč, ale domluvila jsem s tátou, že se tam pojede podívat se mnou.



Už když jsme procházeli areálem, bušilo mi srdce nadšením. Bylo to hrozně hezký. Udržovaný, stylový a přesně to, co jsem chtěla. Barák se mi líbil zvenku, tmavě zelená chodba s černejma světlama mě nadchla na první pohled a když jsem proběhla místnosti v bytě, kterej nám byl jako poslední 3KK v celým projektu nabídnuto, věděla jsem, že tohle je ono. Že je mi jedno, že je to Prosek. Že najednou budu v podstatě pryč z města. Tenhle byt jsem od začátku chtěla. Hned jsem věděla, jakej pokoj bude můj, jak si zařídím balkón a kde bude v koupelně stát velká kytka. Tátovi stačilo, aby na mě mrknul a z mýho výrazu mu by jasný, že mám jasno. Zbývalo dořešit, jestli je pro nás cena přijatelná a jestli chci k bytu i garáž se sklepem - momentálně nechci, ale v budoucnu budu obojí potřebovat a protože to bylo buď teď nebo nikdy, vzala jsem to všechno. 

Respektive, chtěla jsem to všechno. Před námi byli ale další dva zájemci a já tak byla až na třetím místě. Každý měl 3 dny na rozmyšlení, kdy se mu byt držel. Ten první naštěstí odpadl hned, rozhodl se pro něco většího, ale ten druhej zájemce měl opravdu zájem. K oficiálnímu potvrzení musíte ale dodat nějaké potvrzení o tom, že vám bude odsouhlasena hypotéka a tenhle druhej zájemce s tím měl problém. V bance se dlouho čekalo a hypotéku mu nechtěli dát. Já se tenkrát na Finep strašně zlobila, že nedodrželi ty tři dny, ale že ten byt blokovali skoro dva týdny. Kdybych bývala věděla... Hypotéku tenhle zájemce nakonec nedostal a tak přišla řada na nás. S tátovou pomocí neměl být v ničem problém. Počáteční vklad jsme měli a hypotéka měla být na mně. S mým příjmem to taky neměl být problém, rozpočteno na těch 30 let to stejně vycházelo skoro stejně jako jsem platila doteď za garsonku. 7.září jsem teda podepsala rezervační smlouvu a vyfotila tuhle vysmátou fotku, abych si to pamatovala. A abych věděla, že nemám říkat hop, dokud nepřeskočím. :D Což jsem si k tomu doplnila až o pár týdnů později, protože tím jedním podpisem teprve začalo pořádný rodeo. 

Rezervační smlouva je většinou na pár týdnů (já měla myslím na 2), aspoň pokud si dobře pamatuju a vy už tak nějak ručíte za to, že ten byt koupíte a už v tom máte sto tisíc. Po podpisu jsem teda okamžitě oficiálně žádala o hypotéku, přikládala jsem všechny možný i nemožný spisy o sobě, o tom, co dělám, jak dělám, za kolik to dělám a proč to dělám. Dokládala jsem i předběžný daňový přiznání za rok 2018, aby bylo vidět, že mám vyšší příjmy než rok předchozí. No a asi den předtím, než mi moje rezervační smlouva vypršela, mi přišlo vyjádření, že bohužel, že mi tu hypotéku v té výši dát nemůžou, že jedině o půl milionu míň. Vyřešili jsme to tedy tak, že za mě v rámci hypotéky ručej naši s tím, že je v nejbližší době z celý tý smlouvy vyvážu. Znamenalo to ale, že jsou potřeba nějaký další dokumenty od našich, z jejich zaměstnání, z jejich bankovních kont a náležitosti. Dát to dohromady zabralo pár dní, další dva týdny měla banka na schválení druhý žádosti, mezitím vešla v platnost ta změna o poskytování hypoték, takže zas byly jiný pravidla a tak dále a tak dále. Předpokládám, že si umíte představit ten stres, časovej pres a nespočty mých telefonátů s účetní, s bankou a s Finepem, aby mi prodloužili rezervační smlouvu.

Disclaimer: Doufám, že to píšu srozumitelně a nepíšu to moc jinak, než to reálně bylo, opravdu se v tom po právnický stránce neorientuju a nerada abych, aby mě tady v komentářích rozcupoval někdo, kdo se právničině věnuje. Kdyžtak na mě mírně, prosím! :D.

Bráchovi skončil v polovině září pronájem na jeho studentským bytě a protože už bylo rozhodnuto, že budeme v bytě bydlet nejdřív spolu, než si tam já začnu budovat rodinu, šel na původně pár týdnů ke mně do garsonky. Na těch 29 metrů. Takže ve chvíli, kdy se tam rozložila druhá matrace, se tam nedalo ani pořádně chodit. Celej ten byt byl takovej jeden velkej Twister. Já najednou neměla vůbec žádný soukromí, brácha neměl klid ani prostor na učení a psaní seminárek, celej byt neustále smrděl vařením nebo věcma z fitka a nebylo si ani kam sednout. Nájem tam končil na konci listopadu a naše původní idea byla, že já budu od října (JASNĚ) na novým bytě, kde ještě nebude kuchyň, ale jinak to bude obyvatelný (JASNĚ)  a brácha bude mít měsíc garsonku pro sebe, já mezitím zařídím kuchyň (JASNĚ) a od konce listopadu už tam budeme normálně fungovat spolu (JASNĚ). Ty dva tři týdny by se to takhle společně zvládnout dalo, to zas jo. 


Jenže ze dvou týdnů se staly bez přehánění 3 měsíce. 

