WE WENT INSANE AND JUMPED

V osm ráno mě do očí šimrají sluneční paprsky a já se probouzím s nervózním brněním po celém těle. Je sobota třetího a to znamená jediný, čeká nás tandemovej seskok z televizní věže v Harrachově. Tahám Kubu z postele a za chvíli máme na stole nálož ovesný kaše s opečeným banánem. Jedna z našich ranních klasik. Pak přemýšlím, co si asi sbalit s sebou, v čem se vlastně takový věci podnikaj - na netu píšou, že ve sportovních věcech, tak beru tepláčky, mikinu a tenisky, za který bych si o pár hodin později několikrát pořádně lískla - látkový tenisky na hory, Dominiko! Rychle se balíme, samou nervozitou zapomenem na stole lahev s vodou i ovoce ke svačině a zjistíme to až za Prahou, kdy už nám pod zadek příjemně hřeje topení, máme namluvenej úvod videa a jsme docela vysmátý. Pouštíme si rádio na plný pecky a dobrá nálada nám vydrží až do Harrachova. To ještě netušíme, že nás to za chvíli hodně rychle přejde.


Hledáme parkoviště, ze kterýho dvakrát vyjíždíme, protože jsem špatnej navigátor, abychom tam nakonec zajeli potřetí a usoudili, že k věži holt asi musíme po svých. Sněhem. V asi mínus pěti. Oba máme na sobě látkový tenisky a bombery - pražáci jak vyšitý a já nevím, jestli se nám mám dřív smát nebo se stydět. Štrádujem si to do kopce, já nadávám, že jsem určitě špatně, několikrát sebou málem seknu na zledovatělý zemi a Kuba mě poprvé okřikuje, ať přestanu psychovat. Proti nám chodí rodiny v pohorkách, na hlavě čepice s bambulí a táhnou pekáče. 

Když se na nás otočí sněhový dělo a my dostanem plnej zásah, propukáme v záchvat smíchu a je nám jasný, že tohle prostě bude zážitek, na kterej budem dlouho vzpomínat. I s touhle šílenou cestou v hlubokým sněhu v teniskách s holýma kontíkama.

Jakmile ale máme na dohled náš cíl, nálada se nám opět propadá. Co jsme to provedli? Co tady děláme?

Sápem se do prudkýho kopce, pod nohama nám to klouže a mně dává zabrat už jen pohled na ty schody, co musíme ke vstupu do televizní věže vystoupat. Sbírám poslední síly a v hlavě si opakuju, že jsem tohle přece vždycky chtěla, moje odpověď na vysněnej adrenalinovej zážitek byl bungee jumping. Na rameni se mi ale objevuje pomyslenej zlej skřítek a šeptá, že to bylo asi proto, že to bylo jen na teoretický bázi. Nezapomene mi připomenout ani to, že se u mě za poslední roky objevil strach z výšek a závratě, takže po drátěných schodech stoupám šněcí rychlostí a soustředím se jen na svý nohy. Dokud jdem do stráně, je to ještě v klidu, až na to, že popadám dech a s nelibostí zjišťuju, že všechny zbytky mý fyzičky jsou ty tam. Když se mám ale vydat přímo na vrchol věže a tím pádem mám před sebou schody s výhledem na celej Harrachov, zvedá se mi žaludek a křečovitě se držím zábradlí. Ty schody jsou navíc strašně vysoký a ve mě roste panika raketovou rychlostí. V hlavě mi šrotuje, jak se z toho vykroutit a ne ze srandy, ale s naprostou vážností. Motá se mi hlava, chce se mi brečet a poslední kroky nahorů jsou pro mě největším utrpením z celýho zážitku, ze kterýho se nakonec vyklube neuvěřitelná pecka.

Jakmile jsme nahoře v budce a dostáváme instrukce ohledně skoku, zahříváme se a já se uklidňuju. Kuba mlčí.

Moje hladina stresu stoupá opět na maximum ve chvíli, kdy použitou izolepou a provázkama přivazujeme s panem instruktorem můj foťák na tenkej kousek zábradlí. Naivně jsem si totiž myslela, že tam bude víc lidí a že nás někdo natočí. A tak jsem s klepajícíma se nohama a rukama stála na rampě a snažila se tam upevnit foťák, abychom měli aspoň nějakej záběr ze samotnýho skoku. A na fotce vidíte právě rampu, ze který jsme o pár minut pozdějc letěli.

Oblečení do postrojů jsme připnuti jistícím lanem k rampě a pomalu se suneme k jejímu kraji. Dostáváme poslední instrukce, Kuba čím dál víc bělá, v obličeji jsme křečovitý a mně drkotaj zuby. Zimou i strachy. Instruktor se nás snaží uklidnit, za tři minuty budem zase s ním zpátky nahoře. Jsme už úplně na kraji a ze mě šokovaně vypadne: "A to nás jako strčíte?" Odpovědí už je mi jen odpočet, 3,2,1, JUMP!, ze strany do nás plnou silou strká a my bez dechu přepadáme přes okraj. Z mých rtů se okamžitě dere jekot, kterej nás provází celým několikavteřinovým volným pádem. Na chvíli zavírám oči, abych je v mžiku sekundy zase otevřela, protože tohle si přece nemůžu nechat ujít!

Nevím, kde je nahoře a dole, ječím a v momentě, kdy nás lano odpruží a letíme zpátky nahoru začínám cítít, že se Kuba konečně nadechl a na plnou pusu se spolu rozesmějeme.

