What are you looking for?
úterý 19. února 2019

STŘIHY VI.



Sedíme všichni společně u jednoho stolu, čekáme na další skleničku vína a mně buší srdce až v krku. V očích svých spolusedících hledám nějakej signál, jestli jsou moje špatný pocity oprávněný nebo jestli si sama v sobě jen tak něco dramatizuju jako se občas stává. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Proč se najednou cejtím ve všem tak nejistě a zároveň se nejsem schopná na nic zeptat a říct si o pomoc? Nenávidím tuhle nejistotu. Když vím, že nedělám maximum, ale nevím, jak to změnit. Když se bojím, že cokoliv udělám, bude špatně. Vytáhnu telefon, skousnu si zevnitř ret a zběsile tam nacvakám pár vět, který věnuju sama sobě. Až jednou seberu odvahu si všechny tyhle noční poznámky ode mě pro mě přečíst, nejspíš si budu ťukat na čelo. 

STŘIH

Kavárna, do který by mě asi nikdy nenapadlo jít, jsme tu jako pěst na oko. Jenže je ledovej prosinec, venku fouká a leje jako z konve. “Jaký máte, prosím, čaje?” “??? Normální. Černej, zelenej, ovocnej.” No jo, jasně, tak zelenej. Koukáme na sebe, mluvíme, opatrně sdílíme svý aktuální dění a hledáme tu rovinu, kde budem oba v pohodě. A jsme, chvíli fakt jsme, přestože ani jeden uplně přesně netušíme, proč ten druhej teď naproti nám sedí. A pak stačej tři vteřiny písničky, která zrovna začne hrát v rádiu a já po strašně dlouhý době polykám slzy a díky tomu knedlíku, co mi během těch zlomků vteřin vzniknul v krku, nemůžu ani otevřít pusu, abych něco řekla. Ten song mě hodí o několik měsíců zpátky, kdy hrál, když jsme spolu seděli v autě a rozdělovali naše životní cesty. V tom náhlým návalu emocí se nedokážu soustředit na nic jinýho než ten text, kterej teď tak strašně sedí…  And everything I know tells me that I should walk away but I just want to stay. Je až neuvěřitelný, jak v sobě některý písničky dokážou uchovat emoce, který s nima máme - vlastně úplnou náhodou - spojený, protože hrály ve chvíli, kdy jsme prožívali něco emocionálně náročnýho. Když o hodinku později zabouchávám dveře auta a loučím se jakoby nic a “třeba zas někdy", mám pocit, že se mi srdce zase drolí na kousíčky.


STŘIH

Nohy mi omývá teplý moře, na hlavě mi hraje vánoční melodie z mojí santovský čepice a já se snažím dohlédnout co nejdál to jde, až tam, kde moře přechází v růžovějící nebe. Slunce zapadá, je Štědrej den, já mám na sobě červený kraťásky a červenou čepici, ale jediný vánoční jsou tady na tom právě ty čepice, co má na sobě nejen nás pět, ale i všichni okolo. A já bych teď v tenhle moment tak strašně moc chtěla být doma. Sedět s našima na chalupě na gauči, poslouchat praskající oheň v kamnech, koukat na pohádku, ládovat se cukrovím a odpočítavat minuty do první kapří podkovy. Nebo mít celou svoji rodinu přímo tady, nechat si ty nohy máčet společně a povečeřet smažený krevety. Vánoce v tropech jsou nádherný. Ale bez rodiny je ta nádhera taková... prázdná.