Nebyla to vlastně ani ničí vina, všechno prostě trvalo mnohem déle než jsme odhadovali. V době  kdy nám hypotéku konečně schválili, jsem už měla hotovej návrh kuchyně od bytový designérky a měla jsem za sebou několik návštěv v Ikee, kde jsem střídavě poskakovala radostí a střídavě se hroutila, že ještě nemám vlastně ani ten byt, tak proč vybírám nábytek. Abyste měli časovou představu, tak na začátku září jsem podepsala rezervační smlouvu, až v polovině listopadu (!!!) byla schválená hypotéka a já tak mohla podepsat smlouvu kupní. Až v tý chvíli, se pak dalo na bytě cokoliv dělat a věřte mi, že připravit byt na kuchyň není uplně lehký. Musela jsem si teda už v době, kdy byt ještě nebyl můj, domluvit několik schůzek, během kterých mi přijeli z Ikey zaměřit rozměry, aby zjistili, že ta navržená kuchyň se tam vůbec nevejde (o tom ale až v dalším díle týhle zabydlovací série) nebo během kterých tam přijel elektrikář a sdělil mi, co všechno je tam blbě udělaný a že on by ten byt nikdy nekoupil



Musela jsem taky podepsat a zaplatit podlahu. Do bytu, kterej ještě nebyl můj a neměla jsem 100% jistotu, že můj bude. Vtipný prostě. I když jsem se samozřejmě vůbec nesmála, naopak. Protože jsem nutně potřebovala, aby tu podlahu položili hned potom, co byt podepíšu, protože jinak nebudeme mít s bráchou kde bydlet. Bylo to vypočítaný né na dny, ale prakticky na hodiny a kdyby se v bance zpozdili o jeden jedinej den, celej můj plán by se uplně rozsypal. Ten plán byl takovej, že v jeden den přišly peníze na hypotéku, druhej byly peníze na účtu Finepu, ten samej den se podepsala kupní smlouva a ještě ten den se s tím běželo na katastr. Hned další ráno jsem přebírala klíče od bytu a hned to stejný ráno přišel elektrikář nachystat rozvody v kuchyni. Ty se totiž musely udělat dřív, než se položí podlaha a ta se měla - hádejte co - ano, pokládat hned další den. Podlaháři měli na položení týden a to byla stejná doba, jaká zbývala do konce listopadu. A my se mezitím potřebovali ještě přestěhovat. Do bytu s podlahou samozřejmě. Posledního listopadu nám končil nájem a navíc jsme s našima jeli na prodlouženej víkend lyžovat, což jsme měli v plánu od léta a samozřejmě se to strašně teď nehodilo. Ale nedalo se s tím nic dělat, takže všechno muselo jít podle plánu. Plán B totiž neexistoval.



No a pokračování si dáme příště. Bude o tom, jak (ne)vyšel tenhle plán, jak jsme se stěhovali, jak jsem musela spát na hotelu, jak mi přivezli kuchyň a jak jsem smontovala první kusy nábytku. 

7 komentářů:

  1. Připomněla jsi mi, když jsme kupovali dvougarsonku, co v ní teď bydlí náš mladej. A když jsme ji po nějaké době pronajímání rekonstruovali, aby tam začal bydlet. A pak naši rekostrukci kuchyně. Nás tedy netlačily termíny ani v jednom případě, ale taky se vždycky ukázalo, že spousta věcí nejde podle plánu
    Designérku jsi měla z Ikey nebo odjinud (a za kolik?). Ráda bych předělala obývák a nějak nemám nápad. Takže tip na někoho dobrého (a ne strašlivě drahého;-)) by se hodil

    OdpovědětVymazat
  2. Skvelej clanek, diky za nej! Z tyhle perspektivy (kupovani fungl novyho) nemam zadny zkusenosti ani z okoli, ale vsechno me to zajima... nam stacila rekonstrukce bytu, ktery patri rodine myho kluka...ale uz desitky let, a desitky let se v nem nic nerekonstruovalo... taky sileny a dost na dlouho! A pro uklidneni, pul roku tu bydlime, a obyvak furt neni vybavenej :D Zijeme proste kuchynskoloznicovej zivot :D

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní článek! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Úplně s tebou soucítím :-D Já bydlím taky v Prosek Parku, ale na začátku v té černobílé budově na opačném konci u metra Střížkov. Stěhovala jsem se tady začátkem prosince a řešilo se to snad od srpna. Milion komplikací a teprve před pár dny jsem byt dodělala. Teda ještě chybí maličkosti, ale to už nepočítám. Každopádně můj příběh by taky vydal za knihu :-D S odstupem času ale vidím, že každý zádrhel měl své opodstatnění.
    Těším se na druhý díl :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Domi,
    já bydlím celý život (25 let) na Střížkově a lepší lokalitu sis vybrat nemohla. Praha, ale přitom klidný okraj Prahy, zároveň vše na dosah ruky. V Parku Prosek si sama toužím pořídit byt! Vítám tě teda v našem hoodu a přeju ti, abys tu prožila krásný život :) S.

    OdpovědětVymazat
  6. Myslím, že ten, kdo si ještě nevyřizoval hypotéku, vůbec neví, o čem to mluvíš. Ale modří vědí :-D Peklo, peklo, peklo, raději daňový přiznání každej měsíc proboha! ale je to na celym tom procesu to nejhorší, zmákla si to, vítej mezi velkejma holkama ;-) Střížkov je fajn, určitě vyzkoušej ristoranteprosecco.cz a neodcházej bez dezertu, jejich riccotovej trhanec je nepopsatelnej...LUCA

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