Houpáme se na laně nahoru a dolu, do hlavy se nám hrne krev a z pusy samý sprostý slova. Jsme nadšený a nechápem, že se to děje! Vyžádám si pusu a z Kuby vypadne, že tohle opravdu s nikým jiným nezažije. Čekáme, až se za námi spustí záchranná bójka, kterou máme mezi sebe zaháknout, aby nás vytáhla zpátky na rampu. Nechávám to na Kubovi, protože se absolutně neorientuju, kde je nahoře a dole a v uších mi doznívá instrukce, že je důležitý, aby se karabina připla shora. Kuba to asi zvládá, protože najednou cítíme tlak, který nás vytahuje nahoru, během momentu už nevisíme hlavou dolů, ale sedíme - a já opět nechápu, jak se to stalo.

Jakmile jsme od sebe odvázáni a zbavíme se postrojů, cítíme se jako králové světa. Dokázali jsme to, překonali jsme se a byli jsem v tom spolu. Když jsem měla předtím stoupnout na rampu (s jištěním!!) třásla jsem se strachy, teď tam nahopsám s nadhledem a chci fotku tady, tady a ještě tam.

Selfie se zubama ze všeho nejvíc vystihlo po-skokovou náladu.

Pomalu z nás odeznívá adrenalinový opojení a začínáme vnímat, že je strašná zima a že máme mokrý nohy. Přebíráme vtipnej diplom za statečnost a loučíme se. Čeká nás cesta dolů, ze který jdu opět do mdlob, ale sfouknem to rychle.

O trochu níž fotíme pár fotek a natáčíme první hodnocení celýho zážitku.

Zapadáme do restaurace, kterou jsme si vyhlídli už při cestě k věži a za chvíli nám na stole přistává ovocná voda a předkrm.

Kuba slintá nad svíčkovou, která je specialitou podniku a já se podvoluju chuti na dezert a volím si tak dětskou porci hlavního jídla - medailonky a pečený hranolky.

Fondue mě dostává do extáze a kompenzuju si tak celý to stresový vypětí. Je mi teplo, mám plný bříško a pod nohama pevnou zem. Svět je krásnej.


Pár minut po jídle sedáme do auta a vyrážíme zpátky do Prahy, večer přece dávaj Harryho! Harrachov se s náma loučí nádherným západem slunce a mně se během jízdy v hlavě rodí další šílená myšlenka... V létě to zkusím zas, tentokrát sama. 

Jsem nepoučitelná a miluju to.

14 komentářů:

  1. wOOW, musel to být obrovskej zážitek :) těším se na video

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je úplně suprově popsaný, totálně jsem se do toho začetla a přísahám, že se mi málem taky rozklepaly nohy! Já teda nevím, jestli bych to dala, je fakt, že pokud bych nebyla sama... brr ale i tak! Fakt poklona, oboum!
    Young, wild and free

    OdpovědětVymazat
  3. Odpovědi
    1. Ty si to aj čítala vôbec? :D :D

      Vymazat
  4. Tak to máte teda obrovskú guráž, obdivujem! A ten západ slnka na konci je kúzelný♥

    Lily of the valley

    OdpovědětVymazat
  5. Tyjo, závidím. Umíš to krásně popsat, jako kdybych tam byla s vámi:-) Těším se na příspěvek z léta!!
    Rozka's my name

    OdpovědětVymazat
  6. Jeee, tak to klobouk dolu, na jednu stranu to muselo byt dobrodruzny a super, ale na druhou to urcite bylo taky na nervy, ale stejnak jste si to s Kubou moc uzili jak jde videt a pekne jste se za to odmenili!!! To fondue bych si teda dala hned! ;)
    xoxo
    Sandra / http://shineoffashion.com

    OdpovědětVymazat
  7. Na to by ma nikto nenahovoril, fuj :D Strašne by som sa bála! Ale napríklad skok z lietadla pre mňa znie príjemnejšie :D

    OdpovědětVymazat
  8. Jééé, bungee v Harrachově jsem dala jako dárek našim k Vánocům a moc si to užili!:)) My to podstoupili v Londýně a můžu říct, že kdo to nezažil, nepochopí ten strach.. :D Cejtila jsem se úplně stejně! Děsně jsem machrovala a pak při výjezdu jeřábem nahoru jsem si uvědomila, že mám asi strach z vejšek a závratě byly ta tam :D Nakonec jsem byla ráda, že nás strčili, jinak bych snad ani neskočila:D. Je super, že jste to taky zvládli a užili si to <3 A hned po tom jsem myslela přesně na to samý - příště skáču sama, abych si to pořádně užila!

    OdpovědětVymazat
  9. Normálně!
    Když jsem četla tvůj popisek na instagramu, tak se mi udělalo děsně blbě. Já celkově lidi, kteří na to mají odvahu obdivuju, takže tě obdivuju!!! a taky jim závidím, já vím, že chci, ale nemůžu protože nechci. Chápeš? Ne? Každopádně jsi to napsala tak živě, že jsem si jistá, že si bungee zítra skočit nepůjdu. Jo a boží fotky! <3
    P

    OdpovědětVymazat
  10. tak do toho bych nešla, když mi můj ex říkal, že chce abych s ním do toho šla, řekla jsem mu, že s ním klidně pojedu na místo, ale budu se dívat a max. fotit :D být hlavou dolů je pro mě strašný, nebo teda aspoň ta představa skočit hlavou dolů... Máš můj obdiv a věřím, že to musel být adrenalin jak blázen.:) fotky moc pěkné.

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  11. Mám to podobně jako ty, když by se mě někdo zeptal jaký adrenalinový zážitek, tak bych asi řekla bungee jumping, ale když by přišlo na věc, asi bych rozklepala a možná i couvla. Věřím, že to ale musel být úžasný zážitek, obzvlášť, když jste do toho šli spolu.

    OdpovědětVymazat

Děkuju moc za všechny komentáře ❤