STŘIH

I přes veškerý soustředění se už několikátý kolo zasekávám a ztrácím, zatímco všichni okolo mě poctivě odjedou celou choreografii. Zoufale stojím mezi třiceti nádherně tančícíma holkama a usilovně si přeju, aby se mi kolem ramen objevil neviditelnej plášť a já si to mohla zkoušet svým tempem. A být u toho neviditelná. Neplést se těm, co už to uměj, necítit se jako uplnej trouba. Po pár minutách si uvědomuju, že se tady zbytečně trápím a tak se vytrácím tak rychle a nenápadně, jak to jen v zrcadlovým sále jde. V prázdný šatně frustrovaně skládám hlavu do dlaní a i přes usilovný prodejchávání blížícího se nervovýho zhroucení se neubráním pár slzám, který se mi chtě nechtě koulej po tváři. Že budu v pětadvaceti brečet v šatně kvůli tomu, že mi nejdou kroky, to bych si teda nemyslela. 

STŘIH

Zamyšleně pozoruju v zrcadle tu hnědovlasou holku, co skoro není nalíčená. Před pár dny byla blonďatá a nosila tmavý oční linky a výrazný rtěnky. Pár měsíců předtím měla mikádo a jednu dobu taky nenosila nic jinýho než drdol. Někdy má na sobě podpatky, upnutý džíny a na košili rozepnutej o jeden knoflík víc, než by bylo nutný. Jindy je jí nejlíp ve vytahaný mikině a teniskách, co se nikomu jinýmu než jí nelíběj. Jedno období by nejradši nesundala boxerský rukavice a najednou chce zas něco děsně ženskýho jako je tanec. Jsem jak lidskej chameleon a vím to. Ale proč vlastně? Co pořád hledám? Kde SE pořád hledám? Dlouhým pohledem zkoumám výraz svojí tváře, když se mi v hlavě se točí těch několik otázek, co mi za poslední týdny utkvěly v paměti, protože mě nějakým způsobem zabolely. Proč pořád nosíš ten pásek? Ty nemáš jinou kabelku než Vuittonku? Proč nemáš svoji barvu vlasů? Proč si je prodlužuješ? A proč chodíš na řasy? Proč prostě nejseš ty? Co se pořád snažíš komu dokázat?

Nádech, výdech. 

Add your comment

  1. ani nevím, co přesně napsat...dokonale napsané, jako bys mi mluvila v některých odstavcích z duše ❤

    OdpovědětVymazat
  2. Bože...ja se dneska v tvym clanku strašně našla! Mozna je to tim,ze se ted proste snazim hledat vsude. Strasne touzim po miminku..je mi 26kazdej rika to mas cas..jenze: ja ho nemam! Nemuzu mit deti bez pomoci reprodukcniho centra, kde jaka flundra se zvarem u pusy rodi jak diva. A ja? My? Vystudovany...s bytem,dobrou praci....sedime v genetu a nevime jestli to nekdy pujde. Tvoje strihy jsou skvělý....nejsi naha....jsi sva...a jsi chameleon..to je to krasny domco. Ps....tu kabelku nos. Pps. Ta kebelka je hezka ke vsemu . Ppps.to jsou ty radosti

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Strašně moc děkuju za tak otevřenej a upřímnej komentář. A držím palce, moc moc moc.

      Vymazat
  3. Ahoj Domčo, už od neděle ti chci napsat. Na tvůj blog jsem trochu zapomněla a znovuobjevila ho až právě tuto neděli a nestačila jsem zírat! Podle mě ses trašně posunula a jde to cítit z posledních článků. Pamatuju si, že když jsem tě "viděla" posledně, jen sis užívala káviček (LATÉČEK) v předražených kavárnách a byla jsi s takovým klukem, co vypadal jako gay.
    Teď mi přijde, že tvoje příspěvky nejsou povrchní. Fandím ti! s láskou, bytem. Jo a dokonce jsem přečetla tvůj článek o kosmetice a dnes si jdu koupit Vichy 89 (nebo jak to bylo).
    Jo a ty tmavé vlasy ti strašně moc sluší! Fakt! daleko lepší než ty blond/ cikánské odrosty (myslím to v dobrém :)).

    Mirka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Mirko, mockrát děkuju za komentář a zpětnou vazbu. Jsem ráda, že se ti líbí můj posun, články tě baví a dokonce ses inspirovala k nákupu, to je fakt super a mám z toho radost.

