PRVNÍ DEN S PSÍ NÁVŠTĚVOU

O šest pater níž se ozve povědomý štěknutí a mně se roztáhnou koutky do širokýho úsměvu! Takhle ňafe můj Andys a to znamená jediný - dlouho očekávaná návštěva právě dorazila před barák. S zapnutou kamerou sbíhám dolů, vítám se s oběma chlupáčema i s našima. Dovezli mi sem na tři dny moji nejmilejší zvířecí společnost a já si to plánuju náležitě užít a co nejvíc toho zaznamenal do vlogu. První kroky po bytě jsou trochu nejistý, Andy znal můj olomouckej byt i garsonku na Kačerově, tohle je pro něj ale novinka, je to velký, nový, jiný. Toby je o něco odvážnější a tak nakonec oba objevují jednotlivý zákoutí a místnosti.

První den tu s námi zůstává i mamka, prý si chce užít den v Praze a být chvíli se mnou, ale já vím svý - prostě jen není schopná být v Hradci bez psů, tak radši přijela taky. A tak máme před sebou krásnej den. Zahajujeme ho zdravým obědem a poprvé se dohadujem, jestli můžem v kavárně pejsky odvázat nebo je musíme mít připnutý. Abyste pochopili - většina psů si v restauraci nebo kavárně prostě lehne pod stůl a čeká, až se půjde dál. Naši ne, naši si zásadně nelehaj pod stůl a vlastně si nelehaj vůbec. Postávaj, choděj okolo, nejradši by prošmejdili všechny části místnosti a možná by i klidně odešli ven. Nejdřív vyhraje mamka a tak je necháváme připnutý. Když se ale jeden i druhej málem uškrtěj a navíc se zamotaj nejen do židlí, ale i do sebe navzájem, přichází moje chvíle a vítězoslavně jim dávám svobodu. Odměnou mi budiž to, že zůstanou v klidu a polehávají v našem okolí. Pro tentokrát.

Po jídle se vydáváme přes rozpálenou Letnou a já mám pocit, že ta iphonová předpověď je nějaká rozbitá. Rozhodně totiž není 20 stupňů, spíš tak 30. Padáme vedrem a Toby, na kterýho je teplo i těch dvaceti, si lehá v každým stínu a když už ho nutím jít, cupitá mi za patama a čumákem mi v pravidelným rytmu naráží do lýtek, což je jasnej signál toho, že už chodit nechce. Jindy mě totiž vleče za sebou jak tažnej kůň, protože jdu na něj moc pomalu a moc rovně. Zkouším je pustit na volno, aby se pořádně proběhli, protože miluju tu radost a nadšení, která z nich čiší, když si svobodně lítaj v trávě. Ve chvíli, kdy začnu vyslovovat pochvalu mi samozřejmě oba zdrhnout za nějakým obřím psem a když se nám je povede odvolat zpátky, přijde pro jistotu u ten velkej pes a to jsou ty situace, kdy nevím, jestli se bát nebo být v klidu. Většinou jsou psi na volno v pohodě, žejo, žádný zabijáky by přece jejich páníček na volno nepustil, ale člověk nikdy neví. Na vesnici, kde máme chalupu, zakousl vlčák boloňáka jediným kousnutím. A tak je střídavě poutám a zase pouštím.

Z Letný scházíme dolů, přes most do centra a přes Dlouhou až k Palladiu, kde si jde mamka nakoupit nějakou kosmetiku, co v Hradci nemá a já venku málem zůstávám jen s jedním psem, protože Andy, kterej je obvykle dost nepřátelskej, na všechny štěká a nenechá na sebe sáhnout, se nechá nalákat na mlasknutí nějakýho cizince, skáče po něm, nechá se mazlit a radostí kejchá. Jsem trochu v šoku a přemýšlím, jestli je možný, že si ho spletl s někým z naší rodiny nebo jestli měl ten člověk fakt dobrou auru a prostě si ho tak rychle získal. No nevím, v životě takhle na nikoho cizího nereagoval.

Uchození a zmožení vedrem se přesouváme do If Café, sedáme si do zadní, vylidněný části a kluky rovnou odepínám z vodítka. Oba jsou utahaní, takže okamžitě uléhají, vypijou plnou misku vody na jeden zátah a Andy s mokrým čumákem skáče ke mě na křesílko a já pod něj rychle strkám aspoň bundu, ať nevypadáme nevychovaně. Mamka si jde vybrat do vitríny dort a Toby jí je v patách. Mám výhled na dveře a tak mi po chvíli nemůže uniknout béžová šmouha řítící se z nich ven a mámin jekot "Tobyne!!!" na celou kavárnu a její úprk za ním. Nemáme je uplně poslušný no, co si budem :DD. 

Doma hned vykoupat, nakrmit a zalehnout, klasika. Mamku vyzvedl táta, s Kubou jsme trochu popracovali a večer ještě vyrazili s chlupáčema za barák na louku. K našemu štěstí tam nebyl vůbec nikdo a konečně teda přišly na řadu řádný psí dostihy. V tý vysoký trávě se nám občas ztráceli, trénovali jsme povely, občas něco cvakli, ruku v ruce se prošli a doma pak měli co dělat, abychom ze sebe a z psů vyklepali všechny pochytaný klíšťata. A já si zas uvědomila, jak strašně málo mi stačí ke štěstí. 

Třeba kombinace těchlech tří vedle mě. 

Poslední týdny si uvědomuju, jak strašně spokojená jsem a jak mi teď všechno vyhovuje. O tom vám ale napíšu zas někdy jindy, tohle by jako slohový cvičení o psech stačilo si myslim :D.

Mimochodem, taky vaši pejsci kejchají, když maj radost? Náš se i směje, fakt! Uvidíte, bude to ve vlogu!