      Mám i pocit, že těch pár negativních zmínek opravdu nemyslíš nijak zle vůči mně, ale já jsem víc háklivá na to, když někdo rýpá na mém blogu do někoho, kdo mi je (byl) blízký než když rýpá do mě, takže pokud mi chceš opravdu vyjádřit podporu, nepřijde mi uplně vhodný se o nějakém z mých expartnerů vyjadřovat takto.

      Taky to nemyslím nijak zle, jen si tuhle zpětnou vazbu taky neodpustím. A ještě jednou děkuju - opravdu, upřímně a s úsměvem od ucha k uchu. :)

      Vymazat
  4. Super článek na střihy se vždycky moc těším!!! Btw poslední dobou vždy když komentuji tak se to vůbec neukáže :( přitom to nejsou hajty. Tak snad se ti komenty ukazují.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, to je zvláštní, já publikuju všechno, co mi chodí, pokud to není vyloženě zle-hnusný. Takže pokud ty komentáře nevidíš zveřejněný, tak mi nechoděj. :(

      Vymazat
  5. Jako vzdy uzasny clanek! Mas vazne Talent Domi!
    Sandra

    OdpovědětVymazat
  6. Ten druhej odstavec me dojal. Nevim, co se deje, ale vzdycky mi prislo, ze patrite k sobe.
    Krasny clanek, jsi moc fajn holka Domco, preju jen to nejlepsi.

    OdpovědětVymazat
  7. V pětadvaceti je normální se hledat. Divný by bylo, kdyby měla ve všem jasno a zůstala stát na místě. Jen to hledání je někdy náročný - nejem v pětadvacetí, ale asi pořád. Ale některý věci se mají vyzkoušet - třeba jen proto, aby člověk věděl, že tudy cesta nevede.
    Přeju ať při tom hledání i nacházíš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vim, ze je to pro Domcu, ale neco takovyho jsem potrebovala slyset i ja, takze diky:)

      Vymazat
    2. A já taky díky. I tahle interakce mezi Váma mi taky dělá obrovskou radost, mimochodem, uplně mě to zahřálo na duši.

      Vymazat
  8. Krasne napsane Domi❤
    Dekuji za to, ze sdilis. Zivot je o sdileni. Radosti, tezkosti. Presto je tu krasne. Sdileni je krasny cin. Dokaze ztisit. Uklidnit. Vime, ze nejsme ztraceni. Nejsme sami. Dekuji za tento clanek.

    OdpovědětVymazat
  9. Mně zaujal ten odstavec s tou písní, mám to tak také, některé písně mě také vrací zpět a tak přemýšlím... :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj Domčo, je to vlastně úplně poprvé, co se vyjadřuji k příspěvku na blogu vůbec, ale teď prostě musím. Na ig Tě již sleduji nějakou dobu, se čtením blogů je to u mě už horší, ale potom, co jsi na ig napsala, že jsi zveřejnila právě toto, mě nutilo se na to podívat. A musím říct... klobouk dolů! Vždycky, i když vím, že to tak není a realita je ve skutečnosti jiná, tak pro mě blogerky byly vždy trošku nadlidi, co si přeci jen "užívají" o něco víc radostí (kávičky, fashion weeky, výlety a nevím co všechno) než my "normální" smrtelníci - ale nic ve zlém, každému přeji jen to nejlepší. Ale chci říct, že tímhle jsi mě utvrdila v tom, jak i ty jsi "jen" člověk, který je stejně emočně na houpačce jako třeba já nebo i jiné holky tady. Velmi oceňuji, jak otevřeně a bez obalu jsi to podala, je to krásný a upřímný. I když Tě neznám osobně, tak tímhle sis mě hodně získala. Přeji Ti hodně úspěchů v dalších článcích a vlastně celkově ve všem :)

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